Ráno jsem se probudila se silnou bolestí hlavy. Necítila jsem se vůbec dobře. "Dobré ráno." ozval se hlas z druhé strany ložnice. Vzhlédla jsem tím směrem. Kristián.
"Co tady děláš?"
"Spala jsi velice neklidně, dělala jsi mi starosti, tak jsem tady zůstal, kdybys něco potřebovala. Nezlob se, že jsem v tvém pokoji." vysvětlil.
Nezlobila jsem se, byla jsem ráda. A nejen, že byl tady, ale že byl vůbec.
"Nezlobím se, děkuji." řekla jsem a usmála se.
"Teď tě nechám, za chvíli je snídaně." objasnil a odešel. Osaměla jsem. Na chvíli jsem si ještě lehla. Nechávala jsem si nezadržitelně rozlévat bolest po celém objemu hlavy. Však jsem nemohla ležet do nekonečna - vstala jsem a oblékla se. Vstoupila jsem do jídelny, kde byl jak můj syn, tak Kristián. Oba se na mě usmívali.
"Maminko." ozval se Alexandr, seskočil ze židle - od Marty a vběhl mi přímo do náruče.
"Zlatíčko, jak pak ses vyspinkal?" optala jsem se ho a věnovala jsem mu polibek na tvářičku.
"Dobře."
"Tak to jsem ráda." odpověděla jsem a usmála se. Potom jsme si všichni posedali ke stolu a pustili se do jídla. "Dneska se zastavím na hřbitově, jak jsem ti včera říkala. Doprovodíš mě?" zeptala jsem se Kristiána. Dlouze se na mě podíval a pak odpověděl.
"Ale jistě, rád."
"Já chci taky." ozval se malý.
"Ne, Alexandře, ty jsi na to ještě moc malý, zůstaneš tady pěkně s Martičkou a budeš hodný, ano?"
"Já chci s tebou!" zvýšil hlas. Začal být panovačný.
"Alexandře, už jsem řekla a nezlob!"
"Alexi, poslechni maminku." vložil se do toho jediný muž u stolu. Alexandr zle hleděl, ale nakonec si dal říci. Do jídelny nečekaně vstoupil Radan a nesl nějaký list. Předal mi ho a já ho nedočkavě četla, byla jsem zvědavá - nebyl nikdo, kdo by mi psal. "Kdo ti píše?" zvědavě se zeptal i Kristián, ten jeho tón byl trocha ochucen žárlivostí.
"Strýček Leopold, píše, že se s tetičkou přijedou podívat a chtěli by si k sobě vzít na pár dní Alexe." oznámila jsem stručně obsah dopisu. Sama jsem byla překvapená, dlouho jsme nebyli v kontaktu a najednou by chtěli i mého synka na pár dní?
"Není to špatný nápad, aspoň si na pár dní odpočineš."
"Kristiáne, mluvíš, jako by byl můj syn pro mě přítěží, aby jsi věděl, on je to nejcennější, co mám a nikdy mi nebude tím, co by mi škodilo nebo jinak omezovalo, rozumíš?"
"Johano, tahle jsem to vůbec nemyslel, nerozčiluj se, vím moc dobře, co pro tebe znamená!" ohradil se. Uvědomila jsem si až příliš pozdě, že to nemyslel zle.
"Omlouvám se."
"To nic, v pořádku." odpověděl.
-
Po snídani jsme se připravili na cestu. Hřbitov od mého nynějšího domova nebyl daleko, ale ta drncavá cesta, kterou jsme se pohybovali - byla šílená! Atmosféra toho místa byla děsivá a zároveň taková uklidňující? Jako první jsem zašla k hrobům mých rodičů. Tentokrát jsem byla silná, to znamenalo žádné slzy. Položila jsem jim květiny na mramorové desky a snažila se vzpomínat. Moc toho nebylo, nějaké záblesky, a to především na otce. "Tvoji rodiče byli skvělí lidé." pronesl do ticha Kristián.
"Ty si je pamatuješ?"
"Ano, tak trochu." odpověděl. Byla jsem mu vděčná, že jel se mnou. Na celém hřbitově vůbec nikdo nebyl. Byli jsme tam sami, tedy krom všech těch mrtvých těl - jejich zbytků, zakopaných hluboko v zemi. Zanedlouho jsme přešli k místu, kde byl můj tchán - Ludvík. Byl to tak hodný člověk. A jak to s ním dopadlo. Do jaké to hry se zapletl, zcela nevinen. "Měl jsem Ludvíka rád. Byl to vlastně takový můj druhý otec." pokračoval.
