Nervózně jsem přešlapovala před dveřmi do Doupěte. Co všechno se stalo od té doby, když jsem tu stála naposledy? Kolik věcí se změnilo za mojí nepřítomnosti? Kolik životů za ten rok vyhasla? Na některé otázky snad budou znát odpověď Weasleyovi.
Ve dveřích se najednou objevila Molly a já se příšerně lekla, jako bych ani nečekala, že se tam zjeví právě ona.
Molly vypadala stejně jako před mým odchodem, v přívětivém obličeji se zračila směsice pocitů zděšení s překvapením. Zírala na mě tak vyjeveně, jako by právě spatřila ducha.
„Ail- Aileen?" zadrhl se jí hlas.
„Ano Molly, jsem to já," přikývla jsem a pokusila se na ní pousmát.
„Ty žiješ?" prudce si mě přitáhla do objetí až jsem sotva popadala dech. „Kde jsi byla? Kam jsi zmizela? Jak ses tu ocitla?" zasypala mě spoustou otázek a při tom ji červené tváře zvlhli slzami dojetí.
„Nechápu to," kroutila hlavou a otírala si slzy. „Kde se tu bereš?"
V tom okamžiku se objevil Artur, přilákaný šokovaným tónem v hlase své ženy.
Musím jim vše povědět, i když mě na jazyku pálilo mnoho jiných a pro mě podstatných otázek, zaslouží si, aby věděli pravdu. Co se vlastně stalo. Musí vědět všechno, aby mi pomohli. Potřebuji jejich pomoc při hledání své dcery a manžela.
Když překonali prvotní šok mohli jsme se usadit v obývacím pokoji a já začala mluvit. Molly i Artur seděli po celou dobu mého vyprávění nehybně jako přikovaní ke svým křeslům. Oba mě bedlivě poslouchali, občas si vyměnili udivený pohled, nebo na mě pohlédli jako na člověka, který dočista přišel o rozum, ale ani jeden mě nepřerušoval a nezasahoval tak do mého neuvěřitelného příběhu.
Když jsem se dostala k nešťastné části, kdy byli zabiti Potterovi, narodila se moje dcera a já se vrátila zpátky, Molly hlasitě zaštkala. I pro mě to bylo velice emočně náročné vyprávět to všechno znova, jako by to byla opravdu jen nějaká vymyšlená historka.
Svoje vyprávění jsem zakončila tím jak mi pan Campbell zachránil život. Byla jsem ráda, že jsem na konci, protože to vypadalo jako by mi něco uvízlo v krku a nejspíš už bych nebyla schopná promluvit.
„Je to pravda?" ujišťoval se Artur, když jsem svoje slova potvrdila důrazným přikývnutím tak si hlasitě povzdechl, promnul si obličej a stoupl si. Molly si utřela oči do velkého kapesníku a vysmrkala se do něj.
„Pro Merlina," mumlal Artur, který přešel k oknu a díval se ven do zahrady. „Zatraceně."
Odkašlala jsem si, abych opět upoutala jejich pozornost. „Teď mi prosím řekněte co se stalo v Bradavicích."
Artur se znovu posadil do křesla a Molly přenechala vyprávění na něm.
„V bitvě přišlo o život mnoho dobrých čarodějek a kouzelníků. Mezi nimi byl i Lupin, Tonksová," při vyslovení jejich jmen mi unikl tichý vzlyk. „A taky náš Fred," při vyslovení synova jména sebou Molly trhla, ale Artur jí uchlácholil lehkým popleskáním ruky.
„Harry porazil Voldemorta," při vyslovení tohoto jména se oba trochu otřásli. Ještě stále.
„Několik měsíců poté jsme se všichni vzpamatovávali z následků toho všeho. Pochopitelně jsme si oddechli a mohli se konečně radovat, že je to všechno za námi. Mysleli jsme, že jsi zahynula," pohlédl mi do očí. „Zatraceně. Vždyť mi tě považovali za mrtvou."
