"No já zírám! Kdopak si tu někoho našel?" otočila se za hlasem a otráveně zakroutila očima, když spatřila Sophii, kterak si to míří ladnou chůzí k ní.
"Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá?" řekla jí se smíchem a Helene odhodlaně přešla blíž. Zrzečce se v očích mihl strach, který hned zmizel, jakmile několikrát rychle zakmitala dlouhými řasy.
"Knedlíčku, klid. Je to jen sranda!" zvedla ruce a překroutila nad chováním brunetky očima.
"Já se moc nebavím," odsekla hnusně. Tento tón se samozřejmě nelíbil dívce naproti ní. Helene nestihla ani vyslovit omluvu, protože takhle odporně to vyslovit nechtěla. Najednou ležela na zemi a s děsem se podívala na dívku, která si se zájmem kontrolovala manikúru. Helene nechápala, kde se ta síla a zlost v Sophii bere, jelikož vždy byla jen poskokem Amandy.
"Ale já ano," odpověděla jí zrzka. Znovu se napřahovala, ale její pohyby byly ihned někým zastaveny.
"Myslím si, že to už stačí," sykla osoba, která pevně držela Sophiino zápěstí. Dnešek už nemohl být lepší, když brunetka zachránce poznala. Nebo bych spíše měla říct zachránkyni?
Amanda se vražedně zadívala na dívku, než Helene pomohla na nohy. Sophia se rozesmála, až se pak smíchem popadala za břicho.
"Přibrala si tak tunu a teď se zastáváš téhle husy?" začala s posměchem. Ani jedna jí neodpověděla. Helene se pořád vzpamatovávala z toho, že Amanda byla poprvé milá. Blondýnka vedle ní zase měla taktiku neodpovídat na urážku. Ignorování je totiž nejlepší způsob, jak nevyvolávat zbytečnou válku.
Sophia se na dívky dívala ještě několik okamžiků, než se otočila na podpatku a odkráčela znovu pryč. Sebevědomě vstoupila do Velké síně, kde nezapomněla hezky pomluvit Amandu spolu s Helene a vroucně se vnucovala k Louisovi, kterému přišla její přítomnost otravná.
"A ty, když někdo změní stranu, sebereš jeho místo a jsi ještě odpornější," zamumlala si Amanda pro sebe, poté se podívala na Helene.
"Dobrý?" zeptala se jí. Brunetka pouze přikývla, než znovu osaměla. Nechtěla tu strávit už ani minutu, proto rychle opustila hrad a vydala se tam, kam vždy v Bradavicích chodívala, jakmile byl úplněk.
Stála v krásných šatech u jezera, dívala se na oblohu a čekala až se měsíc konečně ukáže v podobě, kterou milovala. A od té doby, co byla tady, si ji zamilovala ještě víc. Uslyšela několik hlasů a bolestné skučení. Zarazila se a pomyslela si, jestli to znovu nejsou ti čtyři troubové dělající neplechu jejímu bratranci. Nadzvedla tedy svou rudou sukni a s rychlým nakračováním šla za zvuky.
"Musíme se přeměnit," pípl někdo potichu se strachem v hlase. Šumění vody se ztratilo a nahradilo jej praskání větví a vůně jehličí.
"Dneska se do Chroptící chýše nedostaneme," ozval se někdo další. Helene se dostala na mýtinu, kde postávali lidé. Brunetce se rozzářila tvář, kdy poznala Jamese. Ten se mračil. Jeho rozhořčení způsobil jeden pár, který postával blízko Vrby mlátičky. Nemohli se přes ně dostat do úkrytu. To ale brunetka nevěděla. Chtěla vylézt ze svéhu úkrytu, ale ihned se zarazila, když se podívala níž, kde ležel jeden z mladíků v bolestivé křeči. Pustila svou sukni a úsměv jí opadl z tváře. Přitiskla si dlaň na ústa, aby nevyjekla. Bylo to tady, úplněk.
"Je to až moc bolestivé," procedil mladík na zemi skrze zuby. Ostatní tři neváhali a pokývali na sebe rychle hlavami. Připadala si jako blázen, když místo Jamese, Siriuse a Petera uviděla jelena, psa a krysu.
Vyjekla, když uviděla Rema v křeči. Slyšela praskání kostí, skučení a řev, jenž se rozléhal celou mýtinou a lesem. Nedivila by se, kdyby to slyšeli i ve Velké síni i přes tu hlasitou hudbu. Dívala se na místo před sebou, kde se její Remus měnil v někoho, koho už několikrát viděla na vlastní oči.
