Profesorka Peregrinová šla v tichosti za ředitelem a celou dobu se dívala na kamennou podlahu před sebou. Cítila, že se po celém těle třese. Nevěděla ale, jestli to je ze strachu nebo z všudypřítomné zimy.
„Bude to v pořádku," řekl ředitel a trochu zpomalil krok. „Chci ti říct, že přišla paní Weasleyová, aby ti poděkovala."
„Dobře," hlesla Alma.
„To je to jediné, co mi na to řekneš," zeptal se ředitel. Alma neodpověděla. „Bude to v pořádku. Nic jsi přeci neudělala. Pamatuješ si, co jsem tenkrát slíbil?"
„Myslíš tenkrát o Vánocích když mi bylo osm let?"
„Slíbil jsem, že na tebe dám pozor a že z tebe nikdy nespustím oči. A neporušitelné sliby se..."
„Neporušují," řekli oba najednou.
„Udělala jsi dobrou věc, drahá," řekl ředitel a vzal ji kolem ramen.
„Tak proč se cítím tak hrozně," hlesla profesorka. Ředitel se na ni soucitně podíval. „Doufám, že nikdo nebude pátrat po pravdě."
„Nebude a i kdyby, všechny domněnky vyvrátím." Profesorka jen pokývala hlavou. V hlavě se stále musela vracet k pádu pana Weasleyho a následkům, které si za to ona ponese. Klapot jejích podpatků se rozléhal chodbou a byla to ta jediná věc, kterou slyšela než došla do ředitelny. V místnosti to šumělo jako v úle. Alma počítala, že tu bude skoro každý profesor. Zhluboka se nadechla, počkala než ředitel otevře dveře a poté sebevědomě vstoupila dovnitř. Ihned jak vstoupila, vrhla se k ní paní Weasleyová, která, jak si Alma s hrůzou uvědomila, jí chtěla obejmout. Profesorka si taktně zkřížila ruce na prsou a zrzavá žena tak pochopila, že do Almina osobního prostoru se nedostane.
„Jsme vám neuvěřitelně vděční, paní profesorko," řekla paní Weasleyová a do očí se jí hnaly slzy. „Nevíme, co by se mohl stát, kdybyste tam nebyla."
„Nic se neděje," řekla Alma, které tato scéna nebyla příliš příjemná. „Je mou povinností, jako profesorky, dávat na žáky pozor."
„Jste opravdu skvělá žena," pokračovala paní Weasleyová, které se už z očí valily slzy. „Díky Merlinovi má jen zlomenou ruku."
„Měla byste ho jít navštívit," řekla Alma ledově, jelikož se na ni všichni její kolegové dívali. „Váš nejmladší syn i pan Potter tam už jistě budou." Paní Weasleyová trhaně přikývla a rychle odešla z ředitelny. Černovláska na nic nečekala a rychle si šla sednout na jediné volné místo, které bylo naproti Snapeovi. Žena z toho nadšená nebyla, ale co se dalo dělat.
„Nejprve musíme vyřešit vyhodnocení zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Vy jste byla rozhodčí, Almo. Co navrhujete," zeptal se jí Brumbál. To ti tedy děkuji, pomyslela si profesorka. Vůbec do toho nechtěla být zatažená.
„Pan Montague se zachoval velice nečestně. Navrhovala bych je diskvalifikovat z tohoto zápasu," pronesla pevně.
„U Salazara, to nemůžete myslet vážně," zasyčel na ni Snape. „Vy si jen tak přijdete, obviníte studenta z mé koleje z něčeho takového a nakonec chcete naší koleji sebrat šanci na výhru poháru."
„Není v tom nic osobního, kolego," řekla žena ledově a zabodla do lektvaristy zlobný pohled, „ale jsou zde jasné důkazy, jako například jeden student Nebelvíru na ošetřovně, který tvrdí, že ho právě pan Montague napadl."
„Je to tvrzení proti tvrzení, kolegyně a vy nemáte žádné přesvědčivé důkazy."
„Zlomená ruka pana Weasleyho očividně nestačí," řekla Alma sarkasticky.
