Vyvolená: Hra pokračuje✅

Desátá kapitola

Padáááámbáám jsem tu včas to mrkáte na drát co? To jsem dobrá co? Hmmm? Ach jo, melu z posledního nic nestíhám a když už mám chvíli volného času, tak nic nedělám, prostě moje logika #achjo
No nic asi jdu pokračovat v nic nedělání, ne kecam jdu něco dělat respektive fakt bych měla. Dneska mě napadla úplně geniální myšlenka na Chosen, ale Kundrlíková prostě nemá čas psát tudíž to určitě zapomenu #problémky.

Chvíli po zakřičení onoho teď nám dopadli k nohou malé lahvičky a potom? Potom bouchly. Ozvala se rána a z lahviček se vynořil neuvěřitelné množství kouře nebo plynu nebo co to sakra bylo. Neviděla jsem na krok a jedině to, že jsem Matta stále držela za zápěstí mě ujišťovalo v tom, že je stále poblíž mě. V další chvíli mě někdo chytil za pas a strhl k sobě.

„Ne! Pusť mě!" Křičela jsem a kopala okolo sebe.

„Jess, to jsem já! Uklidni se!" Ozval se mi Mattův hlas u ucha. Pustila jsem mu zápěstí, protože v té pozici, jaké momentálně byl ho musel mít dost zkroucený, když jsem ho držela.

„Dýchej přes tričko," poradil mi, když jsem začala kašlat. Poslechla jsem ho a tričko si zvedla na nos. Nebyl to nějaký omamný plyn, cítila jsem se normálně, akorát to škrábalo a nutilo kašlat. Pravděpodobně to je spíš pouze na to, abychom nic neviděli. Když se ozval výstřel cukla jsem sebou. Matt mě pevněji sevřel pravděpodobně ze strachu, abych se mu omylem nevycukla. Nevím, jak bychom se tady hledali. Děsilo mě, jaké je všude ticho. Bylo pouze slyšet, jak chodí spousta lidí, občas šepot, jinak nic. Naprosté ticho. Třeštila jsem oči, snažíc se prohlédnout mlhu okolo sebe. Marně. Vyděšeně jsem sevřela Mattovu paži obmotanou okolo mého pasu.

„Jess? Jess!" Uslyšela jsem někoho volat mé jméno. To je Michael?

„Ježiš to je vůl," zašeptal Matt sám pro sebe.

„Jess, kde jsi?!" Jeho hlas byl nasáklý strachem.

„Opovaž se odpovědět, nesmíš na sebe upozorňovat," sykl mi Matt do ucha.

„Ale on se o mě bojí," protestovala jsem.

„To je mi teď úplně fuk!" Procedil mezi zuby. Proč jenom tak stojíme? Neměli bychom se pohybovat? Utíkat? Něco dělat? Mlha totiž nevypadá, že by se měla jenom tak rozpustit.

„Jess!" Jeho hlas byl oproti tichu hrozně hlasitý a dle mého Michael nemohl být daleko od nás.

„Pocahontas?" Ozval se pro mě cizí hlas. Pocahontas? Cože? Ta pohádková princezna?

„Popelka!" Odpověděl mu další hlas. Co to sakra má být? Vyjmenovávání princezen? Jestli to je tajná řeč, abychom nevěděli, o čem mluví, tak si měli vymyslet něco trochu lepšího. Tohle je divný a dětinský.

„Matte, co se děje?" Šeptla jsem.

„Doufám, že to, co si myslím je špatně, tudíž nevím," odpověděl potichu.

„A co si myslíš?" Otázala jsem se. Stále jsem se rozhlížela okolo sebe a začínala mě bolet hlava z toho, jak nic nevidím.

„To ti řeknu, až se dozvím, jestli je to pravda nebo ne," v hlase mu byla cítit nervozita. Nebýt tak mimo, asi bych začala protestovat, že mi opět nic nechce říct, momentálně jsem ale prostě byla ráda, že je tady se mnou.

„Co budeme dělat?" Změnila jsem proto otázku.

„Musíme prostě počkat, až ten kouř zmizí," cítila jsem, jak se také stále rozhlíží.

„Jenom čekat?" Zopakovala jsem pochybovačně.

„Jess!" Ozval se znovu Michael.

„Šípková Růženka!" Zavolal další mužský hlas.