Byl pryč sotva půl hodiny, ale mě už to stejně přišlo, jako věčnost. Hypnotizovala jsem dveře v zoufalé prosbě, ať se otevřou, objeví se v nich Matt, obejme mě a všechno by bylo normální. No, normální...jako předtím je asi lepší pojem.
„Bude pryč nějakou dobu, jestli šel udělat to, co si myslím, že šel udělat," ozval se Nathan, když se vrátil z koupelny.
„Kam myslíš, že šel?" Zeptala jsem se mdle. Bradu opřenou o kolena, která jsem měla přitažená k tělu.
„Napít se," sedl si vedle mě. Z vlasů mu odkapávala voda, na tmavě modré tričko. Přesunula jsem svůj pohled na něho. Zrovna zkoumal flíček na svých šedivých teplácích a když zpozoroval, že se na něho dívám usmál se.
„Tady se dá někde napít?" Nakrčila jsem zmateně čelo.
„Na Vánoce toho vždycky spoustu dostaneme i alkohol," vysvětlil mi a dloubnul do odstávající části náplasti, taky nebylo zrovna chytrý ho ošetřovat předtím, než strávil půl hodiny ve sprše.
„Nerozumím tomu," zaskučela jsem a svůj zrak opět zaměřila na dveře, vedoucí do předsíně, kde jsou dveře, které vedou ven a část mě, chtěla těmi dveřmi proběhnout a... a... a pak... pak právě nevím.
„Čemu nerozumíš? Je to jako dárky," zeptal se nechápavým hlasem.
„Všemu nerozumím! Proč se na mě sakra zlobí a nedokáže se na mě ani podívat? Přece to není moje chyba! Já se o to neprosila sakra!" Rozkřikla jsem se bez většího důvodu. Byla jsem unavená, podrážděná a nevím, co všechno ještě.
„Jemu to dojde Jess. Dej mu čas, on Darcy miloval, pořád miluje. Rodina pro něho byla vždycky všechno, musí se s tím srovnat," pokrčil rameny, což jsem viděla pouze díky perifernímu vidění.
„Co se tady vlastně všechno stalo, když jsem tu nebyl?" Zeptal se dřív, než jsem mu stihla odpovědět, na předchozí větu. Nechala jsem to být, snažil se mě rozptýlit, místo toho jsem mu vše začala převypravovat.
*
Vzbudil mě hluk a jak přese mě někdo něco přehodil.
Kdy jsem usnula?
Otevřela jsem oči na malé škvírky a uviděla Matta s lesklýma očima od alkoholu, jak sedí vedle gauče, na kterém jsem spala. To, co přese mě hodil, byla jeho mikina. Nedíval se však na mě, ale vesele se křenil na někoho, kdo se mi dle hlasu hned objasnil.
„Ty idiote, před chvílí usnula, vzbudíš jí!" Bránil mě Nathan.
„Ale prosím tě," zabrblal Matt a přehodil přese mě paži. Ovšem tím způsobem, že ji na mě hodil, jako neživý předmět a pro mou smůlu se hranou dlaně trefil přímo na klíčící modřinu na rameni, kterou ani nevím, kde jsem sebrala. Zasyčela jsem bolestí a pořádně otevřela oči.
„Nazdar Jess," zazubil se na mě. Táhnul z něho alkohol, zajímalo by mě, kolik toho vypil. Chtěl mě druhou rukou pohladit pravděpodobně po tváři, ale místo toho mi přejel po hraně nosu.
„Matte," odstrčila jsem jeho ruku z mého nosu.
„Co? Chceš mi zbortit svět ještě další úžasnou zprávou?" Řekl kousavě a z jeho tváře zmizel úsměv, jako mávnutím kouzelného proutku. Zvedla jsem se do sedu asi hlavně z důvodu, abych mohla přemýšlet nad odpovědí. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Nathan (ne)nápadně vytratil
„Jsi opilý," řekla jsem výmluvně.
„No a?" Protočil očima.
„Co na tom záleží? Horší už to být nemůže, nebo ti snad Ann přejela kočku?" Pokračoval a nevšímal si mého – sakra, co to meleš – výrazu.
„Kdo je Ann?" Zeptala jsem se a nedokázala zarazit ten naštvaný tón v hlase. Ann. Annabeth Da-něco ta holka se kterou chodil. Nechce mi teď o ní vyprávět, že ne?
„Moje sestra, Annabella Liethová, už jsem ji neviděl přes tři roky," vysvětlil s náznakem smutku v hlase.
„Liethová? Ty jsi, ale Wright ne?" zeptala jsem se, snažila jsem se konverzaci nechat v mírumilovné fázi. Něco, kde mi nebude vyčítat, že žiju.
„Máme jiného otce, Annie je teď sedm a její otec je namachrovanej vůl, ale má ji rád," pokrčil rameny a zadíval se někam za mě.