„Je to nepříjemná situace, ale profesor Snape má pravdu. Je to slovo proti slovu a dokud se nám pan Montague nepřizná, nemůžeme nic dělat."
„Tak ho přiveďte," řekla Alma a podívala se řediteli do očí. „Dejte mi s ním pět minut osamotě."
„Abyste ho mohla traumatizovat," ušklíbl se Snape.
„Ne, chci si s ním v klidu promluvit a zjistit, co ho k tomu vedlo," řekla s nadějí v hlase a doufala, že jí ředitel vyhoví.
„Není to špatný nápad," řekl ředitel a trochu se pousmál. „Profesore Snape, budete tak laskavý a dojdete pro pana Montagueho." Snape ji chvíli propaloval pohledem a nakonec se prudce zvedl od stolu a svižným krokem vyšel z ředitelny. Profesoři se začali zvedat od stolu, aby profesorce dopřáli soukromí.
„To je v pořádku," zarazila je Alma. „S panem Montaguem si popovídáme na chodbě." Alma vstala od stolu a šla čekat před ředitelnu. Asi po pěti minutách se objevil Snape a v těsném závěsu za ním šel chlapec ze Zmijozelu.
„Něco se mu stane," zasyčel jí Snape do ucha, když kolem ní procházel, „a já z toho vyvodím důsledky." Alma si jen posměšně odfrkla. Černovlasý kluk se naposledy podíval na svého kolejního ředitele, za kterým se bouchnutím zavřely dveře. Alma se po dlouhé době cítila jako tenkrát. Když před sebou viděla vystrašeného chlapce, který se ze všech sil snažil předstírat to, že je statečný, cítila se, jakoby byla zase u výslechu zadržených smrtijedů. Až na to, že tady si byla na sto procent jistá, že se chlapec přizná. Bývalá bystrozorka totiž měla své metody.
„Co teď," zeptal se jí chlapec naproti netrpělivě.
„Budeme si jen povídat," oznámila mu profesorka.
„Já nejsem idiot, paní profesorko," řekl a protočil očima. „Profesor Snape mi říkal, že na mě chcete hodit to, co se stalo tomu zrzkovi Weasleymu."
„Věřte mi, že obviňovat vás z něčeho tak příšerného je to poslední, co bych chtěla dělat." Černovláska postřehla na chlapcově tváři zmatený výraz.
„Co teda chcete," zeptal se chlapec.
„Chci vám jen říct, že vás tak trochu obdivuji, řekla Alma a lehce se na chlapce usmála. Pozorovala, jak se ani nesnaží skrývat své zmatení. „Víte já sama jsem byla žačkou Zmijozelu a vidět, jak Nebelvír vyhrává jsem jednoduše nemohla překousnout," zalhala Alma a bedlivě pozorovala každou chlapcovu reakci.
„Ale já to nebyl," hájil se chlapec. Alma se v hlavě musela zasmát. Tak chabou obhajobu snad ještě v životě neslyšela.
„To je v pořádku," promlouvala k němu profesorka klidným hlasem. „Můžete mi to říct. Zůstane to mezi námi. Přísahám."
„Proč bych vám měl věřit," zeptal se jí chlapec.
„I kdybych se to nakonec rozhodla někomu říct, nikdo by mi nevěřil. Neměla bych přeci žádné důkazy," vysvětlovala mu to profesorka trpělivě.
„Fajn. Byl jsem to já. Nemohl jsem dopustit, aby nás Nebelvír zase porazil."
„Dobře," řekla profesorka a pokusila se o úsměv. „Běžte. Já už to s ostatními profesory nějak vyřeším." Zmijozel na ni jen kývl a rychle odběhl pryč. „Idiot," musela se profesorka ušklíbnout nad chlapcovou hloupostí. Černovláska vstoupila zpátky do ředitelny a setkala se s nedočkavými pohledy svých kolegů. Vítězoslavně se ušklíbla a elegantně se posadila na své místo.
„Takže," zeptal se ředitel a zkoumal ji zvídavým pohledem.
„Vždycky mě bavilo vymýšlet nová kouzla," začala profesorka Peregrinová a pohrávala si se svou hůlkou s jádrem z dračí srdeční blány.
