Harry, Ron a Hermiona vystoupili z kočáru taženého testrály a rozloučili se s Nevillem a Lenkou. Harry byl stále trochu zmatený, co se týkalo testrálů. Bohužel se mu s testrály vrátily i nepříjemné vzpomínky z minulého roku. Cedric umřel kvůli němu a on si to stále vyčítal. Sirius a i ostatní se ho snažili přesvědčit, že to nebyla jeho vina. Ale on moc dobře věděl, že kdyby Cedrica nechal v tom bludišti a šel pro pohár sám, nic z toho by se nestalo. Možná mohl zabránit i návratu Voldemorta. Kdyby se stihl přemístit včas. Kdyby se bránil a neposkytl Voldemortovi svou krev. Cedric by mohl žít a Voldemort by se nevrátil. Zamračil se a naštvaně kopl do kamínku před sebou.
„Harry," ozvala se starostlivě Hermiona a položila mu ruku na rameno. „Děje se něco?"
„Nic se neděje, Hermiono," zalhal Harry, ale věděl, že mu nevěří. Hermiona trochu stáhla rty tak, jak to dělala profesorka McGonagallová, když se zlobila. Byla ale potichu.
„Co kdybychom šli za Hagridem. Támhle stojí," řekl Ron a podíval se na Hagrida, který stál u loděnice, od které posílal prváky do místnosti před Velkou síní. Harry si pamatoval, jak byl tenkrát nervózní. O kouzelnickém světě nevěděl skoro nic a obával se, že ho Moudrý klobouk pošle do Zmjozelu. Naštěstí si svou kolej mohl vybrat a byl za to rád. Občas ale pochyboval, jestli se víc nehodí do Zmijozelu.
Harry jen pokrčil rameny. „Klidně."
Došli až k Hagridovi, který si jich ani v prvních okamžicích nevšiml. Až když stáli před ním se na ně Hagrid podíval a široce se na ně usmál.
„Ahoj Hagride,"pozdravili ho a až teď si všimli, že má poloobr ve svých rukách dva velké kufry z tmavého dřeva se zlatým kováním a zlatými monogramy A.P. na obou bocích.
„Ahoj Harry, Rone a Hermiono. Jak se vám vede?"
Naše trio se na sebe navzájem podívalo. „Máme se dobře," řekla nakonec Hermiona. „A co ty, Hagride?"
„Však to znáte, mám se pořád stejně."
„Ty kufry asi nebudou tvoje, Hagride?"
„Ne, to vopravdu ne. Sou novýho profesora co tu bude učit.
„Kdo to je," zeptalo se trio současně.
„Nevim jestli vám to můžu říct," uvažoval Hagrid.
„Určitě můžeš Hagride. Stejně bychom se to dozvěděli od profesora Brumbála u večeře," prosila Hermiona.
„No, když to ste vy. Původně tu měla učit nějaká Umbridgeová."
„To je ta ropucha z ministerstva," řekl Harry svým přátelům. „Ta, která byla u mého výslechu a hlasovala proti mě."
„Nakonec se Brumbál rozhod, že tu bude učit někdo jinej. Myslim, že se jmenuje Alma LeFay Peregrinová. Ale už byste měli jít. Ať nepřijdete pozdě."
„Hagrid má pravdu," ozval se Ron. „McGonagallová by nás zabila."
„Profesorka McGonagallová," opravila ho Hermiona a přísně se na něj dívala. Ron jen protočil očima.
„Měj se Hagride," rozloučili jsme se s ním a pospíchali do Velké síně. Doběhli tam jen těsně před tím, než se dveře zavřeli.
„Kde jste byli," zeptala se jich Ginny a Neville současně.
„Šli jsme se podívat za Hagridem. Zeptat se ho jak se mu daří," řekl Harry.
„Nevíte, kdo by mohl být ten nový profesor," zeptal se Neville zvědavě.
„Vlastně víme. Je to Alma LeFay Pere..."
Ron už nestihl větu dokončit. Do síně zrovna vstoupila profesorka McGonagallová. V ruce nesla stoličku a na ní byl položený Moudrý klobouk. Prvňáci začali jeden po druhém chodit ke stoličce a následně byli řazeni do jednotlivých kolejí. Harrymu to připomínalo jeho, když byl v Bradavicích poprvé. Vypadalo to, že i někteří z těchto prvňáku jsou z mudlovských rodin. Do Nebelvíru se dostalo pět dívek a sedm kluků. Potom co byli všichni studenti zařazeni do kolejí se pustil Brumbál do svého každoročního proslovu. Bylo to stejné jako každý rok a tak se Harry zadíval na opravdu lahodně vypadající kuřecí paličky. Díky Merlinovi, Brumbál všem za chvíli popřál, ať si užijí hostinu. Harry a Ron na nic nečekali a ihned se vrhli na jídlo. Harry měl už hrozný hlad. Hermiona se na ně jen vyčítavě podívala, ale radši jim k tomu nic neříkala.
„Harry, Hermiono," ozval se Ron s plnou pusou.
„Co je Rone?"
„Znám ji."
„Koho," zeptala se Hermiona.
„Tu Peregrinovou."
„Odkud ji můžeš znát," zeptal se ho Harry a kousl si do kuřete.
„Z kouzelnických karet. Vzpomněl jsem si na to až teď. Navíc mi o ní jednou říkal taťka. Prý pracovala jako bystrozorka na ministerstvu. Říkal, že byla dost dobrá a chytila nějaké smrtijedy. Už přesně nevím kolik jich bylo ale určitě jich bylo víc než deset."