Rozplakala se, křik se jí zarýval do uší. Jakmile uslyšela zavytí, utišila svůj pláč. Pohlédla na zvířata, tedy spíše své přátele, kteří si jí zatím nevšimli. Čekala, co se teď bude dít. Stála tam klidně, třásly se jí jen dlaně, ale pak, když uviděla Jamese a Siriuse, kteří kopli či kousli Rema, protože se po nich oháněl drápy, zakřičela.
"Dost!" rychle si připlácla ruku na ústa. Vlkodlak se za zvukem otočil. Helene se pousmála, neboť si myslela, že ji poznal. Kdyby bylo trošku později, poznal, ale teď když bylo ještě brzy a on byl čerstvě proměněný, rozeběhl se. Brunetka se rychle vydala zpátky k jezeru. Věděla, že má náskok, okamžitě si sundala lodičky a běžela po jehličí bosky.
Cítila, že za chvíli zkolabuje a když sebou šlehla na zem, protože se jí podlomila kolena, pocítila poprvé strach. Díky nárazu do hlavy, viděla jen obrysy. Naposledy vyjekla, když spatřila drápy, než omdlela.
----
Vyčerpaně vyšla z pokoje a přemítala si v hlavě včerejší večer. Nedokázala uvěřit, že Remus je tím zvířetem. Nebyla znechucená, byla spíš zklamaná, že jí to neřekl. Všechny ty věty, pocity a debaty. Najednou si uvědomila, co vše vlkodlakovi řekla. Musela údivem otevřít ústa, které pak ihned zavřela.
Rychlým cupitáním došla do Velké síně, kde se posadila hned k nejbližšímu volnému místu. Ignorovala zkoumavý pohled Severuse a zakousla se do topinky, na níž neměla upřímně ani chuť. Potřebovala svou mysl nějak zaměstnat, proto uvažovala nad tím, co bude dělat, až toto všechno skončí. V hlavě jí stanul obrázek její, o několik minut starší sestřičky. Tento zjev byl pouze představou, jak by mohlo její dvojče vypadat. Má stejné vlasy jako ona? Je podobná spíš na maminku nebo na tátu? Žije ještě? Pamatuje si na ni?
Z přemýšlení jí vyrušilo odkašlání a později i zaťukání na rameno. Otočila tedy svou postavu a podívala se na narušitele jejich myšlenek. S údivem se koukala na nervózní Amandu, která skoro až stepovala u stolu.
"Můžu si k tobě sednout?" zeptala se a v jejím hlase nebyla ani stopa nechuti či opovržení. Helene pouze přikývla a shodila z lavice svou brašnu, kde měla pár dalších dopisů pro tetu Marlene, která zatím na žádný z předchozích neodpověděla.
Všimla si, jak si blondýnka kryje své boky a břicho. Musela se zamračit, protože si vzpomněla na narážky Sophie u Velké síně minulý večer. Brunetce nepřišlo, že by Amanda ztloustla. Spíše si teď myslela, že vypadá mnohem lépe a zdravěji. Nebyla už tak přehnaně hubená, vlastně měla teď stejnou postavu jako Helene. V duchu si pomyslela, co s lidmi může udělat několik urážek a předsudků.
"Už vím, jak ses celou tu dobu cítila," začala potichu Amanda, "a chtěla jsem se ti omluvit. Nebylo správné si z tebe utahovat a teď to nejspíš vypadá, že jsi moje poslední možnost a náhrada. Zjistila jsem, jak jsem se pletla. Jsi hezká a vypadáš normálně."
"Díky," odpověděla jí stroze a ani si neuvědomila, že v jejím hlase byla prošpikovaná ironie. Divila se, co z člověka udělá taková změna. Amanda přibrala díky stresu z Turnaje. Spolužáci z Krásnohůlek si toho začínali všímat a teď se stala ona terčem posměchu, že je tlustá jako knedlíček.
"Amando, nemůžu ti jen tak odpustit ty roky posměchu, ale jsem ráda, že jsi konečně dostala rozum." Helene se zvedla ze svého místa a chtěla vyrazit ven ze síně. Pak se stejně zarazila, otočila se na blondýnku, která klopila hlavu, a povzdechla si.
"Ale takhle vypadáš mnohem lépe. A myslím si, že nejsem jediná, kdo si to myslí," mrkla na ní a měla právě na mysli ty zbožné pohledy bradavických studentů, kteří z Amandy ani na moment nespustili svůj zrak.
