Profesorka Peregrinová byla unavená, ale nebyla schopná zavřít oči. Albus ji ze své kanceláře pustil asi v jednu ráno a ona už nemohla usnout. Celou dobu si jen četla a popíjela u toho kávu. I přes to, že profesorka věděla, že ráno bude vypadat, jako mrtvola, stejně se nemohla odlepit od knihy a popravdě se za to nenáviděla. Bylo sedm hodin, když se profesorka rozhodla odložit knihu a jít se alespoň trochu upravit. V koupelně se pokusila kouzlem alespoň trochu zakrýt kruhy pod očima. Chvíli o tom přemýšlela a nakonec si dala kapku whisky na kuráž a aby dnešní den přežila. Na snídani se jí vůbec nechtělo, ale její hladovějící žaludek ji donutil vydat se učitelskou chodbičkou do Velké síně. V místnosti bylo jen pár studentů a žádný profesor a tak si sedla na svou židli, vzala si do ruky suchý toastový chléb a s nechutí se do něj zakousla. Do velkého hrnku si nalila černou kávu a pořádně se napila. Profesorka se zamračila. Byla neuvěřitelně hořká, ale Alma doufala, že jí dokáže alespoň trochu povzbudit. Za pár minut profesorka ucítila lehký vánek od dveří z učitelské chodbičky a hned zjistila, kdo onen neznámý bude. Uslyšela totiž šustění dlouhého pláště a za pár vteřin si všimla i muže, kterému patřil. Čekala, že jí profesor Snape obejde bez povšimnutí, ale po chvíli zjistila, že se mýlila. Stoupl si k ní a ona k němu zvedla hlavu. Už se ho chtěla zeptat, co po ní chce, ale profesor jí předběhl. Položil před ní ruličku pergamenu a pak beze slova odešel. Profesorka uvažovala, jestli jí má rozevřít teď nebo až u sebe v kabinetě. Učitelské dveře zavrzaly a tak ji profesorka rychle zastrčila do kapsy hábitu.
„Dobré ráno, Almo," pozdravil jí Albus a ona na něj jen kývla. „Proč mi připadá, že jsi dnes zase nespala."
Profesorka semkla rty do úzké linky. „Nepotřebovala jsem spát," odsekla mu.
„Pokud máš problémy se spánkem, můžeme zajít za Poppy a donést ti nějaký lektvar."
„Musela jsem doopravit ještě nějaké testy," zalhala mu. „Nemyslela jsem si, že práce profesorky bude tak náročná," snažila se profesorka nenápadně přesměrovat konverzaci jinam. Vypadalo to, že si toho Albus povšiml, ale nedal to nijak najevo.
„Zvládáš to skvěle," povzbudil jí. „Jsem rád, že tu učíš právě ty." Profesorka jen zavrtěla hlavou.
„Už budu muset jít, za dvacet minut mi začíná hodina," rozloučila se s ředitelem a vydala se do svého kabinetu. Sedla si za stůl a opatrně vytáhla ruličku z kapsy, jakoby se bála, že by mohla za chvíli vybouchnout. Dlouhými prsty ji rozbalila a dala se do čtení úhledně napsaného krátkého vzkazu.
Přijďte ke mně dnes večer, v sedm hodin. Profesor Severus Snape
Profesorka se ušklíbla. Vypadá to, že se profesor Snape rozhodl udělat první krok a začít tak jejich šest dnů, které jim Albus nařídil. Zajímalo ji, co si pro ní Snape připravil. Předpokládala, že to bude něco velmi odporného. Zazvonilo a ona sešla po schodech do třídy plné prvňáků. Hodina probíhala velice klidně a ona byla spokojená. Jejich znalosti nebyly nejlepší, ale alespoň drželi jazyk za zuby. To se bohužel nedalo říci o studentech pátého ročníku, kteří byli neukáznění až běda. Jak Alma dokázala vypozorovat, mohlo za to to, že do této třídy chodil pan Potter a pan Malfoy. I když se snažila emoce obou chlapců usměrňovat, většinou se jí to nepovedlo. A tak u ní měli oba dva školní tresty skoro nepřetržitě. Samozřejmě odděleně, aby nebyly problémy. Profesorku čekala hodina s pátým ročníkem až za dvě hodiny a tak ještě oznámkovala eseje třetího ročníku o karkulinkách.
