„Jsem velmi rád, že vás zase po dvou měsících mohu přivítat v Bradavicích. Doufám, že jste si všichni o prázdninách oddechli a jste připraveni na nový školní rok," řekl profesor Brumbál a usmíval se na všechny strany. I slepý by poznal, jak moc je ředitel veselý. Upřeně se díval svýma modrýma očima na své kolegy. Jako vždy mu v nich zářily veselé jiskřičky. Ředitel přecházel sem a tam a občas se na chvíli zastavil, aby se podíval na každého z profesorského sboru. Byl večer, den před prvním školním dnem, a učitelé měli první poradu roku. Na některých z nich bylo vidět, že by jim delší prázdniny rozhodně nevadily. Profesor Brumbál se na chvíli zadíval na portréty bývalých ředitelů a ředitelek. Všichni profesoři ho netrpělivě sledovali a čekali, jak se bude schůze dále vyvíjet. Bylo už opravdu pozdě večer a každý z profesorského sboru si přál být v posteli. Zítra je čekal velmi náročný den a každý z nich si uvědomoval, že až do školy nastoupí neposední studenti, nikdo z nich se už pořádně nevyspí.
„Nemám toho moc na srdci. Je tu jen pár novinek, se kterými bych vás rád seznámil," pokračoval ředitel. „Ale ještě než přejdeme k hlavní náplni dnešního večera, potřeboval bych vidět vaše osnovy. Víte, že bych si je od vás nežádal, ale ministerstvo nás tento rok bude sledovat pečlivěji." Profesoři začali vstávat se skřípotem židlí od velkého stolu. Nosili řediteli, který je celou dobu bedlivě pozoroval, tlusté stohy papírů a pokládali je před něj na jeho stůl. Po chvíli měl na stole tak plno, že by se mu tam nevešel ani jeden pytlíček jeho oblíbených citronových dropsů. Dostal chuť na něco sladkého. Ano, po poradě dojde za skřítky a poprosí je o jedno velké kakao. Najednou se probral z myšlenek, které ho odvedly daleko za dveře jeho ředitelny. Letmo se podíval na zápisky a zkontroloval, zda mu opravdu nic nechybí. Profesorům věřil. Přeci jen, všechny znal ještě jako studenty. Došel ke stolu, kde seděli všichni jeho kolegové a také se posadil na svou židli. Vždy když byla porada nechal k sobě do ředitelny donést velký stůl a židle. Vzpomněl si, když na židli, na které teď sedí on sedával předchozí ředitel Armando Dippet. Už to bylo dlouho co on sám byl profesorem. Byly to rušné časy. Z přemítání ho vyrušil známý ženský hlas jeho zástupkyně a ředitelky nebelvírské koleje.
„Albusi, mohli bychom pokračovat?" otázala se Minerva McGonagallová a sledovala svého nadřízeného přísným pohledem, kterým obvykle pozorovala své studenty.
„Jistě," řekl hned, přátelsky se na ženu usmál a pokračoval dál ve své řeči.
„Pravděpodobně jste si již všimli, že nám opět chybí profesor, který by učil obranu proti černé magii. Po incidentu, který se stal o prázdninách panu Potterovi se ministerstvo rozhodlo poslat sem někoho od nich. Byla vybrána jistá Dolores Umbridgeová. Měla za úkol vyšetřit tady jisté nesrovnalosti. Jak jsem již řekl dříve, ministr má pocit, že naše škola nesplňuje jisté jejich normy."
„Naše škola je nejlepší v celé Anglii," ozvala se profesorka Prýtová. „Proč si Popletal myslí, že tomu tak není?"
„Bohužel si myslím, Pomono, že naše škola s tím vůbec nesouvisí. Popletal se snaží udržet sám sebe a všechny okolo v domnění, že Voldemort je mrtvý." Při vyslovení černokněžníkova jména se většina profesorů zachvěla. „Popletal si myslí, že tato škola má na žáky špatný vliv a proto sem chtěli poslat ministrovu náměstkyni. Neřekl mi to sice přímo, ale po rozhovoru s ním jsem to dokázal docela dobře pochopit. Navíc si myslí, že usiluji o jeho místo ministra kouzel."
„Vždyť celá tahle situace je absurdní," rozhořčila se profesorka Sinistrová.
„Nemusíte se bát, Auroro. Poslal jsem ministrovi sovu s tím, že dle mého není Dolores Umbridgeová pro tento post dobrá a někdo se přihlásil dříve, a že už s touto prací počítá." Z úst jeho kolegů se ozvalo tiché zalapání po dechu. Nikdo se nezmohl na slovo, až promluvil muž v černém plášti.
„Brumbále, myslím, že není dobré lhát ministerstvu," řekl pichlavě a pozoroval svého nadřízeného. „Navíc momentálně nemáte s ministrem úplně dobré vztahy. Lhát mu a riskovat, že školu zavře je šílenství."
„Máte naprostou pravdu Severusi, ale já mu nelžu. Opravdu se někdo přihlásil dříve."
„A o koho se vůbec jedná?" zeptala se Minerva s očividným zájmem. Ze všech profesorů vyzařovalo opravdové napětí a zaujetí. Až tedy na jednoho z nich. Profesor Snape seděl na svém místě na konci stolu, s kamenným výrazem a svýma onyxově černýma očima propichoval každého kolem.
