Lidi, strašně moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nic nepřidala. Poslední dobou vážně nemám vůbec čas a když jo, úspěšně prokrastinuju. Ale hodlám se do toho brzo pustit, teď už vážně. Kromě toho už zbývají jen čtyři kapitoly... což je síla. Doufám, že si užíváte vánoční pohodu a přeji vám i hezký zbytek svátků. A kdybych náhodou nepřidala další část tak i šťastný a úspěšný Nový rok. <3 Ale já mám v plánu se vám ještě ozvat, na mou duši! :D
K téhle kapitole. Jojo. Měla jsem hodně takových plánů, takže házím další boom. Ale v podstatě to až takový boom není, protože v tomhle případě jsem se držela originálu. Luv ya! <3
Thomas mě tenkrát neslyšel křičet, protože neslyšel vůbec nic. V uších mu neustále doznívá výstřel a on klopýtne, upustí pistoli a otevře dveře do dodávky. Zbytek už téměř nevnímám. Dorazí do ZLOSINu. Ocitne se tady. Nastane černo a já jsem zase v realitě, zmatená a s bolavým srdcem.
On to takhle chtěl. Newt... to takhle chtěl.
Po tvářích mi tečou slzy a všude okolo se ozývá zběsilé pípání přístrojů. Někdo mi strne přísavky z hlavy - Peterová - a já se cítím, jako by mě konečně někdo probral z nějakého zlého snu. Odpoutá mi ruce a pomůžou mi do sedu, načež se chystá mi uvolnit i nohy. Janson ale mávne rukou.
,,Ne, ještě je nechte připoutané. Nestojíme o problémy."
Přitisknu si ruce na obličej a nechám je tam, když vzlyknu. Peterová se mě teď nedotkne, za což jsem ráda, protože nyní bych ji dost možná kopla. Slyším promluvil tu druhou doktorku, která stojí u Thomase. ,,Tak jak to vypadá?"
,,Hodně to zamíchalo s jejich průběžnými výsledky. Je tu mezi nimi nepatrný rozdíl, ale mohl by znamenat hodně, takže ho nebudu brát na lehkou váhu."
Sundám si ruce z obličeje a Janson k nám zvedne zrak. ,,Finálním kandidátem," řekne, ,,je..."
Kdo jím je, už se nikdy nedozvíme, protože v tu chvíli se dveře do laboratoře rozletí a dovnitř vletí Teresa, Minho a někdo... zrzavý. Lindsay.
Minho namíří zbraní na Jansona a okamžitě vystřelí. Vykřiknu a Janson taktéž zařve, neboť byl zasažen jen do nohy a musí to ukrutně bolest. Sesune se k zemi a Minho ho propaluje nenávistným pohledem. ,,Hajzle," odplivne si.
Teresa svým granátometem namíří na doktorky. ,,Nenuťte mě to zmáčknout," prohlásí klidně. ,,Peterová. Ustupte od ní. Vy taky, Sageiová. Pryč od Toma."
Obě ženy poslechnou, odstoupí a lehnou si na zem. Lindsay, která jako jediná nemá zbraň, se rozběhne k nám a její bílý plášť, který má na sobě, za ní jen vlaje. ,,Gwe... Lauro," vydechne a začne mi uvolňovat nohy. ,,Už jsme mysleli, že přijdeme pozdě."
Pořád trochu jako ve snu zavrtím hlavou a poťukám si na čelo. ,,Mozek mám v hlavě."
,,Už by tam moc dlouho nezůstal," podotkne dívka, když pohlédne na přístroj nad našimi lůžky. Pustí mě a já si pomalu stoupnu, načež ona přeběhne k Thomasovi. Jeho pohledu se vyhýbám.
Minho si dřepne ke krvácejícímu Jansonovi. ,,Parchanti," prskne na nás muž a zuby zatíná bolestí. Minho mu prohmatává kapsy, načež z nich konečně vyloví svazek klíčů a karet. Vítězoslavně se ušklíbne.