A nakonec zbýval poslední hrob... Viktorův hrob. Hleděla jsem na náhrobek, kde bylo vyryto jméno a data. Vybavila jsem si jeho tvář. Vlasy. Oči. Ústa. Hruď. A tu vůni. Prostě Viktora. Však musela jsem se zarazit. Vynořila se mi v hlavě taková strašně moc živá vzpomínka. Ty zelené oči, zahaleny v černém oděvu. Kde jsem to jen... V roztěkanosti jsem vzhlédla. Kousek od Viktorova hrobu stál vzrostlý strom. Nebylo by na tom nic zvláštního, ale... přece se mi něco nezdálo.
Už jsem věděla proč, přeci jen jsme nebyli sami! Opět nás - mě, pozorovaly jedny oči. Myslela jsem si, že vidím ducha! Zakolísala jsem, podlomila se mi kolena a už jsem padala k zemi. Těsně před nárazem na studenou, štěrkem vysypanou zem jsem pocítila ruce. Kristiánovi ruce. Rychle jsem se vzpamatovala a postavila se opět na nohy. Opět jsem pohlédla do dáli - do těch očí. "Proboha, jsi v pořádku? Je ti špatně? Bolí tě něco?" ptal se v úleku.
"To nemůže být pravda!" zašeptala jsem absolutně mimo jeho dotazy.
"Co? Co nemůže být pravda?! Johano, jsi v pořádku? Mluv se mnou, sakra!" zaklel.
"Hej?!" křikla jsem směrem k tomu stromu, kde stála ta osoba s těma očima! Vyšla jsem ke stromu, chci si promluvit s dotyčným! V tom okamžiku se ale otočil a zmizel mi v dáli. Nemůže zmizet! Nenechala jsem to jen tak. "Musíme si promluvit, prosím!" zakřičela jsem na něj. Rozeběhla jsem se za ním. Šlo to těžko, nohy jsem měla slabé navíc jsem se musela vyhýbal hrobům a jiným překážkám. Jak jsem doběhla k tomu stromu, kde před pár okamžiky stál - na louce, která se přede mnou rozprostřela, zahlédla jsem jen cíp jeho dlouhého kabátu, jak vlaje v dálce a míří za roh, se přede mnou ukrýt. Byl pryč. Pryč! V tom za mnou přiběhl Kristián, chytl mě za paži a znatelně mnou trhl.
"Johano? Co to, krucinál, vyvádíš? Na koho jsi to volala?" nic nechápal.
"Zmizel."
"Kdo?"
"Je pryč!"
"Kdo?"
"Utekl!" rozbrečela jsem se nakonec.
"Kdo utekl? Nikdo tady nebyl! Mluvíš ze slabosti, není ti dobře. Pojď pojedeme, už jsme tady stejnak dlouho." prohlásil.
"Nech mě! To včera, nebyl sen. Nic takového se mi nezdálo. Byla to skutečnost. Ten muž je skutečný! A ty o něm víš, včera jsi s ním mluvil!!! Kristiáne, ty ze mě děláš blázna! Já přece vím, co jsem viděla!" křičela jsem na něj. Bylo mi jedno, že jsem na hřbitově. Bylo mi jedno, že tohle je posvátné místo, kde musíme dopřávat mrtvým ničím nerušený klid!
"Co to říkáš? O kom to mluvíš? Vůbec ti nerozumím! Mám o tebe vážně strach! Pojď, pojedeme domů, odpoledne přijede matka s otcem."
"Ale..."
"Pšššt..." utišil mě. Nebo se mi to vážně zdálo? Já už nevím nic! V určitých situacích nerozeznám, co je realita a co fantazie! Proč se mi to vrátilo? Proč teď? Budu muset začít brát asi opět léky, aby se mi ulevilo. Došli jsme ke kočáru, který nás dovezl domů. Celou dobu mi Kristián pomáhal, podpíral mě, abych znovu neupadla. Doma jsem si okamžitě vzala léky, ještě od Edvarda, na uklidnění a šla si lehnout, abych si odpočinula. Usnula jsem a zdál se mi sen, který mě ani nepřekvapil. Hlavní postavou, která v něm vystupovala byl ten muž! Spala jsem velice tvrdě a dlouho. Probudil mě Kristián - osobně. Za okny byla tma. "Vstávej, nebudeš moct spát, až budeš muset."
