Ještě než začneme, chci vám poděkovat za 100 hlasů. Jste absolutně úžasní😘😘😘. Děkuju vám za veškerou podporu a milé komentáře, které mi vždy vykouzlí úsměv na tváři❤❤❤. Tuhle kapitolu věnuju každému z vás, jelikož vás mám ráda a to, že máme dokonce i 1k přečtení je jen a jen vaše zásluha. Děkuju všem a doufám, že vás kapitola potěší. Vaše chosenwitch.
Harry utíkal z pochmurného sklepení, co mu síly stačily. V jeho zelených očích, které byly tak podobné těm, které měla jeho matka, se zračila panika. Před očima se mu stále odehrávala situace, která se ve sklepení stala. Viděl, jak jeho otec, Sirius a Pettigrew šikanují profesora Snapea. Harry byl zmatený a popravdě i zklamaný. Jak mohli něco takového udělat. A proč jim někdo nezabránil. Vzpomínal si na Remuse Lupina, který se ani nesnažil jeho otce a kmotra zastavit. Harry by to nikdy nikomu nepřiznal, dokonce ani Ronovi a Hermioně, ale někde hluboko uvnitř ho trápila otázka, jestli byl jeho otec opravdu dobrý člověk. Proč by si vlastně Lily Evansová brala Jamese Pottera. Donutil jí k tomu? Tyto otázky se honili Harrymu hlavou, když už se uklidnil a přešel do kroku. Další věc, kterou by nepřiznal bylo to, že mu bylo líto Snapea. Ano, toho Snapea, kterého nenáviděl už od svého prvního ročníku. Každopádně teď už Harry chápal, proč ho nemá profesor rád. Bylo to díky jeho otci, kterému byl až neuvěřitelně podobný. U Merlina, Harry měl tolik otázek, že si myslel, že mu z nich bouchne hlava. Neměl tušení, s kým by si měl promluvit. Snape ho ihned po zhlédnutí svých vzpomínek násilím vyhodil z kabinetu a křičel za ním, ať už se nikdy nevrací. A Harry by to ani neměl v plánu. Profesor vybuchl jako sopka a kdyby tam černovlasý chlapec zůstal jen o chvilku déle, byl by si na sto procent jistý, že na něj profesor použije jednu z kleteb, které se nepromíjejí. Harryho dech byl už klidný a chlapec měl teď v úmyslu dostat se co nejrychleji do své společenské místnosti. Nechtěl aby ho nachytal Filch nebo McGonagallová. A když o tom tak přemýšlel, potkat Peregrinovou by taky nebyla výhra. Harry šel raději po tmě, jelikož se bál, že by ho tak mohl někdo najít. Kromě Filche měl vždy dozor jeden z profesorů. Nevěděl na koho připadla hlídka dnes, ale Harry si přál, aby to byla Trelawneyová. Ta totiž na chodbách nikdy nebyla. Nejspíš seděla ve své třídě a věštila něco ze své magické koule nebo z hrnku od čaje. Harry šel pouze podle hmatu. Teď zjistil, že je na rohu chodby, která vedla do nebelvírské společenské místnosti. Zaradoval se a už trochu jistěji a rychleji se rozešel kupředu. Už se těšil, až si lehne do postele. Prsty jedné jeho ruky jely po kamenné zdi a druhou ruku měl nataženou před sebou, aby do něčeho nenarazil. Najednou se mu pod ruku dostal kus jemné látky. Bylo to zvláštní a tak se rychle zastavil. Zkusil za onu látku zatahat, ale nic se nestalo. Rozhodl se tedy podivný předmět obejít. Než to ale mohl zkusit, před jeho očima se rozzářilo prudké bílé světlo. Chlapce oslnilo, a jelikož to nečekal, spadl na zem. Rychle si sundal brýle a mnul si oči.
„Procházíte se při měsíčku, pane Pottere," ozval se nad ním mrazivý ženský hlas. Harry zůstal sedět jako přikovaný. Po chvilce, která mu připadala jako věčnost, zamrkal a zaostřil na člověka před ním. Zelenooký chlapec viděl profesorku Peregrinovou, tyčící se nad ním s hrozbou v jedovatě zelených očí. Chlapec vrávoravě vstal a před očima se mu objevila nová záplava zlatých jiskřiček.
