Nejsem na sebe zrovna pyšná, ale řeknu vám, že se mi už dlouho nepodařilo nic napsat. Tohle je první vlaštovka. No a důvodem je škola. Říkáte si možná, že škola zabere jenom pár hodin a pak nějaké to učeníčko, ale já jsem se dostala pod takový tlak, že cokoli jsem ve volném čase dělala, byla jsem v hrozném stresu, že bych měla dělat něco do školy, i když to nebyla pravda. Takže jsem vždycky začala psát, ale pořád jsem koukala na hodiny. A nic z toho nebylo.
Konkrétně k dílu. Na ten taky nejsem zrovna pyšná, ale mám pro vás jednu zarážející zajímavost, dýněčky. Zatím je KIDS skoro stejně dlouhý jako celá první kniha! A to jsme teprve na úplném začátku!!! o_o Ráda bych hodila přirovnání, které by mě lehce ospravedlnilo z těch velkých pauz, že KATE jsem přeci psala... a pak mi došlo, že KATE byla napsaná za měsíc, takže nic. :D
Snad se bude i tak líbit, má to asi 2100 slov a další díl je asi z 1/3 hotový. :)
Písnička je asi ze 70% náhodná, refrén poměrně sedí, ale hlavně mě bolí hlava a po hodině vybírání na to nemám dále nervy :D takže... možná už jsem ji někdy použila idk.
*Kate – 3 dny od ostrova – Oliverův byt*
Občas je třeba zůstat v posteli trochu déle. Bořit hlavu do polštáře, zatímco necháváte své myšlenky volně splývat v logické celky. Sledujete zářivý obdélník na zdi, jak se s východem posunuje ke stropu, a řešíte životní otázky - kým jste byli, kdo jste nyní, kým se chcete stát. Kdo je skutečný přítel, kdo pouze známý a kdo skrytý nepřítel. Protahujete si ospalé svaly a točíte se pod dekou, protože neznáte odpovědi na otázky, kterých je čím dá více. V jeden moment je frustrace tak silná, že odvoláte předchozí prohlášení, že je třeba tohle třeba občas podstoupit, a vyskočíte z postele na tvrdý koberec cizí ložnice.
Nedá se říct, že bych se vyspala zvlášť dobře. Poslední dobou mám lehké spaní, takže mě probudila sanitka v pět třicet, o půl hodiny později Oliverův budík, potom si dělal kafe v kávovaru, který zněl spíš jako parní lokomotiva než elegantní doplněk domácnosti a o půl osmé vyšlo slunce. To už jsem neusnula vůbec. Ovšem i těch pár hodin odpočinku mi pročistilo hlavu a já byla přesvědčená, že nic nebude tak horké, jak jsem se včera domnívala. Došourala jsem se do kuchyně a začala si dělat kafe ve zmíněné lokomotivě.
Když jsem se otáčela, periferně jsem zahlédla své jméno. Trochu překvapená tou skutečností jsem se otočila k lednici. Zářil na ní zelený papírek připevněn magnetkem ve tvaru podprsenky. Nevím, co na to říct.
Stálo na něm: Kate - peníze na stole. Jídlo není. Klíč vedle dveří.
Vedle textu byl namalovaný smajlík s hrbolatým úšklebkem. Usmála jsem se, Oliver je štědrý člověk a vsadím se, že ty tři dolary dvacet osm centů na stole jsou veškeré peníze, které u sebe měl.
Kafe, sprcha, přecházení v županu... bylo to jedno z nejnormálnějších rán za poslední týdny. Tedy, dokud jsem se nezastavila u zrcadla. Byl to děs, celý můj obličej byla jedna velká únava. Kruhy pod očima, odevzdaný výraz a tváře úplně bez barvy. Dokonce i mé duhovky, které se po setkání s kameny nekonečna změnily na něco téměř živého, na mě hleděly se zlatavým chladem.
První mě napadlo, že je tu určitě špatné světlo, ale jenom jsem si to nalhávala. Moje tělo přestávalo ten stres zvládat. Pokud si chci udržet výraz před přáteli i nepřáteli, budu potřebovat funkční šupiny. Navíc, kdo to kdy viděl, aby se Kate dcera Starkova a zachránkyně Asgardu bála jít v noci na ulici? Musím zajít k Tonymu a opravit si centrální desku.
