Hleděl si k vzdálené hvězdné obloze a vyřknul si své nejtajnější přání. Tehdy jsem k tobě přišla. Pohladila tě po vlasech a šeptala slova útěchy. Mé dlaně se dotýkaly tvých hebkých tváří a tys mi uvěřil. V tu chladnou osamělou noc si propadl mým slibům. Prosil si, ať neodcházím, a tiskl mé teplé pomíjivé tělo k tomu svému. Zabořil si prsty do mých dlouhých lehce vlnitých vlasů. Nasával jejich vůni. Přiložil si své rty na ty mé a já v tu chvíli pochopila, že už není cesty zpět. Opětovala jsem tvé polibky, tvé něžné doteky a hluboko uvnitř jsem tě tiše litovala.
Nechápej to špatně, drahý, nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Pouze jsem dělala to, co sis nejvíc přál. Byla jsem s tebou. Dobře jsem chápala, že tě to zničí, ale nemohla jsem ti to prostě říct. Nepřál sis to vědět.
Mé hvězdy zářily na nebi jasně. Společně s měsíčním svitem ozařovaly naše nahá těla v milostném opojení. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak tvé rty vzdychají mé jméno, zatímco tvé srdce škemrá, abych vyslovila to tvoje. Vím, nechala jsem tě čekat, ale ty si chtěl, ať si s tebou chvilku hraji. Nechtěl si dosáhnout svého tak snadno.
Mlčela jsem a jen sledovala tvé zamilované pohledy. Celý ses lehce chvěl pod náplavem vzrušení, zatímco já se ani nepohnula, jakoby se mě naše fyzické spojení absolutně netýkalo. Až teprve potom, co jsem pochopila, že se blíží finále, jsem tě objala kolem krku, přitáhla se k tobě blíž a do ucha ti zašeptala: „Miluji tě, Eliasi..."
Poslední vzdech proťal jeviště a naši noční hru zahalila hustá opona barvy mléka. Prostěradlo zvlhlo při milostném dešti. Ty ses jen svalil vedle mě. Ležel si na břiše, oči zavřené a spokojeně si oddechoval. Než si stihl posbírat síly a alespoň navštívit sprchu, přemohl tě spánek. Hleděla jsem ti do tváře. Nedokážu zapomenout, jak roztomile a nevinně si vypadal. Odhrnula jsem ti vlasy z čela a ležela vedle tebe až do doby, kdy tvou ložnici ozářily první sluneční paprsky, poté jsem tě již musela s těžkým srdcem opustit.
Přestože jsem nemohla zůstat s tebou, celý den jsem tě sledovala. Dohlížela na tebe. Ty si však nebyl k nalezení. Tvá fyzická schránka podstupovala nudu běžných dní. Šla do školy, seděla v lavici. Ale tvoje vědomí poletovalo kdesi ve víru včerejších událostí. Tvé touhy se neustále vracely k oné noci, kdy jsme se poznali, kdy si okusil mé dary a dovolil mi svázat tě svým šarmem.
Občas se tě někdo pokusil oslovit. Většinou šlo o ty falešné přátele, kteří stále odmítali přijmout, že už jim více nechceš otročit. Mile se na tebe usmívali a nenápadně ti naznačovali, že bys měl být kamarád a měl bys jim dát opsat domácí úkol. Jenomže vůbec netušili, že dnes si to byl právě ty, kdo nesplnil své povinnosti, protože v době, kdy normálně vypracováváš úkoly, si stál na tom balkóně a přál sis.
Vzpomínáš ještě, co sis to vlastně tehdy přál? Upíral si zrak k mému souhvězdí a žadonil, aby přišlo blíž, aby se stalo osobou, která tě bude mít ráda, aniž by za to něco chtěla. Osobou, která tě obejme, aniž by měla postranní úmysly. Osobou, která se na tebe usměje, aniž bys jí za to musel vypracovat test z matematiky. Osobou, jejíž srdce bude bít jen pro tebe a ty jí budeš moci s důvěrou odevzdat klíč ke svému nitru.
