Městečko Va'Shmïr se nacházelo uprostřed planiny v údolí mezi Zamrzlými Vrchy. Stromy bez listů na větvích oznamovaly, že se blíží zima. Pole byla pustá a studený vítr ze severu přinášel štiplavý mráz. V uličkách města bylo pěkně rušno. Všichni věděli, že letošní zima bude krutá jako každý rok, a proto se připravovali co nejlépe, jak mohli, aby vystačili se zásobami až do jara.
Zrovna se konaly poslední trhy, kde se dalo koupit vše potřebné, a každý si něco našel. Město bylo známé jako obrovský obchodní uzel. Díky třem cestám, které ústily z městských bran a díky přívětivým podnebním podmínkám, které přetrvávaly téměř po celý rok, se do měst vydávali za obchodem i cizinci z dalekých zemí. Úrodná půda kolem dokola každoročně nesla ovoce a různé zemědělské plodiny v ohromném množství. Obyvatelstvo zde bylo soběstačné. Díky tomu bylo město jedno z nejbohatších v severní provincii. A aby tomu nebylo málo, v horní čtvrti města byla akademie, kde se učenci dozvídali nejrůznější pravdy světa a prohlubovali tak svou znalost v oborech vědy, života, síly vůle a boje. Všem, kdo navštěvovali tamní semináře, tyto disciplíny učily pokoře, trpělivosti, vynalézavosti a smyslu pro spravedlnost.
Naproti akademii stála městská kasárna, kde probíhaly veškeré zákonem ustanovené záležitosti. Soudy zde byly na denním pořádku a podle mnohých byly verdikty Grawona, již dlouho vystudovaného učence, který zastával pozice soudce, učitele boje a kapitána armády, vždy nestranné a spravedlivé. Táhlo mu na šedesát, ale nijak se to na jeho vzhledu a zdraví neprojevovalo.
Zrovna teď se vracel od jednoho z případu, ve kterém šlo o při na trhu, kde na sebe obě strany vytáhly po neshodě kudly a ohrožovaly, jak sebe, tak rozdováděné publikum. Přihlédl k tomu, že nikdo nebyl, díky stráži, kterou osobně vycvičil zraněn a rozhodl o trestu, kde provinilci budou za rušení veřejného klidu a pokusu o ublížení na zdraví uvrženi na tři dny do cely a probouzeni budou vědry studené vody. Obchodníkovi s kožešinami, který byl jedním z odsouzených, se karavana se zbožím převedla do úschovy v městské kasárně. Grawon se spokojeně uchechtl, když si vzpomněl na výrazy ve tvářích učenců, kteří stáli svědky tomuto případu. Volným krokem šel přes nádvoří mezi kasárnou a akademií, procházel stromovým podloubím, kde si vychutnával pohled na poslední odkvétající květiny, které ještě nezasáhl mráz z venčí. Živých barev ubývalo, přežívaly jen ty nejotužilejší. Při pohledu, který se zastavil na skupince rudých kvítků, které silou vůle odolávaly mrazivému větříku, zanořil pravou ruku do kapsy na míru ušitého svršku a vytáhl narezlé kapesní hodinky s podivnými ornamenty. Tichý tikot prozrazoval, že stále fungují. Grawon zkontroloval čas, poklepal na sklíčko a vida, že se tikot nijak nezměnil, se sehnul pro nejhezčí z květů. Opatrně vytrhl rostlinu ze země i s kořeny a vydal se dále směrem ke vstupu budov akademie.
Byly tu čtyři fakulty. Technická, kde lidé uplatňovali vědomosti v teoriích a při tvorbě nových vynálezů. Právnická, kde se studovaly zákony města a práva obyvatel a případně se upravovaly, aby dávaly větší smysl a nijak se jich nedalo při soudech zneužít. Zenová, kde se využívala meditace, alchymie a prý i magie, kterou však disponovala naprostá menšina učenců. A pak fakulta bojových umění, kde se studenti učili sebeobraně, boji se zbraněmi i bez nich. Grawon se procházel po chodbách, vzpomínal. Bojová umění vystudoval v šestadvaceti, poté zaujal své místo kapitána a díky velice vyvinutému smyslu pro spravedlnost se začal v nedaleké budoucnosti věnovat i právům, která vystudoval v čtyřiatřiceti. Od té doby je z něj jedna z nejváženějších osobností města.