***
Venku bylo výjimečně hnusně, už dlouho jsem nezažila pršící vločky, hmotu na hranici kapalného a pevného skupenství, která se těsně před nárazem do vás rozpustí, takže jste hned celí promoklí. Rychlým krokem jsem došla ke vchodu do metra, kde jsem utratila velkou část svého kapesné a usadila se v poloprázdném vagónu metra.
Sice bylo osm ráno a já se tak ocitla v dopravní špičce, kdy normálně bývá metro vyplněno do posledního centimetru, tento vagón byl téměř prázdný. Zdálo se mi to trochu zvláštní, ale proč by se to nemohlo stát? Existuje pro to určitě řada logických vysvětlení a já jsem jenom zbytečně paranoidní.
Přehodila jsem si kapuci přes hlavu, snad aby mě ti tři lidé na druhé straně prostoru nerušili, a na moment si dovolila vypnout. Není tu žádný SHIELD, žádná Aliance, žádné hlasy ani slídilové. Prostě jenom já a metro.
V Miami, kde jsem žila předtím, bylo taky metro, nebo aspoň něco podobného. Zatímco tady jezdí vlaky pouze v podzemí, na Floridě svištěly i desítky metrů nad povrchem, jako v nějakém futuristickém městě. Vzpomínám si, že jsem jednou přejela zastávku a probudila se na oslintaném skle vedle paní, která spala s otevřenýma očima. Tehdy jsem to považovala za skvělou historku, ale v porovnání s tím, co zažívám teď, se to vůbec nedá srovnat. Schrupnutí ve vlaku versus celá ta akce na ostrově? Věci se mění.
Zastavili jsme na další stanici a dovnitř toho vzácně prázdného vagónu se nahrnulo pět nevítaných cestujících. Všichni byli obyčejní a hned jsem na jejich přítomnost zapomněla, tedy až na jednu výjimku. Nastoupil také jeden muž, který se od ostatních záhadně lišil. A k mé permanentní smůle si sedl přímo naproti mně. Povzdechla jsem si a opřela se týlem o sklo za mnou.
On si sedl a bez sebemenšího zájmu na mě koukl. Opětovala jsem mu pohled s tím, že ho určitě dlouhým civěním odradím a on si bude hledět svého, ale nestalo se. Oční kontakt se prohloubil a ani jeden nechtěl uhnout. Bylo to nejen trapné, ale taky až bolestně nepříjemné. Bála jsem se mrknout, abych ho už jen z principu nenechala vyhrát. A tak jsme na sebe civěli, zlato proti kobaltu. Dva idioti ve vlaku, dva tvrdohlaví párci a egoisti.
Cítila jsem, jak mi oko poskočilo nepohodlím, a už mi přišlo na mysl, že bych mohla být ta moudřejší a stáhnout pohled k zemi. Když v tom mi v hlavě luplo. Jakoby někdo zatřásl s makovicí a všechna zrnka, všechny mé vzpomínky a představy, se zamíchaly do sebe.
Hlava se mi roztočila pod tím náporem a mé tělo se nebezpečně předklonilo, ruce, jako by nevěděly, co udělat, aby zabránily pádu. Co jsem tedy mohla dělat? Prostě jsem padala. Jenže jsem nedopadla, čísi ruce mě chytily za ramena a vrátily na sedadlo. Zaslechla jsem taky nějaký hlas, ale bylo to jako pod vodou, nerozuměla jsem ani slovo. A že bych se na dotyčného podívala, nepřicházelo v úvahu už vůbec. Dávno jsem v metru nebyla.
Stála jsem bosá v mokré trávě. Byl to nějaký park, protože jsem periferně zahlédla cestičku. Přála jsem si trochu se porozhlédnout, zjistit, kde jsem, co se děje a jak jsem se sem vůbec dostala, ale něco mi bránilo. Mohla jsem vidět jenom ten kousek, na který jsem přímo soustředila svůj zrak, vše okolo bylo rozostřeno. Navíc posunovat oči bylo tak těžké, že jsem to po pár pokusech vzdala.
Ve vzduchu se vznášela vůně mokré hlíny a přicházející bouřky. Zahřmění v dáli mě nepřekvapilo. Posunula jsem nohou pár centimetrů dopředu, jako bych chtěla někam jít, když se celý prostor zavlnil a mé tělo vymrštil v saltu vzhůru. Chvilkami jsem měla před očima tmu, momenty záblesky okolí. Bylo to bláznivé a nepředstavitelné, bylo to jako plavat v jiné realitě. Všechny ty detaily a pocity. Cítila jsem čisté emoce! Strach a tolik vzrušení!
