Už klasicky, se tu objevuji o den později, než bych měla, ale tak cooo. Za to, ale pro vás mám dobrou zprávu! :D Krize jménem nedostatek kapitol byla prozatím zažehnána, jelikož zrovna dopisuji jedenáctou kapitolu, takže uf žiju :D. Navíc mám teď prázdninky, takže bych měla mít i čas na psaní tudíííž věřím v lepší zítřky! :DD
„Jess?" Uslyšela jsem, jak na mě zavolalo unisono několik hlasů, ale já stále zírala na ni. Stále jsem zírala na Clare, která se teď vyděšeně rozhlížela okolo sebe. Co to má sakra být?!
„Jess?!" Stál najednou přede mnou Matt a třásl se mnou. Slyšela jsem něčí křik a až po pár vteřinách mi došlo, že to křičím já a podařilo se mi ztichnout.
„Co se děje?" Zíral na mě nechápavě.
„O-o-on-na," koktala jsem a ukazovala směrem, kde stála Clare.
„Cože?" Otočil se tam a poté zpátky na mě.
„Copak ty jí nevidíš?" Rozkřikla jsem se na něho naštvaně a podívala se zpátky na Clare. Která... už tam nebyla. Ruka mi klesla zpátky k tělu.
„Nevidím koho?" Nechápal stále Matt. Zmateně jsem těkala pohledem z Matta na místo, kde byla před chvílí Clare. To není možné, není možné, aby se mi to zdálo. Viděla jsem jí. Ale na druhou stranu není ani možné, abych jí viděla. Je mrtvá. Asi už mi totálně hráblo. Stal se ze mě šílenec. Magor. Totálka.
„Jess?" Připomněl se Matt.
„Já," zarazila jsem se. Nemůžu mu přece říct, že jsem viděla Clare. Viděla jsem ji umřít. Matt viděl její mrtvé tělo. Muselo to být ze šoku, jak jsem byla zraněná, nebo z únavy. Nemohlo to být skutečné a žádný plamínek naděje v mém nitru mě nepřemluví. Clare je mrtvá a nic jí nepřivede zpátky.
Zadívala jsem se Mattovi do očí. Zračila se mu v nich nechápavost a starost o mě. Bude si myslet, že jsem se zbláznila, když mu řeknu pravdu a bude se o mě bát. To, ale nesmí. Musím být silná, musím tuhle hru zvládnout. Musím se začít o sebe starat sama.
„Promiň," řekla jsem tedy jenom. Matt nechápavě nakrčil obočí.
„Cos viděla?" Dožadoval se odpovědi. Kousla jsem se do rtu.
„Já... byla jsem rozespalá, zdál se mi zlý sen, prostě já nevím," koktala jsem naprostý nesmysl. Bylo na Mattovi vidět, že mi nevěří, ale přesto přikývl.
„Řekneš mi to potom jasný?" A to už jsem myslela, že to ze mě nebude páčit.
„Není, co říkat, opravdu," snažila jsem se trvat na své verzi pravdy.
„Jess, máš vyděšený oči. Něco jsi viděla a nenamluvíš mi, že to byla rozespalost," zavrtěl hlavou.
„Prosím," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zastavit. Ani jsem sama pořádně nevěděla o co ho prosím, ale on pouze přikývl. Věděla jsem však, že později to ze mě bude chtít vypáčit. Musím vymyslet lepší výmluvu, nebo zjistit vysvětlení, co se to sakra stalo.
*
Zbytek noci jsem proseděla u ohně. Nathan, Michael, a dokonce i Austin a Cass mladší se se mnou snažili mluvit. Na nikoho jsem nereagovala. Matt se na mě občas zadíval starostlivým pohledem, ale po mé prosbě mě nechal být. Bylo to zvláštní. Kromě Austina a starší Cass tu byly ještě další dva kluci, jejichž jména jsem neznala. Oni mě úplně ignorovali a bavili se hlavně mezi sebou a se starší Cass. Ta holka mě neustále provrtávala nenávistným pohledem, ale byla jsem moc mimo na to, aby mě to zajímalo. Tak ať mě nemá ráda. No bože, svět se nezhroutí. Spousta lidí mě nemá rádo.
Zrovna svítalo, když všichni okolo mě začali balit. Kam se vlastně teď půjde? Barabizna je zničená. Ano sice asi před hodinou přijela Cass spolu s jedním z kluků dvěma auty, tudíž již máme dopravní prostředek, ale stejně. Cítila jsem se podivně otupělá, a tak jsem se ani nezvedla, abych jim pomohla. Věděla jsem, že bych asi měla, ale nikdo mi nic neřekl, tak jsem to prostě nechala být.
„Broučku?" Klekl si přede mě Matt.
„Hmm?" Zahuhlala jsem.
