Ahojky,
první kapitolky se pokusím vydat v rychlejším sledu, ať se příběh trochu rozjede, takže tady je hned druhá kapitola :)
doufám,že se příběh bude i dále líbit :)
příjemné čtení
Shana
Atrium se začalo pomalu plnit dalšími studenty a tichou místností se začal šířit šum hovoru. Barča, která neměla s kým si povídat, alespoň poslouchala, jak si ostatní vyměňují zkušenosti a dojmy. S potěšením, a asi i jistou dávnou škodolibosti shledala, že ostatní nebyly tak úspěšní jako ona. To jí dávalo velkou naději, že by mohla mít v celkovém hodnocení dobré umístění. A to znamenalo i širokou volbu škol.
Jako poslední vyšel ze třídy tmavovlasý mladík s pihami. Jeho výraz naznačoval, že nejspíše propadl. Za ním vyšla instruktorka a hlasitě zatleskala, aby získala pozornost. Musela tak učinit třikrát než se šum hovoru snížil natolik, aby byla slyšet.
„Test je oficiálně ukončen, nyní vás odvedu zpět do haly, odkud můžete jít na jídlo nebo počkat."
Po těch slovech zamířila bez dalších okolků do chodby, kterou předtím všichni přišli. Dav začal opět šumět ale následoval jí. Pomocí desek na okraji chodby se opět dostali dolů, kde na ně instruktorka počkala.
„Vyzvednu vás zde a to na minutu ve čtrnáct hodin odpoledne. Máte tedy přesně dvě hodiny na jídlo. Pokud se opozdíte nebo nedostavíte budete v následující části Zkoušky hodnoceni bodovým ohodnocením nula," sdělila stroze a její tón kontrastoval s laskavou tváří a sladkým úsměvem, který stále měla.
Šum zesílil a žena se otočila k odchodu. Barče zakručelo v žaludku a to jí dodalo odvahu k dotazu.
„A kde se tady dá koupit něco k jídlu," zeptala se nahlas.
Polovina studentů kolem ní se na ní zděšeně podívalo, jako by provedla největší drzost na světě.
Žena se otočila zpět. Nezdála se nijak zaskočená ani pohoršená a pohotově odpověděla.
„Za zlatky si můžete koupit jídlo z naší kantýny, která je dál touto chodbou," ukázala na jednu z chodeb ležící na tomto podlaží.
Proudilo do ní velké množství kouzelníků.
„Anebo můžete vyjít ven, kde najdete několik triviálských restaurací a občerstvení," dodala.
Barča v jejím tónu seznala mírné znechucení. Nepřekvapilo jí, bylo hodně kouzelníků, co neměli rádi triviály a jejich část světa. Hodně z nich zastávalo názor, že by se jim mělo přikázat přestat znečišťovat jejich zemi a ničit přírodu.
„Děkuji,"odpověděla a bez dalších okolků zamířila do kantýny.
Kantýna byla velká a velice hlučná místnost od zdi ke zdi zaplněná malými stolky se židlemi okolo. Po pravé ruce byl veliký pult s řadou kouzelníků v bílých hábitech. Všichni příchozí mířili právě k tomuto pultu. Barča se tedy zařadila do tvořící se řady a čekala. V žaludku jí znova zakručelo a ona si uvědomila, že téměř nesnídala. Potichu zakňučela ale řada se hýbala velice pomalu. Za ní se zařadilo několik studentů, které si pamatovala ze zkoušky.
„Doufám, že se to bude dát jíst, můj žaludek nesnese levné jídlo," prohlašovala ta nepříjemná blondýnka dva lidi za ní a její stejně blonďatá kamarádka horlivě přikyvovala.
Barču začínala silně rozčilovat.
„Doma máme několik sluhů, co se specializují jen na vaření," pokračovala dívka dále.
Barča vyvalila oči.
Sluhů? Opravdu?
„Je jedno, kdy mám hlad, vždycky mi připraví co chci."
„A proč teda nemáš jednoho tady sebou," nevydržela to Barča.
Dívka jí byla už vysloveně odporná a ona prostě nedovedla držet jazyk za zuby.
