Na ostrov uprostřed jezera letěl zachmuřený, v těle neutuchající svíravý pocit, který v něm zanechala poslední slova profesorky Trelawneyové. Mohl ten sen opravdu něco znamenat? Dal by se vykládat jako věštba?
O rovnováze přemýšlel neustále, však ředitelka mu o tom v dopisech také psala, ale Minerva McGonagallová nebyla profesorka věštění a ani ji nikdy neviděl a neslyšel jakoukoliv věštbu vyslovit. Pokud si někdy udělala čaj, tak jen proto, aby ho vypila. Na rozdíl od té podivínské osoby, které se nejednou podařilo do jeho hlavy nasadit brouka. A odkdy vlastně bral její slova vážně?
Musel na to přestat myslet, vždyť s takovými úvahami by neporazil ani motáka, natož Voldemorta.
Harry ucítil, že má pod sebou opět zem. Podíval se dolů a hbitě sklonil Kulový blesk, aby mohl přistát. Podařilo se mu to těsně u rohu bílého mohutného kamene, u nějž stál naposledy před rokem a půl. S úctou věnoval hrobu ředitele Brumbála dlouhý pohled a kouzelnickou modlitbu, poté se natočil čelem ke druhému kameni, jenž ležel, jakoby zapuštěný do trávy jen pár metrů opodál. Zde, na ostrově, byl ještě požehnanější klid než na hradě. Přestože Harry cítil, jak ho celé jezero včetně jeho obyvatel pozoruje. Oni se ale nedívali na Harryho Pottera, nýbrž na současnou ředitelku Bradavic, která jako jediná měla privilegium na ostrov vstoupit. Nebylo to tak vždy, ale Harry věděl, že právě teď to tak je, aniž by mu to musel někdo říct. Byl si jistý, že toto opatření platí už celý týden, přesněji od minulé soboty, kdy ředitelku navštívil. Jestli mu za tohle McGonagallová nezakroutí krkem a nezmění ho na nějakou hodně odpornou zvířecí havěť, pak by měl asi začít uvažovat o jejím zdravém rozumu. On sám by to udělal. Být na jejím místě.
Přistoupil blíž k druhému hrobu, jeho rty se zkroutily do smutného úsměvu. Rychle se ještě podíval na své hodinky, aby zjistil, že má už jen sotva pět minut a tak pozvedl hůlku. Tiše vyslovené zaklínadlo prolétlo chladným večerním vzduchem a prodralo se v bílých úzkých paprscích mezi základní a vrchní náhrobní kámen, který se začal náhle zvedat, jakoby levitoval. Slova jasnovidky přestala existovat, tak silný příliv víry Harry cítil. Najednou byla nicotná, pouhé tlachání pomatené osoby. A Harry se nad tím dokonce pousmál. Ne smutně, ale opravdu šťastně, protože tohle byl ten mezník, který musel překročit, aniž by zaváhal a povedlo se mu to.
Teď už nic nebylo nemožné. Překonal sám sebe a porušil všechno, co se prozatím porušit dalo. Hermiona by na něj nebyla pyšná, nikdo by nebyl, jenže jemu to bylo zkrátka fuk. Dosáhl svého.
Zobí ulice, Kvikálkov
Harry si prohlížel svůj stín na zdi, měl jasné kontury díky několika svícím rozestavěným po celé místnosti. Kdyby mu tehdy, co odsud odcházel naposledy, někdo řekl, že to naposledy není, vysmál by se mu. Tak mu to nějak prolétlo myslí, snad aby vyplnil čas.
Dům Dursleyových vypadal takhle prázdný divně. Teda Petunie si potrpěla na cetkách, malovaném porcelánu, pestrých tapetách a levandulové vůni, která už stihla za ty roky vyprchat. Kromě vůně bylo pryč i všechno ostatní. Komoda, židle, skříňky, stůl, který se rok co rok prohýbal pod narozeninovými či vánočními dárky Harryho bratrance, dokonce i ten příšerný kýčovitý gauč s květinovým potahem byl pryč. Bylo to pryč už tenkrát, ale to Harry neměl moc náladu ani čas, rozhlížet se kolem.
