Zatímco jsem tak seděla, můj dočasný strážce Hugo se posadil proti mně. Zíral na mě, jako by mě nikdy neviděl. Za celou dobu snad ani jednou nemrkl a mě to strašně znervózňovalo. Najednou kolem prošel další chlap jak hora. Zaujatě jsem si ho prohlížela, abych přestala myslet na nenechavé Hugovy oči. Chlápek otevřel dveře do vedlejší místnosti.
Zevnitř se ozval ženský hlas: ,,Ahoj Oskare."
Nastražila jsem uši jako satelity a doufala, že uslyším něco zajímavého, když už tu byla taková nuda. Já vím, že to není slušné odposlouchávat cizí hovory, ale mně to prostě nedalo. Doufala jsem, že uslyším něco, co by mi mohlo pomoct.
,,Ahoj Stel," pozdravil Oskar.
,,Jak pokračuje projekt Aida?" zeptala se Stel.
Aida? To není možné? Hrozně jsem se lekla. Takhle se přece jmenuje moje maminka. Proč mám takový pocit, že tohle nebyla náhoda? ptala jsem se sama sebe.
,,Moc dobře ne, subjekt pořád mlčí. Můžu konečně vědět, proč tu vlastně je?" ptal se Oskar.
Dobře, tak tenhle rozhovor bude rozhodně zajímavý, řekla jsem si.
,,Jistě," odpověděla Stel. ,,Subjekt se jmenuje Aida Hedrsnová."
Jakmile jsem to zaslechla, úplně jsem zapomněla dýchat. Dokonce jsem cítila, jak mi srdce na pár úderů vynechalo.
Co tu dělá moje matka? Vždyť odjela ve vlaku. Nebo ne? A co od ní chtějí?
,,Je to kvůli své dceři Melise Lejle Hedrsnové. Máme ji tu něco přes rok, ale ona pořád mlčí."
COŽE?!! Ona je tu už tak dlouho? vyděsila jsem se.
,,Ona to ví, že ji tu máme taky?"
,, Ne, ona si myslí, že její matka odjela vlakem a bez ní. Celé to byl plán šéfové. Potřebovala se k Melise dostat, tak odstranila její matku z cesty a navlékla to tak, aby si myslela, že ji opustila. Místo toho s ní ve vlaku seděl náš člověk a držel ji v šachu, aby nikdo nepojal žádné podezření. Bohužel se za celý rok u Melisy nic neprojevilo, tak jsme přistoupili k fázi 2," vysvětlovala Stel.
Zatajila jsem dech. Tenhle rozhovor mi přinesl daleko víc, než jsem čekala. V očích mě pálily slzy. Takže moje maminka mě neopustila? Celou dobu jsem se na ni zlobila a bylo to úplně zbytečné. Teď ale nemůžu brečet. Hugo by poznal, že se něco děje. Zatlačila jsem slzy a čekala, co dalšího se ještě dozvím.
,,A proč tu ta její dcera vlastně je? Proč je tak hrozně důležitá?" přerušil Stelino vyprávění Oskar.
,,Protože je v její auře něco neobvyklého, neznámá síla. To se potvrdilo i tím, že přežila projekt R6S8."
,,To si teď ale děláš srandu, to nemůže přežít nikdo!" divil se Oskar.
,,Ne, nedělám," řekla Stel. ,,Proto tu je Aida. Chceme z ní vytáhnout, proč je její dcera výjimečná. A hlavně, čím je tak výjimečná, co všechno umí. Ona to musí vědět, je to její dítě, ale ona furt mlčí, ať se děje, co se děje."
,,Asi bych měl jeden návrh, jak bychom to mohli zjistit," navrhl Oskar.
,,Tak povídej," odpověděla Stel.
,,Jelikož je tady její matka už přes rok a nic se nezměnilo, dalo by se předpokládat, že to tak bude i dál. Dal bych jí už jen pár dní, aby řekla, co ví. Pokud by stále mlčela, tak bych poslal někoho, kdo by se o ní postaral."
,,Tak to buď úplně v klidu, nejsi první, kdo s tím přišel. Šéfová už tenhle postup schválila, zbývá jí posledních pět dní." zasmála se Stel.
Co tím myslí? Jak se o ni chtějí postarat? ptala jsem se sama sebe. Začala se mi točit hlava a bylo mi špatně. Zaslechla jsem cizí kroky.
Když se zastavily, ozval se Leyho hlas: ,,Vstávej, jdeme zpátky."
Postavila jsem se, jak chtěl, ale pak se ale otevřely dveře a z nich vycházel Oskar. Znovu jsem se na něj podívala. Měl krátké hnědé vlasy a modré chladné oči. Ty oči. To bylo to jediné, co mě teď zajímalo. Svět se se mnou začal točil, ale ty modré oči zůstaly. Oskar si mě zvědavě prohlížel. Pak se mi podíval do očí a já se v nich snažila najít odpovědi. Slyšela jsem Leyho hlas, jak mě popohání, abych šla. V tu chvíli se mi ale děsně zamotala hlava, až jsem se zřítila k zemi. Poslední, co jsem zahlédla, byl udivený výraz Leyho a Oskara, jak utíká směrem ke mně.
