Egon Campbell byl majitel malého krámku na Příčné ulici. Hodinářské řemeslo se dědilo v jejich rodině z otce na syna již celá dlouhá léta. Starý pán však žádné děti neměl. V hodinářství zaměstnával pouze jednoho učence, jakéhosi mladíka Iana Markse. A pak mne.
Práce v hodinářství mě začala vážně bavit, i když bylo velmi obtížné se naučit titěrnou a značně detailní práci s malými přístroji, vyžadovalo to hodně soustředěnosti a ještě více vytrvalosti. A nejen ode mě. Hlavně od starého pána, který mě intensivně zaučoval celý měsíc, než mě nechal dělat zakázky úplně samotnou, to chtělo značnou dávku trpělivosti.
Byl to milý pán, zároveň však přísný. Svoji práci miloval a velice dobře ji rozuměl. Všichni se divili jeho zručnosti, protože pásku přes oko neměl jen tak na ozdobu. Přišel o jedno oko, když byl ještě malý chlapec a na to druhé viděl poslední dobou dost mizerně. Nikdo nechápal jak může odvádět svou práci stále tak bezchybně a precizně.
Co se týče strojku či obraceče času, ještě stále jsem neměla příležitost ho vytáhnout a podívat se, jestli bych ho dokázala opravit. Přesto jsem ho pořád nosila u sebe v kapse a čas od času se ujišťovala, že jsem ho nikde neztratila. Chtěla a potřebovala jsem se vrátit do své doby, abych náhodou nenarušila koloběh budoucnosti.
Stále jsem bydlela u Jamese a Lily. Kvůli práci jsem neměla moc času hledat si jiný byt a popravdě se mi od nich ani nechtělo. S nimi mi bylo dobře a oni mě brali jako přítelkyni.
Remus, Sirius a Peter se u nich doma střídali v pravidelných intervalech. Vlastně ani jeden večer nebyl bez toho, že by je jeden z nich nenavštívil. Byli to opravdu věrní přátelé. A to se mi moc líbilo. A tak mi nešlo do hlavy jak se to vše mohlo pokazit. Kdy nastal ten bod zlomu, který přiměl Petera zradit své kamarády a vydat je Voldemortovi na smrt.
°°°°
„Měli jsme co dělat, abychom je setřásli..."
Právě jsem se vracela pozdě večer z práce a ještě než jsem vešla do jídelny, uslyšela jsem Siriusův hlas, instinktivně jsem se zarazila a zaposlouchala se.
„Tentokrát to bylo opravdu o fous, ty šmejdi jsou čím dál agresivnější. Zvláštní," zamyslel se na moment, „chvilku mi dokonce připadalo, jako by šli přímo po Dorcas."
„Hlavně, že se vám nic nestalo," Lily zněla ustaraně, ale najednou změnila tón hlasu. „A když už mluvíme o Dorcas, vyšli jste si někam?"
„No jasně," odpověděl jí Sirius s těžko potlačovaným smíchem. „Byli jsme na krásné a romantické hlídce, ale překazili nám to tři Smrtijedi."
Uslyšela jsem bublavý zvuk, který jsem identifikovala jako Jamesův zadržovaný smích.
Lily si odfrkla. „Moc dobře víš, jak jsem to myslela."
„Ano, moc dobře vím, jak jsi to myslela, ale už jsem ti to jednou říkal Lily, a povím ti to klidně znovu - Dorcas mě nijak nepřitahuje."
„Siriusi!" vylítla na něj. „Snad nejsi tak přízemní, že hledíš jen na vzhled?"
„To ne," odpověděl jí stručně Sirius. Ale Lily se zřejmě nehodlala vzdát tak snadno. „A co Marlene?" napadlo ji ještě jedno jméno.
Sirius se vesele rozchechtal. „Dej už pokoj Lil. Nebo to mě chceš mermomocí oženit?"
„Lily tím spíš chtěla naznačit, jestli už by ses konečně nechtěl usadit," ozval se pobavený James za svoji ženu.
„Upřímně?" odmlčel se na moment Sirius. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel."
Měla jsem pocit, že dál už bych poslouchat neměla a tak jsem znovu otevřela a hlasitě zavřela vchodové dveře a vešla jsem do jídelny.
Všichni tři utichli, otočili se ke mně a sborově pozdravili.
„Ahoj," odvětila jsem. „Jak se vede?"
Lily si pohladila své kulaté bříško, čekali jí ještě necelé dva měsíce, než se jí a Jamesovi narodí Chlapec, který přežil. „Já se doma už docela nudím," postěžovala si.
„Neboj, až se to malý narodí tak budeš mít o zábavu postaráno," uklidnil jí Sirius.
James vybuchl smíchy, Lily se na oba zašklebila a raději se otočila zpátky ke mně. „Jak to, že jdeš z práce zase tak pozdě?"
„To je jen teď ze začátku, než se všechno naučím," ujistila jsem ji.
