Alma seděla na podlaze své cely a dívala se do prázdna. Představovala si spoustu věcí. Přehrávala si v hlavě, co všechno se může stát, pokud její plán nevyjde. Její vnitřnosti svírala nervozita. Každou chvíli se dívala na hodinky, aby věděla, kolik času ji ještě dělí od onoho obřadu. Nevěděla proč, ale mrzelo ji, že Snapea podvedla. Teď už je pozděyslela si. Vina ji rozežírala zevnitř a na náladě jí to moc nepřidalo. Dala by cokoli za to, aby mohla vrátit čas a napravit všechny chyby, které udělala. Občas se Almě podařilo na pár minut usnout, ale díky nočním můrám to později vzdala. Myslela, že když někomu řekne o mozkomorech, zlé sny ji už nebudou pronásledovat. Byly tři hodiny ráno a ona jediná byla vzhůru. Pozorovala tváře všech ymbryn kolem ní. Některé z nich byly tak mladé, pomyslela si. Jestli tohle přežije, bude to zázrak, ušklíbla se v duchu. Nejraději by teď ležela ve své teplé posteli v Bradavicích, upíjela čaj a možná četla nějakou dobrou knihu. Černovláska se opřela o zeď své cely a objala si rukama kolena. U Merlina, byla tak unavená. Rozhodla se, že se pokusí alespoň o pár minut spánku.
Probudilo ji otevírání mnoha cel. Trhla sebou a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Uviděla dvanáct smrtijedů, kteří postupně poutali ymbryny. Většina z nich se jen dívala kolem nebo se chabě bránila. Nakonec došla řada i na ni. Profesorka se rozhodla to smrtijedovi neusnadnit. Ze země ji musel hrubě zvednout muž, kterého Alma nepoznala, jelikož měl na své tváři masku. Svázal jí ruce a oči jí převázal páskou. Profesorka se najednou ocitla v úplné temnotě. Bylo to tak nepříjemné, že kdyby měla dost odvahy, řvala by, ať jí to ten idiot ihned sundá. Klopýtala za mužem a doufala, že tato nepříjemná cesta za chvíli skončí. Všechna počáteční odvaha, s kterou sem přišla, ji už dávno opustila a zůstal jen narůstající strach. Jediné, co profesorku trochu uklidňovalo, bylo vědomí, že většina smrtijedů má inteligenci houpacího koně a ti chytří vědí, kdy je rozumné se stáhnout. Ucítila, že je na čerstvém vzduchu a zhluboka se nadechla. Cítila, jak jí pod nohama křupá štěrk a také cítila všudypřítomný chlad. Musela se hodně snažit, aby se nezačala třást. I když už to bylo asi jedno. Musela je všechny zachránit. A jediná věc, která ji nutila bojovat dál bylo vědomí o tom, jaké hrozné věci by se pak děli a jak moc by to změnilo celý kouzelnický svět. Myslela na to, kolik nevinných lidí by bylo zabito a ani Albus Brumbál by s tím nic neudělal. Muž se zastavil a strhl Almě z očí pásku. Ženu na chvíli oslepilo ostré ranní světlo. Profesorka se rychle rozhlížela kolem sebe. Stála v zahradě Malfoy Manor. Všude kolem ní byly stromy a různé květiny, které by dokázala i obdivovat, pokud by tu nestála se svázanýma rukama a vědomím, že může každou chvíli umřít. Tu a tam se zde mihl nějaký z bílých pávů. Jak to ale vypadalo, byli z Temného pána nervózní a raději se drželi stranou.Černovláska se jim nedivila. Alma přejížděla očima po postavách zahalených v kápích, které měly tváře zakryté maskami. Profesorce se začaly vracet nepříjemné vzpomínky z dětství. Nepoznala nikoho, až na jednu vysokou postavu. Vyhledala onyxově černé oči, které měl jen jediný člověk. I když by si to nikdy nepřiznala, v tento moment byla hloubka profesorových černých očí jediným pevným bodem v jejím životě. Severus Snape stál kousek za Voldemortem, který byl od Almi jen pár metrů. Bývalá bystrozorka musela obdivovat, jak dobře dokáže Snape hrát roli věrného smrtijeda. Musel být neuvěřitelně dobrý v nitrozpytu. Žena se snažila muži naznačit, že ji mrzí, že mu neřekla vše, ale profesorovi oči neprojevovaly žádné emoce. A ona se tomu ani nedivila. Almě se podařilo zahlédnout, jak smrtijedi vyrovnávají ymbryny do řady a za každou ženu se pak jeden z nich postavil. Almu postavili naproti nim, aby na ně dobře viděla. Černovláska se začala nekontrolovatelně třást. Matka jí vyprávěla, jak rituál vypadá. Byl to totiž rituál, který připravil o život Alminu babičku. Rituál, který Grindelwaldovi zajistil ymbryninu slzu.
„Bellatrix," řekl Voldemort a kývl směrem k profesorce. „Tady profesorka jistě ocení tvou společnost." Lestrangeová se jen zle zašklebila a pevně chytila profesorku za látku jejího hábitu, aby se nemohla ani hnout. Poté jí přiložila svou hůlku ke krku, aby ji mohla usmrtit ihned, jak dá její pán znamení.