„Prosím? To jako mluvíš se mnou?" ohradila se blondýna a upřela na Barču své zelené oči.
„Ano. Jestli si chceš pořád na něco stěžovat tak si to zařiď po svém ale neotravuj s tím ostatní lidi. Nelíbí se ti tady kantýna? Nemusíš tu jíst," obořila se na ní Barča a sama nechápala, proč je na dívku tak rozčílená.
Ano, měla hloupé řeči, ale proč jí tak strašně rozčilovaly?
„Můžu si říkat co chci a kdy chci," prohlásila dívka a z jejích očí se staly malé štěrbinky.
„Ale my nejsme zvědavé na to to poslouchat," ozval se k Barčinu překvapení jiný hlas.
Zmateně se otočila a hleděla na černovlasou dívku vedle sebe. Pozvala v ní tu, co skončila s testem jako první.
„Na takové slepice jako jsi ty není totiž nikdo zvědavý," dokončila černovláska svou řeč a s Barčou obě spokojeně pozorovali jak blondýnka vzteky rudne.
Několikrát vztekle zadupala jako malé dítě a pak se otočila a nabubřele odkráčela z fronty. Druhá blondýnka na dívky udělala neslušný posunek a připojila se ke kamarádce.
„Teda, díky, to jsem nečekala," otočila se Barča s neskrývaným překvapením na dívku.
Ta se vítězoslavně ušklíbla.
„To čeká od šprtky málokdo," pokrčila rameny a postavila se bokem aby naznačila, že další debata není žádoucí.
Barča se ale nechtěla vzdát tak snadno.
„Tak to myšleno nebylo. Obvykle jsem já za tu špatnou, když vybuchnu, takže je dost nečekané, že je někdo na mé straně," vysvětlila.
Dívku to zaujalo.
„Já takové rozmazlené kecy nesnáším."
„Přesně, já taky. Měla jsem co dělat abych jí nepřetáhla něčím po hlavě už předtím, když jsme šli do té místnosti," vydechla Barča nadšeně, že ze sebe může shodit ten vztek.
„Jsem na tom stejně," přitakala dívka.
„Mimochodem jsem Barbora Nová, říkají mi Barča ideálně," natáhla k vysoké dívce ruku.
„Andy. Tedy Andrea Kazdová. Těší mě," odpověděla a nabízenou ruku lehce stiskla.
„Všimla jsem si, že jsi byla první, kdo odevzdal práci," nadhodila Barča a doufala, že se s dívkou lépe seznámí.
Ačkoliv na první pohled působila poněkud odtažitěji byla jí velice sympatická. Nebo možná právě proto, že taková byla.
„Hmm, ano," odtušila Andy ale nevypadala, že by tohle téma chtěla nějak dále rozvádět.
Barča tedy zkusila něco jiného.
„Kde jsou ty ostatní dívky?" zeptala se jako by mimochodem.
„Jaké?"
„No, před testem jsi se bavila s malým hloučkem holek, myslela jsem, že seznáte."
„Ne tak docela. Nejsou to moje kamarádky, ale mojí sestry," vysvětlila tmavovláska, „já je moc nemusím ale nikoho jiného tady neznám."
„Vy jste dvojčata?" zaujalo Barča.
Vždycky toužila po dvojčeti. Nebo alespoň po sourozenci. Častokrát si představovala jak by bylo báječné mít sestru se kterou sdílí tajemství, vyměňují si oblečení, kryjí jedna druhou při problémech a podobně.
„Ano, jednovaječná. Měla by sem každou chvíli přijít."
„To musí být paráda," nadchla se Barča, „vyměňujete se někdy?"
„Ne, každá nosíme jiný účes aby nás lidi poznaly. Nebaví mě, když si nás pletou," opáčila Andy chladně.
„Aha," pípla Barča zklamaně, „mě by to bavilo. Vždycky jsem chtěla dvojče."
„To říká každý, když dvojče nemá. Ale když ho máš je to něco jiného. Neznám dvojčata, které by to bavilo, snad akorát, když jsou hodně malé."
„Chápu, to je pravda. Představy jsou něco jiného no," připustila hnědovláska.
