Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 3.

Tentokrát si pro mě přišli oba dva, Harley i Raven.  Vedli mě dlouho chodbou, na jejímž konci jsme zahnuli doprava a před námi se objevily masivní dveře. Harley mě na chvilku pustil, aby je mohl otevřít, ale hned už byl zpátky u mě a táhli mě dovnitř. V místnosti, která byla za těď zavřenými dveřmi, se vprostřed nacházelo křeslo. Nebylo moc hezké, spíš naopak. Napravo ode dveří stál stůl a na něm byly poházené různé papíry s propiskami. Za stolem stál mladší muž v bílém plášti.

,,Dobrý den slečno Hedrsnová," pozdravil mě ten muž.

Zajímalo by mě odkud zná moje jméno, nevzpomínala jsem si, že bych ho odněkud znala, tak jsem se ho zeptala: „My se známe?"

,,To ne. Ty mě neznáš, ale já tebe ano."

To jsem ale vůbec nechápala, tak jsem se ho rozhodla zeptat:
,,Když já neznám vás, tak jak vy můžete znát mě?"

,,To je jednoduché...," chvilku se odmlčel a pak pokračoval:
,,Říkáš o sobě spoustu věcí úplně cizím lidem."

Dobře, tak to  nechápu už vůbec, pomyslela jsem si. Copak já někde někomu něco osobního říkala? To si vůbec nepamatuju. Svoje zmatení jsem ale nedala znát.

,,To asi těžko... Nikdy v životě jsem Vás neviděla, tak jsem vám nemohla nic říct," odpověděla jsem.

Už se nadechoval k další odpovědi, ale Raven ho přerušila. ,,Doktore, šéfová říkala, že máme začít hned a už teď máme velké zpoždění."

,,Jistě," odpověděl ten chlápek v bílém plášti, kterému očividně říkali doktor, tak mu tak taky budu říkat.

,,Můžete začít," řekl doktor.

,,Ale s čím můžou začít?" zajímalo mě.

Oba mí věznitelé mě popadli a vedli ke křeslu. Že jsem se vůbec ptala! Snažila jsem se vzpírat, ale se svázanýma rukama a dvěma hromotluky po boku, kteří mě tlačili dopředu to prostě nešlo. Nakonec jsem se rozhodla udělat to, co dělá skoro každé dítě, když trucuje. Zůstala jsem stát. Oba dva však byli příliš silní a moje slabé vzdorné pokusy jim nečinily žádné potíže. Když mě tam dotlačili, tak jsem si všimla, že je to křeslo přidělané tlustou tyčí k zemi.  V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka. Rozeběhla jsem se ke křeslu, sklouzla k zemi a omotala se nohama kolem té tyče, aby mě nemohli do křesla posadit. Mí věznitelé se na mě podívali nechápavým pohledem a asi si říkali, co to dělám. Pak ke mně oba přišli a úplně lehce mě od tyče odtáhli. Proč jsem jen nemohla mít větší sílu, abych se tam dokázala udržet? Raven mě drsně popadla a mrskla se mnou do křesla. Chytila mě za krk a držela na křesle, zatímco mi Harley rozvázal ruce a přidělal je připravenými koženými pásky k opěradlům. Aby toho nebylo málo, přivázali mi nohy. Pak mě Raven s pohrdavým úsměvem pustila.

,,Teď si už můžeš zkoušet, co chceš, holubičko!" vysmála se mi do obličeje.

Na chvilku se ke mně otočila zády a přešla ke stolu. Jakmile se otočila zpátky, zkameněla jsem hrůzou. Raven držela v rukou čtyři obří jehly. Ze všeho nejvíc na světě nesnáším jehly. Jo, já vím, jsem už dost velká, ale někdo nesnáší pavouky a já jehly. Raven se sehnula k mé ruce, aby mi tam ty jehly zapíchla. Když mi začala zapíchávat první jehlu někde na zádech u ramene, tak jsem spustila ten nejstrašlivější řev, který kdy kdo slyšel. Bylo to dokonce ještě horší, než když mě unesli. Všichni se asi lekli, protože jsem ucítila, jak Raven odskočila. Když mě přešel prvotní šok, tak jsem se hned rozvzlykala, jak moc mě to tam bolelo. Bohužel mému trápení nebylo konec. Raven mi to zopakovala ještě na druhé straně a ty dvě zbývající jehly mi vpíchla do předloktí. Po každém vpichu následoval nesnesitelný řev, který rval uši.

Když to Raven dokončila, tak jsem spatřila růžovou barvu, která se ke mně rychle přibližovala. Byla to nádherná barva, jakou jsem viděla na růži v zahrádce u sousedů. No ale i překrásné růže mají trny a i tahle překrásná barva je měla. Jakmile se ke mně dostala, cítila jsem, jako by mi jedna z jehel vlezla do žíly a tam se snažila najít cestu celým mým tělem.

Myslela jsem si, že horší řev než u vpichu jehel už ze mě nemůže vyjít , ale to jsem se strašně zmýlila. Poslední věc, kterou si pamatuju, bylo, jak se doktor chytal za uši, aby to neslyšel. No aspoň nějak trpí i oni a nejsem v tom sama. Tohle mi bylo útěchou při té bolesti, než jsem ztratila vědomí.