"Kolik je hodin? Je ráno nebo večer?"
"Devět večer." řekl a usmál se mé zmatenosti.
"Nemáš hlad?"
"Mám, jak dlouho jsem spala?"
"Dlouho, prošvihla jsi návštěvu. Vstaň, půjdeme do jídelny."
"Návštěvu?" absolutně jsem nevěděla o čem to mluví.
"Ty jsi zapomněla? Matka s otcem přeci, Alexandra si vzali k sobě." vysvětlil.
"Ježiši, no jo, máš pravdu, já jsem je zaspala! Ale nééé..."
"Vždyť se nic nestalo, omluvil jsem tě, stejnak dlouho se nezdrželi, sbalil jsem Alexe a pak odjeli. Zůstali jen na kávu. Navíc je čekalo velké překvapení."
"Jaké překvapení?" nechápala jsem.
"Má přítomnost. Nevěděli, že jsem se vrátil a navíc pobývám u tebe."
"Ty jsi je nenavštívil jako první?"
"Ne, jel jsem rovnou za tebou." odpověděl. Chvíli jsem mlčela a zapřemýšlela. Ani jsem se nerozloučila se svým synem. Potom jsem se zvedla a přeci jen se šla najíst. Bylo mi nečekaně dobře, aspoň jsem si to myslela, než na mě spadla lítostivá nálada. Všechno jsem si pomalu uvědomovala, asi účinek prášků přestal působit.
Zavřela jsem se v knihovničce, která nebyla, tak veliká jako na panství. Nalila jsem si do sklenice alkohol, co jsem tam našla a měla pro zvláštní příležitost. Ještě ve stoje jsem to do sebe hodila. Nejsem žádný pijan, ale s takovou rychlostí bych se nemusela stydět ani někde v hospodě! Druhou sklenku jsem si už vychutnávala v křesle. Opřela jsem si hlavu o sklo sklenky a přemýšlela. Měla jsem ve všem takový guláš! Pocítila jsem, jak mi pití začíná stoupat do hlavy. Všechno mi vadilo a zároveň mi to bylo jedno. Pak do dveří vstoupil Kristián. Seděla jsem tak, že jsem měla skvělý výhled na dveře. "Co tady děláš? Hledal jsem tě."
"Přemýšlím." řekla jsem a nesmyslně se rozesmála. Podezřele na mě hleděl.
"Ty ses opila." prohlásil.
"Ale prosím tě, kdes to vzal? To se ti zdá!"
"Přestaň pít, máš dost." řekl a snažil se mi uzmout skleničku. Vytrhla jsem mu ji dřív než ji pevně držel. Pití se trochu vybryndalo a já byla mokrá.
"No vidíš, co děláš." rozesmála jsem se nanovo.
"Přestaň." zvýšil hlas.
"Co ode mne chceš? Nech mě na pokoji."
"Co prosím? Prosím tě, dej sem tu sklenici a pojď, lehneš si."
"Proč bych měla ležet, doteď jsme spala."
"Prosím, pojď." požádal a já prostě poslechla. Vstala jsem a podala mu ruku. Vzal mě do náruče a zavedl nás až do mé ložnice. Všimla jsem si, že za okny byla tma, ale ne taková. Posadila jsem se na postel a opřela si hlavu o dřevěnou nohu, tyčící se nahoru, až k hedvábným nebesům.
"Včera... tedy v noci, ten muž před domem, to nebyl sen." začala jsem.
"Jaký muž? Ono se ti něco takového zdálo?"
"Nedělej ze sebe hlupáka a ze mě taky ne! Vím, že je skutečný. Však nechápu, jak je to možné? Vždyť jsem ho viděla, že už není... Já..." nedořekla jsem, protože si přisedl a políbil mě. Podivila jsem se nad tou skutečností. Popravdě řečeno velice nečekané. Jenže i příjemné, zdá se, že to věděl, a tak přidal na intenzitě. Nijak jsem se nežinýrovala. Nic mi v tom nebránilo, při faktu, že jsem pro něj měla vždy slabost, a že byl neodolatelným, přitažlivým mužem!
