Krátká, snad až nelogická povídka, kterou jsem sepsala za jediný večer. Ale je to fantasy, nikde nevidím pravidlo, že to vše musí dávat smysl. Přímé řeči tam najdete opravdu zřídka, je mi to opravdu líto.^^
„To nemyslíš vážně, Aidene. Je to ještě malá holka, rozmysli si to."
„Malá holka? Vyroste z ní stejná zrůda, jakou byla její matka."
„Nemůže za to, že vyrostla ve špatné rodině. Prosím, pro jednou mě poslechni a nech ji žít. Můžeš ji klidně vhodit do nějakého ze světů, to už mi je jedno. Jen se na ni podívej."
Odmítal se na ni podívat, nechtěl ji ani vidět.
„Nesnáším tě. Nesnáším tě, že zrovna kvůli tobě dělám. Ano, nechám ji žít, pouze pod jednou podmínkou. Bude u tebe ve světě."
Tato poznámka mu vyrazila dech. Mohl ve svém světě vychovávat člověka?
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Umře dříve než já, stárne rychleji."
„Neuhýbej. Chtěl si, aby žila, máš to mít. Teď si jí vezmi a zmiz mi z očí, než jí zardousím."
Neváhal a bral malé klubíčko do náručí, jako kdyby bylo jeho vlastní.
„Neboj, v životě toho člověka už neuvidíš. Máš můj slib."
_______________________________________________________________________________
Její chybou bylo, že se narodila jako člověk. Stvoření, pro tento svět tak odporné, že jí Damon musel schovávat či přeměňovat. Přeměňování něco stálo, ale to byl ten nejmenší problém. Horší to bylo s ní, jakožto již dospívající dívkou. Zrovna dnes se musela rozhodnout, že nechce přeměnu. Chce prý vyjít do světa ve své pravé kůži. Nevěděl, co s ní.
„Nic nechci! Proboha, je mi osmnáct. Nemůžeš po mně chtít, abych se znovu převtělila do těch odporných šupin!" odmlouvala, velmi pevně.
„Můžu to po tobě chtít. Věk není teď důležitý, chci tě udržet v bezpečí, Sofie. Tam venku čekají jen na to, až se ukáže nějaký hloupý člověk."
„Hloupý člověk? Takže to jsem? To si o mně myslíš?" zatřpytily se jí oči.
Damon musel protočit oči. Dělá tohle člověk běžně? Citově vydírá?
„Nehraj to na mě, víš, že to na mě neplatí. Unavuje mě tě pořád hlídat. Celých pitomých 18 let jsem za tebe platil přeměny a ty se mi odvděčíš takhle? Co trochu úcty?" vybuchl v rozhořčení, které se v něm jistě dlouho hromadilo.
„Jdi do háje, Damone. Nepotřebuju tě, poradím si sama." S těmito slovy odešla za dveře. Za dveře, které vedly do jejich kumbálu. Počkal před nimi, dokud se neotevřely.
„Každý se plete," vylezla a tentokrát vyšla ven správným východem.
Byly to již dvě hodiny, co odešla. Ne, že by očekával její návrat již po pěti minutách, ale tohle se jí nepodobalo. Usedl za knížku v domnění zapomnění na modrovlásku. Byla to jeho adoptivní dcera, pro Kristovy rány. Mohl vědět, že jako dvacetipětiletý vyhnanec nedokáže ukáznit lidskou dívku. Musel ji najít, musel se k ní dostat dřív, než ji někdo svede. Nemotorně se dopotácel ke dveřím. Ohlédl se po svém bytě, jako kdyby tušil, že ono místo vidí naposledy.
„Sbohem," zašeptal a vrhl se do útrob hlavního města.
Bloudil ulicemi, narážel do protivných stvoření a v duši marně zvolával její jméno. Již ji hledal dobré 3 hodiny, ale nechtěl si přiznat, že by selhal na takovém životu závisejícím úkolu. Kdokoliv teď mohl její bezvládné tělo pohazovat na místní skládce, či třeba prodávat její fungující orgány – slyšel, že dnes jsou na trhu běžné. Se stupňujícím se strachem rostla i únava, jeho nohy nezvládaly tíhu poraženosti a zoufalství. Nesměl přestat s hledáním, ne teď, když za pár minut odbíjela půlnoc. Nejtemnější část dne vždy vypustila na povrch nečistoty města, což nebylo dobré ani pro jednoho z nich. Rychle se pokoušel doběhnout k jejímu oblíbenému místu, kam často chodívala. Byl tu sice už dvanáctkrát, ale nikdy nevíte. Usadil se za barovou stoličkou, přemýšlejíc nad tím, kde by mohla být. Nemohla odejít daleko, sama se bála.
