My tři králooovééé jdééme k vááám... ne, jsem to pouze já :D #ElaZaseVtipná :D Ajem back! :DD. Ach, chybělo mi vydávání Chosen a tak jsem tu! ♥ Mám sice napsáno dopředu pouze 4 kapitoly, ale tak to nevadíí :D. Byla jsem ukecána začít vydávat a no jsem přece otrok společnosti no ne? :DD
Kapitola pro GabrielaBartoov milujte ji a uctívejte, jelikož díky ní, je dnes kapitola a díky ní má ChAG (Chosen: Another game) cover ♥, takže jako důkaz díků se třeba můžete podívat na její tvorbu #nenápadnáReklama♥ Takže děkuju Gabčulindi aka máj twin ♥ love ya ♥
Vypadal tak známě. Stejné blonďaté vlasy, asi o dva odstíny světlejší než mé, modré oči a asi dva metry vysoká postava. Není pochyb, že je to onen chlapec z mých snů. Již předtím jsem však měla podezření, že ho znám a nyní to bylo přímo bodání instinktu. Já ho prostě znám. Věk máme podle mého podobný, že bych ho někdy viděla ve škole? Nebo třeba bydlí někde poblíž a potkala jsem ho prostě na ulici? Uvnitř sebe jsem však věděla, že to není ono.
„Jess? Můj bože, jsi to opravdu ty?" Zíral na mě s otevřenou pusou.
„Ehm, jo?" Odkašlala jsem si. Stále jsme oba seděli v podivně ztuhlých polohách na zemi. Vypadalo to, jako kdybychom si to oba dva uvědomili v té stejné chvíli, jelikož jsme synchronizovaně vstali.
Beze slova mě chlapec objal a pevně mě svíral. Dokázala jsem jenom ztuhle stát. Ústa jsem otvírala a zavírala, jako ryba.
„Tak strašně jsem se o tebe bál," zamumlal. Tak se asi určitě známe. Tak proč si ho nepamatuju? Michael si uvědomil, že mu objetí neopětuji a narovnal se. Na tváři se mu zračilo zmatení.
„Jess?" Otázal se.
„Kdo jsi?" Nechápala jsem. O krok couvl, jako kdybych ho bodla.
„Tohle není vtipný," zavrtěl hlavou. Není to vtipné možná proto, že to nemá být vtipné. Kde je Matt?
„Ty opravdu nevíš, kdo jsem? A-ale vždyť znáš mé jméno," zakoktal se.
„Zdálo se mi o tobě," přiznala jsem.
„Jsem Michael! Tvůj nejlepší kamarád! Musíš mě znát!" Mluvil naléhavě. Zavrtěla jsem hlavou v jednoduché odpovědi. Neznám ho.
„Kde to sakra jsme? Proč si mě nepamatuješ? Co se sakra děje Jess?!" Začínal být lehce hysterický. Nesedělo mi to k němu, on je typický melancholik. Vůbec nic ho nerozhází. Nic ho nerozčílí, dokonce, ani když mu kradu jídlo. Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Krádež jídla. Brala jsem mu špagety z talíře a pak jsem je po něm hodila. Soustředila jsem se na tuto vzpomínku, tak moc, až mě rozbolela hlava. Raději jsem myslet přestala. Stejně mi to nikdy nejde.
„Mluv se mnou sakra!" Zakřičel.
„Uklidni se," zahuhlala jsem nepřítomně a rozhlížela se okolo sebe. Musím se dostat za Mattem. Za někým koho znám, nebo aspoň na nějaké místo, které poznám. Teď jsem upřímně řečeno dost ztracená.
„Kde jsme?" Pokusil se tentokrát o klidný hlas.
„V lese," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.
„Jessico," zabrblal, jako vždy, když jsem ho štvala. Opět ta tupá bolest hlavy. Au.
„Slyšíš to?" Ozval se.
„Co?" Napnula jsem uši, ale nic neslyšela.
„Jede auto. Lidi, civilizace!" Usmál se zářivě. Ale sakra. Jack.
„Pryč!" Čapla jsem ho instinktivně za ruku a rozběhla se do lesa. Micheal za mnou nechápavě vlál.
„Jess?" Nechápal. Mluvil naprosto bez zadýchání, jako kdyby šel, zatímco já se snažila o sprint. K čertu s jeho láskou k sportu a běhání. Člověk si vedle něj vždycky přijde, jako dvounohá ještěrka.
„Musíme pryč," sykla jsem k němu podrážděně. To mu to z mého naléhavého „Pryč!" nedošlo?! Rychle jsem se prosmekala mezi stromy a mám takový pocit, že každá větev, kterou jsem odstrčila, následovně praštila Michaela do obličeje.
„Jess," zastavil se prudce a já si málem rozbila tlamu, jelikož jsem stále pevně svírala jeho ruku. Než jsem se však stihla natáhnout, jak dlouhá tak široká, tak mě stiskl pevněji a já neupadla.
„Dokud mi neřekneš, co se děje, tak nikam nejdeme," zavrtěl hlavou.
„Když, to je těžké vysvětlit," uchechtla jsem se lehce zoufale.
„Jess," zopakoval moje jméno. Asi tak po miliontáté. Já vím, jak se jmenuju, děkuji pěkně, nemusíš mi to opakovat.
„Řekněme, že po nás s největší pravděpodobností jde velice naštvaný liliput, co chce buď nás nebo jenom tebe, pokud mě nechce, tak mě zabije. S největší pravděpodobností, tak aby to viděl Matt, aby mu ublížil. Tebe bude u sebe držet 14 dní, což není zrovna slast, věř mi. Vlastní zkušenost. Svoje hosty většinou zavírá do moc fajnové klece. Tudíž jsi doufám pochopil, že bychom měli utíkat, abychom od Jacka byly, co nejdál." Teda ehm pokud žije. Když jsem, ale o něm slyšela naposledy, někdo křičel, že žije. Neodvažuji se tudíž doufat, že je mrtvý, což by znamenalo, že po nás nejde. Micheal prudce mrkal, jako kdyby mu něco spadlo do oka.
„Cože?" Vyšlo z něho pouze.
„Jsme uprostřed šachovnice Michaele. Uprostřed hry," zadívala jsem se mu vážně do očí. Tak fajn, spíš jsem se o to pokusila, ten kluk má snad tři metry.
„Šachovnice? Víš, že hraju šachy?" Ozvala se mu v hlase naděje.
„Já... ne. Nevím, proč jsem to řekla," zavrtěla jsem hlavou.
„Michaele prosím, musíme jít, nebo tě tady nechám," vyhrožovala jsem.
„Jak víš, že po nás jde ten Jack?" Zeptal se. Dostal mě. Nevím, zda je v tom autě, které už mimochodem neslyším Jack, ale bála jsem se riskovat. Bála jsem se doufat, že by to mohl být třeba Matt.
Matt. Při myšlence na něho se mi stáhlo srdce. Ty jeho smutné oči, když mě pouštěl domů. Obětoval toho pro mě tolik, tak moc se snažil, abych se dostala domů a místo toho jsem tady.
„Jess?" Zeptal se Michael, když si všiml změny mého výrazu.
„Musíme najít Matta." On si mě tentokrát nenajde, neví, že jsem tu. Musím se o to postarat sama.
První kapitola trochu kratší, ale je to první kapitola sooo nestěžujte si! :DD Doufám, že se vám druhý díl bude líbit a budete ho číst ♥ Za vote a komentáře budu neskutečně ráda ♥.
Love you all ♥
-Vaše Eli ♥