„Musíme jet, není to tady bezpečné. Pojď," zvedl se a natáhl ke mně ruku. Zadívala jsem se na něho. Povzbudivě se na mě usmíval a já mu byla tak vděčná, že mě nevyslýchá a prostě mě nechává být. Pochopil, že potřebuji být sama se svými myšlenkami. S jeho pomocí jsem se zvedla a děkovně se na něho usmála. Jenom přikývl a zastrčil mi prameny vlasů za ucho. Z náhlého popudu jsem ho objala. Obmotal mi paže kolem pasu a přitiskl mě k sobě.
„Děkuju," zašeptala jsem.
„Vždycky," kývl hlavou. Přes jeho postavu jsem v dálce v lese uviděla někoho stát. Nejdřív jsem zděsila samu sebe, ale tato postava nebyla šedá. Byl to postarší pán dle mého odhadu okolo padesátky v doktorském plášti.
„Matte?" Upozornila jsem ho a odtáhla se od něho.
„Jo?"
„Támhle někdo stojí," kývla jsem hlavou směrem k onomu člověku. On stále jenom stál a v rukách držel... desky? Z dálky to nebylo dost dobře rozpoznatelné. Matt se otočil a když ho uviděl, tak si povzdechl.
„Běž za ním," řekl bez jakéhokoliv výrazu tváře.
„Cože?" Řekla jsem překvapeně. Mám jít za cizím týpkem? Prostě jen tak?
„Neublíží ti, řekněme, že je to součást hry. Budu tady princezno, nic se nestane," usmál se povzbudivě. Podezřívavě jsem se na Matta podívala, on určitě ví, co mi ten chlap chce. Kousla jsem se do rtu. Naposledy, když jsem viděla doktorský plášť, tak ho měla ta žena, co mě odváděla z první hry.
„Fakt jdi, čeká na tebe," popostrčil mě. Váhavě jsem ho poslechla a šla za oním chlapem. Je to divný, Matt mě posílá za neznámým člověkem, v minulé hře mě nechtěl samotnou pustit ani před barák. Zastavila jsem se v bezpečné vzdálenosti asi dva metry před mužem. Myslím, že kdyby bylo potřeba zvládla bych mu utéct, pokud bych se nerozsekala. Tato myšlenka spolu s jistotou, že kdyby to bylo nebezpečné Matt mě sem nepustí, uklidnila,
„Zdravím Jessico, mám pro tebe dopis," natáhl směrem ke mně ruku s obálkou.
„Dopis?" Mračila jsem se na onu bílou věc.
„Je od tvého otce. Je to součást hry. Abyste mohli vědět, že jsou vaše rodiny zdravé, mají vaši blízcí možnost vám napsat vzkaz," usmál se přívětivě.
„Nic od mého otce nechci. Prodal mě," založila jsem si ruce na hrudi. Jestli si můj drahý otec, jako myslí, že potom, co mě prodal sem, od něho budu číst nějaký dopisy, tak to se šeredně plete. Ani náhodou. Prodal svoji dceru tudíž už žádnou dceru nemá. Tečka.
„On tě neprodal, to zní hrubě. Musel to udělat, navíc je to pro vyšší dobro," držel ke mně stále nataženou ruku.
„Vyšší dobro? Ale prosím vás, vozí si teď zadek ve Ferrari, nebo něčem podobném. To není vyšší dobro," zasmála jsem se ironicky.
„Ty jsi to nepochopila Jessico. Tato hra je nástroj k odstranění chudoby z tohoto světa. Je to něco dobrého," kývl rozhodně hlavou. Pouze jsem protočila očima a stále se neměla k získáni obálky.
„Vezmi si ten dopis, pokud to neuděláš, tak toho budeš litovat," kývl směrem k němu hlavou.
„Nechci," protestovala jsem tvrdohlavě.
„Je má práce ti ho dát, ať chceš nebo nechceš. Klidně ho pak zahoď, ale teď si ho prosím vezmi." Má pravdu, můžu ho pak prostě zahodit a alespoň od něho budu mít pokoj. Váhavě jsem si tedy od něho dopis převzala. Štítila jsem se ho. Dokázala jsem si představit, že je plný omluv. Nezajímá mě to. Co udělal se již nedá vzít zpět.
„Hodně štěstí," usmál se na mě znovu. Nečekal na odpověď, otočil se a odcházel hlouběji do lesa. Také jsem se otočila a s pohledem upřeným na obálku jsem šla zpět za skupinou. Přímo na mě koukalo moje jméno nadepsané tátovým typickým nedbalým písmem. Jessie.
Pouze již při tom jméně se ve mně vzedmul vztek a proti mé vůli i smutek. Přece jenom je to můj táta. Tatínek, který mě vodil do školky, učil mě na kole... prodal mě do hry a napsal dopis.
Padamdam, klasicky budu moc ráda za názory ♥
Love you all ♥
-Vaše produktivní pisatelka kapitol Eli ♥