Konečně, asi po dvaceti minutách, helikoptéra přistála a já vystoupila ven. Přistáli jsme nedaleko Central parku, na jedné vysoké budově.
Pilot se na mě podíval a kývl mě. "Hodně štěstí," řekl a zase s helikoptérou odletěl.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zapnula komunikátor, který jsem měla v uchu. "Jsem v Central parku, madame," oznámila jsem dutě.
"Výborně, Invisible. Nyní jdi přes Central park a narazíš na vysokou budovu, která na sobě má velkou značku. Je to písmeno A v kolečku, rozumíš? Najdi si tam dobrou pozici a zabij Romanovovou," rozkázala mi Sharon.
"Jistě, madame," přitakala jsem a přerušila signál s mým a jejím komunikátorem. Přešla jsem Central park a vyšplhala na jednu vysokou budovu, která byla přímo naproti Avengers Tower.
Vytáhla jsem Glock z opasku a namířila přesně do obrovského okna. Stáli tam všichni a Natasha s nimi. A vypadalo to, jakoby se hádali. Zamířila jsem přímo na zrzčinu hlavu, zavřela jedno oko a prst dala na spoušť.
Přesně ve chvíli, kdy jsem kohoutek zmáčkla, tak se Natasha pohnula a kulka, která s hlasitým prásknutím zničila sklo, se jí zabodla do ramene.
Hlasitě jsem zaklela a chtěla rychle zmizet, když se Avengers otočili a uviděli mě. Jeden z nich, muž s nakrátko střiženými hnědými vlasy, natáhl tětivu, ve které už byl založený šíp, a mířil na mě.
Rychle jsem se teleportovala na střechu Toweru. Byla to pošetilá věc, ale také jediná, co mě napadla. Jenže jsem netušila, že tím vyvolám poplach.
Alarm se rozezvučel všude kolem mě, až mě z toho začaly bolet uši. Překryla jsem si je dlaněmi a klesla na kolena. "Dost už!" vyjekla jsem a rozhodila rukama kolem sebe. Tím jsem zničila vše v okruhu deseti metrů. Zvedla jsem se na nohy a chtěla odsud utéct, když se kolem mě začala utvářet podivná stěna z rozbitých věcí, které ležely všude kolem.
Prudce jsem se otočila a uviděla holku s tmavě hnědými vlasy, které z dlaní ujížděla červená mlha a s její pomocí vytvářela tu stěnu. "Nech toho!" křikla jsem na ní.
Smutně zkřivila tvář. "Je mi to líto, Emily," zašeptala a dokončila stěnu kolem mě.
Napřáhla jsem ruce kolem sebe, že zničím stěnu jediným pohybem, ale ucítila jsem cosi podivného. Jako bych přestávala dýchat. A pak mi to došlo! Ta holka dokázala odstranit veškerý vzduch. Protočily se mi panenky a padla jsem v bezvědomí na zem.
°
Tony's pov.
"Musíme jí najít co nejdřív!" vykřikl jsem zoufale.
"Tony...vím, že ti na ní záleží, ale kde vezmeme jistotu, že se nepřidá k Hydře? Víš přece, že se obětuje za ostatní, než aby hleděla na sebe," řekl pomalu Steve.
Probodl jsem ho tvrdým pohledem. "Drž hubu, Rogersi! Moje dcera by se k Hydře nepřidala!" štěkl jsem po něm.
Cap se nadechl, že mě napomene za slovník, když se ozvala rána rozbíjejícího skla a Natashin bolestný výkřik. "Nat!" vykřikl Steve a vrhl se ke své přítelkyni.
Prudce jsem se otočil a uviděl postavu, která stála na střeše baráku, co byl přímo naproti Toweru. Nedokázal jsem na takovou dálku určit, kdo to je, ale bylo vidět, že s vražděním zkušenosti moc nemá, protože hned na to cosi zamumlala a uklidila zbraň.
Clint rychle napřáhl tětivu, do které stihl zasadit šíp, a namířil na tu postavu.
Postava ale pak udělala něco, co všechny zarazilo. Ta postava se teleportovala pryč. A to už teď nebylo pochyb, že to byla Emily.
Co mi ale nešlo do hlavy bylo to, proč se k Hydře přidala. Hydru nenáviděla, protože jí vzala matku. Hydranti jí zabili ženu, která jí porodila.
"Pane, na střeše je narušitel!" informovala mě Friday.
Podíval jsem se po ostatních. Wanda, která už bratra pustila, přikývla a vyběhla nahoru na střechu, aby dotyčného zastavila.