„Proč to Darcy udělala Jess? Proč se tě snažila zabít?" Přesunul na mě svůj pohled a v očích měl slzy.
„Byla naštvaná," hlesla jsem. Nebyla to dobrá výmluva, ale nevěděla jsem, co jiného mu říct a tohle byla pravda.
„Taky mě občas štveš a nezabíjím tě kvůli tomu, spíš ti furt zachraňuju zadek," oponoval.
„To je něco jiného, ty mě... ehm... miluješ," začervenala jsem se. Nevěděla jsem, proč je mi vlastně tak proti srsti to říct, asi jsem stále čekala na to, až se to zhroutí, až z Matta vypadne, že jsem hrozně obyčejná a nudná a prostě mě nemiluje.
„Jo, to tě sakra miluju a všechno je díky tomu mnohem komplikovanější," zabrblal a projel si rukou rozcuchané vlasy. Vypadal unaveně, pod očima měl kruhy a mě napadlo, kdy se naposledy asi pořádně vyspal.
Automaticky jsem mu chtěla prohrábnout vlasy, protože si je díky pohybu svých prstů vytvořil cosi podobnému šikmé věži. On však před mým pohybem ucukl. Rychle jsem ruku zase stáhla a chytla se za ni.
„Prostě na mě teď nesahej, prosím," zavřel oči.
V tu chvíli jsem měla pocit, že snad cítím, jak se mi srdce tříští. Možná bylo dobře, že měl zavřené oči, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak moc mi tahle slova ublížila, jak moc jsem se cítila, jako odpad světa a jak moc jsem chtěla utéct. Kamkoliv.
„Je to všechno tvoje vina Jess," zaúpěl. Cukla jsem sebou, další rána a já si nebyla jistá, jestli další snesu. Moje vina. Všechno je moje vina.
Matt otevřel oči a zadíval se na mou tvář, momentálně naprosto ochromenou. Najednou jsem si hrozně uvědomovala Mattovu mikinu, kterou jsem měla na sobě a rychle ji ze sebe setřásla. Nechtěla jsem ji teď mít na sobě, nechtěla jsem cítit jeho vůni všude okolo sebe. Pozoroval mě s necitelným pohledem, jako kdyby mu vůbec nedocházelo, že řekl něco, co by mi mohlo ublížit.
Prudce jsem se zvedla a přešla na druhou stranu místnosti, než byl on. Na sucho jsem polkla, k mému podivení se mi nechtělo brečet. Jenom jsem na něho zírala, jak zmateně nakrčil obočí.
„Co děláš?" Zvedl se a lehce zavrávoral. Nespadl, ale chvíli vypadal, že k tomu nemá daleko.
„Já, co dělám?" Zeptala jsem se udiveně. To nemůže myslet vážně. Je mi úplně jedno, jestli je opilý nebo ne.
„Je to tvoje vina, tak proč se koukáš tak ublíženě," protočil očima. Dokázala jsem na něho jenom v šoku mrkat. Tohle nemůže myslet vážně. Tohle není můj Matt. Prostě není.
„Moje vina? Co konkrétně je moje vina?" Sotva jsem šeptala on mě však slyšel. Ruce si založil na hrudi. Výraz jako kdyby opravdu nechápal, co nechápu.
„Všechno, nebýt tebe choval bych se úplně jinak, nic by se tak děsně nezvoralo. Ty jsi zkouška Jess, máš mě zničit a daří se ti to," uchechtl se kousavě. Couvla jsem o další krok a nabourala do zdi. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat. Tohle totiž nebyla ani hádka, nekřičel na mě. Mluvil naprosto klidným a přirozeným hlasem, a to mě děsilo ještě daleko víc. Děsilo mě to, že kromě lesklých očí, občasného zavrávorání a zápachu by na něm nebylo poznat, že je opilý. Byl naprosto klidný.
„Já," začala jsem větu, ale vlastně neměla nejmenší tušení, co chci říct. Nemyslí to tak Jess. Je opilý, určitě to tak nemyslí.
Nebo si to myslí celou dobu a alkohol mu teprve dal kuráž to říct.
„Ty co?" Pozvedl obočí.
„Wow, dokázal jsem ti vzít řeč, za to bych měl dostat nobelovku," svalil se na pohovku.
„Proč to říkáš? Proč se mi snažíš ublížit?" Hlesla jsem a slzy se konečně dostavily. Z mých očí se stávala přehrada a mě bylo jedno, jestli se protrhne. Bylo mi jedno, že poslední dobou brečím furt. S ním to teď stejně ani nehne.
„Nesnažím se ti ublížit, pořád chceš pravdu, tak tady ji máš," zvedl se a zamířil pomalu ke mně, „zničilas mi mou představu mírumilovné, maličké sestry. Zničilas mi moji masku, která mě chránila celý ty dva roky, než ses tady ukázala. Zničila jsi to, že už mi nikdo neměl, jak ublížit. Donutila jsi mě zase něco cítit, jsi kvůli tomu spokojená? Protože, kdyby ses tady neobjevila, tak bych se tolikrát zatraceně nebál! Tolikrát bych neměl skoro panický záchvaty, jestli neležíš někde mrtvá s prostřelenou hrudí! Zničila jsi mě Jess. Je to dostatečně pravdivý?"