„Severusi," vyzval ho Voldemort a lektvarista udělal pár kroků dopředu. „Když jste se slečnou Peregrinovou takoví přátelé, jistě ti nebude vadit, že to budeš právě ty, kdo sebere její slzu," ušklíbl se Voldemort. Alma se zachvěla. Snape jen přikývl a stoupl si vedle profesorky tak, aby stále viděla na ymbryny. Černovláska zpozorovala, jak vytáhl z kapsy hábitu malou lahvičku. Alma ho propalovala naléhavým pohledem, ale muž se díval pod sebe a nevěnoval jí jediný pohled. „Vypadá to," pronesl černokněžník táhle, „že vás ani ten starý blázen nezachrání."
„Na tom nezáleží," šeptla profesorka a hrdě zvedla hlavu.
„Nebojte se," řekl Voldemort, když vystupoval dopředu před své smrtijedy, „už za pár dní se připojíte k vašim rodičům," řekl zle.
„Po dlouhé době se konečně uskuteční to, co jsem si přál tak dlouho," řekl pyšně Voldemort. Bylo očividné, jakou radost z toho má. Alma se na něj podívala nenávistným pohledem. „Vy," pokynul smrtijedům, kteří stáli za ymbrynami, „sešlete na tyto ženy ve stejnou dobu smrtící kletbu. A tady slečně Peregrinové nezbyde nic jiného, než pro nás jednu slzu uronit," rozesmál se zle. Nejde tomu zabránit, pomyslela si profesorka. I kdyby se snažila sebevíc a držela své emoce na uzdě, jak nejlépe by mohla, nedokázala by tomu zabránit. „A až bude po všem, slečna Peregrinová zde zůstane a bude naším hostem."Alma věděla, co to znamená. Mučení, ponižování a nakonec smrt. A Alma rozhodně nechtěla dopadnout takto. Vybavili se jí Longbottomovi, kteří díky mučení Bellatrix Lestrangeové skončili v Nemocnici svatého Munga. Vypadalo to, že si i Snape uvědomil, co všechno je v sázce, jelikož se na ni po dlouhé době podíval. Oba profesoři si navzájem hleděli do očí a Almě připadalo, jakoby se zastavil čas. Ani jeden z nich nemusel promluvit jediné slovo, aby si dokonale rozuměli. Nebyli přátelé, ale byli spojenci a to profesorce stačilo k tomu, aby se na lektvaristu pousmála. Od té doby, co ho proklínala na každém kroku, změkla, pomyslela si v duchu. Nakonec na tom vlastně nezáleží. Černovláska se zhluboka nadechla a zavřela oči. Navždy budeme jen krev a prach
„Deset," začal odpočítávat Voldemort a bývalá bystrozorka otevřela oči. Pohled měla zabodnutý do jednoho keře s omamně vonícími poupaty.
„Co to máš tati?"
„To jsou speciální hodinky, Almo."
„Devět." Profesorka nenápadně sáhla do jedné z kapes své sukně. Ruku měla zatnutou v pěst a dlouhé nehty jí nepříjemně tlačily do dlaně.
„A proč jsou tak speciální."
„Dokáží zastavit čas přesně na pět minut."
„Opravdu? Jak je to možné?"
„Osm." Alma nahmatala své hodinky a pomalu je vytahovala z kapsy. Ledový kov profesorku nepříjemně chladil.
„Tvá matka ti vyprávěla o tom jak jsou slzy ymbryn cenné, jak po nich všichni touží. Nejcennější je ale jen jeden druh slzy. Je to druh, který vzniká při úplném zhroucení ymbryny. Je to slza, která vznikne, když je jiná ymbryna zabita."
„Sedm." Podařilo se jí je vytáhnout, nenápadně je schovala do jedné dlaně a pevně je sevřela.
„V těch hodinách je ta slza?"
„Ano drahoušku. Získal jsem ji a aby nikdo nepřišel k úhoně, vložil jsem ji do těchto hodinek."
„Šest." Nádech, výdech, hlavně buď klidná, Almo, uklidňovala se profesorka.
„Jednou budou tvé. Ty hodinky chce spousta lidí. Musím je chránit, aby neposloužily špatné věci."
„Pět." Musí fungovat, ujišťovala se. Prostě musí.
„Jak poznám, že je nutné je použít?"
„Čtyři." Budou fungovat.
„Prostě ten čas nadejde. Hlavně nezneužij jejich schopnost."
„Tři." Bude to v pořádku. Bude žít.
„Musíš to správně načasovat Almo, zastaví všechno, ale na ymbryny nepůsobí."
„Dva." Žena sevřela hodinky pevněji a položila prst na jeden ze zlatých knoflíků.
„Mám tě ráda, tati."
„Já tebe taky, Almo."
„Jedna." Alma stiskla malý knoflík na konci stopek.
Cítila, jakoby celým jejím tělem projížděly vlny energie a když se rozhlédla, všichni jakoby zkameněli.