"Steve, odnes Nat na ošetřovnu, Friday, dej vědět Helen. Pietro, ty bys měl jít do pokoje si odpočinout. Clinte, půjdeš se mnou na pomoc Wandě," rozkázal jsem. Nikdo neprotestoval, za což jsem byl rád. A dokonce ani Pietro, což všechno ulehčilo.
Vlezl jsem si do obleku a vyletěl rozbitým oknem na střechu. To zase bude peněz jenom za zasklení. Na střeše jsem uviděl Wandu, jak pomocí svých schopností drží jakousi podivnou kopuli ze zničených věcí na místě. Přistál jsem u ní. "Tam je-?"
Přikývla. "Je mi líto, Tony. Musela jsem jí připravit o vzduch, aby omdlela. Už je načase jí dostat z bezvědomí," řekla a opatrně rozpustila celou kopuli.
A opravdu. Na zemi ležela moje dcera. Vlasy spletené do copu a na sobě černé věci, jen na bundě měla našitý znak Hydry.
Přešel jsem k ní a vzal jí do náruče. "Co ti to udělali, holčičko?" zašeptal jsem zničeně.
Clint, který dorazil chvilku po mně, se zastavil u Wandy a kousl se do rtu. "Tony? Musíme jednat rychle. Musíme jí dát někam, aby nezačala blbnout. Minimálně připoutat k židli a pak z ní vymámit informace," řekl a jeho hlas nezněl příliš nadšeně.
Otočil jsem se k němu a povzdechl si. "Dobrá. Ale...neuděláme jí nic."
Wanda přikývla. "To je jasné, nikdo z nás by jí neublížil," řekla a lehce se zapotácela, takže jí Clint podepřel.
"Wando, děje se něco?" zeptal se ustaraně.
Zavrtěla hlavou. "Ne, jen se mi zamotala hlava, nic víc," zamumlala s úsměvem a narovnala se.
Pohlédl jsem Emily do tváře. "Držte Pietra od ní dál, prozatím. Nemusí tohle vědět," zabrblal jsem a odnesl jí k sobě do pracovny, kde jsem jí připoutal řemeny k židli, a vylezl z obleku.
Po chvíli dorazil Steve s Wandou, Clintem a Natashou.
"Jak je ti, Nat?" zeptal jsem se jí a otočil se na ní.
Pokrčila rameny. "Je to v pohodě. Ta kulka nebyla hluboko, takže během pár dnů se to zahojí," pousmála se a podívala se na Emily, která byla v bezvědomí a připoutaná k židli.
Steve omotal jednu svojí ruku kolem jejího pasu a přitáhl si jí k sobě. "Tony...je nějaké logické vysvětlení, proč by to Emily udělala?" zeptal se opatrně.
Povzdechl jsem si. "Popravdě...nic mě nenapadá. Wando, poznávala tě?" zajímal jsem se a pohlédl na mladou čarodějku.
Zavrtěla hlavou. "Ne. Nevypadalo to, jakoby mě znala. Mám jednu teorii, ale bojím se to říct," řekla tiše a její hlas se zatřásl.
Hawkeye jí stiskl ruku. "Wando...i kdyby to mělo být sebe hrozné, řekni to," pobídl jí jemně.
Wanda se nadechla a s lítostí v očích se na mě podívala. "Mám podezření, že jí Hydra vymazala vzpomínky, ale jistá si budu, až se probere."
To oznámení mě málem položilo na kolena. Zavrtěl jsem hlavou, neschopný jediného slova. "To-to nemůže být pravda," vykoktal jsem po chvíli.
Steve si promnul bradu. "To by byl stejný případ jako Bucky. I jemu vymazali paměť, pamatujete?"
Všichni přikývli.
"Jak se toho zbavil?" zeptala se Nat.
Rogers se na mě podíval. "Povídal si se mnou. Nikdo na něj nenaléhal, mluvilo se na něj v klidu. Pokud je Emily stejný případ...nejlepší, co můžeme udělat, je to, abys na ní mluvil ty, Tony a nebo Pietro. Ty jsi její otec a jeho miluje. Vzpomínky vymazat můžeš, ale city ne," řekl.
Povytáhl jsem obočí. Páni, kde se to v něm bere? Že by si přečetl nějaký romantický slaďárny? "Nechtěl jsem, aby to Pietro viděl," zabručel jsem.
