Takže zlatíčka moje. Ani nevíte, jak moc se omlouvám za to, jak hrozně moc dlouho to trvalo.
Před tím, že začnete číst, si tohle přečtěte :)
Opravdu jsem neměla moc času psát, ani jsem k tomu nějak chuť neměla, protože mě vždy něco blokovalo od toho, napsat další díly.
Ovšem teď jsem se "obnovila" a zase začínám :) I když k tomuto příběhu stačí už jen pár dílů a bude konec, takže aspoň teď se budu snažit to napsat co nejrychleji, abyste se dočkali konce rychle a nemusely na něj čekat dlouho.
Pokud si ještě nějak pamatujete o čem je v tomhle příběhu řeč apod, byla bych ráda, kdybyste nechali koment toho, jak si myslíte, že to bude <3
Možná si budete muset přečíst pár dílu nazpět abyste si to oživily, ale nevadí :D :)
Teď už budu psát pravidelně.
A kdo čte Only Hope, tak by se taky měl brzy dočkat dalšího dílu :)
Takže doufám, že se vám tento díl bude líbit a budete se těšit na to, jak to nakonec všechno dopadne <3 :)
Srdce mi buší do hrudi jako zběsilé. Stojím zády opřená o strom a s naštvaností třísknu hlavou o tvrdou kůru a začnu ze sebe v tichosti chrlit nadávky. Je tohle snad možné? Ano, pořád si jen říkám, že proč sakra já. Ale opravdu...opravdu už přestávám mít sílu stále něco řešit a žít ve strachu. Mít minimum času na hezké vzpomínky, jako byl před chvilkou ten moment s jelem a vycházejícím sluncem. Mám chuť tam vběhnout a všem střelit kůlky přímo do čela. V životě by mě tohle nenapadlo. I když můj život nebyl kdovíjak lehký, nikdy bych neuvažovala, že bych někoho zabila. Ale teď? Po tom všem? Bych ty grázli zlikvidovala do jednoho. Nezaslouží si tu být, za to, co udělali, za co to chtějí udělat a také za to, kolik věcí určitě ještě budou chtít udělat. To nejsou lidi hodni života a zaslouží si zaplatit. Nesmí už zmařit další jediný život.
Vzchopím se a odlepím se od stromu. Nesmím se tu jen schovávat. Chtějí mě a já nedovolím, aby kvůli mně bylo ublíženo mým blízkým. To aby mě raději dostali a já trpěla a oni byli v pořádku, než aby to bylo naopak.
Rozhlédnu se kolem po zemi pod zamínkou najít nějakou zbraň v podobě klacku. Dávám si pozor na to, aby mě neuviděli, takže jsem skrčená a pátrám po zemi. Když pár metrů od sebe uvidím ideální klacek, skočím po něm a otočím se směrem ke stodole. Naberu do plic velké množství vzduchu, které v sobě zadržím a poté celý obsah plic pomalu vydechnu ven.
Sama pro sebe kývnu hlavou a opatrně se vydám směrem, odkud slyším hluk.
U stodoly přidám na tempu a několika velkými, rychlými skoky se dostanu k ní a zády se přimáčknu na zadní stranu, odkud jsme s Nailem vyšli pro dřevo.
Mohla bych říct, že mě může dokonce prozradit i moje srdce od toho, jak rychle a splašeně bije. Nemůžu ovšem myslet na nějaký strach a nemohu dovolit, aby mě ovládal.
Zatřesu hlavou a popojdu blíže k vratům.
„Kde je?!" zaslyším hluboký mužský hlas, ve kterém jde rozpoznat až moc vzteku a rozhořčení.
„Bež do hajlzu! Co je ti po tom? Je to mezi mnou a vámi. Ona do toho nijak nezapadá" prskne Zayn na moji obranu a nebudu lhát, že se divím, když mě vůbec brání. I když je pravda, že v poslení době se ke mně změnil a snažil se být dobrý a vlastně se i o mě bál a chránil mě.
No ale samozřejmě, že i přes tohle všechno mu stále plně nevěřím. Protože mu zase kdykoliv může přeskočit kolečko v hlavě a bude špatně a já zase skončím někde zmlácená na zemi.
Oklepu se nad vzpomínkou toho, jak se jeho pěst nesčetněkrát zkřížila s mojí tváří a to nemluvím o kopancích do břicha.
Pevně sevřu víčka a když je znovu otevřu, projede mnou proud zlosti.
