Zdravím asi po miliónu let, ale co si budeme povídat nebyl čas, ovšem druhák mám úspěšně za sebou. Zkoušky taky (a přijdu si jako nechutný šprt, hold je to tak, ale jsem na sebe náležitě pyšná ♥ jelikož praxe - 1, angličtina -1,1, biologie 1,2 a anatomie 1,1,3 ♥) a dovolenou, kde byla naprosto mizerná wifina taky, takže jsem tu! :DD
Snažím se tu ovšem být už asi půl hodiny, jelikož Wattpad se prostě rozhodl stávkovat.
Každopádně se tady nad tím už půl hodiny rozčiluju, protože jsem slíbila, že kapitola dneska bude (psala jsem to na ig - elikundrlikova)
Tak snad se vám po dlouhé době bude líbit a teď už se uvidíme častěji ♥ a já letím odpovídat na vaše komentáře ♥
„Vypadáš jinak," podotkla dívka. Naštvaně jsem se na ni mračila. Právě jsme s Mattem skoro uhořeli a ona řeší, jestli vypadám jinak? Chce vědět, jak vypadá ona? Jak je rozcuchaná a jak má na obličeji tmavý flek od popela tam, kde neměla roušku? A že taky vypadá jinak než předtím, protože nemám nejmenší tušení, jak předtím vypadala? Protože nemám nejmenší tušení, kdo sakra je? Nestihla se představit, když mě nechala v hořícím domě a jenom na mě ječela, ať si vzpomenu. Je ta holka zdravá? Má v té mozkovně vůbec něco nebo tam má jen duto a prázdno? Prej: „Vzpomeň si," a to mě u toho vzpomínání musela skoro zabít? A nejen mě. Málem nás zabila všechny, kvůli pitomý vzpomínce, jak mluvím s nějakým klukem, že hru musím zničit zvenku a že Matta miluju. To, že jí musím zničit zvenku stejně netuším, co znamená a že Matta miluju bych dost dobře věděla i bez toho.
„Máš Babí léto?" Zeptala se bez sebemenší známky výčitek. Stále jsem se neměla k tomu jí odpovídat, spíš jsem měla chuť jí začít nadávat.
„Kdo jsi?" Zeptal se místo mé odpovědi Nathan. Dívka na něho přesunula svůj pohled a přejela ho pohledem od hlavy, až k patě.
„Nate klídek. Nechci vám ublížit," prohlásila ležérním hlasem. Byla dost v klidu na někoho, kdo je přivázaný ke stromu, okolo naštvaných lidí. Zdálo se, že si je nějak až moc jistá, že jí tu nikdo neublíží. Problém byl, že já si tím jistá nebyla.
„Nechceš nám ublížit? Zapálila jsi nám základnu!" Vyštěkl Matt. Byl unavený, špinavý a poraněný, ale to všechno momentálně utlumoval vztek. Nedivila jsem se mu. Tak nějak jsem se cítila stejně. Pořád mi všichni, kdo jsou do toho zapletení říkají, že tohle je součástí plánu. Jakého plánu? Proč jsem prostě někde nenapsala: „Zmáčkni tenhle čudlík a všechno bude v klidu."? Místo toho jsem měla najít Babí léto, které... zatraceně které je kde? Někam jsem ho odhodila, když jsem se prala s Nathanem. Prudce jsem se otočila k místu, kde jsme předtím stály.
„Co se děje?" Zeptal se Matt, když jsem se do něho svým otočením nechtěně vrazila. Spustil zrak z dívky a pozorně si mě prohlédl, jako kdyby se snad bál, že na mě přibylo další zranění. Myslím, že už by se v tom množství stejně ztratilo.
„Ta knížka. Kde je?" Vyhrkla jsem a slyšela ve svém hlase zděšení. Matt se zamračil a v tu chvíli jsem mu snad mohla číst myšlenky, jak jasně se mu zračily ve tváři. Kdybych to měla interpretovat bylo by to něco takového: Chceš mi říct, že jsi ztratila knížku, kvůli které jsme oba málem umřeli?
„Já jí mám," řekl Nate a když jsem se otočila zpět k němu, vytáhl ji zpoza zad a hodil mi ji. Úlevně jsem ji zachytila a hlasitě vydechla. Ztratit tak důležitou věc by mi bylo podobné.
„Babí léto je knížka?" Zeptala se dívka a nechápavě protáhla obličej. Samozřejmě, že o tom nic neví, to je typické. Všichni na mě ječí, ať si vzpomenu, ale nikdo vlastně neví, co jsem chtěla udělat. Potřebovala jsem potkat toho blonďatého kluka. Zdálo se, že ten jako jediný ví, co jsem vlastně měla v plánu.
„Čekala jsem, že to bude něco víc, já nevím, epičtějšího? Třeba magický prsten," promluvila opět. Ta dívka neumí zavřít pusu.
„Tohle není Pán prstenů," odsekl jí Matt a protočil u toho očima. Tohle nemělo smysl. Nikdo jsme na ní teď neměli trpělivost. Byli jsme unavení a hladoví.
„Jak se jmenuješ?" Promluvila jsem poprvé přímo na ni. Dívka se mi zadívala do obličeje a konečně se začala tvářit aspoň trochu vážně. Uvědomovala si vážnost situace a měla z toho strach, proto se skrývala za aroganci. Nebo je blázen. Což je taky možnost, jenom jsem nevěděla, co je horší.
„Magg," odpověděla, „a než se zeptáš dál, tak o tom nic nevím. Jsem jenom pešák. Chci ti pomoct, to tu zrušit kvůli Jaredovi a Blaer. Nic z tohohle nedělám pro tebe jasný? Aby sis nemyslela," prohlásila pohrdavě. Zcela evidentně mě z nějakého důvodu neměla ráda. Pravděpodobně jsem jí v tom ztraceném roku nějak ukřivdila, a to bylo to poslední, co jsem chtěla zjišťovat.
„Kdo je Jared a Blear?" Zeptala jsem se místo zareagování na narážku na mou osobu. Třeba je Jared ten blonďatý vědec se kterým jsem pracovala.
„Můj bratr a jeho snoubenka a pokud se nemýlím, tak se víc dozvíš v té knížce. Podle mě jsi to tam nějak musela zakomponovat, jinak teď nemáš šanci to celé pochopit a já... já nemám na to, abych ti to vysvětlovala," zavrtěla rázně hlavou. Něco mi říkalo, že ani jeden z nich už nežijí. Třeba zemřeli právě tady.
Promnula jsem si bolavou hlavu, která se mi lehce motala a udělala krok blíže k Mattovi. Ten mi okolo ramen přehodil paži a přitáhl si mě k sobě. Druhou ruku mi obmotal okolo pasu a vtiskl mi polibek na čelo. Zcela jsem se uvolnila. Potřebovala jsem to. Jen jsem potřebovala, aby mě držel a tvořil tak okolo mě hradby, které mě chránily před okolním světem.
„Tohle teď nemá smysl. Musíme se jít schovat, kouř přiláká další skupiny a pořád u sebe máme Vyvoleného. Půjdeme k Havraní budově, je to blízko, ale moc lidí ji nezná. Dál se stejně nedostaneme a cokoliv, co přijde budeme řešit teprve, až to přijde. Všichni si potřebujeme lehnout. Takhle šílenou hru jsme ještě neměli."
Letím, než to zase spadne.
Hrozně moc vám děkuju za vaší trpělivost a snad vás to všechny neodradilo. Jste ti nejlepší ♥
-Vaše Eli♥