„Vím, kde ji najít," zašeptal kdosi vedle něho.
Neznámý mu mohl našeptat různé nesmysly, jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy. A proto tu stál před zplesnivělými dveřmi, za kterými mohla být jeho malá holčička. Bylo mu řečeno, že tento svět, co je za zdí, je pro někoho, jako je on, velmi nebezpečný. Tamní nemají rádi změny a už vůbec ne nové věci. Také mu pověděl něco, co Damona velmi rozesmálo.
„Ten, kdo vkročí za dveře temnoty, z nich nevystoupí živ a zdráv, jestliže nepotká lásku svého života, protože takto jedině může uniknout z proklatého světa plného temnoty, chamtivosti a zloby." Má věřit povídačkám starého blázna v místním baru? Sám je blázen, že si to dítě vzal, a proto bere za rozpadající se kliku.
„Dělám to pro tebe," zamumlá si pro sebe a vstupuje do nitra temnoty.
Přešel do jiného světa. Nejhorší samozřejmě bylo, že nevěděl, do jakého. Odkašlal si a vyskočil, aby mohl vzlétnout. Místo toho zakopl o své vlastní nohy. Zkusil to znovu, možná byl pouze vystresovaný z toho, že je v jiném prostředí. Nic se nestalo, nevzlétl. Zpanikařil, proto si musel prohmatat záda, ale už jen pouhé zvednutí jeho pařátů ho vyděsilo. Nebyly to drápy gryfa, nýbrž dlouhé lidské prsty. I jeho dříve opeřené zadní končetiny byly lidské. Svými novými prsty se musel osahat. Měl hebké vlasy, na krátko střižené a mírně hranatou tvář. Chtěl se vidět, ale nevěděl jak. Ve svém životě nezažil větší strach. Byl ve světě lidí.
Chvíli seděl v temné uličce, aby rozdýchával svoji přeměnu. Musel pospíchat, čas ve světě lidí prý ubíhal rozdílně, rychleji, což mu zrovna nehrálo do karet. Aby ji našel, musel se tu zdržet o trochu déle. Váhavě se postavil na své, nyní lidské, nohy. Až do teď si neuvědomoval, že byl celý nahý. Prvotním instinktem bylo zakrytí svého rozkroku, i když ho tu nemohl nikdo vidět.
„Panáčku, já toho už viděla. Nemusíte se zakrývat," promluvil příjemný, neznámý hlas zpoza popelnic.
„K-kdo je tam?" vypískl vyděšeně.
„Nebojte se mě, jsem jen stará bláznivá ženská. Viděla jsem vás vyjít z tý zdi. Co jste zač?"
Po zdlouhavém vyprávění žena pouze kývla hlavou a začala se přehrabovat v jedné z popelnic. Vytáhla z ní špinavé, roztrhané a divně zapáchající oblečení.
„Nemůžu vám dát víc. Máte štěstí, že jste ji přišel hledat v létě, jinak byste tady zmrznul." Vděčně, ačkoliv s přítomným odporem, vzal věci z jejího sevření a začal se do nich oblékat. „Zkuste žebrat na ulici o nějaké peníze, pár lidí se nad vámi možná slituje a vy dnes nepůjdete spát s prázdným žaludkem," radila mu.
„Děkuji vám za vaši laskavost, cením si toho."
„To nestojí za řeč, hlavně ji najděte."
Zakýval hlavou na souhlas a vykročil do rušné ulice.
Stará žena měla pravdu. Několik lidí se nad ním slitovalo a hodilo mu pár peněz, ale jakožto nadpřirozená bytost nevěděl, jakou hodnotu mají.
V pozdních hodinách večerních vyrazil do malé budovy, na které visel zářící nápis ‚Supermarket'. Vevnitř lehce foukalo a nikde nikdo nebyl.
„Pane, za chvíli zavíráme. Přejete si něco?" oslovila ho mladá slečna, která právě v ruce třímala koště. Zmateně na ní hleděl a ona samou grimasu oplácela.