Janson přimhouří oči na Teresu. ,,Dokonce i ty?" zeptá se jí a její výraz jasně vypovídá o tom, jak je jí tenhle rozhovor nepříjemný, ať už z jakéhokoliv důvodu. ,,Myslel jsem, že chápeš, jak je to všechno důležité. Když to teď překazíte, nebude už žádná naděje na záchranu lidstva." Pořád se dívá do očí Terese, která ho nejistě pozoruje. ,,Nepomůžeme dětem, jako jsi byla ty. Rodinám, jakou jsi měla ty."
Teresin výraz ztvrdne. Namíří na Jansona granátometem. ,,Žádná naděje na záchranu lidstva tak, jak si to vy představujete, už dávno není. Všechno, co děláte, je to, že ničíte životy těm, kteří můžou přežít. Imunní jsou ta naděje. Děti, které jsme zavírali do labyrintu, jsou ta naděje." V očích se jí zalesknou slzy. ,,Krmili jste nás žvástama a já vám věřila. Ničeho nebudu litovat víc než toho, co jsem udělala ve jménu věci, která byla vždycky odsouzená k zániku."
Janson se pouze ušklíbne. ,,Ty víš, že to tak není, Tereso."
Dívka bez zaváhání namíří granátometem na jeho hrudník a vystřelí.
,,Hezká trefa," ocení Minho a všichni sledujeme Jansonovo tělo, které sebou škube v agónii.
,,Tohle ho nezabije," prohlásí Lindsay. ,,Musíme jít."
,,Kam?" zeptá se Thomas, kterého už dívka taky odpoutala. Uhnu jeho očím, když se na mě podívá.
Minho se usměje a ten úsměv slibuje pěknou podívanou. ,,Zpátky do labyrintu."
Neuvažovala jsem, kam tady na základně můžou ukrýt všechny nové subjekty, ale kdybych to dělala, to poslední místo, které by mě napadlo, by byl labyrint. Minho tvrdí, že skupiny Pravé ruky, které měly na starosti jednotlivé úkoly, už se dávno rozdělily, a že spousta našich lidí už do labyrintu, kam ZLOSIN všechny nové subjekty opravdu schoval, vyrazila.
Lindsay a Teresa se postaví do čela naší skupinky. Obě vědí, jak a kudy se do labyrintu dostat, a tak nás vedou bílými chodbami ZLOSINu. Procházíme kolem různých dveří a já se u jedněch zarazím a pohodím na zádech batohem, který jsem si vzala z laboratoře, kde mi ho předtím Janson sundal. Je to kancelář.
Kancelář mé matky.
,,Lauro," sykne na mě Minho, když se zastavím, a já zavrtím hlavou a natáhnu ruku ke klice. ,,Co to děláš?" Přečte si nápis na dveřích a chápavě otevře pusu. ,,Hele, chápu tě, ale teď vážně není čas..."
Sama sotva uvěřím tomu, co ze mě vypadne. ,,Běžte beze mě. Pak vás najdu." Nejsem si sice tak úplně jistá, jestli to dovedu, ale překvapivě je to Teresa, která mě zachrání.
,,Dobře," řekne mi. ,,Tak si ale pospěš."
Přikývnu a Minho na mě upře naléhavý pohled. Zachytí mě za ruku. ,,A tím pospěš myslíme fakt pospěš, Lauro," naléhá. ,,Pravá ruka to tu hodlá vyhodit do vzduchu."
Zaváhám, jelikož tahle vyhlídka mě minimálně trochu vystraší, nakonec ale přece jen vezmu za kliku kanceláře Pageiové. ,,Buďte opatrní," požádám je a vejdu dovnitř.
Uvnitř to vypadá přesně tak, jak si pamatuju ze vzpomínky, ve které mi matka společně s Teresou oznámily, že půjdu do labyrintu. Místnost není bílá, ale poměrně barevná a vzorně uklizená. Nikdo v ní není a díky tomu se mi uleví. Vědět, že je Pageiová má matka, je jednou věcí, ale chtít se s ní osobně setkat je věc druhá. Podívám se na zem a spatřím shozený stojan na tužky. Jediná vada na kráse - donutí mě se zamyslet, jestli to neznamená, že žena místnost opustila překotně.
