Tak, možná už jste někdo četli, jak se mi nedařilo přidat kapitolu. Pořád to nejde a nejhorší na tom je, že to nejde jenom u KIDS :D zní to hrozně a je to dost ironie. Každopádně jsem si anšla cestičku a kombinací kroků přes mobil a počítač se mi to daří publikovat... aspoň doufám. :)
Snad se vše brzy vyjasní i v knize, dneska díl s průměrnými 1600 slovi. Takže indžoj it, další bude nejpozději do týdne, když jsou ty prázdniny. :)
Na gifku je Logan, jelikož jsem ho použila i v traileru, tak nechám aspoň jeho, když už jsem změnila Kate (i když i na tom už se pracuje).
A ta písnička :3 nemůžu se jí nabažit ID jsou prostě fav... a v létě budou na Colours :3 jeej
*Steve – 3 dny od ostrova – tři hodiny po předání zásilky*
Stál jsem s pažemi založenými na hrudi, přesto připravený skočit po komkoli, kdo by vešel do dveří se zlými úmysly. Na gauči uprostřed místnosti seděla ona brazilsko-americká dívka Grace, jak mi bylo řečeno, a s koleny přitisknutými k tělu, si obezřetně prohlížela naši psycholožku. Connor, její bratr, celou situaci přijal podstatně lépe a pomáhal doktorce vyplnit nějaké papíry.
Přestože se SHIELD pokusil proměnit prostory v útulnější skrze květiny, obrazy a měkké koberce, s nedůvěrou mých svěřenců vůči komukoli novému to ani nehlo. Měl jsem za úkol udržet je živé, přesto mě nenápadně sledovali jako možné ohrožení. A to je jenom zlomek.
„Takže, Connore, tobě je tedy osmnáct a dřív jsi chodil na soukromou školu v Los Angeles, správně?" rekapitulovala doktorka své zápisky. Connor byl před tou nehodou normální kluk, podle všeho. Stejně tak Grace, i když za celé sezení ještě nepromluvila.
„Ano," odpověděl, na klíně rezavého kocoura. Něco mi na tom zvířeti připadalo zvláštně známé. S jakou pravidelností zíval a mrkal. A ty jeho oči! Byl to on. Meow! Nemůžu uvěřit, že si přivlastnili moji kočku!
„Řekl bys mi teď ještě něco o té nehodě?" nadhodila opatrně, kdyby to náhodou bylo příliš citlivé téma. Už automaticky vynechávala Grace z rozhovoru a já nevěděl, jestli je to dobře nebo ne. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co si o ni myslet. Každopádně měl jsem se zrovna dozvědět tajemství, jaké svět ještě neviděl, nebyl čas přemýšlet o maličkostech. I když Meow...
„No, naši pracovali na Inckých ruinách v Andách. Byli tam celý rok, takže jsme na Vánoce přijeli do Peru, abychom aspoň svátky byli spolu. Doma nás hlídala teta, myslím, že měla nějaký mindrák. Neměl jsem ji rád." Uprostřed svého vyprávění se zamyšleně odmlčel, zaražen živou vzpomínkou na život předtím.
„Connore?" promluvila ještě opatrněji doktorka. Zatím mi nikdo neřekl, čím jsou ti dva tak neskutečně výjimeční, a myslím, že jsem byl poslední neinformovaný. Za zrcadlovou stěnou, která mohla působit jako pokus o optické zvětšení místnosti, stál nasáčkovaný skoro celý SHIELD a sledoval průběh sezení.
„Jasně, no, tak jsme tedy v horách, rodiče vykopávají, je hrozné horko a tak. Proto nám jeden místní doporučil koupání v kráterovém jezeře. Jak jsem říkal, bylo šílené vedro, a tak jsme tam šli. Nebylo to daleko a na břehu byla dokonce loďka, takže jsme si řekli, že si zaplaveme uprostřed." S těmi slovy se otočil na svou sestru, která ale upírala pohled někam za mě.
„Stalo se to uprostřed jezera?" podivila se doktorka Lara McRooter.
„Přišlo to odnikud," vydechl.
*flashback o dva roky– Connor *
„A raz! A dva! A raz! A dva!" křičel jsem na Grace, aby pádlovala rychleji. Smála se mi, protože celá situace byla absurdní. Byl jsem skoro dvakrát větší než ona a vsadil bych se, že i padesátkrát silnější. Závodní plavání v tomhle směru zanechá stopu. Naopak Grace celé dny seděla na posteli a psala si ty své umělecké texty. S takovou si své svalstvo bude muset jedině vymyslet.
