Trvalo to hodiny nebo snad i dva dny, ale z pokoje jsem nevylezla. Nechtěla jsem je ani vidět. Už jenom proto, co před tím nabubřelým idiotem řekli. Od Pietra to znělo, jako bych na naše děti vůbec nemyslela. A od Tonyho? Jako kdybych byla malý dítě!
Dobře, vycházela jsem jen v noci, kdy ostatní už spali. Vycházela jsem, protože Will s Daphne měli hlad. Jak obtížný je nosit dvě miminka v sobě. Ale miluju je. Nelituju toho, že je mám.
Pohlédla jsem na hodiny v rohu obrazovky. Ukazovaly něco málo po druhé hodině, takže jsem si na sebe vzala župan a vydala se pro nějaké jídlo.
Vešla jsem do kuchyně a otevřela lednici. Vzala jsem si litr mléka, jogurty, nějakou tu šunku, pomazánkové máslo a sýry. Potom ještě pomerančový džus a nějaké to pečivo s cereáliemi. Přeci jen ti dva se musí narodit zdraví.
Naskládala jsem to do tašky, kterou jsem si vzala s sebou, a šla zpátky do pokoje. "Friday, nikomu ani slovo," zamumlala jsem ještě a vklouzla do pokoje.
Jídlo, které potřebovalo být v chladnu, jsem dala do koupelny, ve které jsem zapnula klimatizaci, a zbytek si nechala u sebe.
Vzala jsem si housku, položila na ní sýr a zapnula další díl Game of Thrones. Když jsem dokoukala díl, byly tři hodiny ráno. Asi nejvyšší čas jít spát, i když...stejně jedno do kolika spím, protože se s nimi stejně nebavím, takže co...
Stejně jsem ale zaklapla laptop, odložila ho na noční stolek a zavřela oči, abych se pokusila usnout.
°
Ráno jsem se probudila celkem brzo, na to, v kolik jsem šla spát. Bylo půl desáté. Vylezla jsem z postele a šla se vysprchovat a umýt si hlavu. Musím uznat, že mě pomalu přestávalo bavit být zalezlá v pokoji a nemít žádný kontakt s ostatními.
Pokud se už někdo odvážil zaklepat na moje dveře, byli to ti samí lidé. Tony, Pietro nebo Wanda. Vždycky jsem je odehnala pryč, nechtěla jsem se s nimi bavit, ač Wanda nic neudělala, ale něco mi říkalo, že jí posílá Pietro, aby zjistila, zda jsem v pořádku. Ačkoliv ta už se tu delší dobu neobjevila, chodila po čtyřech hodinách a už jsem o ní neslyšela dobrých dvanáct. Možná jí to přestalo bavit.
Ale když jsem vylezla z koupelny s ručníkem kolem těla, uvědomila jsem si jakou chybu jsem v noci udělala. Zapomněla jsem zamknout. A to se mi nyní vymstilo, protože o zavřené dveře se opíral Pietro.
Ve tváři měl vepsané zoufalství a vypadal, jakoby dobré dva dny nespal, což mohlo být klidně možné. Na sobě měl mojí oblíbenou černou košili a černé džíny. Věděl, že tímhle mě dostane, ale nechtěla jsem se poddat.
Zamračila jsem se a založila ruce na prsou. "Řekla bych, že jsem se vyjádřila dost jasně," odtušila jsem chladně.
Podíval se mi do očí zoufalým pohledem. "Emily...nech toho. Ubližuješ nám tak...Tony je na tom nejhůř," řekl a snažil se mě obměkčit.
"A myslíš si, že když ses mě před tím imbecilem nezastal, že mi bylo dobře? Děláš, jako bych na naše děti nemyslela!" vykřikla jsem zlostně.
"Chci, aby byly v bezpečí, to je všechno," bránil se Pietro.
Odfrkla jsem si. "A ty si myslíš, že když dovolím, aby nás monitorovali jako pokusný králíky, tak budou ve větším bezpečí?! Ani náhodou! Nebudu souhlasit s takovou kravinou, to po mně nežádej," ohradila jsem se.