„Nezemřela jsem," zakřičela profesorka z plných plic a rozesmála se na celé kolo. Nejraději by se teď Voldemortovi, který stál pár kroků od ní, vysmála do obličeje. Musela se ale vrátit zpět do reality. Přeci jen, pět minut není zas tak hodně času. Povedlo se jí vzít hůlku Bellatrix a následně kouzlem přesekla pouta. Musela být opatrná, jelikož hůlka nebyla její a mohla napáchat víc škody než užitku. Alma cítila, že ani hůlce se nelíbí, že ji profesorka drží a vysílala do ženiny ruky výboje energie. Rychle doběhla k ymbrynám, které postupně vysvobodila z provazů, kterými byly svázány a ony si pak s úlevnými povzdechy začaly sundávat pásky, které jim bránily v tom, aby viděly. Všechny byly očividně dost zmatené.
„Už máme jen minutu," křikla na ně Alma autoritativním hlasem a odhodila smrtijedčinu hůlku. „Všechny se chytněte za ruce," nakázala jim a po pár vteřinách se zformovalo jakési kolečko. Alma nemusela myslet dlouho na to, kam se přemístí. Zklidnila svůj dech a za chvíli se už dostavil onen známý pocit, jakoby jí někdo táhl příliš úzkou trubkou. Žena si pamatovala na své první přemístění, když skončila na stole jejich jídelny v Rumunské akademii. Poslední, co Alma slyšela, byl Voldemortův vzteklý ryk. Přemístila se na Grimmauldovo náměstí číslo 12. To ale neznamenalo, že jsou v bezpečí. Tak mocný černokněžník, jako je Voldemort, je mohl vystopovat. Alma urputně myslela na onen dům a po chvíli se začaly domy číslo 11 a 13 rozestupovat a jim se tak naskytl pohled na vysoký dům z černých cihel, který už po staletí patřil rodu Blacků. Černovláska rychle hnala ženy k domu. Zaklepala na dveře a doufala, že tam alespoň někdo je. Dveře se za chvíli otevřely a v nich stál zmatený Sirius Black, který vypadal, že se právě vyhrabal z postele. Ještě než stihl něco říct, ženy se nahrnuly dovnitř a Alma za všemi zabouchla dveře. Byl konec. Úlevně si oddechla.
„Když půjdete stále rovně, dámy, naleznete tam kuchyni. Počkejte tam na chvíli," požádala je Alma a ymbryny se pomalu přesouvaly tam, kam jim Alma řekla. Už jsou v bezpečí. Všechny jsou v bezpečí.
„Co to u Merlinovchý vousů děláte," vyjel na ni Sirius Black ihned, když se za ymbrynami zavřely dveře. Alma najednou pocítila velkou únavu. Nemotorně si sedla na blízké schody.
„Ty ženy jsem právě dostala od Voldemorta. Bude je hledat a vím, že tady je nenajde." Black vypadal, že neví, jestli se má tvářit udiveně nebo obdivně. Přeci jen, něco takového se nestává každý den.
„Ale vždyť tohle je tajné místo řádu," protestoval dál. Alma do něj zabodla přísný pohled.
„Myslíte si, že jsem tak hloupá, že jsem jim prozradila jméno," ušklíbla se profesorka.
„Ale..."
„Chápu, že je to váš dům, pane Blacku," řekla Alma a zbytek svých sil využila na to, aby se zvedla ze schodů, „ ale potřebuji, aby tu teď zůstaly. Nebude to dlouho," přesvědčovala ho Alma. „S Brumbálem jim najdeme nějaký dům a zabezpečíme ho Fideliovým zaklínadlem. Nechte je tu alespoň tři dny a řekněte jim co a jak. Navíc si myslím, že vám přítomnost dvanácti dam vadit nebude," řekla a nadzvedla jedno obočí.
Black se nadechoval, aby pronesl ještě něco, ale nakonec jen zakroutil hlavou a ušklíbl se. „Když jste to vy, slečno," řekl a mrkl na ni.
„Pak je to tedy vyřešené," ukončila rozhovor Alma a vydala se ke dveřím. U Merlina byla tak unavená.
„Slečno Peregrinová," zavolal na ni šedooký muž. Profesorka se na něj otočila. „Jak se má Harry, zeptal se jí.
„Potter," řekla Alma a tázavě se na muže podívala. Black jen přikývl. „Nezajímám se o něj, ale v mých hodinách je jeden z nejlepších."
„A Snape," otázal se muž a na tváři se mu objevil kyselý výraz. Almu tento rozhovor už unavoval.
„Žije," pronesla sarkasticky, vyšla z domu a postavila se na jeden ze schodů. V ten moment začalo pršet. Profesorka se dívala na nebe a vůbec jí nevadilo, že začíná být mokrá. Zhluboka dýchala a poprvé za dlouhou dobu se cítila na živu. Všechno bude dobré. A tak Alma LeFay Peregrinová nechala déšť, aby smyl všechnu bolest včerejších dnů.
Tak Alma přežila🤣🤣🤣. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Napište mi do komentáře, co si myslíte, že se bude dít dál. Vaše chosenwitch.