Došel, až ke mně a mluvil skoro centimetr od mé tváře. Slzy mi stékaly po tváři, srdce se netříštilo. To, už se válelo pod Mattovýma nohama. Opilý nebo ne.
„Běž ode mě," řekla jsem pevněji, než jsem předpokládala.
„Pche a to jako proč?" Zeptal se arogantně. Nebudu se tady s ním hádat, neudělám mu to potěšení. Ne.
„Vybíjej si to na někom jiném," řekla jsem prostě a vrazila do něho natolik, že zavrávoral a já měla šanci utéct nahoru po schodech. Přišlo mi, že je tam snad tisíc schodů. Slyšela jsem ho volat mé jméno a já se zoufale snažila ještě přidat. Ještě jedno slovo a doopravdy mě zabije. Vběhla jsem do ložnice, kde jsme spolu s Mattem spali a třískla s dveřmi. Bylo mi úplně jedno, jestli někoho vzbudím. Rychle jsem zamkla a svezla se po dveřích dolů. Z hrdla se mi vydral první bolestný vzlyk.
„Zničila jsi mě Jess."
Automaticky jsem se chytila za hruď, jako kdyby to mohlo zastavit tu bolest, co jsem tam cítila. Přitáhla jsem si kolena k bradě a snažila se uklidnit vzlyky. Matt začal bušit do dveří a pořád opakovat mé jméno a ať ho pustím.
Ani za nic.
„Jess otevři, no tak. Ježíši nevyváděj a otevři, dělej," bušil pořád do dveří a já za to byla i tak nějak ráda. Aspoň jsem neslyšela vlastní trhavé vzlyky, co mě boleli, až v morku kostí.
„Nemyslí to vážně, nemyslí to vážně, Jess seber se," šeptala jsem si pro sebe jako mantru a měla chuť si nafackovat, že mě to tak semlelo. Musím se sebrat. Tohle zvládnu, zítra bude Matt zase v pohodě a budu ho moct za tohle nakopat do zadku.
„Matte, co to tady sakra provádíš?" Uslyšela jsem Nathanův hlas. Ach díky bože, Nathan můj zachránce, prosím ať odvede Matta pryč.
„Jess mě nechce pustit dovnitř, já nic neprovádím!" Bránil se Matt. Nesnažit se tlumit vzlyky asi bych si posměšně odfrkla. Jedno mi bylo jasné. Nesnáším opilého Matta.
„Cos jí řekl ty idiote?" Povzdechl si Nate.
„Proč si myslíš, že jsem něco řekl?" Odporoval.
„Protože jen tak by se před tebou nezavřela, sakra Matte seber se, tohohle budeš zase zítra litovat. Ta holka tě miluje, tak se seber a uvědom si, co děláš!" Štěkl na něho naštvaně. Nechtěla jsem to poslouchat. Prudce jsem vstala a zamířila k posteli. Skočila jsem do ní a jako malé dítě si přehodila peřinu přes hlavu, jako kdyby to mohlo odehnat všechno zlé, jako kdyby to všechny příšery udrželo daleko ode mě.
Potřebuju vypnout, potřebuju nic neslyšet. Potřebuju telefon se sluchátkama.
Notebook.
Někde tady musí být, byly tam filmy, můžu si pustit jakoukoliv blbost, jenom abych se odreagovala, abych neslyšela, jak se mi tříští srdce, abych nemyslela na jeho slova.
„Zničila jsi mě Jess."
Nemyslel to tak, prostě nemyslel. Seber se Jess. Dějí se tady mnohem horší věci, než abych měla právo se hroutit nad hádkou. Zamířila jsem k nočnímu stolku, v jehož šuplíku, jsem při hledání lana viděla onen notebook. Vytáhla jsem ho a jenom doufala, že bude nabitý, protože nabíječka u něho nebyla a já ji zrovna hledat nechtěla. Jediné mé štěstí bylo, že sluchátka tam byly. Oprostím se od Matta, oprostím se od toho, jak stále mlátí do dveří a volá moje jméno.
Zapnula jsem onen přístroj a proklínala každouvteřinu, kdy se načítal.
People, já mám zásek, je toho ve škole strašně moc a nějak nestíhám psát, ještě jsem teď víkend měla celý zabitý, takže ani tehdy nebyl čas. No, zkusím to napravit a vydávat zase pravidelně.
Kááždopádně trooošičku tu Mattovi hráblo, ale tak stane se.Doufám, že se vám kapitola líbila (heh teda pokud možno :D) a budete se těšit na další ♥.
Love you all♥
-Vaše Eli♥