Povzdechl si. "Měla bys vědět, že Wandu Tony poslal na jednu jeho chaty, aby se to neštěstí, co se stalo ve Wakandě, neopakovalo. Je tam s ní Vision," řekl a jeho hlas zněl až podivně zlomeně.
Zamračila jsem se ještě víc. "On jí poslal pryč?" zeptala jsem se, jako bych ho přeslechla. To snad už nemyslí vážně. Odtrhnout Pietra od posledního člověka, kterému tady může opravdu věřit?!
Přikývl a po jeho tváři proběhla snad ještě hlubší bolest než předtím. "Už nevím, jak dál. Ty jsi se ke mně otočila zády a i Wanda je pryč. Už nemůžu, Emily. Potřebuju tě k životu," řekl a po tvářích mu tekly slzy.
Vyděšeně jsem na něj hleděla. Byl zhroucený, byl na dně. A za to všechno můžu já. Obrátila jsem se k němu zády ve chvíli, kdy mě nejvíc potřeboval.
Přešla jsem k němu a rychle ho objala. "Pietro...prosím, odpusť mi to," zamumlala jsem a objala ho kolem krku. "Zlato...prosím."
Přitiskl si mě k sobě a položil mi hlavu na rameno. "Emily...ty mi to odpusť. Byla to hloupost, že jsem se tě nezastal. Miluju tě a ty to víš. Bez tebe jsem jako tělo bez duše. Jsi mojí druhou polovičkou, tohle už se nesmí stát," zašeptal a pak se narovnal, aby mi pohlédl do očí. "Nedovolím, aby se to znovu stalo, i když se naše názory rozcházejí."
Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři. "Miluju tě, lásko. Omlouvám se, ale nechci skákat tak, jak někdo píská, to snad chápeš. Jsem Starkova dcera, jiný názor na to snad ani nemohu mít. A, ačkoliv to tak může vypadat, na Willa s Daphne myslím. Jsou mojí nejdůležitější součástí, bez nich bych nic nebyla."
Usmál se. "Já vím, ale v tomhle tě nebudu přemlouvat. Jen si myslím, že dohled není špatný, nic víc," řekl a políbil mě.
Natiskla jsem se na něj a začala pohybovat rty ve stejném rytmu. Ač jsme od sebe byli jen dva dny, chybělo mi to. Líbat umí skvěle, to se musí nechat.
Pohladil mě po vlasech a jemně mi sundal ručník z těla. Pak mi začal opečovávat krk a já mu roztávala v náručí.
Zajela jsem mu rukou do vlasů a zaklonila hlavu. "Víš, že takhle by se každá neshoda řešit neměla," zamumlala jsem ztěžka.
Odtáhl se a ušklíbl se. "To sice ne, ale stačí tě políbit na krk a už je to vyřešené," řekl s úšklebkem, který říkal, že dosáhl svého. Že opět nade mnou vyhrál.
Zavrčela jsem, ale neudělala nic, čím bych mu v tom zabránila. Chyběl mi a já mu nyní chtěla nahradit to, jak jsem se k němu zachovala. Jediným pohybem jsem mu roztrhla košili a pohladila ho po holé kůži.
Zachvěl se a lehce mě kousl do kůže na krku. "Provokuješ, Starková," zavrčel.
Ušklíbla jsem se a natáhla se k jeho uchu. "Jsem celá tvoje, vezmi si mě," zašeptala jsem mu do ucha.
Svaly na zádech i hrudi se mu napjaly, když na chvíli zadržel dech. Chtěl to a hodně. A já to vycítila. Pak mě prudce políbil na rty a přešel se mnou k posteli.
Ano, musím uznat že díky němu jsem se na sexu stala téměř závislá...Ale to proto, že sex s ním bylo něco dokonalého.
°
Probudila jsem se, protože jsem ucítila, jak se postel prohnula a odlehčila o jeho váhu. Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla ho, jak se protahuje a natahuje si spodní prádlo. Usmála jsem se a překulila se na druhý bok a podepřela si hlavu rukou, abych měla lepší výhled.
