Ahojky,
jsem tady s novou, ale vlastně hrozně starou povídkou. Je to přepsaná a předělaná moje úplně první povídka, kterou jsem psala ve dvanácti letech. Jsem zvědavá, jak se vám bude líbit. Budu moc ráda, když zanecháte koment, názor, radu a případně vote ^^
užijte si čtení
Shana
Paprsky ranního slunce něžně pronikali zpola zataženými závěsy a jemně šimrali na obličeji svými teplými prstíky. Barča se otočila na druhý bok aby se světlu vyhnula. Nechtělo se jí vstávat. Pootevřeným oknem foukal teplý jarní větřík a zvěstoval krásný den. S větříkem přiletěl i malý slavík a začal vesele prozpěvovat na parapetu. Barča se na něj otočila a rozmrzele po něm hodila botu. Zaklela, když bota ptáka minula a vyletěla oknem, kdežto opeřenec se posunul jen o dva skoky a vesele prozpěvoval dále.
Dívka nakonec hlasitě vzdechla a posadila se na posteli.
„Dobře ptáku, už vstávám," zavrčela a pohlédla na budík ležící na nočním stolku.
Bylo teprve osm hodin. V sobotu nikdy tak brzo nevstávala.
Nevrle se vypotácela z postele a ve skříni začala lovit něco na sebe. Nakonec se rozhodla pro jednoduchou černou sukni zvonového tvaru a černé tílko. Jako doplněk zvolila vysoké černé podkolenky. Vyšla z pokoje aby pozdravila matku ale doma nikdo nebyl. V rozlehlé předsíni, kde se nacházel i jídelní stůl bylo ticho a nesvítilo světlo. Na stole ležel několik studených toastů a malý vzkaz.
Zakousla se do jednoho trojúhelníčku a rozložila lístek.
Hodně štěstí při dnešních zkouškách.
Pusu M.
Barča se zasekla. Během vteřiny se jí zatmělo před očima, polil jí ledový pot a vzápětí jí začaly žnout tváře. Musela si sednout aby se uklidnila.
Jak mohla zapomenout?
Jakmile pocit slabosti přešel vystřelila jako kulka z pistole zpět do svého pokoje. Do modré látkové brašny ozdobené plackami s různými obrázky v rychlosti naházela psací brky, inkoust, zápisník, knihu otázek a odpovědí a dva balíčky kapesníků. Mít více času asi by se zamyslela déle, jestli ještě něco nepotřebuje ale čas bylo to,čeho se jí právě v tuhle chvíli nedostávalo. Cestou kolem jídelního stolu popadla ještě jeden kousek toastu a z polic u dveří sebrala jedny erární žvýkačky. Na čistění zubů už jednoduše nebyl čas.
Vyběhla z bytu a výjimečně si zavolala výtah aby urychlila cestu dolů i když to byly jen tři patra. Když vyšla ven, chtě nechtě musela ještě najít botu, kterou hodila po tom ptákovi. Když jí v křoví našla ledabyle jí hodila k ostatním věcem do brašny a utíkala na místo, kde jí měl vyzvednout odvoz.
Autobus již čekal na stanovišti a jeho přední dveře se zrovna zavírali.
„Ne, počkejte, ještě já," zařvala a zuřivě v běhu mávala na postaršího řidiče s pohublou tváří.
Muž obrátil oči v sloup a znechuceně zatáhl za páku aby dveře opět otevřel.
„Děk....děku....děkuji moc," zasýpala Barča bez dechu a zamířila na nejbližší volné místo.
„Tak moment slečínko," zarazil jí muž překvapivě hlubokým hlasem.
„Co se děje?"
„A co třeba dopis?"
„Dopis," vyvalila Barča oči a nechápavě zírala na muže, který pomalu ztrácel trpělivost.
Autobusem zazněl tichý smích.
„Jasně, dopis s pozvánkou. Nebo tady nemáš co dělat!"
Barča sepnulo, co po ní řidič chce a zbledla.
„Já nevím jestli ho mám," zakoktala.
„Tak to bys měla hodně špatné," oznámil muž a z hlasu zaznívala škodolibost.
Barča se začala prohrabávat kabelou.
„Ale no tak, nemám tolik času abych tady jen tak stál. Za chvíli přijede triviálský autobus a bude se hodně divit co tady dělám," zahučel netrpělivě muž zatímco si prohrábl levou rukou řídké mastné vlasy.