Mimoděk se podíval ke svým nohám. Na podlouhlý balík velikosti člověka. Doposud nenašel odvahu, nahlédnout dovnitř, sám netušil, čeho se bojí nejvíc. Mimo to, pořád ještě chyběla jedna přísada a na tu si musel počkat.
A tak si sedl vedle toho vaku a chvíli jen nepřítomně koukal na protější zeď. Pak ho napadlo, že by si mohl přichystat věci, aby tím později neztrácel čas. Podle všeho budou s poslední přísadou problémy, takže by se měl připravit a počítat s každou možností.
Vsunul ruku do váčku a postupně před sebe vyskládal dýku se zdobenou rukojetí, co dostal k posledním Vánocům od Rona, malý kotlík, do kterého by se stěží vešly dvě dávky Felix Felicis, klubko provazu a poslední věc, zabalenou v černém sametu. Rozbalil jej sice, ale té věci se nedotkl, stejně jako se tomu vyhýbal ve středu, kdy si pro ni byl. Jak tak koukal na ty čtyři věci a koutkem oka občas i na tu pátou, největší, zmocnil se ho na okamžik zmatek a nejistota.
Co když se to nepovede? Ne, byl si na devadesát devět celých devět procent jistý, že ano, ale co když přece ne? Co pak? To, k čemu se chystal, ten svůj plán, hraničící s šílenstvím, které se rovnalo hrůze, jíž podlehli rodiče Nevilla Longbottoma, neměl vůbec ničím podložený. Jen svou posedlostí a honbou za splašeným a nespravedlivým osudem. A snem. Poslední rok a půl pouze přežíval. Ukrajoval si z přízně Ginny, která ho držela v realitě, aby mohl sem tam komunikovat s okolním světem, ale jinak byl v podstatě mrtvý. Přišel o tolik lidí, které měl rád. Jaká tohle byla spravedlnost? Sirius byl jeho kmotr, ale za celý svůj život ho objal jen jednou. Na matku a otce si nepamatoval, nebyl si pořádně jistý, jestli ho měl rád ředitel Brumbál, po tom, co se ze Snapeových vzpomínek dozvěděl a nakonec sám Snape. Ten zatracený, sobecký, samolibý... zlý... zlý profesor lektvarů.
Co si jako myslel, když mu předával svoje vzpomínky? Dejme tomu, že všechno, co se týkalo Voldemorta mělo svůj účel, ale proč, u všech mozkomorů, se mu vyznal ze svých citů? A ještě tak příšerným způsobem? To si měl jako nechat líbit, nebo co? Tak to ani omylem. Proto ho musel přivést zpátky a...
Harry zjistil, že se třese vzteky. Občas tyhle stavy měl, to když se příliš zamyslel nad zvláštním dědictvím po Snapeovi. V tu chvíli mu chtěl nakopat zadek, chrstnout mu do obličeje nějaký hodně smradlavý lektvar a z toho jeho černého hábitu, který na sobě pořád nosil, si udělat do zásoby toaletní papír, kdyby náhodou došel, protože ho třeba Ginny zapomněla koupit. No, ale nejdřív by ten hábit musel mít, že?
Harry zalapal po dechu a podíval se na rozložené věci na podlaze. A kruci, v tom spěchu zapomněl na...
Než stačil ve své mysli doříct to slovo, z přední části obývacího pokoje, nebo spíš místnosti, která dřív obývacím pokojem byla, se ozvalo lupnutí a zatetelil se vzduch. Plameny svící se zachvěly a rozostřily Harryho stín. Mladík vyskočil na nohy, v pravačce pevně svíral svou hůlku, kterou namířil před sebe.