Čarodějka na mě pohlédla. "Pokud bychom mu řekli, že to byl někdo jiný od Hydry, bál by se o ní. Když zjistí, že je tady, bude v pohodě. Pomůže jí," přidala se na Rogersovu stranu.
Povzdechl jsem si. "Fajn. Ale já mu to říkat nebudu," řekl jsem nabroušeně.
"Jdu já," přihlásila se dobrovolně Nat, políbila Steva na tvář a odešla to říct Pietrovi.
Rogers, Wanda i Clint odešli, aby mě tu nechali s mou dcerou osamotě.
Posadil jsem se na druhou židli a hleděl do tváře vlastní dcery. Byla stažená v posledním pocitu, který cítila těsně předtím, než omdlela. Nenávist a zmatení. "Emily, musíš se probrat. Ty jsi Starková, musíš se vzpamatovat," prosil jsem jí.
°
Emily's pov.
"Emily, musíš se probrat. Ty jsi Starková, musíš se vzpamatovat," říkal něčí mužský hlas.
Zmateně jsem zamrkala a zvedla hlavu, abych se rozhlédla kolem sebe. Přímo před sebou jsem uviděla muže, kterému mohlo být asi čtyřicet let. Vlasy i vousy měl tmavě hnědé a jeho oči měly oříškovou barvu.
"Emily? Jak se cítíš?" zeptal se opatrně a pohlédl na mě.
Zmateně jsem se zamračila a pokusila se dostat z pout. Marně. "Kde to jsem?! A kdo jste?" štěkla jsem po něm.
"Emily, to jsem já. Tony Stark, tvůj otec," řekl překvapeně.
Ztuhla jsem. Pak jsem prudce zavrtěla hlavou. "Ne, moji rodiče zemřeli, když mě bránili před Avengers a S.H.I.E.L.D.em," namítla jsem.
Stark zavrtěl hlavou. "Emily, poslouchej mě. Tvoje matka, Daphne Roobsová, tě vychovávala. Když ti bylo šestnáct let, Hydra vtrhla k vám domů a tvá matka za tebe položila život. Tebe odvedli do Sokovie, na jednu jejich základnu. Tam ses seznámila s Wandou a Pietrem Maximovovými. Unikla jsi odtamtud a našla jsi mě. Poté ses stala jednou z Avengers a bojovala s námi proti Lokimu. Poté ses vrátila do Sokovie pro Wandu a Pietra. S Pietrem jste potom spolu začali chodit. Pár měsíců po jejich záchraně svět začal ohrožovat mnou vytvořený algoritmus, Ultron. Toho jsme taky porazili. Pak se zjistilo, že jsi těhotná. Nosila jsi dvě děti, Daphne a Williama. Kvůli Lokimu, který tě předtím nějak proklel, se děti nedožily druhého dne. Loki tě potom unesl a tři týdny tě na Asgardu zneužíval. Když ses vrátila zpátky, pomohla jsi Avengers znovu spojit dohromady. S Pietrem jste si potom vzali dovolenou a odjeli jste do naší vily v Malibu. Poslední den vás přepadla a zajala Hydra. Tobě se pak podařilo Pietra dostat ven, ale ty jsi tam zůstala. Co s tebou dělali už nevíme," vyprávěl.
Zůstala jsem na něj jen překvapeně zírat. To, co mi řekla Sharon znělo víc uvěřitelně než tohle. I když Stark nevypadal, že by mi chtěl ublížit. "Řekla mi, že jste na mně dělali pokusy. Je to pravda?" zajímala jsem se.
Povytáhl obočí. "Avengers ani S.H.I.E.L.D. na tobě pokusy nikdy nedělali. Jen Hydra. Díky jejich séru jsi získala tři schopnosti. Telekinezi, teleportaci a telepatii. Emily, pokud mi nevěříš, podívej se mi do hlavy," pobídl mě opatrně.
Už jsem to chtěla udělat, když se náhle otevřely dveře a někdo vešel do místnosti.
Byl to mladý muž. Tvář měl staženou ve starostlivém výrazu. Vlasy měl téměř bílé, protkané tmavými prameny. Pohyboval se dost pomalu, jakoby měl zpřelámaná žebra. A jeho pohled visel jen na mně.
Byl mi povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Jeho tvář mi někoho připomínala a jeho pohled se mnou prováděl podivné změny. Jako bych si vzpomínala na city.
"Princezno, musíš si vzpomenout," řekl tiše a klekl si ke mně.
Pohlédla jsem mu do očí a zamračila se. "Je mi líto, nevzpomínám si," zavrtěla jsem záporně hlavou.