Byla jsem úplně mimo. Jako bych ani nebyla ve svém těle, ale nad ním. Viděla jsem, jak tam ležím zhroucená na zemi. Zaslechla jsem hlasy.
,,Co se tady stalo?"
,,Vezměte jí na ošetřovnu."
Někdo mě popadl a odnesl k doktorovi.
,,Je v šoku," zněla jeho diagnóza.
Vrátila jsem se do svého těla. Na chvilku otevřela oči a zaslechla další hlas: ,,Volali mi, že se něco stalo."
Pak mě obklopila tma.
,,Proč se tolik klepe?" ozval se tentokrát ženský hlas.
,,Co to mohlo způsobit?" slyšela jsem někoho dalšího.
,,Neustále upadá do bezvědomí."
Potom se mě znovu zmocnila tma. Černočerná tma mě k sobě lákala. Volala mě. Nechtěla jsem se bránit. Naopak, chtěla jsem se do ní zamotat a už nikdy z ní nevylézt. Byl tu takový klid. Jenom ticho. Nevnímala jsem čas, jako by tu neexistoval.
Najednou mě vyrušily hlasy:
,,Ona si myslí, že její matka odjela vlakem a bez ní."
,,Navlékla to tak, aby si myslela, že ji opustila."
,,Přežila projekt R6S8."
,,Máš něco ve své auře."
,,Je výjimečná."
,,Zbývá jí pět dní."
,,Někdo se o ní postará."
Došlo mi, že jsou to hlasy mých vzpomínek.
,,No hurá, šikulko," ozval se neznámý hlas tmou.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se.
,,Na tom nezáleží."
,,Tak na čem záleží?" zeptala jsem se neznámého hlasu.
,,Na tom, aby ses probrala. Spala jsi už moc dlouho."
,,Jak dlouho?"
,,To se dozvíš, až se probudíš. Teď už si ale musíš pospíšit."
,,Proč?" podivila jsem se.
,,Bude ti stačit jeden důvod?" zeptala se tentokrát tma mě.
,,Asi jo." pípla jsem.
,,Výborně... Tvoje matka."
,,Cože?" nechápala jsem.
,,Proboha, mám ti ty útržky z tvých vzpomínek promítnout znovu nebo co?"
,,To jsi byla ty?"
,,Samozřejmě, že já. Kdo jiný? Teď už ale nemluv a radši pozorně poslouchej. Musíš se vzbudit a ve vhodný čas najít matku. Potom odsud obě zmizte, jasný!"
,,Jak se mám probudit?"
,,Zlatíčko," řekl mi ten hlas a pak se odmlčel. ,,Už se probouzíš."
To bylo to poslední, co jsem uslyšela, než jsem otevřela oči.
,,Je vzhůru," uslyšela jsem někoho zakřičet. ,,Slečno, jak se cítíte?" zeptal se mě ten neznámý hlas.
Vybavilo se mi, jak někdo křičel, aby mě vzali na ošetřovnu, takže musím být ještě tady. Všimla jsem si, že mám ruce i nohy přivázané k posteli. Vedle ní stál muž, kterého jsem předtím nikdy neviděla.
Znovu jsem hodila pohledem po svých poutech a zeptala se: ,,Proč to mám?"
,,Rozkaz od Len," odpověděl mi s klidem, jakoby to k vysvětlení stačilo.
,,Jak dlouho jsem spala?"
,,Pět dní," pronesl potichu.
Podívala jsem se na něj pohledem, který říkal: To je vtip, že jo.
,,Můžete mi, prosím, sundat ty pouta? Hrozně to škrtí," zaškemrala jsem. V hlavě jsem ale pořád slyšela tu číslovku pět. Něco mi říkalo, že dneska se něco stane. Měla jsem nutkání se z těch pout dostat. Věděla jsem, že někam musím jít a to rychle. Nevěděla jsem kam, ale mé nohy to věděly, cítila jsem to.
,,Ne," odpověděl ten muž.
,,Proč?" nechápala jsem.
,,Nemám k tomu povolení."
Jakmile to dořekl, vtrhl dovnitř Ley. ,,Okamžitě ji pusťte," vyštěkl.
Zatím to šlo dobře. Určitě mě zase bude chtít někam odvést, takže bude stačit, abych se ho zbavila a to by zase nemusel být takový problém, pomyslela jsem si ironicky.
Ošetřovatel se zalekl a ihned mi odvázal nohy i ruce. Posadila jsem si a promnula místa, kde jsem měla otlačeniny od pout. Pak jsem se postavila. Ley se otočil, vyšel ven z místnosti a já se vydala za ním. Nikde jsem nezahlédla Raven, což bylo dobré.
,,Teď!" Ozval se mi v hlavě hlas, který však nebyl můj. Byl to ten samý hlas, který se ozýval ze tmy.
Konečně mi to došlo. Dnes je den, kdy se mají postarat o mou matku To znamená, že už nemám moc času. Někoho už za ní poslali. Musím za ní. Dnes je taky ten den, kdy odsud spolu utečeme.