„Ano, kdo by byl takový blázen a ucházel se o práci, o které všichni říkají, že je prokletá."
Brumbál tuto Snapeovu poznámku přešel bez povšimnutí.
„Pravděpodobně jste si dnes všichni všimli, jak velkou mám radost. Je to proto, že se mi podařilo sehnat člověka, který se pro toto místo hodí více, než kdokoliv jiný. Jedná se o slečnu Almu LeFay Peregrinovou," řekl slavnostně a usmál se ještě více než předtím. Profesorským sborem se nesl vzrušený šepot. U stolu to hučelo jako v úle a vypadalo to, že tento hluk jen tak neskončí. Najednou profesoři nebyli unavení a živě se mezi sebou bavili.
„Já myslel, že pracuje jako bystrozorka," dostal se ke slovu profesor Kratiknot, když se profesoři trochu ztišili.
„Pracovala," opravil ho Brumbál. „Před nedávnem podala výpověď, avšak nesdělila mi proč. Jelikož se s ní dobře znám, přišlo mi jako dobrý nápad požádat ji o to, aby tu učila. Jak už jsem zmínil, je to ta nejlepší osoba, která by měla učit obranu proti černé magii. Přijede zítra, potřebovala si ještě něco zařídit.
Ten blázen Brumbál a jeho dobré nápady, pomyslel si profesor Snape. Čekal, že se z té Peregrinové vyklube někdo stejně neschopný jako Lockhart. Na povrchu lesk a uvnitř to hnije. Nahlas to ale neřekl.
„Myslíte si, že je dobré zaměstnat na tuto pozici někoho, kdo vám ani nesdělil, proč odešel z předešlé práce?" zeptal se radši.
„Slečně Peregrinové plně důvěřuji Severusi. Znám ji už velmi dlouho. Svěřil bych jí i vlastní život."
„To je obdivuhodné," pokračoval Snape a odděloval od sebe každé slovo. „Ale to, že bývala slavnou bystrozorkou ještě neznamená, že bude dobrou profesorkou."
„Vidím, že ji znáte Severusi."
„Pouze z novin a věřte, že mi to stačilo."
„Chodila s vámi do školy víte to, Severusi?"
„Bez této informace bych opravdu nemohl žít," pronesl Snape sarkasticky.
„Byla v prvním ročníku, když jste vy studoval v tom čtvrtém.
„Nepamatuji si ji, a ani o to nestojím" řekl Snape.
„To je velká škoda, Severusi. Je to pozoruhodná a skvělá žena. A to, že si ji nepamatujete bude proto, že tu studovala pouze dva roky a navíc ani nebyla ve vaší koleji."
„Co když nebude schopná zvládat učit?"
„Myslím, že bude, Severusi," zapojila se do rozhovoru Minerva a podívala se na svého mladšího kolegu. „Sama jsem měla možnost ji poznat. Byla to ta nejnadanější žačka, kterou jsem kdy učila. V prvním ročníku zvládala kouzla, která se učila až v sedmém. Byla inteligentní, ambiciózní a tvrdě si šla za svým." Snape byl mírně zaskočený. Ředitelka nebelvírské koleje neoplývala slovy chvály často. „Ale jednoho dne, v druhém ročníku se vytratila. Bylo to ze dne na den. Hledali jsme ji, jelikož jiná studentka z její koleje nahlásila, že nebyla po večerce ve svém pokoji. Až pak jsme se dozvěděli, že přestoupila na školu v Rumunsku. Po pěti letech se vrátila sem do Anglie. V osmnácti se stala bystrozorkou a v devatenácti..."
„Vystopovala většinu zbylých smrtijedů a zavřela je do Azkabanu," doplnil profesor Kratiknot.
„Proč tenkrát odjela?" zeptal se Snape pohotově. „Bradavice jí nebyly dost dobré?"
„Myslím," vložil se do řeči Brumbál, „že soukromí slečny Peregrinové není předmětem této porady." Snape se jen ušklíbl a už mlčel. Neměl v plánu se s Brumbálem hádat. Neměl rád tajemství a jak to tak vypadalo, tahle nová profesorka jich měla víc než dost. Nebo to byl další obyčejný člověk, o jehož osudu se přehánělo.
„To by bylo pro tuto poradu vše. Vás Hagride, bych chtěl požádat, abyste zítra z vlaku převzal kufry slečny Peregrinové. Poslala je sem, jelikož dorazí až při zahajovacím ceremoniálu. Přeji vám všem dobrou noc. Zítra nás čeká dlouhý den," popřál Brumbál svým kolegům dobru noc a počkal, až všichni opustí jeho kancelář
Profesoři si krátce mezi sebou vyměnily pár slov a poté se vytratili do svých kabinetů. Brumbál přešel ke svému stolu a s povzdechnutím se sesunul do židle. Otevřel jednu ze zásuvek ve svém stole a vyndal z ní vystřižený novinový článek. Text znal nazpaměť a tak se jen zaměřil na fotografii, která k němu byla přiložená. Pousmál se na černovlasou ženu stojící na snímku. „Už se brzy uvidíme," zašeptal ředitel a pohladil ženu prstem po tváři.
Kapitola číslo 1 je na světě. Děkuji za přečtení a hlasy. Vaše chosenwitch.