Zdravím! Chci jen na začátek říct, že kniha zatím NEBYLA PODROBENA KOREKCI, tudíž se zde mohou nacházet gramatické či jiné chyby. Po dopsání příběhu se na ně teprve zaměřím. Děkuji za pochopení a přeji příjemné čtení :)
•••
Celkem významné datum- 1. 9.
Celkem silný zážitek- Vracet se k přátelům.
Celkem blbý pocit- Když nevíte vůbec nic.
Celkem strašidelné- Vidět známé, ale přitom cizí tváře.
Sedím ve vlaku, který jsem tak dlouho neviděla. Zpoza okna sleduji tváře lidí, kteří chodí po nástupišti a snažím si vzpomenout alespoň na jednu. Můj kocour, barvy té nejčernější noci se mi povaluje na klíně a hraje si s pramenem mých vlasů stejné barvy.
Najednou však v uličce vlaku spatřím dívku, která mi je hodně povědomá. Má dlouhé vlasy barvy ohně, avšak její povaha je křehká a čistá stejně, jako její jméno.
"Lily?" zeptám se jí nesměle přes otevřené dveře kupé. Nerada bych se v ní zmýlila. Otočí se mým směrem a upře na mě smaragdový pohled jejich očí. Už si jsem jistá, že se nepletu.
"Mel?" zeptá se nesměle po chvíli, kdy si mě prohlížela od hlavy až k patě.
"Ano." řeknu jen a usměju se na ní. Tak dlouho jsem jí neviděla.
"Ó můj bože!" zapiští najednou přes celý vagón má rudovlasá kamarádka a obejme mě.
"Taky tě ráda vidím, ale nemusíš mě úplně udusit," lapám po vzduchu jako nějaká ryba, což však Lily nebere vůbec v potaz a mačká mě dále. Až po nějaké té minutě mě konečně pustí.
"Lilyan Evansová, jsi to vážně ty?" udiveně jsem na ní koukala. Když jsem totiž před čtyřmi lety opustila Bradavice a Velkou Británii celkově, bylo nám teprve dvanáct.
"Ano, jen mám pochyby jestli jsem si nespletla já tebe Melanie Hoffersonová" též na mě udiveně koukala.
"Mě jen tak nezaměníš" zasmála jsem se a ona jen s úsměvem přikývla.
"No to opravdu ne, jsi stejně tak malá, jako když jsem tě viděla naposledy." s mírným úšklebkem si mě zaměřila pohledem.
Opravdu jsem nebyla nějaká vysoká, spíše teda hodně malá. Abych vůbec dosáhla na vrchní polici knihovny, musela jsem minimálně trochu povyskočit.
Kdežto Lily od našeho rozloučení minimálně o hlavu vyrostla.
"Hmmm, zato ty jsi nám nějak dospěla." vytvořila jsem na rtech o dost vědší úšklebek než před chvílí Lily.
Zasmáli jsme se a sedli naproti sobě. Když však jsem se chtěla zeptat, co se od mého odjezdu změnilo, vlak se rozjel. Po chvíli k nám do kupé vešla další dívka.
Postavou byla štíhlá a jako všichni vyšší než já. Měla platinově bílé vlasy a nádherné jantarové očí, až se mohly zdát žluté. Byly velice bystré a když se na vás zaměřily, úplně jste cítili, jak vás propalují.
"Lily!" vyhrkla a zavěsila se rudovlásce kolem krku.
"Ahoj Beth, moc ráda tě vidím" odpověděla jí Lily a objetí jí oplatila.
Když se od sebe odtáhli, tak se ona bělovláska podívala na mě. Skrabatila čelo a prohlížela si mne.
"Ahoj, známe se? Já jsem Elizabeth Pheenixová." usmála se na mě nepřestávajíc si mě prohlížet.
Já si jen prohrábla vlasy a nafoukla žvýkačku. Potom, co bublina praskla jsem zase na tváři vytvořila můj pověstný úšklebek.