„Někde tu bude," zahučela Barča.
Musí být, pomyslela si pro sebe.
„Tak a dost," zavelel muž nakonec, ale ve stejné vteřině vytáhla z bloku Barča hledaný kus papíru.
Muž se na něj zamračeně podíval, ale neměl co dalšího by vytkl a tak dívku vpustil dovnitř. Ani nečekal až se posadí a rovnou zařadil rychlost. Po pár minutách zahnul do postranní uličky a autobus se rozplynul.
Již neviditelný pokračoval v jízdě dál skrz město. Barča jen velice těžce hledala místo po hmatu protože i pro ní uvnitř bylo vše neviditelné. Když se konečně usadila na volné místo zauvažovala, jak asi řidiči takový stroj řídí. Když nevidí na to, co mají stisknout, sešlápnout nebo jak rychle vlastně jedou. I přes to jak na ní byl muž nepříjemný musela uznat jeho zručnost a orientaci v prostoru.
Jízda netrvala dlouho, vlastně jen něco málo přes půl hodiny. Barče se ale chtělo nesmírně spát a musela doslova bojovat s vlastními víčky aby se nezavřeli a neusnula. Naštěstí zrovna, když jí dřímota začínala přemáhat autobus zastavil před shlukem čtyř vysokých, staře vypadajících budov a opět se zviditelnil. Barča se kolem sebe rozhlédla a shledala, že celou cestu seděla vedle vysokého vyhublého chlapce s řídkými rozčepýřenými vlasy. Působil poněkud divokým dojmem. Jeho kulaté vypoulené oči jí sledovali a téměř přitom nemrkal. Po několika vteřinách seznala, že jí poměrně děsí. Rychle vstala a hleděla vystoupit mezi prvními. Ve dveřích ještě kývla na řidiče a nehlasně poděkovala. Mírně jí kývl, že rozuměl ale nevypadal o nic vlídněji než předtím.
Jako poslední vystoupil i sám řidič a rozhlédl se po dětech. Skupinka zhruba dvaceti dětí na něj upřela své pohledy a čekala co bude dál.
„Jdeme," řekl stroze a otočil se směrem k budovám.
Ani se neobtěžoval kontrolovat jestli se někdo neopozdil a nebo neztratil. Jako by to byl jen studentův problém a ne jeho.
Po úzké dlážděné cestě uprostřed trávníku vešli až do malého atria mezi vysokými budovami. Z tohoto pohledu byly budovy mnohem lépe udržované. Zdi byly natřené na zářivě bílou a zdobené několika reliéfy, samotnému atriu pak dominovala krásná fontánka jejíž voda příjemně šuměla a vytvářela ve vzduchu podivné obrazce. Pokrajích atria byly rozestavěny kamenné lavičky. Barča si domyslela, že sem asi chodí zaměstnanci často svačit.
Řidič je dovedl až na druhý konec atria kde se nacházel jediný vstup do celého komplexu. Aniž by se ohlédl vytáhl hůlku a poklepal na velké masivní dřevěné dveře, které se s lehkým zaskřípáním otevřeli. Muž hůlku zase uklidil a ustoupil ze dveří.
„Dovnitř děcka," zavelel.
Barča kolem sebe zaregistrovala několik kyselých obličejů, ale nikdo si nedovolil hlasitě proti oslovení zaprotestovat.
Uvnitř byl komplex ještě impozantnější než zvenčí. Bílé leštěné mramorové sloupy podpíraly vysoký zdobený strop ze kterého visel veliký křišťálový lustr co zářil jako druhé slunce. Zdi byly natřené na příjemnou světle šedou a doplněné řadou obrazů lidí i krajin s drobnými popisky. Na ty ale Barča nedohlédla a proto si mohla jen domýšlet, že se jedná o název díla a autora. Nejspíše slavných kouzelnických mistrů. Podlaha byla pokryta velikými dlaždicemi ze stejného mramoru jako sloupy. Řidič je provedl halou, skrz úzkou chodbu do druhé, ještě větší haly. Ta byla značně rozdílná od té první. Strop byl až v nedohlednu vysoko a byl celý prosklený, kolem byl čilý ruch, pracovníci komplexu pobíhali sem a tam s vypadal, že mají všichni nesmírně naspěch. Občas se některý z nich zastavil na některé z velkých mramorových desek na podlaze a třikrát dupl jednou nohou. Deska se s ním neslyšně vznesla a odnesla jej do některého z pater, které bylo pro tento přenos otevřené. Řidič jim naznačil aby se také postavili na jednotlivé desky. Když tak všichni učinili sám se na jednu také postavil.