„Vždyť se vůbec nehýbeme!" vyjekl jsem, když jsem si to uvědomil. Foukal protivítr, kterému chabé pažičky mé sestry nedokázaly vzdorovat.
„Tak si to zkus sám ty mistře!" rozkřikla se a mrskla po mně pádly. Světlé vlasy si v předstírané lhostejnosti odfoukla z čela, ale viděl jsem, jak ji iritovalo, že se ve vyšším dobru musela stáhnout a nechat se vézt.
Musím přiznat, že ten vítr byl překvapivě silný a než jsem dopádloval do středu rozlehlého jezera, málem jsem vypustil duši. A že ten den bylo pekelné horko!
„Jdu do vody," zabrblal jsem splavený potem, nemohl jsem se dočkat, až se propadnu do chladného jezera. Nemohl jsem na nic jiného ani pomyslet.
„Já zůstanu tady," oznámila Naprčeně a natáhla se ve své části loďky.
„Děláš si legraci? Vždyť je tak tři sta stupňů," zasmál jsem se, beztak stávkovala kvůli tomu pádlování. Neznám soutěživějšího člověka. Jednou, když jí bylo asi devět, byla zvolena reprezentantem naší školy v běhu na 400 metrů. V cílové rovince běžela sprintem s další běžkyní, a když pojala podezření, že nevyhraje, žduchla svou soupeřku vší silou. Nepěkná podívaná. Byla kolem toho hromada problémů, ale já se na tribuně mohl potrhat smíchy.
„Klidně běž, já budu tady na sluníčku, třeba chytím barvu," odmávla mě, ale měla to marné. Rychle jako had jsem ji chytil a přehodil přes palubu. Překvapeně vyjekla a vodu z pusy, kterou zapomněla zavřít, prskala na všechny strany.
Smál jsem se jí zrovna z plných plic, když mými vnitřnostmi otřásl hrom. A nebylo to vůbec daleko, jako by se obrovská bouře schovávala za jedním ze špičatých vrcholů kráteru. S Grace jsme si vyměnili letmý pohled. Varovali nás, že v horách je počasí nevyzpytatelné. Bouře se tu točí bez zjevných pravidel.
Říkal jsem si, že to nebude tak žhavé, prostě doplujeme ke břehu, poběžíme zpátky k táboru a schováme se před nepřízní počasí. Jenže hory měly jiné plány, silný protivítr se změnil ve skutečný problém a loďka se začala samovolně plout. Nutno dodat, že ve špatném směru, dál a dál o stezky, kterou jsme sem přišli.
Ve vteřině zmizelo slunce, zakryly je letící temné mraky, které se mi zdály být na dosah ruky. Vítr se rozpištěl kolem mých uší a z nebes se spustil déšť. Všechno se to stalo v jeden moment – tma, vichr i liják. Vážně jsem to nečekal. O to překvapenější jsem byl, když na mě Grace křičela z dobrých deseti metrů. Ta loďka vážně svištěla.
„Grace!" pokusil jsem se překřičet rachot bouře a stále častějších hromů. Chopil jsem se pádel a snažil se loďku popohnat opačným směrem, ale nic. Jako by byla přivázaná na navijáku, plula dál.
„Poplav!" hnal jsem ji, protože bouře se přehoupla přes vrcholy kráteru a blesky se začaly lámat v naší bezprostřední blízkosti. Společnými silami se dostali Grace a loď k sobě.
Křečovitě se chytila okrajů, ale nešlo jí vyhoupnout se nad okraj. Skoro, jako by ji něco drželo ve vodě. Natáhl jsem se, že jí pomůžu, měli jsme být už dávno pryč.
A pak jsem stoupl na okraj, loďka sebou smýkla a já zapadl pod hladinu.
Poslední, co vidím, je světlo. Uhodilo do lodě takovou silou, že se roztříštila na kusy. A na té lodi byla i Grace.
*konec falshbacku*
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Lara McRooter zírala na chlapce před sebou a nezmohla se na slovo. Sám jsem byl příběhem otřesen. To do těch dvou uhodil blesk? Každý zasažený se snad ale nepromění na brazilské domorodce, ne?
„A poté jste se probudili se schopnostmi?" zeptala se jich doktorka. Tedy spíše Connora, na kterém leželo břímě komunikace.
„Asi ano," odvětil s klidem, ale nebylo to úplně nejpřesvědčivější tvrzení. Umím si představit, jak to musí vřít za sklem.