Najednou mi kolem obličeje prosvištěl plně vzrostlý strom a byl by mě semlel do široké koruny, kdyby se prostor znovu neprohnul a já se neocitla někde úplně jinde. Kolem byli lidé, ale pouze jsem je cítila a slyšela, můj zrak se stále upíral na má mokrá chodidla.
„Co je to?" zeptal se Steve a můj pohled konečně vzhlédl k jeho obličeji, byla to úleva a já neskrývala své štěstí. Ale on byl tak ohromený čímsi v dáli, že si mě ani nevšiml. Obličej měl celý zablácený, místy trochu od krve.
„Je jich tolik," vydechla Wanda po mém druhém boku a i na ni mi sjely oči. Co tím myslela, jsem se už nedozvěděla, protože mě cosi praštilo přímo do hrudní kosti. Byla bych přísahala, že to byl předmět, ale nic jsem neviděla. Síla mě vymrštila do vzduchu a já začala křičet. Letěla jsem tak rychle! Kolem mě prosvištěl orel, chvíli pršelo a na krátký okamžik jsem kdesi ve víru náhodných obrazů uviděla duhu. Bělmo, dlaně, sprška hlíny. Jako bych koukala do kaleidoskopu. Myslela jsem, že se mi z toho náporu roztrhají cévy, tak rychle mi bušilo srdce!
A pak to přestalo. Celý tenhle výlet do generátoru náhodných představ skončil stejně rychle, jako začal. Otevřela jsem oči, stále jsem seděla v metru, kolem ticho, nikdo si ničeho nevšiml. Jediným důkazem, že se to opravdu stalo, byl ledový pot po celém mém těle.
A ten tvrdohlavý chlap byl pryč.
*Tony ~ o dvanáct minut později ~ Stark tower*
To takhle sedí Iron man, Lhář a Otec u baru a hádají se, který z nich by měl uvítat jejich dceru. Iron man povídá: „Hned jak přijde, povím jí, že mi vyšší dobro brání říci pravdu, ale že jí hrozí nebezpečí." Lhář protočí oči a říká: „Až ji uvidím, řeknu jí, že je všechno v pořádku a nemá se čeho bát." Otec si znaveně povzdechne a praví: „První jí řeknu, že je v nebezpečí, pak, že musí zmizet a pro dobro ostatních nic nehledat. Povím jí, jaké neštěstí se na ni sneslo a pomůžu jí to pochopit."
Problém byl, že se všechny tři postavy hádaly uvnitř mé hlavy. Seděl jsem u svého baru a ťukal do plné skleničky. Čas rychle ubíhal, což mi neustále připomínal agent do sluchátka, ale já pořád nevěděl, co Kate řeknu.
Vyslali mě sem s jasnou představou, že jim posloužím a budu své dceři nalhávat, že se jí všechno určitě zdá. Nebyl jsem si jistý, jestli mám žaludek, abych ji postrkával k propasti. Ovšem když jí všechno řeknu, bude naštvaná, bude hledat odpovědi, a buď je najde, nebo ji SHIELD někde zamkne. Hádám, že bude lepší vyhnout se tomuto scénáři. Rozhodl jsem se tedy pro Lháře.
„Jede výtahem," ozval se mi ten otrava v uchu. Nebyl jsem si jistý, jak ji sledují, protože jsem se dozvěděl, že si Kate všechny štěnice a čipy vyřízla. Ale když si vezmu, že ji potom uspali a vykradli byt, mohli jí klidně píchnout novou.
„Vystupuje v laboratořích," informoval mě vzrušeně, nejspíš si myslel, že jde o vteřiny, než se Kate dostane k tajným informacím a celý SHIELD padne. Protočil jsem nad jeho naivitou oči. Zaprvé, v mých počítačích nejsou informace, které by nemohla vidět. Zadruhé, pokud by se ode mě chtěla nabourat k SHIELDu, musím světu prozradit, že Kate není žádný superhacker, aby to zvládla dřív než za pár hodin.
Klidným tempem jsem si to namířil k výtahu a o pár pater níže. Když jsem vystoupil, bylo mi hned jasné, že tudy prošla. Všichni byli celí rozdivočení, jako by je minulo tornádo.