„Děkuji, že mi držíš místo," ozvalo se náhle za Barčou až se lekla.
Prudce se otočila a hleděla do identicky dokonalých ledově modrých očí jako měla Andy.
„To je moje sestra Alexandra," ozvala se černovláska a identická černovláska se usmála a natáhla ruku.
„Alex, pokud možno."
„Barča," odpověděla hnědovláska a ruku stiskla.
„Co tady řešíte?" zapředla hned hovor a Barča si uvědomila, jak hodně jsou vlastně rozdílné.
Alex byla evidentně mnohem upovídanější a přátelštější než Andy. To vysvětlovalo, proč ostatní dívky titulovala Andy jako sestřiny kamarádky.
„Vlastně nic moc. Jen, jak nemáte rády, když si vás lidi pletou."
„Oprava, to Andy nemá ráda, že si nás pletou. Mě to přijde jako sranda. Dokonce jsem si chtěla ostříhat ofinku jako ségra ale zakázala mi to," zasmála se Alex a prohrábla si přitom dlouhé černé vlasy. Kromě ofinky byly stejně střižené i dlouhé jako sestřiny. Andy k nim ale měla ještě několik barevných pramínků.
„Já sourozence nemám," oznámila aby konverzace nestála.
„To je škoda ne?"
„Je, ale naši prý další děti mít nemohli, tak mám smůlu."
„Chápu."
Nastala chvilka ticha.
„Jak myslíte, že dopadl test?" nadhodila opět Barča.
„No nevím," zasmála se Alex, „Andy to bude mít stoprocentní jako vždycky ale já od ní nestihla opsat všechno."
Barča žasla nad bezprostřední upřímností.
„Ty jsi zase opisovala?"prskla Andy a v očích se jí zalesklo.
„Jasně, a co jsi čekala. Ale odevzdala jsi to před tím, než jsem zvládla všechno. Celých patnáct otázek jsem nevěděla."
„To máš za to. Měla jsi se učit."
Hádka mezi dvojčaty začala a Barča si poprvé v životě uvědomila co vlastně znamená mít sestru-dvojče. Neustálý boj o svou osobnost, vlastní majetek a identitu. Ale líbilo se jí to. Dívky se jí velice zamlouvali a tajně zadoufala, že by se mohli dostat na stejnou školu.
„Dámy, jsme na řadě," utnula jejich hádku o pár minut později, když konečně dorazili k pultu.
Na jeho druhém konci stála nevrle vyhlížející čarodějka se zdvihnutou hůlkou v ruce.
„Co to bude?"
Barča se rychle rozhlédla.
„A co máte?"
Tvář ženy se zakabonila ještě více.
„Támhle," ukázala prstem na začátek dlouhé fronty, „ je jídelní lístek. Mohli jste si ho přečíst."
„No tak třeba," horečně přemýšlela Barča co asi mohou servírovat, „nějaké těstoviny máte?"
„Minizonské nebo Trpasličí?"
„Jaký je v tom rozdíl?" neodpustila si nevrlý tón dívka.
Nemusela být tak nepříjemná.
„Trpasličí jsou s paprikou a masem, Minizonské s ovocem," zněla stručná odpověď.
„Určitě Trpasličí," odkývala rychle Barča.
Neměla ráda sladká jídla.
Čarodějka mávla hůlkou a před hnědovláskou se objevil tác a na něm talíř s těstovinami v ostře červené omáčce zdobený kousky masa a sýrem.
„Další," vyvolala nahlas čarodějka a o Barču se dále nestarala.
„Nějaký salát máte?" zajímala se Alex a místo odpovědi před ní přistál talíř různobarevné čerstvé zeleniny a průhledná mistička dresingu.
Alex se zatvářila rozpačitě ale čarodějka už křikla: „Další," a dívku dále ignorovala.
Andy vyfasovala cosi, co vypadalo jako masová rolka se zeleninou. Nešťastně se přesunuli na konec pultu, kde každá zaplatila několik stříbrných mincí.
Když doplatila i Andy a připojila se k nim, všechny tři se rozhlédly a hledali místo na sezení.
