Poté, co doktor Clark Noel odvedl z laboratoře po prvním testu, kde se jí k radosti vědců znovu podařilo přebarvit tuhu, započala denní rutina. Vypadalo to asi takhle. Ráno se Noel probudila ve svém pokoji, kam jí donesli snídani, potom testy, oběd, testy, večeře, testy a nakonec ji zavřeli zpátky do pokoje, kde se úplně vyčerpaná schoulila pod peřinu. V laboratoři po ní chtěli nejrůznější věci od popisování svého vnitřního zraku a různých tělesných testů, přes určování polohy věcí v jiné místnosti až po různé šílenosti jako rozsvěcování světla bez použití vypínače. Nejednali s ní jako s dívkou Noel, nýbrž jako s laboratorní krysou. Byli to předně vědci a nedbajíc na to, že pro Noel tento život není stavěný, zapříčinili, že jim chřadla před očima. Málo jedla, špatně spala, často brečela a už ani tužka a zápisník či květiny na stěnách jí nepřinášely útěchu. Ti všichni učení pánové si toho bohužel všimli, až když její špatný psychický i fyzický stav začal ovlivňovat výsledky testů. Ani poté však úplně nevěděli, co mají dělat. A tak se stalo, že několik měsíců poté, co tahle rutina začala, nalezli Noel s vysokými horečkami a museli ji přesunout do nemocničního křídla, kde strávila další měsíc, než se lékařům podařilo ji alespoň probudit. Od té doby za ní stále chodili lidé, aby si s ní promluvili, ale nikomu se nepodařilo z ní vytáhnout nic jiného než "Dobrý den."
"Tak tedy... kdyby sis se mnou přece jen chtěla promluvit, tak to řekni někomu z lékařů a já přijdu..."
Zase to jeden vzdal. Noel ze svého lůžka sledovala, jak pomalu odchází. To byl za tenhle týden čtvrtý. Celkem jich to zkoušelo už mnoho, ale ani jeden nepřišel na nic jiného, než že Noel potřebuje jen trochu čerstvého vzduchu. Přesunuli tedy dívku do pokoje s oknem, ale o moc se to nezlepšilo. Když zavřete ptáka do klece a tu klec umístíte do přírody, taky se mu nepovede nejlépe. Jaký má život v kleci smysl? Jaký má můj život smysl? Nikdy se odsud nedostanu. A i kdyby, co potom? Neměla bych kam jít. Ani nevím, kdo vlastně jsem. Stačilo by tak málo a mohlo by to celé skončit. Bylo by to svobodné rozhodnutí. Nikdo by mi to nevzal. Noel se pomalu zvedla do sedu a spustila nohy na zem. Musela přimhouřit oči, protože jí do nich svítilo světlo z okna. Podívala se ven, ale viděla tam jen další hranaté budovy plné laboratoří. Jestli pak tu je někdo další jako já?
Opatrně vstala a opírajíc se o stěnu došla ke dveřím do koupelny, která byla i v tomhle "vězeňském pokoji." Došla k zrcadlu a chvíli jen sledovala svůj odraz. Bílé vlasy barvou téměř splývaly s její bledou tváří, z níž zářily dvě unavené světle modré oči. S tím vším kontrastovaly suché popraskané rty, propadlé tváře a tmavé kruhy pod očima. Od úst jí unikl pobavený vzdech. Napřáhla se a uhodila pěstí do zrcadla, které se zatřáslo, ale nerozbilo se. Napřáhla se znovu, ale tentokrát do rány vložila i svou vnitřní energii, což znásobilo její sílu. Zrcadlo prasklo a byly potřeba jen další dvě rány k tomu, aby se střepy vysypaly do umyvadla. Noel vzala ten největší a pomalu si s ním sedla na zem. Obracela střep v rukou, čímž si způsobila pár řezných ran, ale bylo jí to jedno. Opravdu to chci skončit? Svobodně se rozhodnout zemřít? Zatnula čelist a jistým pohybem si střep přiložila ke krční tepně. Hučelo jí v hlavě a soustředila se jen na to, co se chystala udělat.
"Být tebou bych to položil." Ozvalo se ode dveří.
Mohla to ukončit. Hned teď. Ale místo toho odtáhla střep od svého krku a otočila se na nově příchozího. Byl to ještě kluk jen o něco málo starší než ona. Měl hnědé trochu rozcuchané vlasy a čokoládové oči. Čokoládové.... stejné jako...
"Proč?" Trochu jí přeskočil hlas. Už dlouho pořádně nemluvila.
"A proč ne?"
"Protože... Kdo vlastně jsi?"
"Jason Clark."
"Jsi jeden z nich. Proč bych ti měla cokoliv říkat?
"Jeden z nich? Jako z vědců? Ne, já jsem cokoliv, jen ne jeden z nich." Řekl s opovržením.