„Musíte všichni myslet na třetí patro, jasné?"
Několik dětí souhlasně pokývalo hlavou. To mu nestačilo.
„Jasné?" zopakoval příkřeji.
„Jasné," ozvalo se tentokrát sborově.
„Tak všichni třikrát klepněte nohou. Ne dvakrát, ne čtyřikrát."
Sám tak učinil jako první a děti ho postupně následovaly. Když se deska s Barčou zvedla ze země nebyl to úplně příjemný pocit. Stále myslela na to, jestli se s ní deska nepřevrhne a nebo nespadne dolů. Ale když přiblížila ruku k okraji desky pocítila slabé brnění a odpor. Zdálo se, že je každá deska opatřena kouzlem proti spadnutí, jakýmsi zadržovacím polem. I tak se jí velice ulevilo jakmile přistáli ve třetím patře a deska jí propustila na pevnou zem.
Řidič počkal až přistane poslední deska a vydal se dál chodbou třetího patra. Barča zklamaně shledala, že další patra již nebyly tak impozantní a krásné jako vstupní hala. Zdi byly holé, bílé, strop obyčejný a chodba byla pouze plná dřevěných dveří s cedulkami se jmény.
„Kam to vlastně jdeme," nevydržela už cestu blonďatá dívka se zelenýma očima.
„Uvidíte," odsekl muž.
„Nikam už nepůjdu dokud mi neřeknete kam jdeme," nasupeně dupla a zastavila se.
Muž se ani neotočil.
„Tak ať. Mě chybět nebudete," pokrčil rameny.
Dívka chvíli stála a pak nasupeně hodila dlouhými vlasy a dohnala skupinku.
„To je prostě strašné," šeptala nahněvaně blonďaté kamarádce, „nějaký šupák nás vede bůh ví kam a přitom jsme tak důležití. Bez další generace přece nemůže kouzelnická společnost fungovat ne? Měli bychom být VIP a ne jako poskoci."
Barča jen fascinovaně zamrkala očima nad nepochopitelnou logikou dívky a následovala muže ačkoliv i jí už cesta připadala poněkud dlouhá, hlavně když nikdo neřekl ani slovo.
Věděla akorát, že jde na rozřazovací zkoušky, které mají určit do jaké školy se dostane a že se konají na úřadu Čarovlády, což musel být tento komplex budov.
Dlouhá chodba skončila a na jejím konci bylo malé prosklené atrium s výhledem na venkovní atriu, kterým před chvílí prošli. Tak je muž pokynutím zanechal a sám vstoupil do posledních dveří. Když v nich zmizel, Barča si přečetla zlatě vyvedenou cedulku.
Stálo na ní: „Zkušebna."
Předtím semknutý hlouček se nyní rozptýlil po malém atriu a rozdělil do malých skupinek a jednotlivců. Někteří se nejspíše znali z triviálovské školy, kam měli všechny kouzelnické děti do patnácti let povinnou docházku stejně jako děti triviálů samotných nebo přes své rodiče. Barča to štěstí neměla. Její rodiče sice měli mezi kouzelníku spoustu známých a někteří měli i děti ve věku Barči samotné, ale bohužel nikdo z nich nebydlel dost blízko, aby dělali zkoušky ve stejný den. Takže nyní postávala sama a sledovala děti kolem sebe. Byl zde hlouček pěti dívek co se hlasitě huhňali každému třetímu slovu, pakty dvě blonďaté slečny a ještě druhá skupinka tří dívek. Barča byla jediná, která tu jinou dívku neznala. Naproti tomu chlapci se navzájem zřejmě vůbec neznali ale neměli problém se začít bavit všichni mezi sebou. Jediný, kdo se do hloučku nepřipojil byl onen podivný chlapec vedle kterého předtím seděla v autobuse.