„A to s tím co tady řešíme souvisí jak," sykl Snape a jeho onyxově černé oči se do ní zabodávaly jako dýky.
„K tomu se hned dostanu, kolego," řekla černovláska spokojeně. „Když jsem ještě pracovala jako bystrozorka, žila jsem v mudlovském světě. Tamní vyšetřovatelé měli takovou velice chytrou věc. Jmenuje se diktafon. Slouží k nahrávání zvuků a tím pádem i rozhovorů. A tak jsem vytvořila kouzlo, které funguje na podobném principu. Alma chytila svoji dlouhou hůlku z ebenového dřeva pevněji a pronesla kouzelnou formulku. Po celé ředitelně se najednou začaly ozývat hlasy profesorky a Grahama Montagueho. Žena znovu poslouchala jak se chlapec nejprve brání a nakonec se přiznává. „Vždycky dostanu co chci," řekla Alma pyšně když nahrávka skončila.
„Vždyť s ním jasně manipulovala," rozhořčoval se Snape a nezapomínal přitom obdařovat svou kolegyni nepěknými pohledy.
„Ale ten chlapec se přiznal," řekla profesorka McGonagallová a podívala se na svého mladšího kolegu, „a o to tu přeci celou tu dobu šlo."
„Minerva má pravdu Severusi," řekl ředitel klidně. „Chtěli jsme přiznání pana Montagueho a to máme. Po tom, co jsem si tady teď vyslechl, souhlasím s vyloučením zmijozelského famfrpálového týmu z tohoto zápasu."
„Ale...," Snape nakonec spolkl jedovatou poznámku na účet jeho kolegyně. „Pokud jste si toho ještě nevšiml, pane řediteli, je tu ještě jedna důležitější věc než jen nějaká zlomená ruka. Tady paní profesorka nám jaksi zatajila, že je zvěromág a pokud vím není ani v registru zvěromágů, což znamená pobyt v Azkabanu," dořekl a ušklíbl se. V ředitelně se profesoři zase rozpovídali a bylo těžké je utišit.
„Je pravda, že by to škole mohlo přidělat ještě více problémů," řekl profesor Kratiknot. „Samozřejmě nic ve zlém, slečno Peregrinová."
„Jsem registrovaná v tom rumunském," řekla žena klidně. „Neměly by s tím být problémy."
„Mohla jste se nám svěřit," pronesla profesorka McGonagallová. „Mohly jsme vám pomoci nebo bychom alespoň nebyli tak překvapeni."
„Profesor Brumbál o všem věděl," řekla Alma. Už se o tom dále nechtěla bavit. Nejvíce toužila po šálku horkého čaje a své posteli. „Tím pro mě byla ta věc uzavřená."
„Chápu, že vy a Brumbál jste staří přátelé, ale i přesto..."
„Brumbál je..."
„Co paní kolegyně," ušklíbl se Snape pohrdavě. Alma se podívala na ředitele, který seděl v čele stolu jen pár míst od ní. Snažila se z jeho očích vyčíst, co by měla dělat dál.
„Pravda by stejně jednou vyšla na povrch," pronesl ředitel klidně a usmál se na svou podřízenou, která ale nebyla schopná mu úsměv opětovat. U Merlina, jak se mohla tak hloupě podřeknout. Alma zarývala své dlouhé černé nehty do dlaní aby tak zadusila potřebu křičet na celé kolo. Nakonec si jen unaveně povzdechla a přilepila své zelené oči na stůl před sebou.
„Profesor Brumbál je můj... on je... jednoduše je můj kmotr," dokončila větu profesorka. „Nechtěli jsme vám to říkat, jelikož byste si mohli myslet, že jsem své místo dostala jen kvůli známostem."
„A není to tak," zeptal se Snape uštěpačně.
„Ne, obranu učím díky svým schopnostem..."
„Které za nic nestojí," dodal lektvarista a Alma mu pohledem propalovala díru do obličeje. Najednou se jí v mysli objevila vzpomínka na to, jak s profesorem utíkali chodbou, aby se vyhnuli onomu bláznivému večírku a černovlásku píchlo u srdce.