*********
Harry se neochotně loudal na hodinu obrany a musel přiznat, že se mu tam vůbec nechtělo. Učil se to štítové kouzlo proti kletbám celý týden. Doufal, že profesorka bude spokojená. Nerad by byl špatně ohodnocený. Sedl si do lavic a s Malfoyem se ihned začali propalovat nenávistnými pohledy. Profesorka už seděla za svým stolem a vůbec si jich nevšímala. Hodina za pár chvilek začala a Harry se připravoval na nejhorší.
„Dnes vás vyzkouším ze štítového kouzla," pronesla profesorka a Harry si nemohl nevšimnout, jak jí to těší. „Budu vás jednoho po druhém vyvolávat a pošlu na vás nějakou kletbu. Věřte, že vás nebudu šetřit."
Harry sledoval, jak každý jeho spolužák jde za profesorkou a snaží se přežít její kletby. Někdo ani nestihl vykouzlit štít a už byl zasažen profesorčinou kletbou. Někomu se zase povedlo vykouzlit štít, ale ten nebyl dost silný na to, aby vydržel profesorčinu kletbu a po chvíli povolil.
„Teď vy, pane Pottere," zavolala ho profesorka. Harry se zhluboka nadechl. Ještě nikdo neodolal profesorčině kletbě. Sebral všechnu svou nebelvírskou odvahu a vytáhl hůlku. Profesorka mávla hůlkou a na Harryho se řítil proud bílého světla. Soustřeď se Harry, říkal si v duchu. Trénoval jsi to. Udělal složitý pohyb hůlkou a spadl mu kámen ze srdce, když uviděl namodralý štít. Teď už musel jen vydržet. Zatnul zuby a zamračil se. Ruka se mu třásla, ale Harryho štít nepovolil. Profesorka nakonec odklonila hůlku a kletba narazila do stěny. „Máte výbornou, pane Pottere," pronesla profesorka a Harrymu se zdálo, jakoby v jejím hlase zazněla nevyslovená pochvala. Nejspíš se mu to ale jen zdálo. Na konci hodiny byla jen Hermiona s další vynikající. Ron štít vykouzlil, ale nedokázal ho udržet dostatečně dlouho. Zbývalo už jen deset minut a tak seděli na svých místech a čekali až zazvoní. Najednou něco zaťukalo na okno. Harry zvedl pohled k oknu a všiml si majestátní hnědé sovy, která ťukala na okenní tabulku. Mohou vůbec nosit sovy poštu do Bradavic i jindy než ráno, honilo se Harrymu hlavou. Očividně ano. Profesorka mávla hůlkou a okno se otevřelo. Harry se teď zadíval na profesorku. Velice ho zarazilo, když v jejích očích spatřil narůstající paniku. Vypadala jako on před hodinou lektvarů. Sova se majetnicky usadila na profesorčino křeslo. Profesorka si od sovy vzala ruličku pergamenu a sovu jedním mávnutím ruky odehnala pryč. Hnědý opeřenec se na ženu vyčítavě podíval, uraženě něco zahoukal a vyletěl oknem ven. Profesorka už chtěla ruličku otevřít, ale na poslední chvíli se zarazila a podívala se na celou třídu.
„Hodina je u konce. Jděte," zavrčela na ně a už je vyháněla ze třídy. Harry zůstal ve třídě jako poslední a snažil se být co nejvíce nenápadný. Profesorka si ho už nevšímala. Věnovala totiž veškerou svou pozornost dopisu, který jí přišel. Harry viděl, jak jí v jejích očí rozzuřeně blýská a kdyby byla profesorka sopkou, už by jistě dávno vybuchla. „Pottere," okřikla ho najednou profesorka, až Harry polekaně nadskočil. „Vypadněte. Hodina skončila." Harry urychleně odklusal ze třídy. Bál se totiž, že by mu mohla profesorka dát nějaký trest.