Přejdu za pracovní stůl a posadím se do židle. Pak se dotknu myši u počítače... a rozzáří se obrazovka, nijak zabezpečená. To mi jen utvrdí mou myšlenku - musela odejít ve spěchu, jinak by počítač měla zamčený.
Prohlédnu si plochu a pak najedu na jednotlivé složky. Jedna z nich se jmenuje ZLSN a když na ni s bušícím srdcem najedu, vyskočí mi přes celou obrazovku žádost o přístupové jméno a heslo. Zkusím jinou složku, pojmenovanou číslem, ale i tam se dočkám stejného výsledku. Postupně proklikám všechny ostatní, ale ani jedna není přístupná bez hesla. Zakleju. To se toho moc nedozvím.
Vstanu a obrátím se ke skříni za svými zády. Otevřu několik přihrádek a kousnu se do rtu. Nemám ani tušení, co vlastně hledám. Přehrabuju se v nich, dokud nenajdu podle čísel subjektů seřazené složky. Kleknu si k nim a začnu je procházet... a nakonec se najdu.
Kouká na mě moje vlastní fotka z doby před labyrintem. Vlasy mám dlouhé a zastrčené za ušima a na sobě mám bílý plášť. Pod mým jménem a číslem subjektu najdu osobní údaje.
První jméno: Gwendolyn Cowellová. Věk: 17 let. Status: neimunní. Matka: neznámá.
Ušklíbnu se. Janson měl pravdu - Pageiová nikde nenechala ani zmínku o tom, kdo ve skutečnosti jsem. Brenda tvrdila, že na jeden neupravený dokument narazila v jejím počítači, ale tam se nedostanu. Všechny složky má zaheslované. Sjedu očima na jméno otce. Richard Cowell. Přemýšlím, jestli tento údaj je pravý, a potom pokrčím rameny a vhodím si složku do batohu. Očima tam na chvíli sjedu na Newtův deník.
Newt.
Vrátím se zpátky ke složkám a hrabu se v nich, dokud nenajdu jeho složku. Při pohledu na jeho fotku se mi sevře srdce. Potlačím slzy, když přeletím očima status neimunní, a chystám se složku zaklapnout a hodit do batohu, jenže v tom si všimnu...
Příbuzní: sestra (skupina B, subjekt B5)
,,Ježiši," splyne mi ze rtů.
Popadnu zase svou složku a otevřu ji, načež přeletím očima dolů a najdu slovo příbuzní. Je pochopitelné, že když Pageiová nechala odstranit pravdu o mém statusu i o matce, mohla změnit i to, že jsme s Arisem sourozenci. Ale ne. Opravdu to tam stojí.
Příbuzní: bratr (neznámý)
Panebože. Pageiová zřejmě z nějakého důvodu nechtěla zatajit, že mám sourozence, přestože tajila jeho identitu - možná to mohlo nějakým způsobem ovlivnit proměnné, kdyby tvrdila, že jsem jedináček, možná to žádný hlubší důvod nemělo. Ovšem pokud je to opravdu tak, že jsou informace o příbuzných pravdivé... Pokud je to pravda, pak... pak měl Newt sestru. Vrhnu se na složky a vylovím subjekt B5... a pusa mi málem klapne o podlahu. Identita jeho sestry tajná není. Ta dívka je imunní. Co víc - je naživu. A já ji znám.
Je to Sonya.
Země se mi mírně otřese pod nohama, což je znamení, že bych se neměla zdržovat. Brzo to tu všechno vybuchne. Popadnu taky Arisovu složku a zarazím se, načež se ještě chvíli přehrabuju hromadou, dokud nenajdu Chucka. Chci jeho fotku.
Potom se otočím a nestarám se o to, jaký svinčík za sebou nechávám, když se rozběhnu směrem, kterým doufám, že zmizeli Placeři.
Čas se vrátit tam, kde to všechno začalo.