-----
Seděla znovu na nádvoří. Tam, kde to všechno začalo. Tam, kde našla bratrance a skupinku kluků. Přesně na tom místě, kde se poprvé podívala do očí, které ji uchvátily. Do Remových očí.
A právě on se vedle ní posadil na chladnou zem, kde byli skryti před ostatními, kteří obědvali. Ani jeden z nich nebyl hladový. Museli neustále myslet na včerejšek. Na ty krásné chvíle, které pak ukázaly pravdu a zároveň jednu velkou lež.
"Možná bychom se už neměli vídat.." pronesl s hraným klidem mladík, když se dívka nepřítomně dívala na sloupy naproti ní. Helene se okamžitě postavila na nohy, nechápajíc jeho chování. Nejdříve jí líbá a teď ji znovu odhání.
"Proč to říkáš? Proč mi tak ubližuješ?!" zvedala každým slovem hlas, který, i kdyby byl sebevíc tichý, by i tak slyšel. Remus se postavil a svou dlaň přesunul na její. Drželi se za ruce, mezitímco se jejich duše vzdalovaly.
"Nechci tě mou hloupostí připravit o život," pověděl popravdě. Helene pokroutila hlavou a uchechtla se. Jeho oči a vůně ji pomaličku zabíjely, ale věděla, že tohle je i také jediná věc, která ji při životě drží.
"Ty bys mi nikdy neublížil," ke konci šeptala, neboť se jí zlomil hlas.
"Málem se to přeci stalo!" vykřikl a tím nechal dívku mlčet. Spolkla všechny argumenty a podívala se uslzeně do jeho očí.
"Jsem stvůra a ty to víš," řekl pevně. Zakroutila několikrát hlavou, jako by tyhle slova nechtěla vůbec poslouchat a toužila je vyhnat či vytřepat z hlavy.
"Jsi krásný, v obou případech," pronesla tiše, když něžně hladila tvář posetou jizvami, které nově přibyly.
"Miluješ mě?" otázal se hned. Jeho dotaz jí zaskočil. Sváděla vnitřní boj. Myslela na sestru, rodinu a na to, co by bylo potom, až skončí Turnaj. Projelo jí hlavou to, co teď říkal. Přišlo jí, jako by chtěl, aby řekla ne. A jelikož vždy svůj pocit poslechla, udělala to. Řekla ne.
"Milovala jsem tě někdy?" otázala se sama sebe, zatímco hleděla do jeho krásných očí, které dokázaly vždy odhalit byť jen maličkou lež. Ignorovala bodavý pocit hrudi, když jí došlo, že právě musí dokonale lhát.
"Nevím, neznám samu sebe," sklopila raději zrak, nedokázala zvládnout ten nátlak, "nemiluji samu sebe, natož abych milovala někoho jiného."
Musela si v duchu zatleskat, že zvládla vymyslet na místě takovou důvěryhodnou lež. Odhodlaně zase zvedla hlavu a on ji zkoumal. Zkoumal, hledal nějaký náznak nejistoty. Bylo tam toho mnoho, avšak mladík to nevnímal. A bylo to schválně. Pamatoval si každý pohled i slovo, které mu ve zvířecí podobě vykládala. Věděl pravdu, ale nevyjadřoval se. Zapomněla na to, co mu řekla a možná, že to bylo dobře. Remus totiž nikdy nedokázal pochopit, že někdo jako ona mohla milovat a toužit po někom, jako je on.
"Nemusela jsi mě tahat za nos, Helene," odpověděl jí. Snažil se skrýt svou bolest. Nebylo to však utrpení z toho, že mu řekla tuto věc. Spíše se nedokázal smířit s tím, že ji opravdu donutil říct tyto věci. Že se bála vyznat se mu. A že on byl takový hlupák a nechal to být.
Odešel a jakmile odešel za roh, vyběhl rychlostí a hnal se ven. Přímo k jezeru, kde pak složil svou hlavu a poddal se pláči jako malý kluk. Ale bylo mu to jedno. Musel přijmout bolest.
Helene se zatím opřela o stěnu hradu a přemáhala své slzy, aby zůstaly skryté. Chtěla plakat, ale toužila po něčem jiném. Stočit se Removi do náruče a už nikdy z ní neodejít.
"Ale musela jsem ti teď lhát do očí.. Pro tvoje dobro."