„Udělaly jste hodně sraček a nějak za to zaplatit musíte!" prskne nazpátek. Svírám pevně svoji takzvanou zbraň a čekám na vhodnou příležitost zakročit.
„Začínáš mě pěkně srát a nebudu se tady s tebou vybavovat! Radím ti, aby ses rychle spakoval, jinak ani ti nejlepší specialisté nezjistí, jestli támhleto na zemi je tvoje prdel nebo hlava!" vykřikne tak prudce a nahlas, že moje obočí vzlétne nahoru, a i při této situaci mi díky jeho posledním slovům zacukají koutky. Musím uznat, že nadávky a výhružky mu jdou skvěle.
Ovšem první, čeho se moje ušní bubínky dočkají je hromový smích.
„Ty ale umíš pobavit, to ti teda povím. A ještě více mě udivuje, jak ji chráníš. Když oba dva moc dobře víme, jak to ještě nedávno bylo. V té době by ti bylo u prdele, kdybys mi ji na chvíli půjčil, nebo mi ji rovnou nechal" řekne překvapivě klidný tónem a mě se na tou představou zvedne žaludek.
„Nikdy bych ji nikomu jinýmu nedal a ani nepůjčil! Není to věc, kterou si můžeš zasraně koupit, nebo půjčit do hajzlu!"
V jeho hlase jde poznat zvyšující se vztek a moc dobře vím, že za chvilku to bude pěkně ostrý.
„Uvidíme, kdo ji nakonec bude mít" zaslechnu zas ten stejně odporný smích.
Nebaví mě nadále jen stát a poslouchat jejich debatu. Nakouknu dovnitř a uvidím je stát naproti sobě, takových dobrých deset metrů od místa, kde stojím já. Rozhlédnu se po celé stodole a díky bohu nedalo mě spatřím Ell s Dylanem jak se krčí za jedním z balíků a snaží se, aby je nezahlédnul jeden z nich, který stojí ke mně nejblíž. Zrovna stojí zády ke mně a řekla bych, že má za úkol sledovat asi zrovna tenhle vchod. Když mě Ell s Dylanem spatří, v jejich očích se blýskne strach a začnou mi naznačovat, ať se do ničeho nepouštím. Nemohu je ovšem v tomhle poslechnout. To ani náhodou. I kdybych chtěla, nebylo by to správné.
Pevně sevřu klacek v rukou a s hlubokým nádechem skočím dovnitř, bez jediného zaváhání se napřáhnu a svoji největší silou, kterou mohu vyvinout ho praštím přímo do pravé strany jeho hlavy. Cukne sebou a poté se skácí k zemi. Já ihned k zemi padnu také, aby mě nespatřili další a v duchu nadávám nad bolestí mého ramene. Netušila jsem, že to tak bude bolet i mě. Protáhnu si bolavé rameno a vykouknu, jestli nezahlédnu Nialla. Bohužel ho nikde nevidím a tak svůj zrak přemístím zase k Ell a Dylanovi. Když ukazují na toho chlapa ležícího vedle mě, nahodím nechápající výraz. Ovšem poté mi to dojde. Má zbraň. Už jednou jsem ji v ruce držela a dopadlo to katastrofálně. Byla to ale sebeobrana, a i tentokrát je to téměř stejné. Jde o záchranu blízkých.
Po čtyřech se doplazím k tomu bezvládnému tělu a začnu po ni pátrat. Najdu ji po chvíli zastrčenou za opaskem. Uchopím ji do rozklepaných rukou a opřu se zády o balík slámy.
‚To zvládneš, už sis prošla hodně věcmi a nezastavíš se přece na místě, kde to může konečně skončit' ozve se moje podvědomí, které mi dodá odvahu.
Otočím se směrem k balíku a zvednu se na kolenou výše, abych viděla na Zayna a toho druhého chlápka.
Když Zayn ke mně otočí hlavu a jeho oči se setkají s mými, zadrhne se mi dech. Myslím si, že můžu říct, že jsem nebyla ve více napjaté situaci, než jako je tato.
Zvednu ruku výše, aby viděl, že mám zbraň. Kývnu hlavou k tomu, který stojí naproti němu na náznak, že jej mohu střelit. V jeho očích se zaleskne něco jako lítost, ale byl to jen malý okamžik, který trval až moc krátce na to, abych poznala, zda-li tomu tak bylo. Nepatrně kývne hlavou a poté se otočí zpátky na něj.