Víš, stále mám ten klíč u sebe. Svírám ho v dlaních a občas uvažuji, jestli jsem jej raději neměla odmítnout. Jenomže to by sis nepřál. Jistě si uvědomuješ, že bych se nikdy nezprotivila tvému přání, ani kdybych si byla sebevíc jistá, že je to správné. Nedělám správné věci, dělám věci, po nichž toužíš, abych je udělala.
Vždycky jsem tě měla ráda. Už odmalička si pozoroval mé souhvězdí. Něco tě k němu táhlo. Pokaždé, když se na obloze objevily hvězdy a všichni hledali Velkou medvědici, Malou medvědici a Orion, tvé oči si žádaly pouze jediné – souhvězdí Kassiopeia. Jakmile si ho našel, vydržel ses na něj dívat věky. Líbilo se mi, že mi někdo věnuje tolik pozornosti. Zároveň jsem však cítila osamělost tvé duše a bylo mi tě líto. Popravdě stále je mi tě líto.
Ještě teď vidím před očima ten moment, kdy si kráčel ze školy domů, myšlenkami pořád ve hvězdách, a málem tě srazilo auto. Přiznávám, že jsem se tomu tenkrát trochu smála. Byla legrace sledovat, jak na tebe ten řidič pokřikuje: „Na co myslíš, mladej?!" Jenomže ty si mu to nemohl říct. Povědět mu, že myslíš na dívku z hvězd, s níž si včera strávil noc. Tak si tam jenom stál se svěšenou hlavou, tváře se ti červenaly. Tichounce ses omluvil a nic víc neřekl. Řidič jen protočil oči a zmizel v zatáčce.
Doma tě nečekalo nic než hádky. Otevřel si dveře. Hned si uslyšel rodiče, jak se hádají, nejspíš kvůli nějaké naprosté hlouposti. Pokusil ses nepozorovaně proniknout do svého pokoje, ale matka tě zahlédla. Moc se zlobila, že si nepřišel ani pozdravit. Asi bys udělal lépe, kdybys za nimi prostě šel. Sice se hádali, ale alespoň by nekřičeli na tebe.
V pokoji ses natáhl na postel a se zoufalstvím v očích se modlil, aby se setmělo. Abys mohl vidět hvězdy a já za tebou zase přišla. Povídala si s tebou, vyslechla tě, soucitně tě hladila, nakonec tě povalila na postel a svými ladnými ženskými křivkami tě odvedla z reality do světa rozkoše.
Jak dlouho sis vlastně myslel, že to takhle půjde dál? To si skutečně věřil, že tohle potrvá navěky? Přes den ses stal nepříčetným a v noci ses zbláznil úplně. Ale tobě to tak vyhovovalo. Mohla jsem ti pouze přát, aby tvůj ráj vydržel co nejdéle.
Ubíhaly dny, týdny, měsíce. Tvůj stav se zhoršoval. Jediné, co si uměl, bylo básnit o hvězdách. Ve škole ses nesoustředil, tvůj prospěch mířil ke dnu. Cítila jsem se provinile, ale nedokázala jsem pro tebe udělat vůbec nic.
Tvoji rodiče se moc zlobili. Učitelé si s tebou nevěděli rady. Rozhodli se tedy pro jediné možné řešení nechat tě promluvit si se školním psychologem. Naznačil ti, že rodiče a učitelé si o tebe dělají starosti. Domnívají se, že za zhoršením tvých známek stojí nějaké děvče, což si mu potvrdil. Přiznal si, že máš přítelkyni. Tehdy ten muž nahrál tvým touhám do karet, jelikož ses náhle neuvěřitelně rozpovídal. Líčil si mu, jak jsem úžasná a krásná. Nezastavil tě. Nechal tě mluvit, pouze na tebe zamyšleně zíral a přikyvoval.
Zachoval ses pošetile. Někdo se s tebou chtěl bavit o tvém největším štěstí a tys tomu podlehl. Ne, že bych si myslela, že bychom spolu mohli být navždy, kdybys mu o mně tenkrát neřekl.
Toho dne si odešel ze školy jako vždycky. Ten chlap ti slíbil, že tvým rodičům neprozradí, že máš dívku, jen ti doporučil, abys jim to řekl sám. Ach drahý, ty jsi vážně tak naivní. Jak si mu to mohl uvěřit?