Zastavil se před dvoukřídlými dveřmi na konci chodby, zpoza nich se ozývaly povzbuzující výkřiky a nárazy oceli a dřeva. Lehkým pohybem ruky dveře otevřel a vešel do obrovského sálu ve tvaru kolosea. Řady lavic byly rozestaveny v kruzích a uprostřed místnosti stál kruh široký třináct metrů, sloužil jako pódium. Právě probíhal souboj. Učenci s křikem ze svých lavic povzbuzovali ty dva dole. Podle některých už tam dole byli déle, jak čtvrt hodiny. Grawon se protáhl stranou a rozhodl se projít do první řady, aby měl ten nejlepší možný výhled. Ti, kdo jej zahlédli, zvedli levou ruku v pěst a přiložili ji k srdci na pozdrav. Grawon jim to oplácel úsměvem a po chvíli se dostal až k ringu, kde si mohl prohlédnout účastníky souboje.
Duel probíhal mezi studentem a mistrem. Mistr Salazar byl sice starší než Grawon, ale v bojových technikách vynikal mnohem lépe, nejlépe na celé akademii. Oba účastníci svírali dřevěné meče, falchiony, určené pro výcvik nových bojovníků. Drželi mezi sebou odstup asi tří metrů, stáli v přídřepu. Vyzývající student pevněji sevřel rukojeť meče a uskutečnil prudký výpad hrotem na protivníkovo levé rameno. Salazar hned vyrazil kupředu, vykryl bodnutí nastavením hřbetu svého vlastního meče a vytlačením ho ze své trajektorie, ustoupil rychle o krok a sklonil čepel přes protivníkův meč, jehož ostří se v mžiku objevilo na zemi. Student opustil meč a levicí uchopil rukojeť soupeře, pravou ruku dal v pěst a mířil do žeber. Výkřiky v sále sílily. Salazar pustil svůj vlastní meč a obratně se protočil na pravé patě a levou nohu vymrštil směrem k bradě studenta. Ten si toho všiml a přerušil výpad, namísto kterého se zaklonil. Noha těsně minula čelo. Když se připravoval k narovnání, tak se mu na hrudi objevila špice meče, se kterým začínal. Salazar si při výkopu zvedl ze země volnou rukou druhý meč. Hluk ustal, bylo ticho, všichni čekali na verdikt.
„Bojoval jsi dobře Bevine, ale ani to nemění nic na tom, že jsi tento souboj prohrál," řekl mistr.
„Ano mistře Salazare," odpověděl Bevin a sklonil hlavu na znamení uznávané porážky.
„Pro dnešek by to mohlo stačit. Lekce je u konce a já doufám, že jste si z ní odnesli nějaké nové poznatky. Sejdeme se zde zase zítra. Řekněme ve tři odpoledne," odmlčel se, zpozoroval Gawrona „studenti!"
Všichni na to slovo zareagovali vzpřímeným postojem a stáli v pozoru, čekajíce na znamení.
Mistr Salazar si prohlédl sál a spokojeně dodal: „Rozchod!"
Stovka učenců se začala vytrácet dvoukřídlými dveřmi ven, šli se věnovat jiným odvětvím studia této akademie. Hluk pomalu ustával, až bylo slyšet jen tlukot dřevěných zbraní, které Bevin uklízel na svá místa. Falchiony, obouruční meče, sekery, kopí, nože a tesáky. Všechno to byly kvalitní makety zbraní v reálné velikosti. Mistr Salazar chvíli pozoroval práci studenta a pak se vydal směrem za Gawronem, který si mezitím vypůjčil vázu a naplnil ji vodou z mycí nádrže, poté do vázy vsadil květinu, kterou vytrhl v podloubí před budovami akademie. Seděl v první lavici, květina při dodání vody a správné teploty pomalu rozevírala svůj květ a sál začala naplňovat nasládlá vůně. Starý mistr předstoupil a přičichl pěkně z blízka.