Došel jsem skleněnou chodbou lemovanou jednotlivými laboratořemi až k té poslední, která měla jediná zatažené žaluzie. Bez klepání jsem vstoupil. A to jsem neměl.
„Tony!" vyjekla Kate a tričko si přitiskla blíže k hrudi. Zrovna se převlékala a já přišel v ten nejhorší možný moment. Sice stála zády, ale veďte si po tomhle vážnou konverzaci.
„Promiň, promiň, měl jsem zaklepat," omlouval jsem se rychle a otočil se zády, aby si to triko mohla zase navléct. Ale i v tom momentu úleku jsem si všiml, co si udělala se zády. Když mi řekli, že si do nich řízla, představil jsem si dva chirurgické řezy. Jenže ona měla těch řezů mnohem víc, nejspíš se nemohla dlouho trefit. Na stole vedle ležel chumel zakrvácených obvazů nebo čehosi, což mi trochu nahnalo strach.
„Už můžeš," ozvala se, když jsem se ani po dlouhé minutě neotáčel. Udělal jsem, jak řekla. Čekala na mě s unaveným pohledem. Celá vypadala dost zmoženě.
„Ahoj," pozdravil jsem konečně.
„Ahoj," zopakovala s koutkem lehce vzhůru.
Nejednou mi do ucha kdosi promluvil: „Uklidněte ji." Být situace jen trochu napjatější, asi bych úlekem poskočil. Úplně jsem na svého rádce zapomněl.
„Co tu děláš?" naskočil jsem konečně do konverzace. „Myslel jsem, že budeš někde v tom bezpečí."
Podle její odměřené reakce hádám, že to jí to vyznělo stejně chabě, jako mně.
„Potřebuju si opravit centrální desku, nefunguje," odvětila a na to konto ji začala vytahovat zpod šupin svého kříže. Běžně, když se řekne deska, představíte si desku. Jenže když něco označí Kate, často to vypadá úplně jinak, než jak název napovídá. Její centrální deska bylo ve skutečnosti želatinové kolečko velikosti dlaně a barvy vanilkové zmrzliny, uvnitř běhaly elektrické výboje, které dávaly šupinám ty šílené schopnosti. Na takové nepatrné placce závisel její život. Děsivé, ale já jsem na tom vlastně úplně stejně.
„To jsi mohla přijít, i jak jsi mi volala," namítl jsem spíše pro sebe, ale ona mě slyšela.
„Potřebovala jsem si všechno promyslet a rozhodnout se, co dělat," řekla mi na rovinu a přešla k pracovnímu pultu. Vyklopila na něj ten veledůležitý sliz.
„A jak ses rozhodla?" zeptal jsem se nenuceně a začal jí pomáhat. Deska vypadala jenom lehce škrábnutá, což jí ale neodradilo od úplného zkolabování. Dle mého profesionálního odhadu, mám tak půl hodiny, než to opraví. Dvě, když bude opravovat i šupiny.
„Nijak. Poslední dobou se mi prostě hodně vrací ty sny z jiných realit a byla jsem dlouho pryč, taky pár zranění. Asi jsem nějaké akce zmeškala. Nevím sice, proč mě sleduje ten spolek, ani proč mi SHIEDL odnesl všechny věci, ale tenhle svět byl vždycky extrémní. Řekla jsem si, že kdyby to bylo něco vážného, tak mi to řeknete, ne?" Podívala se na mě tak naléhavě, až jsem skoro začal zvažovat návrhy upřímného Otce. V unavených očích měla vyrytou prosbu, abych jí nelhal a já v tu chvíli věděl, že ať řeknu cokoli, uvěří mi.
A tak jsem se usmál, jak nejupřímněji jsem dovedl. Podal jí tác s nástroji a řekl: „Samozřejmě."
***
Určitě mi někde nechte názor, protože já nejsem slepá. Celý ten příběh je jiný než předchozí. Prostě začíná temnět. Tak bych potřebovala vědět, jak na to reagujete. :))
btw. má někdo tip na toho tvrdohlavého chlápka? :D
(Asi 40 minut už vybírám nějaký sedící song, ale posledních 20 minut z toho poslouchám nějaké písničky z dětských muzikálů :D tak jsem to zase časově nedodržela, ten svůj slib -.-)