„Myslím, že támhle na nás někdo mává," podotkla Barča a nemaje volných rukou naznačila směr kývnutím brady.
Ve vzdáleném koutu jídelny seděly tři zbývající dívky ze skupinky ve které předtím byla dvojčata a zuřivě na ně mávaly.
„Asi už není šance předstírat, že jsme je neviděli co?" naklonila se Andy k sestře.
„Ne a ani by nebyl důvod," odsekla Alex nasupeně a vydala se rychlými dlouhými kroky ke kamarádkám.
„Proč ti vlastně vadí?" optala se Barča, když měla jistotu, že jí Alex neslyší.
„Protože jsou hrozně hloupé. Nedá se s nimi mluvit o ničem jiném než o líčení, laku na nehty, kadeřnici a klucích. Připadám si s nimi jako mezi slepicemi v kurníku," povzdechla si černovláska.
„A Alex to baví?"
„Taky. Naštěstí jí zajímají i inteligentnější věci jako knížky ale nevadí jí ani konverzace o odstínu rtěnky na ples."
„Tak to já raději ty knížky, líčení mě nebaví."
Tohle Andy potěšilo.
„Baví tě i triviálovské knihy?" optala se Barča opatrně.
Věděla, co tohle téma s některými kouzelníky dovede.
„Jasně. Tebe taky?"
„Moc, ale neznám moc kouzelníků se kterými bych o tom mohla mluvit. Vlastně žádného."
„To je paráda. Miluji jejich knihy co označují jako fantasy. Je to hrozně zábavné to číst, jak si představují svět kouzel," nadchla se najednou Andy.
„Přesně. Miluji Hobita. A taky Nekonečný příběh."
„Fakt? Tolkien je můj oblíbený autor."
Barča s uspokojením zapředla hovor na téma dokonale vymyšleného světa J.R.R. Tolkiena a ani jedna si nevšimly, že již dorazili ke stolu. Oči tří dívek se upřeli na Barču a čekali, co bude dál.
„Ech, ahoj," usmála se Barča povzbudivě, ale měla pocit, že by raději pokračovala v konverzaci s Andy, než se zapojila do debaty těchto dívek. Všechny tři byly dokonale nalíčené, měli precizně upravené vlasy a působili poněkud nepřirozeným dojmem.
„Já jsem Barča," pokračovala, když žádná z nich nereagovala a natáhla ruku k nejbližší z nich.
Dívka jí pečlivě přejela pohledem, ale ruku jí nestiskla. Barča jí zahanbeně stáhla a nervózně přešlápla. Nedokázala pochopit nepřátelské chování ostatních dívek. Očima vyhledala Alex a pohledem jí prosila o pomoc. Podle výrazu i jí postoj kamarádek zarazil.
„Barča je kamarádka mé ségry," vložila se do toho, „v testu byla fakt dobrá. Měla to hotové jako skoro první, že jo?"
„No ano, jako třetí přesněji. Teda ne, že bych tak šprtala ale mamka mě k tomu hodně nutila," dodala hnědovláska, aby nevypadala, že jen leží celý den v učebnicích.
Dívky na to ale stále nic neodpověděli a tak Alex pokračovala sama.
„Tohle je Petra," ukázala na dívku, co odmítla Barče podat ruku, „tady je Míša a poslední Terka."
Dívky z donucení neznatelně pokývali hlavou aby nevypadali vysloveně neslušně. Barča od nich ani další zdvořilosti nevyžadovala. Jejich dosavadní chování jí znechutilo až dost.
Opatrně si přisedla a Andy vedle ní. Černovláska jí pohledem naznačila, že přesně tohle myslela tím, že jsou sestřiny kamarádky slepice a Barča s ní mlčky souhlasila. Chvilku seděli potichu a čekali, až se hovor ostatních dívek zase rozjede a pak se zabrali zase do konverzace o triviálské fantasy literatuře. Ke konci oběda měla Barča pocit, že seznají s Andy již roky a byla si jistá, že si moc přeje aby spolu nastoupili na školu. To vše ale nyní záleželo na tom, jak zvládnou nadcházející zkoušku.