Mladík se podíval na Starka. "Tony, odejdi na chvilku. Chci jen něco vyzkoušet," požádal ho.
Stark se zvedl a položil mu ruku na rameno. "Přiveď mou dceru zpět," zašeptal a odešel pryč.
Bělovlásek mi položil ruku na koleno. "Swettie, musíš si vzpomenout. Mohli ti vzít vzpomínky, ale city ne," řekl tiše.
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela slovo, kterým mě oslovil. "S-Swettie?" zakoktala jsem a trochu se ošila, když se mě dotkl.
Přikývl. "Ano. Ty jsi byla první, kdo mě tak nazval. V Sokovii. Pokaždé, když tě odváděli do laboratoře. Pouštěli do tebe různá séra, protože jsi dcera Tonyho Starka. Naposledy jsi mi takhle řekla ve chvíli, kdy moje sestra zjistila, že máš schopnost teleportace. Řekla jsi mi tak a já si v tu chvíli uvědomil, co k tobě cítím. Ty týdny, kdy jsi byla pryč, jsem začal pomalu bláznit. Chyběla jsi mi," řekl naléhavě.
Vykulila jsem oči. "Zní-zní to nemožně. A přece vám věřím," zašeptala jsem.
Mladík se zvedl a položil mi ruku na tvář. "Pamatuješ si to, co jsi mi řekla, když jsem pro tebe přišel na Asgard?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," špitla jsem.
"Princ si přišel pro svou princeznu do vysoké věže střežené drakem," řekl a pohlédl mi přímo do očí.
Zorničky se mi rozšířily. Vzpomněla jsem si na ta slova. Obrázek, který jsem nakreslila. Jeho podobiznu. Slzy, které obraz poté rozmazaly. "Zachraň svou princeznu, lásko," zamumlala jsem slova, která se mi vybavila.
Přikývl. "Ano. Ano, Emily. To jsi musela říkat, když jsi byla vězněná. Vzpomeneš si na celá jména dětí, které jsi čekala?"
Zamračila jsem se, když jsem začala přemýšlet. "Daphne Natasha Wanda a William Anthony," špitla jsem po chvíli. A ve chvíli, kdy jsem ta jména vyslovila, se mi mysl projasnila. Vše, co jsem kdy byla nebo jsem, se mi vybavilo.
Zvedla jsem pohled k bělovláskovi, který měl na rtech upřímný úsměv. "P-Pietro?" zeptala jsem se, jako bych tomu nemohla uvěřit.
Přikývl. "Ano, Emily. Jsem to já."
Pohlédla jsem mu přímo do očí. "Pietro...já...nechtěla jsem nic z toho. Vážně," špitla jsem a do očí se mi dostaly slzy.
Zavrtěl hlavou a palcem mě pohladil po líčku. "Já vím, že ne. Všichni tady to víme," zašeptal a políbil mě.
Natáhla jsem se k němu a políbila ho zpátky. Zavřela jsem oči a po tvářích mi stekly slzy.
Odtáhl se ode mě a odepl mě od židle. Pak mě vtáhl do objetí. "Omlouvám se, že jsem nemohl nic dělat, Emily. Ale neměla jsi mi tam lhát," řekl trochu vyčítavě.
"Promiň mi to, ale já...nechtěla jsem, aby ti tam ubližovali," špitla jsem a pohlédla na něj.
Pousmál se a políbil mě na čelo. "Nenechám, aby ti ublížili, Emily. Jsi jen má princezna."
"A zase. Princ si přišel pro svou princeznu-"
"Zavřenou ve vysoké věži střeženou drakem," dokončil za mě a pohladil mě po vlasech. "A vždycky to tak bude. Budu tě zachraňovat tak často, jak to bude potřeba. Nikdo ti nikdy neublíží."
Usmála jsem se a položila si hlavu na jeho hruď. Pocit, který se mi nyní rozlil po těle, se nedá popsat. Byla jsem ráda, že jsem zpátky, ale přesto se nenáviděla za to, co jsem provedla. Ale jen on mě dokázal přesvědčit, že je všechno v pořádku.
Ahoj, zlatíčka :3
Trochu jsem to rozepsala, snad to nevadí :3
Co myslíte, jak ostatní zareagují na to, že Sharon je vůdce Hydry?
A myslíte si, že to Hydra nechá být nebo si pro Emily přijdou?
A co Natasha? Odpustí to Emily nebo jí to dá sežrat?
Miluju vás :3
Kájí°