Vstřebávala jsem všechny novinky. Ty hrozné a nespravedlivé úmrtí. Zbytečnost toho válečného pekla. A doslova jsem chápala jaké je mé z mrtvých vstání pro ně obrovským překvapením.
Teď nastala chvíle na otázku, která mě tížila ze všeho nejvíc. „A co Sirius, kde je?"
Molly s Arturem si vyměnili rychlý pohled a mě se před očima dělalo černo.
„Nevíme Aileen."
Nevěřícně jsem se obrátila na Molly. „Jak - nevíte? Je naživu?"
„Je živý," ubezpečila mě Molly a já se zbavila částečné tíhy na prsou. „Nevíme kde se momentálně zdržuje, ale pravděpodobně by měl být tady v Londýně.
Artur mi konečně ve zkratce osvětlil co se stalo v okamžiku, kdy Peter Pettigrew zradil Potterovi a snažil se vinu svalit na Siriuse. To se mu však nepodařilo. Peterovi se záhadným způsobem podařilo uprchnout. Samozřejmě v krysí podobě. Pak pomohl znovu zrození lorda Voldemorta. Siriuse nikdy nezatkli a neposlali do Azkabanu. Celé roky v Anglii nepobýval. Až později, když se objevil, aby byl na blízku svému kmotřenci, když ho nejvíc potřeboval se Weasleyovi dozvěděli, že do té doby všude možně hledal svoji ztracenou manželku.
„Tedy tebe," uzavřel svoje vyprávění. „Proklatě, to znamená, že jeho dcera je..."
„I moje dcera," potvrdila jsem jeho myšlenku. Točila se mi z toho všeho hlava. Byla jsem jen kousek od toho, abych ho znovu našla. Musela jsem jít na vzduch. Slíbila jsem, že se do Doupěte vrátím ještě než se setmí, aby mě zase nemuseli pokládat za nezvěstnou.
Procházela jsem se jen chvilku, abych si pročistila hlavu. Pak jsem obešla všechny místa kde by se Sirius mohl zdržovat. Náš i Lupinův byt, oba byli prázdné. Přemístila jsem se do Godrikova dolu kde bydleli Lily s Jamesem. Ale z jejich domu zbyly akorát zchátralé trosky.
Zamrazilo mě při tom pohledu. Mohla jsem tomu zabránit?
Najednou jsem ucítila na svých zádech pronikavý pohled. Otočila jsem se a spatřila Siriuse.
Srdce mi začalo divoce bušit, dech se mi zrychlil. Mám snad vidiny? Blouzním nebo je to skutečnost?
Sirius vypadal přibližně stejně starý jako teď já. V obličeji mu přibilo několik vrásek. Dlouhé černé vlasy sem tam protkané stříbrnými pramínky. Vousy na tváři měl sice delší, ale upravené. Rozhodně nepřipomínal toho uprchlého nešťastníka z Azkabanu. I když v jeho tváři byli známky únavy a starostí. Díval se na mě upřeně a krásně se usmíval. Přistoupil až ke mně, byli jsme vzdáleni sotva na délku paže.
Ani jeden jsme nebyli schopni promluvit. Sirius pomalu natáhl prsty a přibližoval se k mému obličeji. Přes hradbu řas se mi překulila jedna slzička ve stejnou chvíli kdy se dotkl mé tváře. Zděšeně ucukl jako by se právě popálil od rozžhaveného železa a nepřirozeně zbledl.
Chvilku jsem měla strach, že se skácí k zemi. Copak si myslí, že jsem duch?
„Siriusi?" Poté co jsem na něj promluvila začal lapat po dechu jako ryba na souši a oči se mu zaleskli poznáním.
„Ty žiješ!" konečně promluvil.
„Ty taky," poznamenala jsem.
„Já to věděl. Ty jsi zmizela a já tě hledal. Nebyl jsem si jen jistý kam ses dostala, ale nevzdával jsem to. U Merlina, dokud jsem měl naději, že ještě žiješ hledal jsem tě. A teď jsi tady!" mluvil rychle jako by se bál, že ho přestanu poslouchat. Pak mě k sobě přitáhl a pevně obejmul. Vypadalo to, že mi chce rozmačkat všechny kosti v těle.