Je to Clark. Syn doktora Clarka. Je to zkouška. Určitě je tu, aby se mi dostal pod kůži a "vyléčil" mě. Nesmím mu věřit. Zvedla střep zpátky ke krku.
"Počkej, počkej, počkej! Nedělej to. Dobře? Tak se jenom vzdáš. Vzdáš se jako zbabělec, místo abys bojovala."
"Je to moje svobodné rozhodnutí. A co je ti vůbec do toho? Vždyť mě ani neznáš."
"Tak se rozhodni žít. Hele já.... byl jsem na tom kdysi stejně jako ty. Mám jenom tátu a ten tráví většinu času v laborce. Musím teď být tady, protože jsme přišli kvůli tátovým pokusům o barák. Sabotuju tu, co se dá, jen abych tátu naštval a plánuju odsud utéct. Vlastně ani nevím, proč ti to teď říkám, ale... Myslím, že to potřebuješ slyšet, abys mi mohla věřit, že jsem na stejné straně barikády..."
Utéct odsud. Být volná. Ono je vlastně jedno, kam bych šla. Byla bych volná. Myslím, že to Jason myslí upřímně. Cítím to z něj. Noel pomalu položila střep na zem.
"Proč tu jsi?"
" Prozkoumávám všechny možné dveře pomocí tátovy karty. Snažím se najít způsob, jak si usnadnit cestu ven. A proč jsi tu ty? Který z vědců je tvůj rodič?"
"Já jsem experiment. Jmenuju se Noel."
Nastalo hodně dlouhé trapné ticho, než se Jason odvážil znovu promluvit.
"Co ti udělali?" Zeptal se tiše.
Noel nevěděla, jak odpovědět. Co mi vlastně udělali? Vždyť si na to nepamatuji. Znám jen tu lež o záchraně mého života. Něco mi podali a zostřilo to moje smysly. Nejspíš. A pak je tu ten zvláštní vnitřní zrak... Zavřela oči a uviděla Jasonovu energii. Opravdu byla jiná, než odporná pokřivená energie vědců. Ta Jasonova byla čistá. Ten není jako oni. Ucítila, jak se někdo rychle blíží ke dveřím. Jestli jsem vejdou, budu kvůli tomu zrcadlu v maléru. I Jason bude. Pak se nikdy nedozvím, jestli je šance se odsud dostat.
"Někdo sem jde."
"Hele, neodbíhej od tématu. Jak bys mohla vědět, že...."
Noel znovu zavřela oči a usilovně myslela na to, že ty dveře musí zůstat zamčené. Nesmí se otevřít. Od soustředění se jí na čele udělala vráska. Natáhla ruku směrem ke dveřím a veškerou svou energii věnovala na to, aby se ty dveře nepohnuly ani o milimetr. Slyšela, jak se Jason prudce nadechl, když dveře začaly téměř nepostřehnutelně světélkovat a někdo zalomcoval klikou. Ten někdo to zkusil ještě několikrát, než zanadával na svoji bezpečnostní kartu a odešel. Otevřela oči a uviděla Jasona, jak se na ni vyjeveně kouká.
"Tohle mi udělali, Clarku."
"To je... úžasné. Jak jsi věděla, že...."
"Věděla."
Motala se jí hlava. Na takovou dálku ještě žádný předmět neovlivňovala.
"Opravdu odsud chceš utéct?"
"Ano, chci. Sice ještě nevím jak, ale přijdu na to. Jestli chceš, vezmu tě s sebou. Ty tvoje.... schopnosti... se budou na cestě ven hodit..."
"Pomůžu ti, pokud mi něco slíbíš."
"Ano?"
"Až se dostaneme odsud pryč, zavedeš mě někam, kde je bezpečno."
"S tím počítám. Někoho s tvými schopnostmi přece jen tak nevyženu."
"Tak tedy domluveno."
"Jo, utečeme odsud. Dokážeš dělat i jiné věci? Jako třeba... vyřadit kamery a bezpečnostní systém?"
"Nevím, ale asi ano. Jenže po tom budu nepoužitelná. A musela bych hodně trénovat..."
"Tak víš co? Ty trénuj a já vymyslím, jak nás dostat ven a nachystám nějaké zásoby. Je tu něco, o čem bych měl ještě vědět? Nějaké.... nežádoucí účinky po tom, co ti udělali?"
Tahle otázka ji zasáhla, přestože chápala její důvody. Jason na to měl plné právo a bylo na něm vidět, že se neptá rád.
"Ne."
"Tak teda platí?"
"Platí."
Noel se usmála. V Jasonově energii nebyl ani náznak toho, že by nemluvil pravdu. Věřila mu. Věřila, že ji dostane ven. Jason se pomalu vydal ke dveřím.
"Tak já už asi půjdu..."
"Tak dobře. Zatím ahoj."
"Ahoj."
Už měl ruku na klice, když ho dívčin hlas donutil se ještě otočit.
"A... Clarku?"
"Hmm?"
"Děkuji za záchranu života..."
"Nemáš zač."