„Petrificus Totalus!" zakřičel. No, ještě že opatřil celý dům tlumícím kouzlem, asi dopředu tušil, že se bude chovat poněkud dramaticky.
„Pot..." Člověk před ním ani nestihl doříct jeho jméno a na místě zkameněl. Poté jeho tělo jako balvan upadlo na zem a Harry cítil, jak se mu ulevilo. Měl to jen tak tak. Z ruky jeho zajatce vypadl malý plochý amulet. Byla to bezvýznamná cetka, a přesto nebyla. Poprvé, co se Harrymu podařilo stvořit přenášedlo a byl na to zatraceně pyšný.
Odkopl přívěšek stranou a vytáhl z druhé zmrzlé ruky rozložený list pergamenu, ve kterém adresátovi přenášedlo poslal. I ten odhodil neznámo kam, ani jedno už nebylo důležité.
"Malfoyi!" zaskřípal zuby, blankytně modré panenky ho upřeně sledovaly, měsíční svit pronikající škvírami mezi zataženými závěsy jim dodával diamantový třpyt. Byly velmi, velmi naštvané.
Harry k muži poklekl a zlehka se dotkl jeho dlouhých blond vlasů, jež teď ležely rozprostřené kolem jeho hlavy. Co se muselo Luciusi Malfoyovi nechat, bylo, že i po té dlouhé době stále vypadal skvěle a elegantně, dokonce i v momentu, kdy jako socha vytesaná z ledu, ležel pod Harrym.
"Ztratil jste ostražitost. Taková banalita..." Harry zamlaskal a šlehl pohledem po amuletu. "Přenášedlo," dodal potěšeně. "Přiznám se, že jsem se trochu obával, abyste na to skočil, ale jak se zdá, když už mezi námi není Voldemort, pro vás Pán zla, tak jste se přestal tolik bát." Harry tím nechtěl naznačit, že by Luciuse Malfoye nyní nepovažoval za zbabělce, spíš to mělo vyznít tak, že momentálně ho považuje za hlupáka. A bylo velmi potěšující, když za to na něj nebyla seslána žádná kletba. Což mu připomnělo ještě jednu důležitou věc. Malfoy neměl svou vycházkovou hůl s rukojetí hada, takže hůlku musel nosit jinde. Rychle ho prohledal a jen co ji našel, v tajné kapse jeho kabátu, odnesl ji raději do bezpečné vzdálenosti. Poté popadl klubko a vrátil se k tělu. Rychle ovázal Luciusovi kotníky a také trup, aby nemohl hýbat rukama. Když byl hotový, namířil na muže hůlku a pronesl: "Finite Incantatem." Led z těla jeho zajatce zmizel lusknutím prstů. I jeho tvář už nebyla tak bledá, vlastně přímo žhnula, neskrývanou zlostí.
"Ty jeden malý, zakrslý červe!" zahučel Malfoy. Harry se ušklíbl a jediným mávnutím hůlky zbavil muže hlasu. Znovu upevnil provazy, ale tentokrát kouzlem.
"Dostanete příležitost promluvit, pane. Jen co to tu dodělám. Pak vás pustím, slibuju," pokýval důležitě hlavou.
Harry na sobě cítil jeho zlostný pohled, když se vracel na své původní místo, muž musel mít na jazyku minimálně všechny tři kletby, které se nepromíjejí. Nevšímal si toho. Nejprve vzal malý kotlík a postavil jej do středu místnosti. Kouzlem Engorgio jej zvětšil do potřebné velikosti. V podstatě nádoba zabírala většinu středového prostoru. Pak do ní nalil trochu vody, jejíž obsah také znásobil, dokud hladina nesahala až po okraj. Všechna kouzla si Harry cvičil poslední týden a mnoho jich vylepšil i při studiu lektvarů, aniž by tušil, že se mu později budou víc než hodit. Když byl hotový, ohlédl se po Luciusovi a pousmál se.
