V noci jsem nemohla pořádně spát. Spala jsem nanejvýš čtyři hodiny a ráno jsem vstala dříve než obvykle. Žaludek jsem měla jako na vodě, myslela jsem, že pomůže snídaně, ale cereálie a pečivo to spíše zhoršily. Došlo mi, že mi není špatně kvůli prázdnému žaludku.
Vyšla jsem na verandu, v myšlenkách jsem se stále vracela k včerejším událostem. Z toho pomyšlení mi vyschlo v ústech.
Přesto, že to matka vždycky nazývala 'hloupé a zbytečné', často jsem si představovala jaké to je, když tě kluk políbí. Včerejšek mé očekávání dost zklamal, zřejmě proto, že to nebylo s tím správným člověkem. Asi je k tomu potřeba láska.
Co jsem si myslela?
Nebyl to ten správný polibek. Ve skutečnosti, by se to dalo považovat za obtěžování. Pro Harryho to jistě nic neznamenalo, byl opilí. Právě kvůli tomu, bych měla mít pocit, že jsem byla zneužita, ne?
Ale nebyla jsem naštvaná, ani jsem se necítila využitá. Potřebovala jsem vše zpracovat, ještě jsem si nebyla jistá, co vlastně cítím.
"Bum rush the speaker that booms, I'm killin' your brain like a poisonous mushroom." Otočila jsem hlavu směrem, odkud přicházel tlumený zpěv. Zaplavil mě pocit štěstí, když jsem uviděla chlapce, zhruba v mém věku, s taškou přes rameno. Byl to pošťák.
Rychle jsem začala ohmatávat kalhoty, když jsem konečně vytáhla zmuchlaný dopis. "Vydrž!" zavolala jsem a rozeběhla se k bráně. Pravděpodobně mě vůbec neslyšel, protože si dál pomumlával text písničky a neodpovídal.
"Promiň," funěla jsem a opřela se o mříže brány. Brýlatý chlapec si vytáhl sluchátka z uší a napravil si brýle.
"Ahoj," nervózně se usmál a prohrábl si ulíznuté vlasy.
"Ahoj, potřebuju poslat dopis na tuhle adresu," ukázala jsem na adresu uvedenou na malé, zmačkané obálce.
"Jo, jasně. Proto tu jsme. Mohla jsi to dát do schránky," zasmál se.
"Nemůžu. No... je to složité. Ale mohl bys, prosím?"
"Samozřejmě," ušklíbl se. "Mohl bych to dokonce doručit osobně."
Chlapec se najednou zadíval přes moje rameno a rysy v jeho tváři ztuhly. Otočila jsem se směrem, kterým se díval. Na okamžik se mi zatmělo před očima. Na verandě stál Harry, měl založené ruce, drsným pohledem nás oba probodával. Povzdechla jsem si. Proč se Harry vždycky objeví bez varování?
Rychle jsem se otočila zpět k chlapci a šeptla "Jdi."
Harry se blížil k nám "To je dopis?" ukázal na obálku v chlapcově ruce. "Můžu se podívat?"
Mladý pošťak se zarazil, jeho oči nervózně těkaly mezi mnou a Harrym "Rád bych viděl ten dopis," požadoval Harry.
"S-samozřejmě," odpověděl, když mu podával dopis, byl docela vyděšený.
___________________
"Chybíte mi, chybíte mi. Nemůžu se dočkat až se dostanu z tohohle místa a... " Harry se odmlčel, jak se jeho úsměv rozšířil, když otočil stránku. "Ale cože? padnout do jeho svalnatých pažích?" zesměšňoval mě pištivým hlasem.
"Harry, myslím, že to stačilo," zasáhla paní Briffen, tváře měla rùžové, jak pospíchala.
"Přestaň!" zdůraznila jsem. Snažila jsem se, vytrhnout mu papíry z ruky, ale Harry je držel moc vysoko a já na ně nemohla dosáhnout.
"Nenávidím to tady, nenávidím všechny ty lidi," četl nahlas. Jeho posměšný tón a úšklebek se vytratily, na malý okamžik znejistìl.
Uvědomila jsem si, že se Harry dostal na konec dopisu, takže jsem se přestala snažit vytrhnout mu papíry z ruky. Svým způsobem jsem byla ráda, že to četl. Neměla jsem tak úplně odvahu vyjádřit to, co jsem přesně cítila. Snažila jsem se vypadat naštvaně, ale chtěla jsem, aby vědìl co si o Richardovi, jeho otci a vlastně i o něm myslím.
Harry nepronesl jediné slovo, ale mezi rty mu unikl malý povzdech. Hned na to, se opět objevil ten jeho posměšný úšklebek, ale tentokrát vypadal trochu vynucený. Zdrtilo mě, když zvedl papíry k mé tváři a roztrhal je. S paní Briffen jsme obě zalapaly po dechu.
