Tony's pov.
Ve chvíli, kdy jsme se všichni shromáždili v obýváku, abychom mohli jít zachránit Emily s Pietrem, tak se uprostřed místnosti objevila něčí postava. Postava měla bílé vlasy, protkané tmavými prameny a slepené krví.
"Pietro!" vykřikla Wanda a vrhla se ke svému dvojčeti.
Její výkřik mi pročistil mysl, vyšel jsem z obleku a vrhl jsem se k nim. "Kde je Emily?!" vykřikl jsem a pomohl Wandě ho podepřít.
Maximoff se na mě podíval se smutkem v očích. "Tony...je mi to líto," řekl tiše.
Vytřeštil jsem oči a zbledl jako stěna. "Co se stalo? Kde je moje dcera?!" křičel jsem zoufale.
Zhluboka se nadechl a po tváři mu stekly slzy. "Emily...dostala jí Hydra. Nevím, co s ní celou tu dobu bylo, ale teď na ní chtějí dělat pokusy. Chtějí její schopnosti a-" zarazil se a sklopil pohled k zemi.
"Pietro, co chtějí po Emily?" zeptal se Steve a přešel k nám.
Chlapec zvedl oči ke Capovi. "Dítě. Mají v úmyslu-"
Trhl jsem sebou a vytřeštil oči. Oni chtějí udělat mojí princezně to, co jí dělal Loki! "To nesmíme dovolit!" vykřikl jsem.
"Tony, vždyť ani nevíme kde jí drží," namítla Natasha. "Po světě je mnoho míst, kde by si mohli udělat základnu, je téměř nemožné jí najít."
Vjel jsem si rukou do vlasů v zoufalém gestu. "Friday, okamžitě najdi jakoukoliv stopu Emily!" zavrčel jsem.
Pietro vypadal zoufaleji než my všichni dohromady. "Tony...promiň mi to. Nedokázal jsem jí ochránit. Myslel jsem, že má energie dostatek, aby nás odtamtud dostala. Aspoň tak mi to řekla. Netušil jsem ale, že by mi lhala. Pak mě jen políbila a omluvila se mi. Poté mě jen teleportovala sem a sama tam zůstala," řekl zničeně.
Wanda ho objala kolem ramen a přitiskla si ho k sobě. "Najdeme ji, neboj se," řekla utěšujícím hlasem a podívala se po nás.
Clint rychle pokýval hlavou. "Samozřejmě. Naší Emily přivedeme zpět," řekl, aby všem dodal odvahy.
Povzdechl jsem si a projel si rukou vlasy. "Svojí dceru najdu, i kdyby mě to mělo stát život," řekl jsem a myslel jsem to vážně. Oblíbil jsem si jí, byla úžasná. A nikoho nenechám, aby jí ublížil.
°
Emily's pov.
Probudila mě prudká bolest.
"Do prdele, nechte toho! Chcete jí snad usmažit?!" zakřičel něčí hlas a bolest okamžitě ustala.
Otevřela jsem oči a pokusila se pohnout, ale nepodařilo se mi to. Pouty jsem byla přivázaná u lehátka a do těla mi vedly asi čtyři hadičky s tekutinami. Každá měla jinou barvu. Jedna byla modrá, druhá černá, třetí bílá a ta poslední zelená.
"Slečno Starková, takže jste se konečně probrala," ozval se nedaleko mě ženský hlas, který mi byl matně povědomý.
Pokusila jsem se otočit hlavu, ale nešlo to. "Kdo jste?! A co chcete?!" vykřikla jsem a pokusila se pouta přetrhnout.
Žena vystoupila ze stínu a chladně se zasmála. Měla blond vlasy pod ramena a její oči se zableskly jakýmsi nebezpečným leskem.
Byla mi povědomá, jen si nějak nemůžu vybavit odkud. Zamračila jsem se na ní a zaškubala sebou. "Proč tohle děláte?!" štěkla jsem na ní.
Žena se zasmála a přešla ke mně. Pak mi přejela prstem po tváři. "Jsi odhodlaná, Emily. A to se mi hodí, potřebuju totiž od tebe malou laskavost. Chci, abys zavraždila Natashu Romanovovou," řekla a po její tváři přeletěl záchvěv nenávisti.
Povytáhla jsem obočí. "A proč bych to asi měla dělat?" ušklíbla jsem se.
"Protože jinak to odskáče tvoje rodina," zavrčela a zaryla mi nehty do kůže.
Zasyčela jsem bolestí, ale jinak nedala znát slabost. "Nemáš šanci jim ublížit! Dokážou se o sebe postarat!" křikla jsem, ale v hloubi duše se bála, co tahle šílená ženská mohla vymyslet.
"Já ne, ale ty jim ublížíš. Tím, že se sama před nimi zabiješ," řekla a po její tváři přeletěl šťastný úsměv. A v tu chvíli mi došlo, kdo přede mnou stojí.
Vykulila jsem oči. "Sharon Carterová? To-to není možné," zamumlala jsem. Ale pak mi došlo i proč chce zabít zrovna Nat. Protože Steve.
