„Jsou tři hodiny ráno,“ vyprskla jsem do telefonu, když jsem byla donucena jej zvednout tomu hlupákovi, který brzy skončí v nemocnici, protože mu hodně ublížím.
Každý ví, že není nejlepší nápad mě probouzet příliš brzy, natož ve tři hodiny.
„Nekecej, to bych bez tebe nevěděl. *škyt* Hele, potřebuji od tebe takovou malilinkatou laskavost. *škyt*“ do mých ušních bubínků mi dolehl jeho naprosto opilý hlas.
Tak ten neskončí jen v nemocnici, ale rovnou na hřbitově.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co za hovadinu jsi zase udělal?“
Nějaká únava zmizela a nahradil ji jen vztek. Proč musí být naše rodina tak…tak… ani slova neumím najít.
„Přijedeš tedy pro mě?“ zeptal se mě a bylo slyšet, že má strach z mé odpovědi.
„Jak jako přijet? Kde jsi? Přísahám, že jestli jsi na druhé straně města tak jako minule, tak si už začni shánět stopa.“
„Jsem na policejní stanici.“
Všechny mozkové pochody a scénáře v mé hlavě se zastavily. Policie. Můj bratr je na policii.
Těžce jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Hlavně po něm nesmím řvát.
„Za chvíli tam budu.“
Položila jsem to a vstala z postele. Mé nohy mě okamžitě odnesly do kuchyně, kde jsem otevřela lednici, vytáhla láhev vína a bez sklenice, jsem dopřála svému hrdlu dostatečně uklidňující lok. Sice budu řídit, ale jeden lok nikomu neublíží.
Popadla jsem klíče a vyšla před dům.
Celou cestu v autě jsem přemýšlela nad svým proslovem, který řeknu bratrovi. Vymyslela jsem dost dobrý věci, které ho spolehlivě oberou o všechna slova.
„Vy budete slečna Reynoldsová.“ Přišel ke mně strážník a podal mi pravačku. Už teď mi připadal komický jeho drsný výzor, který ukazoval světu, ale přitom vypadal jako by vypadl z Elfí vesničky.
„Ano, jdu pro svého bratra.“
„Pojďte, zavedu vás k němu a také vám řeknu důvod jeho přítomnosti ve zdejší cele.“
Otočil se ke mně zády a vykročil vpřed. Cítím se jako Sněhurka, když jí doprovázel trpaslík.
Ukázal na místnost, ve které seděl můj bratr společně s několika dalšími muži. Mezi muži, kteří mají spousty tetování, kožené bundy a svaly jako Arnold Schwarzeneger za svých mladých let.
Dany se postavil a mě se vyskytl pohled na baletní sukýnku, kterou měl na sobě.
„Tady mladý pan byl odvezen k nám z důvodu výtržnictví. Hrál si totiž na Labutí jezero a přitom se koupal v městské fontáně. Zadržen byl taktéž za rušení nočního klidu. Lidé z okolí si stěžovali, že zpíval árie ze zmiňovaného muzikálu.“
Věděla jsem, že je můj bratr magor a věděla jsem, že miluje Labutí jezero. Ale nikdy by mě nenapadlo, že spojí obě věci dohromady ještě k tomu s alkoholem v krvi.
„Ségra, já vím, že jsem ti volal a zněl jsem dost naléhavě, ale kalhoty s tričkem sis mohla obléct,“ zašeptal, když jsem k němu přešla blíže. Po jeho slovech jsem se na sebe podívala a zděsila se. V tom spěchu a vzteku na něj, jsem zůstala ve svém pyžamu s králíčkem.
A bylo to tady. Veškeré mé přemáhání a vnitřní nadávání sama sobě, abych se zachovala dospěle a hlavně po něm neječela, odešlo někam hodně daleko.
Popadla jsem ho za tričko a podívala se mu do očí.
„Tak se podívej, chlapečku. Vzbudil si mě ve tři ráno, donutil sem dojet a poslouchat strážníka, který vypadá jako skřet, jak jsi zpíval Labutí jezero a teď si tady na mě budeš ještě něco dovolovat a pokoušet se o trapné vtipy?“
Co slovo, to o oktávu výš zněl můj hlas. Ani jsem si neuvědomovala, co vlastně říkám, dokud jsem neslyšela naštvané odkašlání.
Otočila jsem se na strážníka a vykouzlila ten nejkrásnější úsměv.
„Tak, kolik jsem dlužna za toho ničemu?“
„Slečno, nepožila jste náhodou alkohol před jízdou v autě?“
To ne. Já věděla, že na to jednou doplatím.
„Samozřejmě, že ne.“
„Takže ten zápach po červeném víně asi cítím špatně. No slečno, asi si chvíli pobudete se svým bratrem v chládku. Máme tady totiž jízdu v podnapilém stavu a slovní napadení úřední osoby,“ řekl mi škodolibě, a než jsem to stihla zaregistrovat, už jsem byla v cele.
„Ségra, já…“ nestihl to doříct, protože mu přistála facka.
„Teď mluv,“ pobídla jsem ho a čekala.
„Omluvám se, já…“ Další facka.
„Dobře, chápu, že jsi na mě naštvaná…“ Do třetice všeho dobrého.
„Naštvaná? Já přímo zuřím!“
Posadila jsem se na tu infantilní lavičku a nervózně podupávala nohou. Měla jsem chuť někomu pořádně ublížit.
„Můžeš zavolat rodičům.“
„Nikomu se volat nebude. Ty si ten pobyt v této místnosti zasloužíš a já bych tady stejně skončila, protože mám chuť někomu nakopat prdel.“ Hned po těchto slovech se všichni přítomní ode mě odsunuli.
„Já jen…“
„Přestaň na mě mluvit. A vy ostatní, nemáte nic lepšího na práci, než se na mě dívat? Nikdy jste snad neviděli nasranou holku v růžovým pyžamu?“ zeptala jsem se a čekala na jejich reakci. Hlasitě polkli a sklopili pohled.
„Slečinko, nemyslíte si, že to přeháníte?“
„Podívej se, drsňáku, jak by ses zachoval ty, kdybys skončil v cele kvůli svému povedenému bratrovi? Takže jestli nechceš novou kérku okolo oka, raději mlč.“
A tak jsme tam všichni seděli. Motorkářský gang, bratr v baletní sukýnce a já ve svém pyžamu s králíčkem.
Plyne z toho dobré poučení. Nikdy neberte hovory ve tři hodiny ráno.