Další kapitola :)
Najednou Harrymu přišlo, že Severuse Snapea vůbec nezná. Díval se na něj a viděl před sebou úplně cizího člověka, co si klidně od mladého kluka nechá plivnout do obličeje. Čím je pro něj Raul tak důležitý, že mu to projde? Z jeho myšlenek ho nakonec probraly Raulovi slzy, co se mu znenadání objevily v očích.
„Proč jste ho bránil? Víte přece, co udělal mému otci," vypravil ze sebe Raul chraplavě. Nenávist v jeho očích nahradila čistá oddanost vůči muži, klečícím před ním.
Severus po celou dobu nehnul ani brvou, co by jiné dojalo a dohnalo k slzám. Jeho to ještě více zatvrdilo, už od mala nesnášel slzy. Většina lidí si pokaždé své přání vymáhala právě slzami, když neviděla jinou možnost, tak prachsprostě vydírala a Raul nebyl výjimkou. Svým hezkým vhledem ovládal lidi a nutil je k tomu, co sám chtěl. Severus ho ale prohlédl dávno. Bylo to hned na začátku konce války, kdy mu přišel pogratulovat k pádu Pána Zla. Tehdy Severuse okouzlil. Myslel si, že takové rozkošné nevinné mladé stvoření o něj nebude mít zájem. Jak on se mýlil. Raul mu nadbíhal, kde se dalo a Severusovi to dělalo dobře. Začal mu proto kupovat všelijaké dárky. Ukazoval se s ním na veřejnosti a pro své poblouznění neviděl to, co je zřejmé, že ho mladý Raul využívá jen proto, aby dostal místo na ministerstvu. Celé to šťastné období trvalo asi dva měsíce, než to začalo skřípat. Raul byl často pryč, vymlouval se na práci. Ze začátku to Severus i chápal, lidé na ministerstvu měli Raula rádi i přesto čí to byl syn. Sám ministr si ho vzal pod svá ochranná křídla a bral ho jako syna. Zlom nastal tehdy, když už to Severus nevydržel a pokusil se s Raulem rozejít. Mladý Popletal se mu vysmál a řekl, že on se s ním rozhodně nerozejde, teprve až sám on bude chtít. To byla pro Severuse poslední kapka, ukázal mu proč byl dřív Smrtijedem. Raul ani ne po deseti minutách pelášil i se svými věcmi pryč ze Snapeova bytu. Když za ním Severus zavíral dveře, poprvé si přiznal, že není lehké být pro kouzelnický svět hrdinou, že mnohem víc by chtěl být zase jen nerudný mistr lektvarů bez falešných fanoušků, co ho stejně využívali jen pro svoje potřeby. Už nikdy s nikým nebyl víc jak jednu noc. Pro změnu on začal využívat je. A tajně si přál mít zpět svého, dříve neoblíbeného, žáka, do kterého se později zamiloval, i když to nedával najevo. Tak hrozně litoval svého rozhodnutí. Chtěl ho zpět. A pak na Příčné ulici zahlédl toho, komu tak moc ublížil. Změnil se, měl dlouhé vlasy, dělaly ho křehčím, než ve skutečnosti byl. Ucítil neodolatelnou chuť se za ním rozběhnout, jak malý puberťák a znovu se s ním jen tak pohádat do krve, jen kvůli blbosti, jako dřív. Jenže to nebylo možné, on svojí šanci na to být v Potterově blízkosti zahodil. Jen proto, že byl namyšlený hlupák. Sledoval ho tenkrát hodně dlouho. Nemohl si proto nevšimnout, jak na Pottera lidé reagovali. Někteří se zhnusením, jiní s pohrdáním a malá část i s lítostí. Našli se i tací, co se nestyděli po Potterovi hodit kus kamene a křičet po něm 'děvko'! A Potter to vše snášel se zkamenělým výrazem. Severus to všechno jen mlčky sledoval a chtěl vrátit vše, co kdy o Potterovi řekl. Trvalo týden, než se rozhoupal k nějakému činu. Vydal se tehdy do Medového ráje a koupil tam tu největší krabici čokoládových žabek, co tam měli. Nechal jí zabalit do krásného balícího papíru a na kartičku napsal jen jediné slovo 'Odpusť', nechal to s malým příplatkem poslat na uvedenou adresu. Jestli mu poslal Potter něco na oplátku, to se už nikdy nedozvěděl, protože tehdy ho už měl v moci Bell. Naštěstí se v Potterovi opět probudil záchranný komplex a nenechal Bella, aby lidi úplně pohltil a za to mu Severus nepřestane být vděčný a rozhodně si druhou šanci s Potterem nenechá jen tak zničit tímhle otrapou, co si myslí, že mu pro jeho hezkou tvářičku všechno projde. Upíral na něj své oči v domnění, že ho obměkčí. Ty časy jsou už dávno pryč! Severus se místo na Raula podíval na Pottera a viděl, že má v očích zmatek. Vysvětlí mu to, ale až později.