„Pokud mě omluvíte, budu muset jít. Ještě mám spoustu povinností," řekla. Rychle obešla stůl a natáhla se pro svůj plášť, který byl ledabyle pohozen před Snapem a rychle vyběhla z ředitelny. Byla jí neuvěřitelná zima a tak se do něj rychle nasoukala. Srdce jí bylo jako o závod, ale vypadalo to, že všichni její lži uvěřili. Ještě před tím, než se rozhodla jít do svých komnat, šla na ošetřovnu, aby se podívala na pana Weaslyho. Procházela chodbami, kde se to hemžilo studenty, kteří po zápase neměli co dělat. Alma cítila každý jejich pohled, který se jí zabodával do zad. Zachumlala se více do teplého pláště a zrychlila krok. Po chvíli už stála před ošetřovnou a velkými dveřmi proklouzla dovnitř. Postel s panem Weasleym našla okamžitě. Byl obklopen hráči ze svého týmu, kteří se teď něčemu hlasitě smáli. Profesorka k nim došla a zkřížila si ruce na prsou. „Vidím, že to s vámi zas tak tragické nebude," řekla posměšně a sledovala, jak se na ni všichni najednou otočili.
„To ne, paní profesorko," řekl zrzek a pokusil se o bolestnou grimasu, „je mi opravdu špatně."
„Víte o tom, že ta zlomená ruka vás stejně před vaším trestem nezachrání," ušklíbla se profesorka.
„Škoda," řekl chlapec a podíval se na svého bratra vedle sebe.
„Škoda je...," profesorka nestihla dokončit větu, protože se k nim přihnala madame Pomfreyová.
„Vy jste tady ještě," řekla a přejela všechny studenty zlobným pohledem. „Před pěti minutami jsem vám říkala, že pan Weasley potřebuje odpočívat," dořekla a už nekompromisně vyháněla celý nebelvírský tým z ošetřovny.
„Já už také půjdu," řekla Alma a vydala se směrem ke dveřím. Na poslední chvíli ji ale zastavila ošetřovatelčina ruka na jejím rameni. Černovláska to nečekala a proto sebou nepatrně cukla.
„Omlouvám se vám," řekla starší z žen a dobrosrdečně se na bývalou bystrozorku usmála. „Jen pro vás mám to, o co jste mě prosila."
„Ach, samozřejmě," hlesla profesorka a vzala si od Poppy velikou lahvičku s Bezesným spánkem. Zastrčila ji do kapsy a pokusila se o úsměv. „Děkuji vám."
„Buďte s ním opatrná, paní profesorko. Víte přeci, že je návykový," varovala ji ošetřovatelka.
„Budu opatrná. Slibuji," řekla Alma. Ještě chtěla dodat, že není schopná se vyrovnat se svými nočními můrami sama a proto tento lektvar potřebuje, ale nakonec tento dovětek spolkla. Jen pokynula hlavou na rozloučenou a vydala se do svých soukromých komnat. Alma celou cestu přemýšlela jen o jediné věci. Jestli má vůbec cenu počítat se Snapem, co se týče jejího plánu ohledně Voldemorta. Snapeovi nevěřila. Byla by hloupá kdyby ano. Nejhorší bylo, že Snape ani jednou od doby, co se s ním o tom bavila nic nenaznačil ani se jí na nic nezeptal. Profesorka došla do svých komnat a z jedné uzamčené skříňky vyndala lahev šampaňského, které si schovávala pro zvláštní příležitosti. Alma se trpce uchechtla. Tohle je velice zvláštní příležitost. Profesorka si nalila trochu šampaňského do poháru na víno a nakapala tam přesně pět kapek. Pak došla do své ložnice, lehla si na postel a najednou vypila celý obsah poháru. Doufala, že zabere co nejrychleji. V hlavě se jí totiž začalo objevovat mnoho nehezkých vzpomínek.
V dnešní kapitole jste se zase dozvěděli něco z Almina zajímavého života😂😂😂. Doufám, že se vám kapitola líbila. Budu vděčná za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.