„Já... Já přišel hledat jídlo."
Teď nejenže se na něj zmateně dívala, ale taky to v ní probudilo lítost, cítil to. O tuto schopnost evidentně nepřišel a byl jen rád.
Celý usměvavý vyšel z té budovy. Pomohla mu vybrat suroviny, aby se vešel do té měny, a navíc mu přibalila ještě dvě bagety. Přemýšlel, kam se na noc schová, proto bloudil městem, dokud nenarazil na kopec, který těsně končil pod mostem. Betonová stavba mu posloužila jako přístřešek a suchá tráva z kopce mu posloužila jako podestýlka pro nadcházející noc. Spořádal jedno rajče, bagetu a něco, čemu se tady říkalo nanuk, aby nabral dostatek sil na záchranu jeho modrovlásky. Když usínal, myslel na proroctví, co mu neznámý pošeptal do ucha.
Ráno pro něj bylo lepší, o hodně lepší. Jídlo mu udělalo dobře na žaludek a spánek do něj vhodil novou touhu jít dál hledat.
Lidé soudili, byli škodolibí a prahli po moci. Své zažil, když podruhé vyšel do ulic. Tamní děti se smály jeho vzhledu a házely po něm kameny – což byla pouze fyzická bolest. Jakožto bytost z jiného světa cítil více psychickou bolest a tou dospělí nešetřili. Jejich snobské nosy se ohrnovaly, když už měli pouze pohlédnout na strhaného muže. Ano, pár laskavých duší se našlo, většinou to byly milé starší paní, ale ani ty nedokázaly pomoci.
Nevěřil, že se najde někdo, kdo by mu doopravdy pomohl. Zápal najít jeho dívku se každým dnem zmenšoval, dokonce se jednou polekal tím, že byl jeden den smířený s tím, že je mrtvá. Musel pokračovat. Slunce pražilo, slečny chodily v krátkých sukních a jemu bylo lépe. Jak dlouho to bylo, co spatřil krásnou ženu. Ano, jeho dcera, to byla krásná dívka. Dlouhé vlnité modré vlasy, oči temnější než oceán a osobnost kouzelná jako vílí prach. Třásl se při pomyšlení na její dokonalost. Nevěděl, co to s ním je. Byl nemocný? Jestli ano, tak jedině na duši a mysli.
Dnešek byl jiný. V kostech cítil napětí a žaludek se mu kroutil jako žížala v hlíně. Že by dnes byl Den s velkým D? Možné by to bylo, pomocí svých smyslů cítil, že někdo, koho zná, je tady. Vstal, oprášil se, vzal zbytek svých věcí do batohu a šel směrem, odkud si myslel, že signál vychází. I když ušel minimálně 5 km, stále byl v hlavním dění města, což bylo pro něj neobvyklé. Na velkém náměstí se musel usadit, jelikož nohy vypovídaly služby a hrdlo prahlo po doušku vody. Zády opřený o zeď stále cítil vlnu napětí. Je to tady.
Rozhlédl se po okolí. Čekal, že spatří nadpřirozenou bytost, ale místo ní spatřil něco lepšího. Spatřil modrovlasou dívku. Seděla venku před něčím, čemu se říkala cukrárna. Byl si jistý, že je to ona. Bez myšlenek se rozběhl.
„Sofie!" zakřičel bezmocně.
Dívka okamžitě reagovala. V jejích očích tančily jiskřičky pochybení a úsudku. Poznala by ho všude, i když měl lidskou podobu.
„Damone...," hlesla při pohledu na roztrhaného muže.
„Hledal jsem tě,opravdu ano. Dnem a nocí jsem o tobě snil, že tě znovu spatřím živou a zdravou a teď tu přede mnou stojíš. Je tohle sen? Jestli ano, zabiju toho, kdo mě probudí."
„Není to sen, opravdu tu jsem. Tolik jsi mi chyběl, byla hloupost ode mě, že jsem utekla jako malé dítě. Chci se vrátit zpátky, svět lidí je ošklivý a pochmurný," přes obličej jí projelo mírné znechucení.
„Vím, sám jsem prožil zvěrstva. Ach, Sofie, tolik jsi mi chyběla."
Jeho ruce objaly úzký pas a on znovu pocítil to chvění. Tentokrát již věděl, co to znamená. Byl zamilovaný,zamilovaný do své dcery – do své budoucí maîtresse.