Čekání trvalo jen několik minut ale i tak se chlapci mezi sebou stihli začít hecovat a zvát dívky na rande. Barča se raději od nich distancovala ačkoliv neměla pocit, že by zrovna jí někdo pozval také. S ofinou, vlasy po ramena, velice plnými rty a kulatou tváří působila poněkud dětsky. Ačkoliv za poslední rok pozorovala, že se její rysy přeci jen mění na trošku dospělejší. Oproti jiným dívkám svého věku ale pořád působila jako malá holka. Do velké míry to zapříčiňoval i její obvod hrudníku který byl v podstatě nulový.
Jejich čekání skončilo když ven vyšla mile vypadající pracovnice v pracovním dámském hábitu a s laskavým úsměvem pokynula dětem aby vstoupila dovnitř.
Místnost byla chladná, plná jednomístných stolků a židlí uspořádaných do dvouřadového půlkruhu. V jejich čele pak byl velký stůl na kterém ležela velká hromada pergamenů a několik erárních brků.
Děti zaujali svá místa, Barča si sedla do první řady dvě místa od pravého kraje, za ní si sedl nejhlasitější ze skupinky chlapců, samolibě vypadající svalnatý mladík s bledýma očima a širokou čelistí. Ostatní na něj pokřikovali jménem Petr.
„Vítejte na vaší Rozřazovací zkoušce. Ta je rozdělena do dvou částí. Nyní dostanete písemný test na jehož vypracování budete mít přesně dvě hodiny. Poté bude následovat pauza na jídlo a po obědě budete jednotlivě voláni k osobní ústní zkoušce před porotou. Zde," elegantním pohybem mávla dlouhou hůlkou a papíry na stole se vznesli do vzduchu a po jednom přistáli před každým studentem, „máte zadání svého testu. Zatím je prosím neotáčejte."
Ještě než to dořekla polovina studentů již svůj test otočilo. Mávla znovu hůlkou, aby je otočila zpět a pokračovala.
„Až budete hotoví položte pergamen před sebe a potichu zvedněte ruku. Vyberu si je od vás a budete na dopoledne propuštěni. Rozuměli jste všemu?"
děti nesměle přikývly s čímž se žena spokojila. Mávla hůlkou potřetí a ve vzduchu se objevily přesýpací hodiny.
„Otočte zadání," zavelela a písek se začal přesýpat.
Barča pohlédla na papír a popadla brk, který si předtím připravila. Ne každý byl tak pohotový a ve vzduchu se objevilo několik rukou žádající o náhradní brk a inkoust. Protočila panenky nad jejich hloupostí a začetla se do prvního zadání.
1) V případě malého požáru v laboratoři ve sklepních prostorách použijeme kouzlo:
a) Aguafonde
b) Aquafonte
c) Aquafonse
d) Aquafonde
po přečtení se zaradovala jelikož odpověď byla jednoduchá a zřejmá. Jiné kouzlo než možnost c totiž neexistovalo. Rychle tuto možnost zakroužkovala a očima přejela další otázky. Bylo jich celkem padesát a většina z nich byla na zaškrtnutí možností. Pouhých deset bylo na doplnění vlastních slov.
Test jí šel rychle od ruky, neznala odpověď na pouhých pět otázek a tam se rozhodla prostě zariskovat a nějakou odpověď tipnout. Musela přiznat, že pečlivé přípravy, do kterých jí matka poslední týdny nutila, se opravdu vyplatili ačkoliv na ně nadávala před každou kouzelnickou kamarádkou. Byla s testem hotová jako třetí z celé skupinky. Položila pero a zvedla neslyšně ruku, přesně tak jak nabádala dozorkyně. Při tom se lehce rozhlédla kolem. Chlapci jménem Petr již ztuhl úsměv a naopak se na obličeji objevil velice nervózní výraz. Ani dvě blonďaté kamarádky se neusmívali ani neošívali a zoufale hleděli do napůl prázdného papíru. Jediní, kdo měli také hotovo byl opět ten podivný samotářský chlapec se znepokojivýma očima a černovlasá dívka, které oči zářili jasnou modrou barvou. Barče se zdála velice krásná.
Jakmile si od ní instruktorka vzala papír s odpověďmi pokud možno nehlučně posbírala své věci a vyšla z místnosti ven. Oba dva, co test již udělali, tam seděli na lavičkách a četli si v přípravných knihách, co byly vydávány Čarovládou speciálně každý rok pro tyto zkoušky. Barča zaujala pozici na třetí lavičce a udělala to samé, aby si zkontrolovala svoje odpovědi. Zdálo se, že první částí prošla téměř bezchybně.