"Možná už tušíte, co se chystám udělat a rozhodně vám nedovolím, abyste mi v tom zabránil. Přiznám se ale ke svým obavám, pane, jsem trochu nervózní, jestli jsem ve vašem případě volil správně."
Harry namířil hůlku na balík velikosti člověka a nechal ho vznést do výšky. Nato jej ve vzduchu přesunul nad nádobu a pak už hlavní ingredience upadla do vody, která se díky těžkému předmětu, pokud se to tak dalo nazvat, přelila přes okraj nyní už kotle, ne kotlíku a promáčela starý koberec v dosahu asi metru. Harry stihl uskočit, aby mu nezmáčela nohy.
Byl tak šíleně netrpělivý. Kdyby musel čekat ještě déle než jeden týden, určitě by se zbláznil. Ale teď, měl to všechno na dosah a poslední přísada ležela opodál a neslyšně vrčela. Znovu se cítil plný nezkrotné síly.
Popadl nůž a přešel k Malfoyovi. Bez varování mu vyhrnul rukáv a zasekl špičku dýky do jeho hladké kůže na předloktí. Muž nemohl křičet, ale ve tváři byl jasně vidět odraz bolesti a ještě většího rozhořčení. Harry nechal po čepeli stéct několik karmínových kapek a spokojen se otočil zpět ke kotli. Několika rychlými pohyby hůlkou pod ním vytvořil oheň a přivedl vodu k varu. Smočil v ní ostří nože, dokud nezůstalo čisté a lesklé.
"Krev nepřítele," pronesl tichým důrazným hlasem. Pohyb za jeho zády ho donutil otočit se.
"Copak?" pozvedl obočí. "Víte snad o někom vhodnějším?" dodal posměšně. Malfoy na něj třeštil své vzteklé oči a tváře mu hořely. V těch očích byl jasný vzdor, ale také výsměch, kterým se Harry ovšem nesměl nechat vyvést z míry.
Ano, bylo to bláznivé, šílené a nemožné, ale ne pro něj. Neexistoval jiný způsob, jak to zkusit. Všechny možnosti už vyčerpal, anebo ne přímo vyčerpal, ale shledal nevhodnými. V jejich kouzelnickém světě nebyl doposud umíchán lektvar, který by dokázal vzkřísit člověka. A Kámen mudrců se nacházel bůh ví kde a co víc, s jeho pomocí by nedosáhl požadovaného výsledku, jen jakési náhražky. Rituálu, který právě dospěl do svého konečného stádia, kdysi sám přihlížel. Nikdy na tu noc nemohl zapomenout, byla v jeho vzpomínkách stále tak živá, kdykoliv ji z paměti vytáhl. Proč by to nemohlo vyjít? Protože byl Harry Potter a tomu se moc dobrých věcí nestávalo? Ne, právě teď se rozhodl, že svůj osud změní a bylo mu jedno, jaké následky to bude mít. Zatím nevím se odhodlaně změnilo na: je mi to zatraceně fuk!
Vyrovnaný víc než kdy jindy, vybalil z černého sametu kost a hodil ji do kotle také. Pak přistoupil blíž a pronesl: "Ty, kosti z matčina těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna!"
Harry nakrátko zavřel oči, voda v kotli začala bublat ještě víc, prskala na všechny strany, lačně se otírala o tělo ve svém středu a syčela. Harry zvedl levou ruku a také pravou, ve které stále držel dýku.
"Ty, maso služebníka, darované dobrovolně, oživíš svého... svého..." Harrymu na okamžik zkolaboval hlas. Co vlastně pro něj Snape byl? Jistě, on to věděl, byl pro něj vším, co si kdy dokázal představit, ale bude to tak cítit i on, pokud se rituál povede a pak proti sobě stanou tváří v tvář? Zhluboka se nadechl a znovu vyslovil, co bylo nezbytné. "Ty, maso služebníka, darované dobrovolně, oživíš svého... Mistra lektvarů."
