Baby Doll (CZECH)

Part 26 - In the way

pozn. Předem se chci omluvit, že jsem nějak pozapoměla překládat, tudíž jsem už měsíc nepřídala novou část. Snad se ještě pár z Vás najde, co to budou ještě číst. Díl není moc upravenej, ale snad všechno pochopíte a užijete si tuhle část. :) 

Zbledla jsem, jakmile jsem rukama různě máchala po podlaze, snažíc se posbírat pohozené oblečení. Sehnula se, šaty jsem nemohla natáhnout, tak jak jsem potřebovala a bála se, že by se mohli roztrhnout.  Musela jsem být blázen, abych chtěla vyzkoušet něco tak těsného a nepohodlného. Harry stál ve dveřích s nerozluštitelným výrazem, což mi způsobovalo chaos v žaludku. 

"Dovolíš?" neznělo to tak naštvaně jak jsem chtěla, aby znělo. Přitlačila jsem si tričko k hrudi, snížejic obscénnost, ale moc to nepomáhalo. 

"Mě to vůbec nevadí," řekl. Stále jsem nemohla přečíst jeho výraz. Nikdy jsem ho neviděla, takhle se na mě dívat. Harry mě nikdy neviděl v něčem jiném než svetry a džíny a bála jsem se, že tahle situace by mu mohla dát na mě jiné vnímání.

"Prosím," skoro jsem žebrala. Chtěla jsem, aby odešel z pokoje, ale neudělal to. Místo toho si mě prohlížel, jako bych byla nějaké pokusné zvíře. Zajímalo mě, co si myslí. Líbila jsem se mu, že nemohl odtrhnout zrak? Nebo byl jen v šoku z toho, že mě takhle vidí? 

Co jsem si myslela? Byla jsem stále obyčejná Thalia. 

Otázky, které jsem si sama kladla, byly děsivé. Nemělo by mě zajímat, co si o mě myslel. Ale zajímala se. 

Vlastní šok se začal ztrácet a já se přistihla, jak jsem přecházela ke skříni šatníku, schovat se, protože Harry tu stále byl. Cítila jsemm jak se mé tváře červenají a tep  zrychluje, díky situaci v jaké jsem byla. "Harry, prosím jdi," nálehala jsem, když jsem se schovala za dveře šatníku. 

"Musím s tebou mluvit," slyšela jsem jeho odpověď. 

"Myslíš, že mi můžeš dát pět minut?" snažila jsem se přidat náznak hněvu v hlase.  Jak si nemohl všimnout, že jsem se díky němu cítila nepohodlně. 

Začala jsem znovu dýchat, když se dveře zavřely. Zatím se Harry nevyjádřil  k tomu co viděl, ale nebyla jsem si jistá, jestli to chci. 

__________

/Harry's POV/

Než jsem stačil zpracovat, co jsem vlastně viděl, slyšel jsem jak mě volala paní Briffen. Mávala na mě jemným, ale zběsilým způsobem. 

Ukázala směrem ke vstupní hale a očima jsem zahlédl Kaylee stojící u vázy. /Super/. Jako vždycky držela kabelku, která byla příliš velká, pro někoho jako ona. Posunula si sluneční brýle na kořen nosu, když si mě všimla. Co chtěla? 

"Odpouštím ti," jednoduše řekla, házejíc brýle na podlahu, když jsem vstoupil do místnosti. Její rysy byly silně zkamenělé, ale podařilo se ji usmát se.

"Ty odpouštíš mě?" nemohl jsem udržet smích. 

"Uvědomila jsem si, že jsem nebyla moc rozumná včera večer a ty  samozřejmě taky ne. Jsem ráda, že jsme spolu nespali. Neměli bychom spěchat do věcí, jako je tato. Možná jsem se stala trošku silnější. Prostě se mi stýskalo, to je všechno. Měli bychom brát věci pomalu. Tímto způsobem, přijdeš znovu k rozumu," skončila s lehkým pokrčením ramen. 

"Nikdy jsem neztratil rozum," zavtipkoval jsem. "A já jsem byl rozumný včera večer. Myslel jsem vše vážně, to co jsem řekl." 

"Ne, nemyslel," řekla, když jsem si všiml lesku v jejích očích, jak se jí zachvěl hlas. "Vzhledem k tomu že otec je dobrý přítel s děkanem na tvé škole a tebe stačí prostě zavolat o absolovování, bez potřeby dokončení tvých hodnocení."