Zřejmě vycítil, že se na něj dívám, protože se ke mně otočil a usmál se. "Dobré ráno. Nevěděl jsem, že už jsi vzhůru," řekl, přešel ke mně a políbil mě na čelo.
Pousmála jsem se a pohladila ho po vlasech. "Když mi tady někdo tak úžasnej dělá striptýz zadarmo, jak bych mohla spát?"
"Neprovokuj, Starková," řekl a položil mi ruku na bříško.
Usmála jsem se a jeho gesto zopakovala. Ucítila jsem jemné kopnutí, když se jedno naše dítě chtělo sblížit se svými rodiči.
"Cítila jsi to?" zeptal se nadšeně a pohlédl na mě.
Přikývla jsem. "Ano. Už se nemůžu dočkat, až si je pochovám," odpověděla jsem.
"Nejsi sama, zlato," usmál se a políbil mě na bříško.
Chtěla jsem něco říct, když se ozvalo zabušení na dveře tak silné, až jsem sebou trhla.
"Emily Starková, okamžitě otevři ty dveře, nebo je vyrazím!" zařval naštvaně Tony hlasem, který se tomu jeho vůbec nepodobal. Zřejmě byl trochu nalitý.
Podívala jsem se na Pietra a na svršky, které se válely po zemi. Hlavně tedy ty jeho, protože já na sobě v tu chvíli měla jen ručník. "Dej mi pět minut, jenom se obléknu," zavolala jsem zpátky a zvedla se, abych přes sebe hodila třeba i jen župan.
Když jsem ten prudký pohyb udělala, ucítila jsem cosi, co se podobalo jako bych neudržela moč. Ale došlo mi, že moč to nebude. Já jsem začala rodit!
Klesla jsem na kolena a vyděšeně se podívala na Pietra, který se tvářil nechápavě. "Musím do nemocnice!" vykřikla jsem.
Pak mu to došlo a otočila se ke dveřím. "TONY, ZAVOLEJ ZÁCHRANKU!" zakřičel a vrhl se ke mně. "Emily, vydrž...bude to v pořádku," říkal a chytil mě za ruku. Ještě přese mě hodil můj župan, abych nebyla úplně nahá.
Pohlédla jsem mu do očí. Měla jsem strach. Právě v tuhle chvíli jsem pochopila, co myslel tím, že jeho mamka málem zemřela při porodu.
"Helen je tu za chvíli!" zakřičel Tony a vtrhl ke mně do pokoje. "Bude to dobré, holčičko, neboj se," mumlal, posadil se ke mně z druhé strany a vzal mě za druhou ruku.
Zaklonila jsem hlavu a z očí mi vytryskly první slzy, když se ozvala pronikavá bolest.
"Emily, bude to v pořádku, jen vydrž," mumlal Tony a hladil mě poři. "Princezno moje..."
Netuším jak dlouho jsem na té zemi ležela, ale po nějaké době se objevila Helen Cho, naše kamarádka a hlavně lékařka.
Přešla ke mně a pohlédla na mě. "Emily, slyšíš mě?"
Ztěžka jsem přikývla a znovu vyjekla bolestí.
"Poslouchej, musíš jen tlačit, Emily. Ty děti chtějí ven, takže se snaž, ano?" říkala Helen.
Znovu jsem přikývla a plnila její příkazy. Nebylo to těžké, jen to kurevsky bolelo! Křičela jsem dlouho, až jsem nemohla ani mluvit, jen tiše sténat bolestí.
Po dlouhých minutách, možná i hodinách, jsem uslyšela dětský pláč a za ním hned druhý.
"Zvládla jsi to, Emily," řekla vesele Helen.
Usmála jsem se, podívala jsem se na Pietra, ale pak se mi před očima udělalo černo a omdlela jsem.
Jak jsem slíbila, je tu další kapitola :3
Emily se nám usmířila s Pietrem a porodila dvě děti :3 Kdo je rád? :3
Kájí°°