"Aaaa, Melanie!!!" začne plavovláska šílet ještě víc, než předtím Lily a obejme mě, div mě nepovalí na zem.
"Ahoj Beth" usměju se a stejně znova lapám po dechu, než mě konečně pustí.
"Wooow, nedivím se, že jsem tě nepoznala. Jsi o dost vyspělejší, ale pořad stejně malá." zasměje se Beth a prohlíží si mě.
"Zajímavé, že před chvíli mi to samé říkala naše paní Potterová." a koukla jsem se na rudnoucí Lily.
Krev se jí do tváří však nehrnula rozpaky, ale vztekem.
"Ještě jednou mi řekneš paní Potterová a nepřežiješ." zlostně na mě to rajče hledí a uraženě si sedá zpět na své místo. Beth si přisedne vedle mě a začneme si povídat.
Asi hodinu klábosíme o všem možném i nemožném.
"Jé a kdopak je tohle." ozve se najednou Lily vysokým hláskem a začne hladit černou kočku lísající se jí k nohám.
"To je Art, můj kocourek." řeknu a usměju se na zmíněné kotě.
"Ten je rozkošnej" uslyšíme najednou od vchodu do kupé dívčí hlas.
Na prahu stojí celkem vysoká dívka štíhlé postavy. Má tůňkově modré oči, podobné těm mím. Kdo ale je jsem za žádnou cenu poznat nemohla. Možná to bylo způsobeno jejími hnědými vlasy zapletenými do rasta copánků s přípletem růžové, která v tuto dobu nad její přírodní barvou převažovala.
"Anet" vykřiknou dvě mé společnice a vrhnou se jí kolem krku.
"Též vás ráda vidím" oplatí jim pozdrav a odtáhne se od nich.
Když mě spatří ani nic neřekne a závěsí se mi kolem krku, jako Lily s Beth před chvíli jí.
"Ahoj Anie" zašeptá a ještě více mě obejme.
"Ahoj Anet, též jsi mi moc chyběla" také jí objemu a už do třetice všeho dobrého lapám po vzduchu.
"Jak je sakra možné, že jsi ji hned poznala? Vždyť já jsem na to nepřišla dokud neudělala bublinu ze žvýkačky." nechápavě kouká na svou kamarádku plavovláska.
"Vždyť za ty čtyři roky, co byla pryč, vůbec nevyrostla." zasměje se Anet a pustí mě pryč z obětí.
"Zajímá mě, kolik lidí to ještě řekne." zasměju se také, když si zase všechny sedáme na svá místa.
"No minimálně Poberti jo." zakření se Beth.
"Kdože to?" zptám se a přejíždím mé kamarádky pohledem.
"No přece Pober... aha, mně to teď nedošlo, promiň." Usměje se na mě omluvně Anet, ale to už se vyprávění znovu ujímá Beth.
"Pobertové, skupinka studentů stejného ročníku, jak jsme my. Myslím, že si na své nejlepší kamarády vzpomeneš." spíše oznámí plavovláska a já na ni vyvalím oči.
"Peter Pettigrew, Remus Lupin, Sirius Black a James Potter." vyjmenovává Anet a při posledním jméně se zašklebí na Lily.
"Ti budou štěstím bez sebe, až jim řeknem, že jses..."
"Tak na to zapomeň Elizabeth. Já jim to řeknu sama, a to tak, že na to do konce života nezapomenou ani oni a ani celé Bradavice." a zase na tváři vytvořím ten zmijozelský úšklebek, který ovládám z celého Nebelvíru jen já.
POVINNĚ PŘEČÍST!
Ahojky, chci vám jen říct, aby jste vždy rozklikávali média a pouštěli i videa(pokud někdy budou, budou součástí příběhu).
Též bych chtěla popřát vše nej Siriovi, protože dnes je 3. 11. a on, ta nejúžasnější osoba na světě, má narozeniny.