Pomalu mě položil na postel, líbal mě po různých částech těla. Rty, krk, klíční kosti... Zručné ruce mi pomáhaly ze šatů, nebránila jsem se. Nedocházely mi následky, ani mě nenapadly, nezajímaly mě! Žila jsem jen tím okamžikem, který jsem si užívala v jeho objetí, které bylo plné jemnosti a něhy. "Kristiáne." hlesla jsem ve stupňující se rozkoši. Šaty napolo svlečené, sukně vykasaná až na břichu. Cítila jsem jeho dotyky. Jeho ruka cestovala hladivě po mém stehně a výš, výš... Každičký nerv pracoval, sval se napínal pod jeho vládou. Ani nevím jak, když jsem se na něj podívala, byl bez košile. Jeho nádherná vypracovaná postava byla až hříšná! "Bože..." uteklo mi z úst nad tou krásou. Musela jsem si sáhnout, zda to není jen iluze, pouhý sen. Nebyl! Bylo to naprosto úžasné, ale hlavně neuvěřitelné! Během chvíle jsme byli nazí a zaplaveni vášní. Hladově do mě vnikl a já mu šla vstříc. V tu chvíli ten s nímž jsem se teď milovala, mi nebyl vzdáleným bratrancem, ale neskutečně zralým mužem! Měl nade mnou absolutní nadvládu a plně si jí užíval. Neprotestovala jsem, byla jsem obklopena láskou, tělesnou, nezapomenutelnou. Když jsme oba byli u velkého cíle, otevřela jsem oči, abych se ještě jednou mohla přesvědčit, že to není jen výplod mé fantazie. Při mém překvapení se něco mihlo v okně. Stín? I když to šlo opravdu špatně se soustředit, momentálně na něco jiného než na Kristiána uvnitř mé maličkosti, snažila jsem se prohlédnout skrz venkovního šero. Náhle jsem znovu zaregistrovala ten stín. "Áááááááááááá!!!" zaječela jsem. Tohle nebyl výkřik vyvrcholení, ale hrůzy. Strašně mě to vyděsilo, to nemůže být pravda, to si jen zas... ne!
"Co se stalo?! poprvé promluvil. Jeho hlas byl nadobro ochraptělý, což by mě v předešlé minutě ještě víc vzrušilo. Odtáhla jsem se od něj a přikryla se peřinou. "Co se stalo?" zopakoval roztěkaně a až šokovaně.
"Někdo je venku!"
"Co?!"
"Pozoroval nás!"
"Cože?"
"Udělej něco, prosím!" panikařila jsem každou minutu víc a víc!
"Neblázni, něco se ti jen zdálo. Nikdo nás nepozoroval. Uklidni se, prosím!" chlácholil. Dospěla jsem do fáze, kdy jsem si nebyla sama sebou jistá. Vážně jsem něco viděla nebo ne? Byla jsem na obrovských pochybách. Byla jsem stále vyděšená, nedůvěřivá, dokonce jsem se i styděla. Bylo mi trapně, když jsem si to uvědomila a mou hloupostí překazila, tak kouzelnou chvíli. Viděla bych se nejradši...
"Omlouvám se. Je mi to líto. Mrzí mě to!"
"To nic." řekl a pohladil mě s letmým úsměvem po tváři, bradě, kterou poté uchopil a přitáhl si mě, aby mi mohl věnovat polibek. Netrvalo dlouho a opět jsme byli jenom my. Opět jsme se oddali jeden druhému a nechali se unášet, jelikož to prvotní napětí a touha nás neopustily.
Pomilovali jsme se s takovým chtíčem a hned několikrát. Kristián měl výdrž, byl jako divé zvíře, ale přesto jemný. Kde se v něm jenom vzalo? Jelikož jsem spala přes den, nebylo divu, když za úplné tmy, Bůh ví kolik bylo hodin, usnul. Byla jsem také unavená, hlavně umilovaná, ale přesto se mi spát nechtělo. Když jsem jen tak ležela v jeho náruči, která mě ochranitelsky a pevně držela, pomalu mi docházeli věci kolem.