Cítila jsem, jak ve mě roste vztek, když odhodil kousky papírů na zem. Jeho rysy byly tvrdé a tvář nekompromisní. "Nepamatuješ si, co jsem ti včera řekl? Vážně mě štveš, Thalio."
"Co bys na mém místě udělal ty?" roztřeseně jsem odpověděla. Měla jsem rozmazaný pohled od slz deroucích se ven. Klekla jsem si na zem a sebrala kousky papírů.
"Byl bych malou, hodnou holčičkou a byl vděčný Harrymu za všechno, co pro mě udělal," vysmíval se mi. Pochodoval ke vstupním dveřím a zápasil s klíči. "Říkal jsem ti, že si poneseš následky," řekl, než svůj monolog ukončil hlasitým bouchnutím vstupních dveří.
Okamžitě jsem se rozbrečela. Co teď Harry udělá? Nejspíš to řekne Richardovi. Byla jsem takový idiot, že jsem dopustila, aby se to stalo. Nemohla jsem snést pomyšlení, že by ublížili mojí rodině. Mamka byla už tak na dně a můj bratr... co by udělal?
"Drahoušku, uklidni se. Pravděpodobně neudělá nic. Harry často říká věci, které nemyslí vážně, když je naštvaný," snažila se mě Paní Briffen uklidnit, pak se sklonila a objala mě.
"On to udělá. Včera to řekl. Myslí to vážně," zakňučela jsem, otírajíc si oči.
"Co se včera stalo?"
"Ráno... jsem šla do telefonní budky a volala domù. To ho naštvalo. Vyhrožoval, že jim něco udělá, pokud se to bude opakovat. Očividně je k smrti vyděšený, že se jeho otec dostane do problému za to, co dělá" odmlčelo mě popotáhnutí a polknutí.
"A-a políbil mě... večer. Když přišel opilý domů. Ale asi si to ani nepamatuje. Nerozumím tomu, paní Briffen," pokračovala jsem, zastrkujíc si volné prameny vlasů za ucho.
"Ach bože..." zakryla si ústa rukou. "Stalo se uhm... něco dalšího?"
"Ne, řekl mi, že pokud nebudu chtít, nebude se mnou nic dalšího dělat."
"Tohle že řekl?" paní Briffen se posadila vedle mě a uhladila si šaty. "Chápu, že ho možná nenávidíš dítě, ale vidíš, že Harry není jako jeho otec. Nesmíš si ho plést s někým jako je Damián. Je jen ztracený a sám. Damián, je jeho jediná rodina. Takže pochop, že se snaží udělat cokoliv, aby ho neztratil, I když někdy mùže pùsobit... trochu agresivně."
Usmála se a položila svou ruku na mojí. "A jak víš, občas je na mě také zlý, ale to jen proto, že se kolem něj děje všechna ta špína. Ale Harry není jako Damián, nebo někteří z těch lidí."
___________________
Harry najednou přijel domù, rozplakala jsem se ještě víc, když jsem si uvědomila, co všechno by mohl mé rodině udělat. Zřejmě uslyšel můj pláč, protože jsem slyšela jeho kroky stále blíž.
Ale bylo mi jedno, co mi udělá, nemohla jsem už své emoce zadržet. Slyšela jsem otevření skleněných dveří, ale neobtěžovala jsem se otočit a podívat se na něj. Harry byl poslední člověk, kterého jsem chtěla vidět.
Ale potom jsem ucítila uchopení mého loktu a byla jsem přinucena se otočit. "Přestaň brečet, slyším tě až dole!"
"C-co jsi dělal?" zakňučela jsem.
"Co jsem dělal? No, šel jsem na mražený jogurt s kámošema a potom šel do klubu. Ale musel jsem se vrátit, protože mi paní Jones volala a říkala, že slyšela pláč, když běžela kolem zadní části domu," odpověděl, chytajíc mě za rameno. "Uvědom si, že na tomhle místě, se ozývá každý malý zvuk."
"Ty... t-ty si řekl-"
"Vím, že jsem odešel s dramatickou výhružkou, ale bylo to jen, abych tě vyděsil. Bože, neber všechno tak vážně," aby se ujistil, že mě uklidnil, setřel mi hřbetem ruky slzy. "Teď, když víš, že je tvoje rodina v pořádku, jdi do postele, nebo tak něco. Musím jít zpátky do klubu."
pozn. Nejdřív děkuji Kačí za úpravu a hlavně děkuji Vám. Přes 100 votes? Opravdu jsem netušila, že to čte tolik lidí. A konečně se zvedly i komentáře, takže pokud budete i takhle nadále pokračovat, budeme všichni spokojení. Takže pěkně komentujte :-*