„Jen jestli tě ten starej pán nevyužívá," zapochyboval James.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jistě, že ne Jamesi. Pan Campbell je opravdový odborník v tom co dělá a i od svých podřízených vyžaduje preciznost," zastala jsem se svého šéfa, musela jsem jim však přiznat pravdu. „Ale i já doufám, že až budu všechno zvládat, tak se snad domů dostanu dřív než za setmění."
V tom okamžiku jsem se zahleděla na Siriuse, měl natržený a maličko umazaný rukáv od krve. „Co se ti stalo?" ukázala jsem mu na paži.
Sirius si nevzrušeně pohlédl na postižené místo, jako by si právě teď všiml, že něco není v pořádku. Stačila jsem zaregistrovat kratičký, ale významný pohled, který si vyměnil s Jamesem a ten lehce přikývl.
„Ale to nic nebylo," mávl lehkomyslně rukou. „Jen mě napadli Smrtijedi."
„Smrtijedi?" pokusila jsem se o udivený tón.
„Karo, slyšela jsi už někdy o lordu Voldemortovi?" zeptal se mě James.
Přikývla jsem. „Něco málo."
Sirius se nadechl a začal mi na střídačku s Jamesem vyprávět o Smrtijedech, Voldemortovi, jeho sílící moci a praktikách. Občas je čímsi doplnila Lily. Až na konec mi řekli o Fénixově řádu. Věděla jsem, že se k tomu rozhovor nachyluje. A i když jsem si v duchu stále opakovala, že to není dobré, že bych se raději měla držet zpátky, jejich nabídku vstoupit do Řádu jsem přijala.
Za dva dny se konala schůze, v této době, pro mne poprvé. Už od rána jsem na to musela intenzivně myslet. Byla jsem značně nervózní a roztržitá. Zaplétala jsem se totiž do moc choulostivých věcí jako bezmocná moucha do smrtící pavučiny.
Ještě před setkáním Řádu mě čekalo krátké posezení s Brumbálem. Bradavický ředitel seděl v místnosti za obrovským dubovým stolem. Když jsem na jeho vyzvání vešla do pokoje, jako obvykle se na mě přívětivě usmál, ale já zůstala stát na prahu jako opařená.
„Vítám vás slečno Braveová," pokynul mi na židli nedaleko té jeho.
Překonala jsem prvotní šok vidět Brumbála opět živého. Bylo to přinejmenším podivné, ale nemohla jsem si dovolit udělat žádnou chybu právě před ním. Rozhýbala jsem své ztuhlé údy a posadila se.
„Dobrý večer profesore," oslovila jsem ho tak, jak jsem byla zvyklá ze školy. I přes značnou nervozitu a nejistotu jsem se pokusila o klidný tón hlasu.
Brumbál se na mě pronikavě zahleděl přes půlměsícové brýle, svýma pomněnkovýma očima, tak jak to dělával pokaždé, když s někým mluvil. Pod jeho pohledem jsem se mírně otřásla.
Bradavický ředitel si toho zřejmě všiml, spojil špičky prstů ve vzduchu a zamyšleně se na mne pousmál.
„Takže slečno," přešel rovnou k věci. „Pan Black a pan Potter mi pověděli, že byste se ráda přidala k odboji, který jsem založil pro boj proti zlu."
Souhlasně jsem přikývla. „Ano pane."
„Dobrá tedy," spokojeně zamlaskal. „Předpokládám, že vám vaši přátelé již ohledně Fénixova řádu vše řekli, ale kdyby jste se přeci jen na něco chtěla zeptat..." na chvíli se odmlčel a pohlédl mi do očí.
„Myslím pane, že už vím vše co prozatím potřebuji vědět."
„Výborně. Doufám, že víte co děláte," ředitel náhle spráskl ruce až to hlasitě plesklo a já na židli úlekem mírně poskočila.
Brumbál si toho však nevšímal. Zašmátral v kapse a vytáhl sáček citrónových bonbonů. Mlčky mi nabídl a když jsem odmítavě zavrtěla hlavou rozbalil si jeden bonbon, strčil si ho do pusy a sáček zase uklidil. Konsternovaně jsem ho při tom sledovala.
V ten moment se však do místnosti začali řinout členové Řádu. Spoustu z nich jsem osobně neznala, ale byli tu i tací, které jsem poznala ve své době.
Například Alastora Moodyho, který vypadal nesrovnatelně jinak. V obličeji neměl tolik šrámů, pořádný kus nosu mu již sice chyběl, ale největší změnou byli jeho oči. Měl totiž dvě normální oči, žádné čarodějné.
A pak, když jsem uviděla bratry Prewettovi, Marlene McKinnonovou, Franka Longbotoma, který dnes přišel bez své těhotné ženy Alice, a několik dalších, sevřelo se mi srdce úzkostí.
Tihle lidé nemají ani sebemenší tušení, že za to čemu bezmezně věří položí svůj život, nebo že nadosmrti zůstanou zavřeni na oddělení s trvalým poškozením mozku způsobeným kouzly.
A pod tíhou toho co jsem věděla a všech nových okolností a vjemů, jsem si najednou vzpomněla na jinou schůzi, která se odehraje až o několik let později.