„Já..., já jsem byl u profesora Snapea," bránil se chlapec zmateně.
„Proč nejste na koleji," zasyčela na něj profesorka a zabodla do něj svůj ostrý pohled, kterým dokázala vytáhnout z kohokoli cokoli. Tímto pohledem se stala v Bradavicích známou prakticky za pár dní.
„Teď jsem se tam chtěl dostat," vykoktal Harry, který si až teď uvědomil, že ona látka za kterou tak nešetrně tahal byl hábit jeho profesorky.
„Vypadáte zmateně," řekla profesorka a začala si ho pečlivěji prohlížet. „Člověk by si myslel, že něco chystáte."
„To ne, paní profesorko, já jen..."
„Šetřete si vaše chabé výmluvy pro někoho, kdo jim bude věřit. Půjdete teď se mnou." Harry se snažil protestovat, ale profesorka ho nekompromisně táhla k sobě do kabinetu. Portréty čarodějek a čarodějů je proklínali, že je budí, ale profesorka si toho nevšímala. Profesorka pak za nimi zabouchla dveře kabinetu a jedním mávnutí hůlky zapálila oheň. Pokynula mu, aby se posadil a chvíli se na něj díval. Připadalo mu, jakoby se snažila zachytit každou jeho myšlenku. Po chvíli z její porcelánové pleti zmizel napjatý výraz a plně se soustředila na chlapce, který seděl před ní a nervózně si hrál s rukávem své mikiny.
„Co jste dělal u profesora Snapea," zeptala se ho. Harry měl prvně v plánu jí zalhat, ale nakonec si to rozmyslel. Nějak tušil, že jeho profesorka by pravdu zjistila tak jako tak.
„Učí mě nirobranu, paní profesorko. Občas totiž vidím, co dělá Voldemort. Cítím, když někoho mučí, nebo zabije," šeptl chlapec a upřeně se díval na špičky svých bot. Čekal, že se mu profesorka vysměje.
„U Merlina," hlesla profesorka a Harry si všiml, že byla najednou bledší než obvykle, „to jsem nevěděla, pane Pottere. Chcete si promluvit?"
Harry byl nabídkou pomoci od profesorky tak šokován, že z něj vyšlo jen nějaké nesouvislé blábolení. Nikdy neviděl Peregrinovou někomu pomáhat, nikdy.
„Výborně," řekla profesorka, jakoby Harry souhlasil. „Jak to je s těmi vašimi vidinami, či co to je?"
Harrymu se o jeho příšerných snech s profesorkou vůbec nechtělo bavit. Uvědomil si ale, že teď už není cesty zpět. Profesorka toho věděla příliš. „Poprvé jsem měl tohle vidění na začátku čtvrtého ročníku. Viděl jsem Petera Pettigrewa a Voldemorta. Zabili nějakého muže. Když je teď Voldemort zpátky, ty vidění jsou častější. Někdy se jen cítím naštvaný i přes to, že k tomu nemám důvod. Jindy se mi zase zdají sny, kde vidím Voldemorta a smrtijedy. Občas se mi stane, že to vidím i když nespím," dořekl Harry a zadíval se na profesorku.
„Nebudu vám lhát, pane Pottere. Vaše situace není nejlepší," řekla černovláska a zadívala se na chlapcův unavený obličej. „Jak to zatím vypadá, Voldemort o vašem propojení zatím neví a v tom máte jistou výhodu. Musíte ale pokračovat v nirobraně. Jak na tom zatím jste," zeptala se ho žena a měřila si ho pohledem.
„Popravdě, ne moc dobře," přiznal Harry a začal si v prstech pohrávat se svou hůlkou.
„Proč," zeptala se profesorka prostě.
„Já nevím, paní profesorko. Učím se jí teprve krátce. Profesor Snape je až moc náročný. Vždycky se mi dokázal dostat do hlavy. Úplně vždycky. Nevím, jak se mám bránit. Nejde mi to, jsem v tom absolutně nemožný."