„To je zajímavé, Rone," ozvala se Hermiona se zájmem. „Víš o ní ještě něco?"
„Tohle je všechno."
„Zkusím se zítra po něčem podívat v knihovně," řekla Hermiona. „Třeba bych tam mohla něco najít."
„To je dobrý nápad Hermiono," pochválil jí Harry.
Znovu se všichni pustili do jídla a bavili se o všem možném. O tom co dělali o prázdninách nebo jak se těší na nový školní rok. Harry byl rád, že po dlouhé době nemusí na nic myslet. Jen si užíval společnosti svých přátel. Zásoby jídla se pomalu tenčili a na Harryho už šla ospalost. Klížily se mu oči, ale nevadilo mu to. Ron nebo Hermiona ho určitě vzbudí kdyby usnul.
„Harry," řekla Hermiona a šťouchla do něj.
„Hmm," zabručel Harry.
„Ještě tady není ta nová profesorka. Myslíš, že se jí něco stalo?" Až teď Harry otevřel oči a podíval se na svou kamarádku.
„Promiň Hermiono, ale jak mám tohle vědět," zamumlal rozespale.
„Jen jsem chtěla znát tvůj názor, Harry."
„Měla bys vědět, že jsi občas dost otrav..."
Nestačil doříct větu, jelikož se v ten stejný moment rozletěly dveře do Velké síně. Harry byl v ten okamžik naprosto vzhůru. Všichni studenti otočili hlavu k velkým dveřím, ve kterých teď stála jakási žena. Na profesorku byla možná až moc mladá. Měla průměrnou výšku a štíhlou postavu. Jak kráčela uličkou, všichni se na ni dívali. Klapot jejích podpatků se rozléhal síní jako dunění zvonů. Jako by s příchodem této ženy vzrostlo napětí na neúnosnou mez. Všichni byli tak ticho, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Až teď si mohl Harry prohlédnout profesorku Peregrinovou pořádně. Žena měla hrdě vztyčenou krásnou tvář s ostře řezanými lícními kostmi, úzkým nosem, velkýma jedovatě zelenýma očima a plnými rty staženými do jedné úzké linky. Kolem bělostné tváře jí padalo pár uhlově černých pramínků a zbytek vlasů byl svázán do velmi podivného drdolu. Rozhodně na něj nepůsobila jako profesorka a už vůbec nevypadala na někoho, kdo by byl na druhé lidi milý. Harry se podíval kolem sebe. Většina studentů jen strnule seděla a někteří si neslyšně šeptali a třeštili oči. Ani profesorčino oblečení mu o ní nedokázalo napovědět nic víc. Na sobě měla dlouhé černé šaty a přes ně přehozený černý cestovní plášť, který pevně spínala stříbrná brož s nějakým ptákem. Na hlavě měla špičatý čarodějnický klobouk se třemi dlouhými ptačími pery. Vypadala jako smrt. Otřásl se a zapudil tak nepříjemnou myšlenku. Jak se blížila k místu, kde Harry seděl, nepříjemný pocit se v něm jen prohloubil. Vypadala jako člověk, ze kterého rozhodně nechcete mít nepřítele. Pohlédl k profesorskému stolu a čekal jak budou reagovat. Někteří se na ni dívali zaraženě a jiní zase s respektem a úctou. Jediný kdo se tvářil zcela jinak než ostatní byl Snape a Brumbál. Snape se tvářil lhostejně jako vždy a Brumbál se na ženu usmíval od ucha k uchu. Žena k němu došla a neslyšně mu něco zašeptala. Brumbál jen kývl a pak se k nám otočil. Profesorka mezitím přejížděla svým ostrým pohledem po jednotlivých kolejních stolech. Vypadalo to, jako by se snažila zjistit naše nejtajnější myšlenky. Úplně nás propalovala pohledem.
„Dovolte, abych vám představil novou profesorku obrany proti černé magii," pronesl Brumbál. Harry se podíval na její tvář. Nebyl tam žádný úsměv ani žádná jiná emoce. Její tvář byla jako vytesaná z kamene.
„Profesorku Peregrinovou. Paní profesorka se uvolila přijmout toto místo a obohatit vás o mnoho cenných zkušeností. "
Ode všech stolů zazněl váhavý potlesk. Nikdo nevěděl co vlastně čekat a on se ani nedivil. Také si nemohl udělat na profesorku názor. Nevypadalo to, že by se profesorky váhavé a možná i chladné přijetí dotklo. Otočila se k nám zády a pružnou energickou chůzí došla k profesorskému stolu. Brumbál se k ní ihned připojil a posadil ji na místo vedle sebe.
Večeře už byla skoro u konce. Většina profesorů i žáků už byla pryč.
„Už bychom měli jít," ozvala se Hermiona. „Za chvíli bude večerka. Měli bychom zmizet, než z toho budeme mít nějaké problémy."
Harry na ni jen kývl a všichni tři se zvedli z lavice a vydali se do jejich společenské místnosti. Všichni tři byli unavení a tak si rychle popřáli dobrou noc a rozdělili se. Harry padl do postele jako mrtvý a rychle zalezl pod peřinu. Poslední co viděl nad hlavou byla rudá nebesa jeho postele.
Je tu další kapitola. Doufám, že se vám líbila. Pokud máte nějaké dotazy nebo připomínky, tak je pište do komentářů 😉😉😉. Jsem ráda, že čtete, hlasujete a komentujete. Děkuji. Vaše chosenwitch.