„Nezdá se mi to?" zašeptal mi do vlasů.
Zakroutila jsem hlavou a jako důkaz jsem mu věnovala horký polibek. Zaplavila mě vlna vzrušení.
„Tohle jsem si představoval každý den, tolik let," vydechl Sirius.
Ano pro mě to bylo jen pár dní, ale pro Siriuse to bylo několik dlouhých let. A teď mě nechtěl pustit, divoce mě líbal, jakoby nám to chtěl vynahradit.
„Siriusi?"
„Ano?"
Pohlédla jsem mu do očí, tohle byla další důležitá věc. „Kde je naše dcera?"
Sirius se pousmál a oči mu zněžněli. „Je ti moc podobná."
Vyschlo mi v krku a v očích mě zaštípali slzy. „Opravdu?"
Přikývl. „Opravdu. Je to chytrá a nadaná čarodějka. Je krásná a odvážná po tobě. To ona mě celou dobu držela nad vodou. Podporovala mě v hledání. Počkej až ji poznáš."
Na nic nečekal a přemístil se se mnou do okrajové části Londýna. Ocitli jsme se v malém, prostě zařízeném bytě. Srdce mi bilo jako na poplach.
„Tati jsi to ty?"
Z vedlejší místnosti se ozval hlas mladé dívky. A pak vykoukla její hlava. V okamžiku kdy mě spatřila úžasem otevřela pusu a vykulila oči.
„Prosím tě, pojď jsem Karino, chtěl bych ti někoho představit," požádal jí Sirius.
Vlastně jí ani nemusel prosit. Dívka k nám přistoupila a stále ohromeně na mě hleděla. A já zase na ni. Měla některé Siriusovi rysy, ale jinak mi byla velice podobná. Stejnou barvu vlasů i pleti. Byli jsme přibližně stejně vysoké s téměř identickými postavami. I hlas se tónem se zvláštním zabarvením přibližoval tomu mému.
Karina se vzpamatovala jako první. „Mami?" vykřikla nevěřícně a vlítla mi do náruče.
„Jsem to já holčičko moje," držela jsem ji tak silně a zárověň s jakousi křehkostí jako tenkrát poprvé, kdy jsem ji opustila a netušila zda ji ještě někdy uvidím.
Měla položenou hlavu na mém rameni a její tělo se otřásalo v neutuchajícím pláči. Také jsem plakala a přitom jsem jí konejšivě hladila po zádech.
Nikdo nám nevynahradí ty roky co jsme spolu my tři nebyli. Věděla jsem to. Ale teď na tom nezáleželo. Byli jsme zase spolu. A postaráme se o to, aby to tak zůstalo co nejdéle. Pokusíme se dohnat aspoň část ztraceného času.
Na novou přítomnost se mi zvykalo vcelku dobře a rychle. Nebylo to tak děsivé jak jsem se ze začátku obávala. Prvně to vypadalo, že nebudeme ani jíst ani spát, protože jsme stále jen mluvili. Chtěla jsem vědět všechno co se stalo v životě mé dospělé dcery. Všechno co mi uniklo. A ona i Sirius mi ochotně vyprávěli vše do detailů.
Sirius měl pravdu. Karina Blacková byla velice moudré a samostatné děvče. Teď navíc překypující radostí z našeho setkání.
Co se týče mě a Siriuse, stále jsme se nemohli nasytit jeden druhého. Naše láska nikdy nevyhasla a dál plála jak mezi námi tak v srdci naší dcery.
Duše, které se mají setkat, se vždycky setkají. To jsem jednou slyšela a u nás to platilo.
A jako by mi Sirius četl myšlenky. Seděli jsme spolu na pohovce jako jsme to kdysi dělávali a on mi z ničeho nic řekl: „Můj život patří tobě, protože můj život jsi ty Karo."
Nakonec jsem změnila budoucnost. Nejen svoji, ale i Siriusovi.
A zřejmě to tak mělo být...
Konec!