Harry nepřemýšlel nad tím, jak směšně to asi znělo. Přiložil ostří nože ke kořeni svého malíčku a zatnul. Když ocel projela masem, bolestivě se kousl do jazyka. Tedy samozřejmě ne tak bolestivě, jako cítil bolest, která mu vystřelila od zasaženého místa na ruce do celého těla. Zkroutil se, pokrčil kolena, málem se zhroutil na zem a to ještě nebyl na konci. Rychle si vsunul mezi zuby svou hůlku a stiskl ji tak pevně, že si málem několik zubů vylámal a i hůlka zlověstně zaskřípala, jakoby se tomu náporu bránila. Aniž by se podíval na své budoucí doživotní zranění, znovu pohnul rukojetí nože a tentokrát svůj tah dotáhl do konce. Se zbytky reálného vnímání natáhl ruku před sebe a nechal do vody upadnout svůj prst, za kterým se vydalo i několik hutných kapek krve. Dovolil, aby se jeho tělo sneslo k zemi, vyplivl hůlku a zařval, aby si ulevil. Toť vše, nic dalšího už udělat nemusel.
Bolest ho zparalyzovala. Na několik minut ho vyřadila z vědomí. Když se probral, nejprve si své zranění namazal mastí, aby se zatáhlo. Bez malíčku se dalo žít, nepotřeboval ho, byla to nicotná oběť pro něco tak velkého a... milovaného. Jak mast začínala zabírat, tlumila postupně i bolest a dovolila Harrymu opět rozumně uvažovat. Nejistě se ohlédl za sebe. Voda v kotli stále bublala a prskala, dokonce se mu zdálo, že ještě víc než předtím. Neohrabaně se vyškrábal do stoje a s napětím nakoukl do nádoby. Voda byla zbarvená do ruda, vlastně vypadala jako krev, byla hustá a neprůhledná, nic jiného se však nestalo. Tělo v jejím vroucím zajetí se nehýbalo, těžké jak kámen tam leželo, zabalené v hedvábném vaku bez jediné známky života.
Harry se prudce ohlédl po Malfoyovi, zdálo se mu, že se poněkud víc třese. Když přišel blíž, pochopil. Luciusova ramena se natřásala smíchem, který ale nemohl být slyšet, takže to vypadalo přímo děsivě. Společně s jeho výsměšným pohledem, který Harry tak dobře znal. Namířil na něj hůlku, aby mu rozvázal hrdlo. Malfoy se nejprve lekl, když ucítil, že má svolení mluvit a pak se rozesmál na celý pokoj.
"Zoufalý Potter, to mě podrž, jak dlouho už to je, co jsem naposledy hleděl na něco tak úžasného," vzdychal mezi smíchem.
"Sklapněte!" křikl Harry.
"Mám sklapnout? Teď, když jsi mi umožnil mluvit a... upřímně se zasmát? Ty musíš být vážně zoufalý, Pottere. Uříznout si vlastní malíček, aby ses Snapeovi pomstil. Nedivím se ti, zabil před tvýma očima tvého milovaného Brumbála, ale kdekdo by čekal, že jeho smrt budeš brát jako satisfakci. Ne, já vážně nemám slov, dovol, abych..." Malfoy se opět rozesmál.
Harry ho nevnímal. Jistě, že Lucius Malfoy neměl ani tušení, proč to všechno podstoupil, ale to teď bylo vedlejší. Žádný pohyb za jeho zády nasvědčoval, že se rituál nepodařil. Ne, tuhle možnost si přece nepřipouštěl, muselo to vyjít!
"Na druhou stranu, Pottere, Pán zla by měl z tebe určitě radost. Chystáš se vzkřísit všechny Smrtijedy? Pro příště bys mohl ale vynechat zrádce!" Luciusova blonďatá hlava kývla směrem ke kotli. "Jistě jsi to nevěděl, co? Že byl Severus Snape zrádce. Celou dobu pracoval pro Brumbála a před Pánem zla se tvářil, jak skvěle zneužívá důvěřivosti toho starého blázna..."