„Nemusel jste ho tak potupit. Pomalu jsem se v něm viděl, připomíná mi to moje začátky. Také jste se mnou tak zakončoval souboje," začal Gawron rozebírat, co viděl.
„Myslíš? Ty jsi byl netrpělivý a výbušný. Bevin je úplně jiný případ, je klidný. Já si myslím, že ten kluk je na sedmnáct let až moc vysoko. Vyzývá mě na duel pokaždé, když přijde s novou fintou. Jeho vnímací schopnosti jsou excelentní... A to je ten problém. Jako správný učitel bych mu měl poskytnout více podnětů. Měl by cvičit I se silnějšími protivníky, já už jej brzy nic víc nenaučím."
Gawron pohlédl na mistra, ten sledoval rozevírající se květ, okvětní lístky zesvětlaly, ukázal se pestík s tyčinkami. Nyní byla vůně nejintenzivnější.
„Co navrhujete?" zeptal se, když viděl spokojený výraz na mistrově tváři.
„Před pár dny mi přišel dopis. Ve jménu skupiny, jejíž členové si říkají 'Cestovatelé' mi napsal jeden ze starých známých a požádal mě, abych vybral studenty s největším potenciálem, že prý posílá jednoho ze svých zástupců, aby naverboval někoho nového," řekl mistr s klidem.
„A vy jste se rozhodl pro Bevina?" ujišťoval se Gawron.
„Ano. Jde o to, že já jej už víc nenaučím. Naše souboje trvají každým dnem o něco déle. A ta skupina mu může nabídnout nové možnosti. O tom jsem přesvědčený," ukončil mistr rozhovor.
Bevin zatím končil s úklidem, zbýval už jen ten pár falchionů, se kterými bojovali s mistrem Salazarem naposledy. Ohlédl se za sebe. Mistr s kapitánem na něj koukali a usmívali se. Bevin se také usmál, sklonil hlavu a přešel s párem ze dřeva řezaných zbraní ke stojanu, kam patřily. Lehce je položil na svá místa a pomalu se vydal ke skříním u dveří, kde se nacházel odložený majetek studentů, kteří chodili na mistrovy přednášky a lekce boje. Tam z nich vytáhl dlouhý lovecký luk ozdobený orlími brky a kožený toulec naplněný šípy. Potěžkal zbraň, natáhl tětivu a naprázdno vystřelil směrem k páru starších pánů, kteří ho nadále s úsměvem pozorovali.
„Jde zase na lov?" zeptal se Gawron.
„Našel si pěkné místečko na západ od města. Pokaždé se vrací s něčím novým. Někdy je to skolené zvíře, jindy zase přijde s kvítím nebo vzácnými bylinami - ty se velice hodí v zenové fakultě," mistr Salazar se pozastavil, aby si srovnal myšlenky. Pozoroval Bevina, který vyběhl ze dveří, které za ním tiše zaklaply. Pak se zase obrátil ke Gawronovi. „Slyšel jsem, že alchymii začíná nová epocha. Příprava léčivých lektvarů, sušení kytek a všechny tyhle věcičky se stanou podřadnými."
„Myslíte?" zeptal se s podivem Gawron, kterému to však připadalo jako nezbytné základy alchymie.
„Ten starý známý od 'Cestovatelů' mi také sdělil, že se na Jihu objevil nový druh magie, kterou mohou využívat všichni. Používají při tom prý nějaké runové portály, ale samozřejmě bez základů alchymie to prý nejde. Pochopil jsem, že to jen nějak umožňuje vytvořit dočasné magické pole, které může dotyčný tvůrce ovládat, aniž by byl nějak obdarovaný 'Astrálem'."
„Svět je přeci mladý mistře. Pokrok se s lety očekává a snad to vše povede k novým úspěchům."
Gawron se při svých vlastních slovech zadíval na květinu, kterou před chvílí vsadil do vázy a obdivoval její barevné odstíny.
Mistr Salazar se na ní zadíval také a dodal: „Snad nadcházející generace najde světu nový, lepší rozměr."