Přesně tohle Harry dokázal vyčíst v Severusově pohledu, proto nenaléhal. Někdy ho až děsilo, jak moc mu dokáže občas bez řeči porozumět.
Zřetelně kývl na to, že chápe a pak se otočil k ministrovi kouzel. „Kingsley, myslím, že mladý pan Popletal, by měl projít aspoň první fází výslechu pod Veritasérem a pokud během výslechu odpřisáhne, že už nikdy nenapadne mou osobu jakýmkoli způsobem, tak mu dejte volnost, ale pokud to poruší, půjde do Azkabanu na jeden rok." Navrhl tento druh trestu Harry, a čekal, co ministr na to, ten souhlasil a bez prodlení mladého muže odvázal a pokusil se ho postavit na nohy.
Raul ale hned začal klesat zpět k zemi.
Oba postarší muži se k němu ve spěchu natáhli, aby ho zachytili. Ani jednomu nedošlo, že to byl jen trik jak se dostat k jednomu z nich. Přesněji řečeno k Severusovi, který byl také rychlejší než Kingsley, takže teď držel mladého muže v náručí.
Harry se na to nemohl koukat, proto raději odvrátil hlavu pryč od toho obrázku před ním. V očích ucítil nepříjemný tlak. O to víc byl ten tlak větší, když uslyšel hlas Severuse.
„V pořádku?" Otázka mířila na Pottera, který měl tvář otočenou od nich. Jenomže na otázku odpověděl úplně někdo jiný.
„Nevím Seve, motá se mi trochu hlava asi od toho, jak jsi se mnou švihl o zeď." Raul se snažil znít co nejvíc slabě. Bohužel mu na to skočila ta nesprávná osoba.
Kingsley ihned přičaroval pohodlné křeslo a bez námitek odebral Raula ze Severusovi náruče.
Ten jak měl ruce volné, chtěl otočit Pottera k sobě, ale zastavil ho Harryho hlas, co zněl bez života.
„Jestli se tady panu Popletalovi, motá hlava, měl by zajít nejprve ke Svatému Mungovi," prohlásil a otočil zpět, čekal, co na to ostatní. Raul začal lehce přikyvovat.
„Máte pravdu, pane Pottere, ale nevezmou mě přednostně." Hrál smutný tón a sklopil hlavu do klína. Ministr opět nezklamal, honem si přiklekl k mladému muži v křesle.
„Proč by tě neměli vzít přednostně, Raule? Jestli máš otřes mozku, budou tě muset vzít na ošetření, co nejdřív."
Raul na slova reagoval jen prudkým pohybem hlavou. „Ne pane Ministře, i když je už dávno po válce, lidé si pořád pamatují jméno Popletal a nechtějí s ním mít nic společného." Raul vypadal, že se každou chvíli rozpláče.
Harrymu se z toho divadýlka zle. Kam ministr, kterého si vždy vážil, pro jeho bystrý úsudek dal rozum? Vždyť tohle bylo jasné divadlo, každý to viděl, tedy, aspoň ten kdo měl kousek rozumu a nemyslel tím, co má v kalhotách. Harry si nemohl pomoct a otočil zrak mírně na Severuse. Jaké překvapení pro něj bylo, když se jejich pohledy střetly. Ze zírání jeden na druhého, je vyrušily až kroky. Oba se s mrkáním probrali z tranzu a podívali se, kdo se to k nim blíží.
Byla to rodina Malfoyových. Paní Malfoyová vypadala zase zcela v pořádku.
Harry uhnul Luciusovi z cesty. Protože nevypadalo, že by si ho vůbec všiml, jak byl rozzlobený. Dvě ruce se mu omotaly okolo předloktí a přitáhly si ho víc k sobě. Neprotestoval. Momentálně měl jiné věci na práci, děsil se toho, čeho všeho je schopný Lucius Malfoy za napadení své ženy, i když neúmyslně.
Podobné myšlenky musel mít i mladý Popletal, jelikož se na svém místě v křesle přikrčil, když se Lucius nahnul až k jeho tváři.
„Kdo ti dal právo útočit v mém domě!" Hlas Luciuse Malfoye zněl vražedně.
Harry věděl, že jediné co ho drží od vytáhnutí hůlky je ministr a jeho poskoci kolem.