Doma se zdálo všechno v pořádku. Najedl ses a odešel do svého pokoje. Rodiče s tebou příliš nekomunikovali, ale to ti absolutně nevadilo.
Celé odpoledne si proseděl u stolu a maloval. Ještě na večer, když jsem dorazila přes balkón do tvé ložnice, si tam seděl a dolaďoval detaily svého obrazu.
„Copak to tvoříš?" zeptala jsem se nesmělým hlasem místo pozdravu.
„Nedívej se!" napomenul si mě a opatrně si maličkým štětcem dokončoval poslední tahy. „Hotovo. Teď se můžeš podívat."
S lehkostí laně jsem přistoupila k tobě, políbila tě na čelo a koukla se ti přes rameno. Ten pohled mě šokoval. Na čtvrtce o velikosti A3 se obrazila dívka malovaná v růžových, fialových, modrých a bílých barvách. Sice jsem se nikdy neviděla v zrcadle, přesto jsem v ní rozeznala svoji tvář. Nedokázala jsem na to nic říct. Jen jsem se usmála a prstem jsem se pokusila setřít ti barevnou šmouhu z tváře, přestože jsem tím barvu akorát ještě víc rozetřela po tvém obličeji.
Toho večera jsme toho moc nenamluvili. Velmi rychle jsme skončili v posteli. Tóny naší lásky se odrážely od stěn. Plakal si. Nedovolil si mi znát důvod, ale plakal si, zatímco ses dotýkal mého těla a otevíral mé zapovězené brány. Utírala jsem ti slzy z očí a svými vzdechy se snažila našeptávat ti, jak velice tě miluji. Vtom nás však vyrušil neznámý zvuk.
Dveře pokoje se hlasitě rozevřely. Stáli v nich tvoji rodiče. Otec se zamračil, matka odvrátila zrak. Viděli svého syna, jak klečí na posteli, rukou si dělá dobře, brečí a vzdychá u toho cizí jméno. „Kassiopeio..."
Nerada vzpomínám, jak si na ně tenkrát vyjel. Zuřil si, vykřikoval všechna neslušná slova, která ti přišla na jazyk, a škemral, aby tě nechali o samotě s tvojí Kassiopeiou.
Nešťastně jsem schovala obličej do dlaní, když jsem zahlédla, jak na tebe tvůj otec napřáhl. Slyšela jsem silnou ránu, pak pád. Když jsem znovu vzhlédla, ležel si na zemi jako hromádka neštěstí. Rozběhla jsem se k tobě, vzala tě do náruče a snažila se tě utišit. Choulil ses ke mně a neustále opakoval mé jméno.
Tehdy už to tvůj otec nevydržel, popadl tě za ruku a vlekl tě do auta. Pokřikoval na tebe, že tě okamžitě veze do nejbližšího blázince, že už na ty tvoje blbosti nemá trpělivost. Nerozuměli ti. Copak nedokázali pochopit, že si pouze nechtěl být sám?
„Představ si to, Kassiopeio. Ten doktor mi tvrdí, že nejsi skutečná. Prý jsi pouze výtvor mé představivosti a touhy někam patřit. Věřila bys tomu?" vyprávěl si mi následující noc, když jsem tě přišla navštívit do ústavu.
Mlčela jsem. Nedokázala jsem ti na to cokoliv říct. Asi jsem ti tím ublížila. Jenomže tys pochyboval. Myslel sis, že to nevím, ale já moc dobře věděla, že o mně pochybuješ. Domnívala jsem se, že pro tebe bude lepší, když zjistíš pravdu.
Od toho dne už si mě znovu nechtěl vidět. Bolelo mě u srdce, když jsem musela jen sledovat, jak se trápíš. Celé dny i noci si proseděl u okna a pozoroval nebe. I v době, kdy si nemohl vidět hvězdy, si hleděl k mému souhvězdí. Stýskalo se ti, ale zlobil ses na mě. Ranila jsem tě.
Víš, mně se také stýskalo. Pořád se mi stýská. Celý můj svět se točil kolem tvého úsměvu. Ale teď ses nesmál. Připadala jsem si jako husa.