Ušklíbla se a její pravá ruka zatáhla za jakousi páčku. "Ale ano, Emily. Je to možné. A ty nyní budeš dělat to, co ti řeknu," zašeptala sladce a mně se začalo dělat špatně.
Pokusila jsem se o další odpor, ale už jsem zase začala propadat do bezvědomí. "Tony to takhle nenechá!" křikla jsem těsně předtím, než jsem ztratila vědomí.
°
Probudila jsem se z bezvědomí. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Už jsem nebyla připoutaná k lůžku, ale volná. Zvedla jsem se z postele a v hlavě měla podivné prázdno. Nemohla jsem si vzpomenout na to, co tu dělám nebo proč tu jsem.
Za mnou se ozval zvuk otevírajících dveří, takže jsem se prudce otočila a přikrčila se do rohu.
Do místnosti vešla mladá blondýnka s milým úsměvem. "Ráda tě vidím," řekla vlídně a natáhla ke mně ruku. "Nemusíš se mě bát, zachránila jsem tě."
Povytáhla jsem obočí. "Zachránila? Před čím?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Před Avengers, drahoušku. Zajali tě a dělali na tobě pokusy, čemuž Hydra bohužel nestihla zabránit. Získala jsi teleportaci, telepatii a telekinezi. Ale pak jsme tě našli a z jejich spárů dostali ven," řekla a opatrně ke mně přecházela blíž.
"Proč si nic nepamatuju?" zajímala jsem se a zacouvala ke zdi blíž.
Žena si povzdechla. "Protože ti stačili vymazat paměť, drahoušku. Jmenuješ se Emily White. Oba tvoji rodiče zemřeli, když tě chtěli před Avengers a S.H.I.E.L.D.em bránit, je mi to líto," řekla smutně.
Do očí se mi dostaly slzy, které mi následně spadly na tváře a kutálely se až na zem. "A...co ode mě chcete vy?"
Blondýnka ke mně přišla a položila mi jednu ruku na rameno. "My od tebe nic. Ale ty se jistě budeš chtít pomstít. A já ti nabízím příležitost. Vybavíme tě a ty se na Avengers budeš moci pomstít, ale těsně předtím po tobě požaduji, abys zavraždila jednu ženu, která tam s nimi spolupracuje. Natashu Romanoff."
Pohlédla jsem jí do očí a přikývla. "Ano, chci se pomstít. A ráda tu ženu zabiju," souhlasila jsem.
Žena se usmála. "Dobrá. Odvedu tě do koupelny, aby ses mohla umýt a poté ti dám výstroj a ještě nějaké informace," řekla a odvedla mě do koupelny.
Osprchovala jsem se a poté převlékla do věcí, které mi blondýnka dala. Černé kožené legíny, černé tričko s hlubokým výstřihem a krajkami. Na to černou koženou bundu a kotníkové boty na podpatku. Vlasy jsem si spletla do rybího copu a k pouzdru u pasu dala Glock 42. Na bundě jsem měla malou nášivku. Byl to černočervený znak lebky, ze které vycházelo šest chapadel. Zřejmě Hydra.
Když jsem byla hotová, blondýnka si pro mě přišla a odvedla mě do nějaké místnosti, kde stál chlápek s tak světlými vlasy, až bych si myslela, že mu je někdo polil peroxidem. Poté možná dalších deset lidí. "Přivítejme mezi námi novou členku, Emily White!" zvolala a od ostatních se ozval bouřlivý potlesk.
Ten peroxid ke mně přešel a potřásl mi rukou. "Vítej mezi námi, Emily. Nyní ti přiřadíme druhé jméno a necháme tě jít na tvou misi. Tvé druhé jméno je Invisible, ano?" řekl a pousmál se.
Přikývla jsem. "Děkuji. Za přijetí i za jméno, velice se mi líbí," usmála jsem se a potřásla si rukou i s ostatními lidmi, kteří tu s námi byli.
Blondýnka, která se mi představila jako Sharon Carterová, ke mně přišla a dala mi ruku na rameno. "Invisible, vše je připraveno. Můžeš začít se svou misí," řekla a odvedla mě k helikoptéře. "Tvé cíle se pohybují v New Yorku, v budově, která se jmenuje Avengers Tower, rozumíš?"
Přikývla jsem na znamení souhlasu. "Jistě, paní."
Jen se usmála a dala mi do ruky malé sluchátko. "To je komunikátor, Invisible. Dej si ho do ucha a kdybys něco potřebovala, zahlaš se," řekla a pohladila mě po vlasech.
Ušklíbla jsem se. "Děkuji, má paní," poklonila jsem se jí. Poté jsem nastoupila do helikoptéry, která se vznesla a letěla se mnou na mou první misi.
Ahoj, zlatíčka :3
Ano, to, čeho jsme se všichni báli, se stalo skutečností.
Emily se spojila s Hydrou. Ale po jejím probuzení má podivné okno, co myslíte, že to znamená?
A myslíte si, že na ní Avengers zaútočí?
Miluju vás :3
Kájí°