"Dost!" okřikl ho Harry. "Proč se to nepodařilo, co jsem udělal špatně?" Nehodlal s tím chlapem rozebírat své důvody a ani skutečnosti, které by mu jistě vyrazily dech. A co víc, považoval Malfoye za Snapeova největšího nepřítele, takže Lucius Smrtijed Malfoy měl ještě méně důvtipu, než si o něm Harry kdy myslel. Třeba na to časem přijde sám.
Malfoy pozvedl obočí a zavrtěl hlavou.
"To si vážně myslíš, že by někdo jako Snape měl žaludek na to, aby vytvořil viteál?"
"Co víte o viteálech?" zhrozil se Harry. No, asi s tím měl počítat.
"Co já vím o viteálech? Třeba o těch, které držely Pána zla při životě? Naivní hlupáku. Jen někdo tak mocný a zkažený do morku kostí je mohl vytvořit a ať už byl Snape jakýkoliv, nenáviděný všemi v Bradavicích, na něco takového prostě neměl. Cos čekal? Že ho vzkřísíš jako mého Mistra? Jak ses mohl vůbec opovážit ho s ním srovnat! Byl to proradný, úskočný had, bez loajality a..."
"Asi jako vy?" neudržel se Harry. Malfoy zasyčel, ale mlčel. Očividně nechtěl dát svému vězniteli za pravdu, ale okolnosti mluvily jasně.
"Vy jste ani k Pánu zla nechoval úctu, bál jste se ho, nenáviděl ho..."
"Pak jsi možná nenašel tu správnou krev pro svůj pošetilý pokus," ušklíbl se Malfoy. Harry ztuhl. Vážně byl přesvědčený, že většího Snapeova nepřítele by mezi živými nenašel. Mohlo to být ono? Anebo on nebyl tím správným služebníkem?
"Vzdej to, Pottere, i kdybych já byl tím pravým, to co potřebuješ, je Snapeův viteál. Možná měl tvůj učitel lektvarů slabost pro černou magii, ale tohle bylo moc i na něj. Nevěřím, že..." Oba muži náhle utichli, protože se za nimi rozhostilo tak mrtvolné ticho, že by se dalo krájet. Harry celou dobu napůl vnímal, jak voda v kotli stále bublá, ale najednou tomu tak nebylo. Pomalu se otočil a narovnal se. Oči se rozšířily zděšením a novým přílivem naděje. Kotel byl prázdný, po krvavé vodě ani památky, dokonce ani po těle Snapea. Pak ale uviděl jakýsi pohyb za nádobou. Jakoby se tam mihl líný stín.
"To... to... to není možné!" vykoktal ze sebe Malfoy. Harry ho ovšem neposlouchal. Vykročil kupředu, pěsti zaťaté, tělo roztřesené jako sulc, sotva ho nohy poslouchaly, ale šel. A pak to konečně spatřil. Tmavý obrys lidského těla, zabaleného do vlhkého šedého hedvábí, nehybně ležící přímo za kotlem.
Jak se dostal ven? Musel jedině vylézt, ale to by znamenalo, že... Bože, prosím!
Dopadl na kolena na mokrý koberec, bylo mu to ale jedno. Opatrně zvedl svou zdravou ruku a položil ji dlaní na záhyb těla, který rozpoznal jako rameno. Netušil, co čeká, možná teplou kůži, nebo alespoň ne tak studenou, jakou měla mrtvá těla. V první chvíli cítil vlhko, které jen stěží dokázal definovat jako studené nebo teplé. Pak ale ucítil ještě něco. Jakoby zachvění, nebo možná... Bože, to byla husí kůže. Droboučké vystouplé pupínky pod bříšky jeho prstů. Mohla se husí kůže objevit na těle mrtvého člověka? Ne, jaktěživ se s tím ještě nikdo nesetkal.