*********
Alma byla rozčílená do nepříčetnosti. Ihned jak k ní do třídy vletěla ta opeřená bestie, ihned věděla, kdo jí posílá dopis. Vůbec tu sovu neměla pouštět do své učebny. Její zvědavost jí ale přemohla a ona neuposlechla své instinkty. Ten dopis v ní teď vyvolával tolik emocí, že z toho byla ve velmi špatném rozpoložení. Jak se mohl vůbec opovážit jí napsat. On, který jí naposledy psal, když pochytala dvacet smrtijedů. Z dopisu úplně vyzařoval arogantní tón, s kterým s ní vždy mluvil. Byl to další člověk, se kterým se neviděla jedenáct let a o setkání s ním vůbec nestála. Z celého svého srdce si přála, aby ten arogantní, prospěchářský a bezcitný mizera shořel v pekle. Z celého svého srdce si přála, aby se už svému bratrovi nikdy nemusela podívat do obličeje. Letěla na školní pozemky jako vítr a nedbala zvídavých pohledů studentů, které jí propalovaly na každém kroku. Potřebovala si pročistit hlavu. A co bylo ještě lepší než to, že uvidí svého bratra? No přeci to, že jde dnes v sedm ke Snapeovi. Její nálada byla na bodu mrazu. Profesorka obešla jezero asi třikrát, než se rozhodla, že už by mohl být čas vydat se za Snapem. Chtěla jejich setkání zrušit, protože byla nervózní. Ne ale z profesora Snapea, ale z onoho dopisu, který jí dokázal vrátit o několik let zpátky v čase. Zaklepala na dveře profesorovy třídy, nečekala na vyzvání a vtrhla dovnitř. Uviděla svého kolegu, jak na lavicích, kde obvykle pracují studenti, míchá nějaký lektvar
„Chybí vám slušné vychování, kolegyně," ozval se Snape od kotlíku, kde právě míchal jakýsi pomněnkový lektvar.
„A vám odvaha. Musel jste mi psát lístek o tom, že se mám dnes dostavit, a nemohl jste mi to říct z očí do očí."
„Tak ještě že jste dorazila," pronesl profesor ironicky. „Bez vás bych byl úplně ztracený."
„Ještě že je tu dost kotlíků na umývání, že kolego," pronesla profesorka sarkasticky a vzala jeden ze zašpiněných kotlíků do ruky. „To přeci dělají studenti při trestech s vámi."
Snape zvedl zrak od kotlíku a nebezpečně na ni pohlédl. „Vy tu jste za trest," řekl a odsekával od sebe každé slovo. „Pojďte sem," vyzval jí a ona opatrně došla ke kotlíku. „Víte co to je," zeptal se jí Snape a čekal na její odpověď.
„Samozřejmě," odtušila profesorka chladně. „Je to Veritaserum. Podle pomněnkové barvy usuzuji, že jste ho začal vařit včera, jelikož ještě není čiré."
„Skvěle, takže byste to nemusela pokazit, až mi budete pomáhat. Zatím jsem vyvařil jen plášť mozkomora," pronesl profesor. „Teď mi pomůžete přidat tam hadí oči, soví pera a kopyto kentaura. Doneste mi to kopyto. Je támhle na té polici," ukázal profesor Almě na protější stěnu.
„A kouzelné slovo," rýpla si do Snapea Alma.
„Dělejte," zasyčel na ní Snape.
Profesorka jen zakroutila hlavou a došla k polici. „Měl byste si uvědomit, že nejsem vaše studentka, ale vaše kolegyně. Nemůžete se ke mě takto chovat," vyčítala profesorovi mezitím, co hledala kopyto, které vůbec nikde nebylo.
„Můžu se k vám chovat jak uznám za vhodné," řekl Snape medově. „Kde jste s tím kopytem," zeptal se jí, když už asi pět minut prohledávala police.
„Nic tu není, kolego. Asi už máte problémy s pamětí."