Oblohu zakryla mračna. Celé dny silně pršelo. Nebralo to konce. Pochopil si, že nejspíš také pláču, ale ještě ses necítil připravený mě znovu potkat. Mraky ti znemožňovaly pohled na hvězdy a tys z toho šílel.
Občas tě popadl záchvat, kdy ses zhroutil k zemi, škubal sebou, brečel a ze všech sil volal moje jméno. V těch okamžicích bys mě měl rád u sebe, avšak všude kolem tebe se vždy nashromáždili doktoři. Nepřál sis, abych za tebou chodila, když u toho někdo byl.
Přemýšlím, jestli jsem pro tebe v té době mohla něco udělat. Bohužel mě stále nic nenapadá. Tančila jsem oblohou a pokoušela se odehnat ty mraky. Marně. Mohl si ovládat mě, ale ne počasí.
Nedovedeš si představit, jak jsem byla šťastná tu noc, kdy přestalo pršet a ty si mě znovu pozval do svého pokoje. Situace byla zcela nevhodná pro úsměv, přesto jsem se usmívala. Přála jsem si tě obejmout, ujišťovat tě, že bude zase dobře, jako jsem to dělávala dřív, ale ty ses choval podezřele odtažitě.
Vyčetla jsem ti z tváře, že něco plánuješ. Tys mi však nedovolil zjistit, co. Jen jsme tam stáli a mlčky na sebe koukali. Chystala jsem se vyslovit tvé jméno, ale tys mě gestem ruky umlčel.
Pořád mi zní v hlavě slova, která si té noci vyslovil. „Řekni mi jediné, Kassiopeio. Jsi skutečná?"
Cítila jsem silné sevření u srdce. Na moment jsem nemohla dýchat. Ovládl mě chaos a nejistota. Co jsem ti na to měla odpovědět? Tvé srdce náhle nedávalo žádné rozkazy. Zahnal si mě do kouta. Poprvé v životě jsem netušila, co si přeješ. Nevedená tvými tužbami jsem propadala zoufalství. Čekal si odpověď, ale já nevěděla, co říct.
Pak jsem ho konečně zahlédla. Hluboko uvnitř tvé zdevastované duše zcela v koutě se chvěl nepatrný plamínek naděje. Byl úplně maličký, přesto stále věřil a doufal, že nejsem jen stín, že odpovím kladně a ulevím tak tvému ztrápenému srdci.
Vydechla jsem. Pousmála jsem se a jako vždy jsem místo toho, co bylo správné, řekla to, co si chtěl slyšet. „Jsem skutečná, Eliasi. Jsem skutečná..."
Zazubil ses jako malé dítě. Uvolnil ses. Ještě nikdy jsem tě neviděla tak šťastného. Došel si k oknu a otevřel si ho dokořán. Zvenku zavál dovnitř chladný noční vítr. Pohrával si s tvými vlasy. Pomyslela jsem si, že jsi doopravdy krásný. Mám tě tolik ráda.
Všechna ta radost ze mě vyprchala v jediném okamžiku. Vylezl si na parapet a podíval ses na mě. Srdce mi bušilo jako splašené. Nedokázala jsem se pohnout. Tvůj úsměv se mi zabodl do srdce jako nůž.
„Děkuji, Kassiopeio. Za všechno."
Rozběhla jsem se za tebou. Bývala bych tě i stačila chytit, ale má ruka tebou pouze prošla, jako bych byla vzduch. Zděšeně jsem vykřikla. Dívala jsem se, jak mizíš v hlubinách temné noci.
Víš, Eliasi, už od začátku jsem věděla, že to tak nějak skončí. Bylo mi jasné, že se s tebou nesmím zaplést, jinak ti způsobím akorát neštěstí. Jenomže ty sis to tak moc přál. Na celičkém světě si neměl nikoho, kdo by stál na tvé straně. Jediné, co si chtěl, bylo ukončit tu věčnou samotu.
Kassiopeia, bájná královna, která svou pýchou takřka přivedla vlastní zemi k zániku. Na konci své báje byla vynesena na nebe v podobě souhvězdí. Věděl si to, přesto si k ní té chladné osamělé noci vzhlédl a vyslovil přání...