„To teprve zjistíme," řekla žena pevně a Harry se začínal obávat, co bude následovat.
„Co budeme dělat," zeptal se Harry profesorky.
„Poradím vám jistý trik, pane Pottere, který jsem se naučila ještě jako studentka na Rumunské akademii. Řekněte my, některou z vašich chvil, kdy jste na nic nemyslel. Když vaše mysl byla klidná jako hladina jezera, slyšel jste jen svůj vlastní tep a dech a vzduch vám proudil plícemi," zašeptala profesorka.
Harry nemusel dlouho přemýšlet. Ihned se mu vybavila jedna taková chvíle. „Stává se mi to při famfrpálu," řekl zelenooký chlapec.
„Výborně," řekla žena. „Teď to rozveďte. Detailně mi popište celou tu chvíli."
Harry zavřel oči a začal se plně soustředit. „Sedím na koštěti. Pevně se držím násady abych nespadl a všude kolem mě fouká vítr. Cítím ho všude a je mi trochu zima. Najednou vidím zlatonku. Právě teď na nic nemyslím. Soustředím se jen na tu zlatou kuličku přede mnou. Už jí skoro mám, ale je moc rychlá. Já jsem ale rychlejší," řekl chlapec a usmál se. „Už jí držím v rukou," řekl chlapec radostně a otevřel oči.
„Dobře, pane Pottere. Teď si to vyzkoušíme v praxi. Vy zavřete oči, já napočítám do tří a pak se vám pokusím dostat do vaší hlavy. Myslete pouze na vaše chycení zlatonky a let na koštěti. Nemyslete na nic jiného. Rozumíte?"
„Ano, paní profesorko." Harry zavřel oči a soustředil se na tu jednu vzpomínku, která ho tak uklidnila.
„Budu počítat," ozval se profesorčin sametový hlas, který mu najednou připadal neuvěřitelně vzdálený. „Jedna... dva..."
Profesorka ani neřekla tři a už bla v Harryho hlavě. Ten to absolutně nečekal a jen se bezbranně díval, jak si žena prohlíží jeho vzpomínky jako nějakou knihu. Snažil se jí v tom zabránit, ale nešlo to. Teď se díval na sebe samého, jak připravuje snídani Dursleyovým a padá mu na zem jeden z porcelánových šálků po matce jeho strýce. Kuchyní se ihned rozezněl ječivý hlas tety Petunie. Harry se zatřásl. Zavřel oči a jediné, co si přál bylo to, aby to už skončilo. Když oči otevřel, objevil se před ním profesorčin obličej s posměšným úšklebkem na tváři.
„Nebylo to fér," rozhořčil se Harry. „Nenapočítala jste do tří."
„No a," řekla profesorka klidně nevšímala si rozzlobeného studenta. „Myslíte, že Voldemort bude počítat do tří, až na vás zaútočí? Odpovím vám, pane Pottere. Ne, nebude. Jeho útok bude stejně nečekaný, jako ten můj. Musíte být připravený každou chvíli, pane Pottere. Zkusíme to znova."
Harry zavřel oči a rozhodl se, že teď už profesorku do své mysli nepustí.
„Jedna... dva... tři," napočítala profesorka a Harry se připravoval na její útok. Nic se ale nedělo. Harry to nechápal. Vždyť už napočítala do tří. Jak to, že se nic neděje? Tahle malá chvíle nepozornosti stačila na to, aby se profesorce dokázalo dostat do jeho mysli. Už zase ho přelstila, rozhořčil se Harry. Profesorka se o to ale nezajímala a bezostyšně se přehrabovala Harryho vzpomínkami. Harrymu se před očima promítal celý jeho život. To stačí, křičel ve své mysli a snažil se profesorku vypudit. A najednou byl zase v profesorčině kabinetu. Přerývavě dýchal a na čele měl pot.