„Buďte zticha a třeba něco najdete," podotkl Snape. „Je to ve velké lahvičce, zjistil jsem, že v odvaru funguje lépe, než když je strouhané."
Profesorka raději mlčela a místo toho přemýšlela, jak nejlépe profesora Snapea zaškrtit. Dělal jí to schválně a ona to moc dobře věděla. Nakonec se jí podařilo najít onen odvar a otráveně ho donesla profesorovy. Ten jí ho vytrhl z ruky a dál se jí nevěnoval. Profesorka zavrtěla hlavou a šla si sednout do jedné z lavic. Albus je naivní, když si myslí, že se Snapem spolu budou vycházet. Bublavé zvuky, které se linuly z kotlíku, jí vytrhly z rozjímání.
„Co jste mi to donesla," křikl na ní Snape a už jí táhl ke kotlíku. Profesorka uviděla pomněnkový lektvar, který teď byl odporně žlutý a valily se z něj mraky kouře.
„To, co jste chtěl," řekla profesorka. „Kopyto kentaura."
Snape vzal odzátkovanou lahvičku a přičichl si k ní svým velkým hákovitým nosem. Po chvíli se zatvářil, jakoby chtěl na Almu použít nějakou ze zakázaných kleteb. V profesorce hrklo. Co když udělala něco špatně. Kvůli tomu dopisu byla celý den nervózní a roztěkaná. Hlavní otázkou ale nebylo to, co pokazila, ale to, co je Snape schopný jí udělat.
„Vy, vy..., neschopná čarodějko," otřásal se Snape vztekem. Alma usoudila, že by měla jít. Nepříčetný profesor Snape byla totiž věc, které byste se měli rozhodně bát. Snape si očividně jejího úmyslu všiml, protože její zápěstí sevřel svými studenými prsty do ocelového stisku. Profesorka bolestně sykla a snažila se profesorovi vytrhnout. „Podívejte, co jste tam dala," zavrčel na ní a ukázal jí štítek na lahvičce, kterého si předtím nevšimla. Alma zalapala po dechu. Nebylo tam napsáno kentauří kopyto, jak si Alma celým svým srdcem přála, ale jednorožčí kopyto. „Víte, jak těžké je získat jednorožčí kopyto."
Profesorka se už nadechovala, aby se mohla bránit, ale Snape jí předběhl. „Neplýtvejte dechem, kolegyně. Je to velmi těžké. A vy jste mi můj jediný výluh z jednorožčího kopyta zničila," profesor na ní teď syčel jako jedovatý had. I když by si to Alma nikdy nepřiznala, v tento moment měla ze Snapea strach a už začínala chápat, některé studenty, kteří přirovnávali Snapeovy tresty k peklu na zemi. Profesor svůj stisk ještě zesílil. Profesorka to už nebyla schopná vydržet. Možná by jí za vteřinu pustil, ale možná taky ne. V duchu se omluvila své matce, která jí říkala, že se musí za každých okolností chovat jako pravá dáma a také svému otci, který byl Mrzimor tělem i duší a konflikty řešil raději milým slovem než plánováním pomsty. Zhluboka se nadechla a poté silně kopla profesora Snapea do holeně. Ten to nečekal a výraz překvapení na jeho tváři vystřídala bolestná grimasa. Profesorka se mu lehce vysmekla, sebrala svou hůlku z jednoho ze stolů a rychlým krokem se vydala pryč ze třídy. Její tep se zklidnil, až když byla dvě patra nad sklepením. Dnešní den byl jedním slovem příšerný. A ona se opravdu bála, že nikdy neskončí. Bylo možné, aby se za jeden den pokazilo tolik věcí? No, teď už znala Alma odpověď. Rozhodla se jít za jediným člověkem, o kterém si myslela, že jí bude schopný pomoct. Vyběhla posledních pár pater, která jí dělila od ředitelny Albuse Brumbála. Z posledních sil řekla chrličovi heslo a zaklepala na dřevěné dveře ředitelny. Otevřela je a k její lítosti zjistila že tam Brumbál není. Alma mohla doufat jen v to, že je ředitel poblíž. Profesorka se chvíli rozhlížela po ředitelně a nakonec došla k Fawkesovi, který se na ni díval ze svého zlatého bidýlka. Nechal se od profesorky pohladit.