„Vy jste tedy nabyl jaké schopnosti přesně?" otázala se na další otázku z nekončícího seznamu na svých papírech.
Přešlápl jsem. A je to tu. Tajemství.
„Když jsem vyplaval na břeh, už zase svítilo slunce, jako by bouře nikdy nebyla. Napadlo mě, že jsem tedy přežil, ale když jsem nemohl najít Grace, začal jsem panikařit. Já byl na souši, ale ona nikde. A tak jsem skočil zpátky do vody, abych ji našel. Dneska to zní šíleně, ale v ten moment jsem věděl, že to musím udělat. Cítil jsem, jak mě voda vede, tahá mě a pomáhá mi najít cestu až k úplnému dnu. Nemusel jsem dýchat, necítil jsem tlak. Ale to mi to ještě pořádně nedošlo. To se změnilo, když jsem našel ji. Na dně. S černými vlasy místo světlých, s tetováním na obličeji, oči měla široce dokořán a klidně seděla," vysvětloval nám, oči taky dost dokořán. Umím si představit, jak moc se musel ovládat, aby ohledně toho úplně nevyšiloval, když sedí hned vedle ní.
„Takže jste se cítil odolnější?" hledala psycholožka správnou nálepku, ale byla úplně mimo, jak jsem se vzápětí dozvěděl.
„Odolnější?!" vyjekl. „Já jsem mohl hýbat oceány!"
Na tu poznámku jsem přimhouřil oči. Znamená to, co si myslím? Je on příčinou toho neštěstí v Atlantiku?
„Můžete ovládat vodu?" podivila se Lara a přestala psát.
„Zní to sice trochu jako z kresleného Avatara, ale jo," potvrdil jí tu šílenost a na důkaz, který byl nezbytný, se podíval na sklenici s vodou na stolku mezi sedačkami. Ruku na noze trochu poposunul a tekutina ze sklenice vyletěla do vzduchu. Všichni vydechli překvapením.
Prostorem nejdříve poletovala kulička vody, později i tvary a nakonec se vypařila. Bylo to jako na kouzelnickém vystoupení, jen tak o osmdesát úrovní lepší.
„Úžasné," vydechl jsem a poprvé se tak vyjádřil během této schůzky. Connor se na mě podíval, jakoby rád za uznání, ale zároveň na vážkách, jako by to nebylo všechno jenom takto okouzlující.
„A ty Grace? Co se změnilo u tebe?" pobídla doktorka i zamlklou tmavovlásku na kraji sedačky, jenže ta neodpověděla, stále zírala někam do zdi, jako by byla duchem mimo.
„No," začal Conner, „původně byla blondýnka s modrýma očima. Teď vypadá jako incká šamanka, což nechápu, jak se stalo. A pak je tady ještě jedna věc. Nevím, jak její schopnost přesně pops..."
„Ticho," šeptla Grace tak slabě, že jsem to skoro ani neslyšel. I ostatní se zdáli být překvapeni, že vůbec mluví.
A nejšílenější na tom bylo, že to nebylo na Connora. Ten se k ní připojil v zírání do míst za mnou. Otočil jsem se, co tam je, ale nic jsem neviděl. Jenom ta zrcadlová zeď.
„Ticho," přikázala, teď už docela nahlas.
„Vážně byste měli přestat tak hučet, je na to hodně cit..."
A v ten moment skleněná stěna vybuchla, sesypala se na koberec a odhalila početnou skupinu vyděšených agentů v čele s Natashou a Furym.
Sklenice na stole pukla na tisíce střepů, stejně jako květináče, sklo na stolku, rámy obrazů i světla. Všechno potemnělo a konečně bylo ticho. Cítil jsem, jak mi po tváři teče krev, ale neodvážil jsem se to kontrolovat.
Oba celou dobu viděli i slyšeli skrze tu falešnou stěnu. Moje smysly jsou taky trochu vylepšeny, ale neslyšel bych, ani kdyby za tou stěnou doslova ječeli.
Nikdo se už neodvážil promluvit.
Pochopil jsem.
Uuuuu, brazilka to konečně trochu rozjela a řekla bych, že se máme ještě na co těšit. :3 Nechci vám do těch představ moc zasahovat, ale musím se zmínit, že jsem se, jistým autorským způsobem, zamilovala do Connora :D Jaj zatracený Logan!
A nebyla bych to já, kdybych se zase nepiplala v PS, takže zde je Grace se vším tattoo a vlásky. A ano, nechala jsem se tím tetováním hodně inspirovat u Ri. :D