„Zase jste mě podvedla," zakřičel Harry na ženu před ním. Už začínal mít zlost. Byla stejná jako Snape
„Jsem vaše profesorka," řekla Peregrinová ledově a zabodla do něj pohled ostrý jako dýka. „Držte své emoce na uzdě, nebo z toho vyvodím důsledky. Zaváhal jste a já zaútočila. Musíte si být jistý, pane Pottere. Zkusíme to naposledy. Jste připravený?"
Harry nebyl připravený a rozhodně nechtěl profesorce ukazovat další ze vzpomínek, které pro něj byly velmi nepříjemné.
„Zavřete oči," vyzvala ho žena.
Harry se zhluboka nadechl a pevně semkl oční víčka k sobě. Už potřetí za ten den myslel na zlatonku před ním a koště, které pevně svíral v rukou. Po chvíli ucítil, jak se profesorka pokouší dostat do jeho mysli. Ani nezaznamenal, jestli napočítala do tří. Harry se celou svou myslí soustředil na zelenou trávu pod ním. Vypadalo to, že se mu povede se ubránit, ale po chvíli se začal obraz rozmazávat a on spadl do svých vzpomínek. Čekal, že uvidí něco příšerného a proto ho překvapilo, když uviděl sebe, Rona a Harmionu, jak sedí u Halloweenské hostiny a smějí se vtipu, který Ron právě řekl. Harry už si nepamatoval, o čem přesně ten vtip byl, ale vzpomínal si, že v něm hrál nějakou roli skřet a drak. Zelenooký chlapec se pousmál. Zítra bude muset Rona poprosit, aby mu onen vtip řekl znovu.
„Na tohle přesně Voldemort čeká, pane Potter," ozval se z dálky profesorčin hlas a Harry se polekal. „Čeká, až odhalíte vaši slabinu a zaútočí." Harry byl najednou opět ve třídě. Profesorka seděla na svém stole a dívala se na Harryho svrchu. Chlapci připadalo, že vidí každou jeho nedokonalost. Otřásl se a vzdorovitě se na ženu podíval.
„Je to k ničemu, paní profesorko. Jsem neschopný. Vůbec mi to nejde."
„Vydržel jste," hlesla žena a zahleděla se do zelených očí. „Sice jen chvíli, ale vydržel jste. Když budete trénovat, časem se jistě zlepšíte. Profesor Snape bude jistě nadšený."
„Tím si nejsem tak jistý," podotkl Harry. Profesorčinu pochvalu si ještě nikdo nikdy nevysloužil.
„Proč, pane Pottere," zeptala se profesorka a zkoumavě se na něj podívala.
„Profesor Snape mě vyhodil," řekl a svezl se hlouběji do pohodlného křesla, aby se ženě nemusel dívat do očí.
„Rozzlobil jste ho," zeptala se žena posměšně.
„Viděl jsem jednu z jeho vzpomínek, která nebyla úplně pěkná," pronesl Harry. „Potom mě vyhodil."
„Jakou vzpomínku," zeptala se profesorka se skrývaným zájmem.
„To vám nemůžu říct."
„Nevadí, pane Pottere. Zkusím s profesorem Snapem promluvit."
„Bez urážky, paní profesorko," řekl Harry opatrně, „ale nevypadá to, že by vás měl profesor v lásce." Čekal, že mu profesorka sebere za jeho drzost body, ale nestalo se tak.
„Máte pravdu," ušklíbla se profesorka. „Ale je to pro vaše dobro, no ne? Když s profesorem nebude řeč, půjdu za profesorem Brumbálem a ten s tím jistě něco udělá."
„Já nevím jestli vůbec chci pokračovat," řekl Harry nahlas to, na co myslel celou dobu.
„Jste naivní, pane Pottere," řekla žena. „Tady nejde o to, jestli chcete nebo ne. Je to pro vaše bezpečí a vy nemáte na výběr. Musíte se učit nitrobranu. Promluvím s profesorem Brumbálem a Snapem. Vy byste měl jít spát. Zítra vás čeká první hodinu obrana proti černé magii a jestli na mé hodině usnete, postarám se o to, abyste domů odjel o pár měsíců dřív."
Děkuji vám za přečtení této kapitoly. Doufám že se vám líbila❤. Děkuji za hlasy, komentáře a sdílení. Vaše chosenwitch.