*********
„Myslím," ozvalo odněkud za ní, „že má Fawkes rád tvou společnost."
Profesorka se otočila za sebe a uviděla tam profesora Brumbála, který se na ní usmíval od ucha k uchu.
„Nemohla jsem tě najít. Potřebovala jsem s tebou jen mluvit. Víš jsem v koncích a..."
„To je v pořádku," zarazil ji Albus. „Posaď se," vyzval jí ředitel a posadil jí do křesla. Alma neklidně klepala prsty na desce stolu. „Dáš si citronový drops," zeptal se jí profesor a vytáhl pytlíček s bonbóny ze své kapsy. Alma jen kývla a vytáhla jeden drops a strčila si ho do pusy. „Jsi jediná, která si vezme, když jí nabízím. Severus ani Minerva si nikdy nevezmou," řekl Albus smutně.
„Třeba nemají rádi citrónové," hlesla profesorka, které najednou bonbón v ústech zhořkl.
„Vidíš, to mě nikdy nenapadlo," pronesl profesor Brumbál a dál zamyšleně cucal bonbón. „Co jsi vlastně potřebovala, drahá?"
Profesorka najednou nevěděla, jestli to byl dobrý nápad sem chodit. Nakonec si povzdechla.
„Všechno jsem zkazila, Albusi," pronesla profesorka trpce. „Nejhorší na tom je, že jsem se opravdu snažila. Snažila jsem se se Snapem vycházet, ale nevyšlo to. Ale co jiného jsem mohla čekat, že. Zničila jsem profesorovi výluh z jednorožčího kopyta.. Byla jsem nervózní a to, co za to může je přímo tady," řekla profesorka a hodila dopis od jejího bratra Brumbálovi na stůl.
Brumbál se na ní smutně podíval. „Nemusím to ani číst, drahá. Vím, co v tom dopisu je."
„Takže ty víš, že tu můj bratr plánuje týden zůstat?"
„Samozřejmě, dovolil jsem mu to."
„Jak si vůbec mohl," zalapala profesorka po dechu.
„Myslíš, že bych ho tu nechal bez toho, abych se postaral o to, že ty budeš pryč?"
„Já..."
„I já dostal dnes dopis, drahá. Napsal mi Alastor. Prosil mě, ať tě přemluvím."
„Přemluvíš? K čemu," zeptala se ho profesorka. Neměla ráda překvapení.
„Víš, že z Azkabanu utekli smrtijedi, Almo. Hledá je celé ministerstvo a jeho napadlo, že bys mu mohla pomoci. Když jsi byla tak úspěšná."
„Nejde to Albusi," řekla profesorka zklamaně. „Přísahala jsem si, že už se nikdy nebudu míchat do záležitostí ministerstva."
„Je to tvá volba, Almo. Každopádně, je to jediný způsob, jak se můžeš vyhnout svému bratrovi.Co mám Alastorovi odepsat?"
Profesorka se na chvíli zamyslela. Nemůže stále utíkat. Na druhou stranu, týden s jejím bratrem by byl horší než Crucio. Její bratr se nezměnil a Alma to moc dobře věděla.
„Napiš mu," ozvala se profesorka, „že ho zase ráda uvidím."
Profesor Brumbál se na ní usmál. „A mám pro tebe ještě něco," řekl a mávl rukou. Na stole se objevila lahvička s rozdrcenou šedivou hmotou.
„Jednorožčí kopyto," podivila se profesorka a začala si prohlížet prášek.
„Dej ho Severusovi," pronesl ředitel. Alma mu poděkovala a vydala se ke dveřím. „Almo," ozval se za ní ředitel. Profesorka se na něj otočila. „Až půjdeš za Severusem, nezapomeň s sebou vzít něco skořicového."
Je tu další kapitola. Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat, ale byla jsem absolutně bez nápadů. Děkuji za sdílení, komentáře a hlasy. Vaše chosenwitch.