Co jsem to proboha udělala? Já jsem s Kristiánem... Pane Bože! Sice jsem někde hluboko plánovala snad, že by se mohl stát Alexandrovým otcem, mým manželem, mohli bychom tvořit rodinu... Ježiši! Co Alexandr, můj syn! Viktorův syn! Jak jsem to mohla nechat zajít tahle daleko?! Proč jsem k tomu dopustila? A co Viktor... Ne! On je přeci mrtvý, tahle kapitola je uzavřená, anebo ne? Jak se teď Kristiánovi podívám do očí?! Musela bych se studem propadnout! To se nemělo stát!
Ale na druhou stranu, není zbytečné se zabývat něčím, tak banálním? Není to jedno? Prostě se stalo, no! A rozesmála jsem se. Musela jsme uznat, že trošku opilá jsem. A potom mi došel další fakt. Já bláhová, co si to tady maluju za budoucnost, když mi jednou řekl, tedy z toho rozhovoru to vyznělo, že si mě brát nemá nikdy v úmyslu! Ani nyní, když je tady po čtyřech letech - konečně, mi nijak nedal najevo, co s námi bude. Jediné, v čem změnil názor je s výchovou Alexandra. Úplně se mi vybavují ta slova, při poslední naší hadce před jeho odjezdem. 'Proč bych měl žít do konce života s vědomím, že jsem vychoval potomka mého nevlastního bratra, kterého jsem ze srdce nenáviděl! Co s tím dítětem?'
'Co by, už jsem ti řekla, že se musíš rozhodnout ty. Buď mě máš natolik rád, že se s tím smíříš a zapomeneš, jako by bylo tvoje vlastní, anebo...'
'Anebo co? Hm? Johano, děláš jako kdybychom se měli brát!'
Prásk! To byl ten moment, kdy by se ve mě krve nedořezal, jak jsem byla ohromená. Nechtěla jsem už na tohle nešťastné období vzpomínat. Již změnil názor. Díky Bohu! Díky Bohu? No, nevím... Ale co teď? Cítila jsem se tak provinile! Neskutečně provinile, ale když já jsem ho tak moc chtěla, toužila jsem po něm od chvíle, kdy se mi zjevil ve dveřích a otevřel ty hříšná ústa! Anebo možná ještě dřív - před dlouhými lety.
Z přemýšlení mě vytrhl jemný cinkot hodin. Jedenáct. Jak to letí. Rozhodla jsem se, že si vezmu lék a půjdu si lehnout, zkusit znovu usnout. Vyprostila jsem se z objetí, vyhrabala ze zásuvky lék. Do kuchyně bylo podstatně dál než do pokoje, kde byl alkohol. Věděla jsem, že je to poněkud špatná kombinace, ale pro jednou se nemůže nic stát. Vždyť je to také voda, víceméně. Oděla jsem se do županu, ať neběhám po domě nahá, a v takřka vedlejším pokoji si nalila do skleničky, tak akorát na zapití. A bylo to - teď jenom jít spát.
V hlavě se mi honilo tolik věcí - k zbláznění. Ne, to zase ne! Jsem absolutně normální! Nebo si to všechno jen namlouvám? Však, nezůstala jsem u jednoho nalití. Abych nemusela pořád dolívat nalila jsem si ji plnou - dvou deci, a s konečným rozhodnutím jsem se vydala pryč. Chtěla jsem si ji vychutnat nerušeně a na nějakém pěkném místě, kde bych hodila všechny starosti za hlavu. Lákalo mě to ven.
Neváhala jsem, nezdráhala se a posadila jsem se na lavičku, která byla nedaleko hlavního vchodu i zahrady. Ani jsem se nenadála a půl obsahu bylo pryč. Tedy, tady mi to snad někdo pije. Musela jsem se zasmát nad tou představou, že by tady někdo byl schovaný a nenápadně mi ucucával alkohol.
"Mohu si přisednout?!" ozvalo se za mnou. Byla jsem už v takovém stavu, že jsem se neobtěžovala otočit - na neznámého cizince, ani se nijak vylekat.
"Klidně."
"Děkuju." odpověděl a přisedl si. "Jsem rád, že jsi na mě nezapomněla." řekl. Co? Nedávalo mi to smysl. "Jak jsi mi přinesla ty květiny na hrob, to bylo milé." dokončil. Teprve teď jsem se na toho člověka poprvé podívala.
...