„Já nevím, něco mě nutilo to udělat," šeptal bázlivě Raul a mrkal řasami, jak malé dítě, co si neuvědomuje, za co je kárán.
„Lžeš a já to dokážu! Popo!" křikl Lucius do prostoru a narovnal se, nepouštějíc pohled z Raula. Ani ne do vteřiny se vedle něj objevil malý skřítek.
„Pán si přeje?" Uklonil se.
„Dones mi Veritasérum!" rozkázal Lucius.
Skřítek na nic nečekal a zmizel.
Raul si začal uvědomovat, do jakého maléru se dostal, protože se otočil na Pastorka a začal ho úpěnlivě prosit. „Tohle nemůžete dovolit, ministře. Nemůže mě přeci vyslýchat jen tak bez povolení!" Tentokrát se mladý Popletal doopravdy bál a taky měl čeho, o Luciovi Malfoyovi bylo všeobecně známo, že když mu někdo zaútočil na rodinu, nedopadlo to s ním dobře.
Kingsley se otočil na Luciuse. „Pane Malfoyi, myslím, že Veritasérum nebude nutné." Snažil se znít autoritativně.
„Naopak, pane ministře, myslím, že je na místě." Nenechal se Lucius. „Napadl mou ženu!"
„To byla nehoda." Vmísil se do hovoru Raul. „Kdyby neseděla tak blízko Pottera, nestalo by se to!"
Lucius se pohnul tak rychle, že to většina nestačila ani zaregistrovat.
„I kdyby s tím moje žena neměla nic společného, stejně bych trval na svém." Malfoy vypadal, že ho drží na místě jeho železná vůle.
Mladý Popletal naopak nevypadal, že by si potencionálního nebezpečí všiml. Protože jinak by byl zticha. „A proč jako? Co pro vás Potter udělal, tak zásadního, že ho teď tak bráníte? Je to snad vaše děvka?!"
Plesk! Ostré plesknutí zaznělo celou místností.
„Ještě jednou se takto vyjádříte a vyzvu vás na souboj." Lucius svá slova myslel zcela vážně a v uších mu hučelo. Nesnášel tohohle spratka. Popletalova krev se nezapře. Do této napjaté atmosféry se přemístil skřítek a uctivě dal svému pánovi do dlaně lahvičku Veritaséra. Pán domu se otočil k mistru lektvarů. „Severusi, můžeš?"
Snape jen kývl, vzal si od něj lahvičku a odšrouboval jí, lehce k ní přičichl, zda je v pořádku. Když se ujistil, že ano, pustil Harryho a přešel dvěma kroky k mladíkovi. Neurvale mu otevřel pusu, zaklonil mu hlavu, čímž ho donutil spolknout tři kapky, které mu nakapal na jazyk.
Lucius si mezitím vyčaroval židli naproti křeslu. Výslech mohl začít. „Jak se jmenujete?" Položil první otázku.
„Raul Viktor Popletal," odpověděl muž monotónně.
„Kde a kdy jste se narodil?" Pokračoval nemilosrdně Lucius Malfoy.
„U svatého Munga, roku devatenáct set sedmdesát sedm."
„Proč jste dnes přišel?" Konečně se dostávali k tomu podstatnému.
„Kvůli Severusovi Snapeovi. Myslel jsem si, že tu bude, že se znovu pokusím dostat. Jenže on se mezitím vychrápal s tím pitomým Potterem, jako by mi snad šahal po kotníky. Dostal jsem vztek a rozhodl se, že Pottera zabiju."
Harry po celou dobu stál vedle Severuse a poslouchal výslech. Nechávalo ho to zcela chladným, nebylo by to poprvé, kdy ho chtěl někdo zabít. Koutkem oka si všiml Snapea, jak se na mladého Popletala dívá. Dávno mu došlo, že mezi těma dvěma muselo v minulosti k něčemu dojít. Jinak by se Severus nechoval takhle. Teď však byl jeho pohled plný nenávisti a odporu k tomu muži sedícímu v křesle. Někde v koutku duše to Harryho těšilo, ale nikdy by to nepřiznal. Pak už měl Harry vše jako v mlze, výslech pokračoval dál, ale on si ho nevšímal, místo toho se nenápadně vytratil z jídelny plné lidí a šel si odpočinout do salonku. Těžkopádně si sedl na jeden z gaučů a natáhl nohy směrem dopředu. Aby řekl pravdu, byl unavený a už by se nejraději viděl doma v posteli.
Tak co?
Budu ráda za komentáře a hvězdičky.
Všem vám co děkuju že to stále čtete a podporujete .