„Jak si to představuješ? Vezmeš si ji a odejdeš bez dalších jiných škod?" zeptá se ho a já vím, že začal tohle téma, aby nadále udržel jeho pozornost na něj a nezajímal se o okolí. Přesněji řečeno, aby nezjistil, že ho mám na mušce.
Celá rozklepaná se připravuji na věc, kterou hodlám vykonat. Skloním se a hlaveň si jemně opřu o vrch slámy. Namířím mu na hlavu, protože vím, že tam to bude stoprocentní a nebudu se muset obávat toho, že by ještě v poslední chvíli mohl střelit Zayna. Uklidním svoje rozklepané ruce a svůj dech dostanu pod kontrolu. Když mám svůj cíl přesně zaměřen, můj ukazováček se pomalu pohne. Zadržím dech a přinutím ukazováček silněji stisknout. Stodolou se roznese silný zvuk výstřelu a poté zvuk dopadu těla na tvrdnou zem. V očích ucítím náznak slz, které ovšem rychle zaženu.
Po dopadu jeho těla na zem, se seběhlo všechno hrozně rychle. Zayn urychleně vytáhl zbraň z jeho kalhot a vystřelil na muže, kterého přilákal můj výstřel. Ihned na to přiběhli další tři a do toho se ukázal Niall. Nevěděla jsem že jich je sakra tolik.
„Nialle, vypadni!" zakřičí Zayn tak, že každému ztuhne krev v žilách.
Klečím na kolenou, sledujíc tu akci přede mnou, neschopna pohybu a ani slova, kvůli nevýslovnému strachu kolujícího v mých žilách. Cítím, jak mi krev mizí z obličeje, když vidím muže, jak míří na Nialla, kterého on nevidí.
Ze všech sil přemohu svoji paralyzaci a vyskočím na nohy.
„Nialleee!!" zakřičím takovým způsobem, že jsem si snad rozervala hlasivky. Hučí mi v uších tak, že absolutně nic neslyším a můj záměr je jediný. Zachránit ho. Moje nohy mě rychle přenesou přes balík slámy a dále k němu. Zbraň svírám tak pevně, až si moje podvědomí myslí, že ji rozdrtím na prach.
Otočí hlavu směrem k němu a v rychlosti na něj namíří zbraň. Ozve se výstřel a já nemám tušení, koho zbraň to byla. Chce se mi zvracet z toho pocitu.
Když se Naill začne sunout k zemi, začnu křičet a natáhnu zbraň směrem k tomu, který to způsobil. Můj ukazováček zběsile mačká spoušť mezi tím, co moje hlasivky stále vydávají ten uši trhající křik bolesti a smutku. Ten muž se hýbe po náporem kulek, které se mu zarývají do hrudi.
„Emilyy!!" hrubá síla mě strhne k zemi.
„Nech mě být! Nesahej na mě! Chci ho zabít!" kopu sebou, abych se osvobodila z pevného sevření.
„Je už dávno mrtvý! Přestaň! Tak přestaň sakra!" sevře stisk a já se začnu pomalu uklidňovat a dojde mi, co se stalo.
„Niall" zašeptám a stisk povolí. Vyhrabu se ze Zaynova sevření a po čtyřech se dostanu k Niallovi, bezvládně ležícímu na zemi.
„Em" zašeptá skoro neslyšně.
„Pane bože! Ne Nialle! Budeš v pořádku ano? Všechno bude dobrý!" zalijí se mi oči slzami a vzlyknu.
„Pamatuj, že okamžiky, kdy jsem byl s tebou, byli ty nejlepší v mém životě" zašeptá a já slzy se mi zběsile spustí po tvářích.
„Ne přestaň! Neříkej to! Všechno bude v pořádku! Dostaneš se z toho a odjedeme spolu někam hodně daleko, kde nás nikdo nebude otravovat. Budeme tam jen my dva spolu a budeme se mít perfektně. Nic nás už trápit nebude" chrlím ze sebe slova, pod nekončícími vzlyky utrpení.
„Miluju tě Em." zašeptá a jeho oči se zavřou.
„Nenene, prosím tohle ne. Nialle tohle mi nedělej! Kurva volejte někdo záchranku!" zakřičím a obejmu jej. Můj nekončící brek je tlumen jeho krkem, do kterého mám zabořenou hlavu. Takhle to nesmí skončit! On musí žít!