ZMIZELÁ [JEDNODÍLNÁ]

ZMIZELÁ

Krátká, snad až nelogická povídka, kterou jsem sepsala za jediný večer. Ale je to fantasy, nikde nevidím pravidlo, že to vše musí dávat smysl. Přímé řeči tam najdete opravdu zřídka, je mi to opravdu líto.^^

„To nemyslíš vážně, Aidene. Je to ještě malá holka, rozmysli si to."
„Malá holka? Vyroste z ní stejná zrůda, jakou byla její matka."
„Nemůže za to, že vyrostla ve špatné rodině. Prosím, pro jednou mě poslechni a nech ji žít. Můžeš ji klidně vhodit do nějakého ze světů, to už mi je jedno. Jen se na ni podívej."
Odmítal se na ni podívat, nechtěl ji ani vidět.
 „Nesnáším tě. Nesnáším tě, že zrovna kvůli tobě dělám. Ano, nechám ji žít, pouze pod jednou podmínkou. Bude u tebe ve světě."
Tato poznámka mu vyrazila dech. Mohl ve svém světě vychovávat člověka?
 „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Umře dříve než já, stárne rychleji."
„Neuhýbej. Chtěl si, aby žila, máš to mít. Teď si jí vezmi a zmiz mi z očí, než jí zardousím."
Neváhal a bral malé klubíčko do náručí, jako kdyby bylo jeho vlastní.
 „Neboj, v životě toho člověka už neuvidíš. Máš můj slib." 
_______________________________________________________________________________

Její chybou bylo, že se narodila jako člověk. Stvoření, pro tento svět tak odporné, že jí Damon musel schovávat či přeměňovat. Přeměňování něco stálo, ale to byl ten nejmenší problém. Horší to bylo s ní, jakožto již dospívající dívkou. Zrovna dnes se musela rozhodnout, že nechce přeměnu. Chce prý vyjít do světa ve své pravé kůži. Nevěděl, co s ní.
„Nic nechci! Proboha, je mi osmnáct. Nemůžeš po mně chtít, abych se znovu převtělila do těch odporných šupin!" odmlouvala, velmi pevně.
 „Můžu to po tobě chtít. Věk není teď důležitý, chci tě udržet v bezpečí, Sofie. Tam venku čekají jen na to, až se ukáže nějaký hloupý člověk."
„Hloupý člověk? Takže to jsem? To si o mně myslíš?" zatřpytily se jí oči.
Damon musel protočit oči. Dělá tohle člověk běžně? Citově vydírá?
„Nehraj to na mě, víš, že to na mě neplatí. Unavuje mě tě pořád hlídat. Celých pitomých 18 let jsem za tebe platil přeměny a ty se mi odvděčíš takhle? Co trochu úcty?" vybuchl v rozhořčení, které se v něm jistě dlouho hromadilo.
„Jdi do háje, Damone. Nepotřebuju tě, poradím si sama." S těmito slovy odešla za dveře. Za dveře, které vedly do jejich kumbálu. Počkal před nimi, dokud se neotevřely.
 „Každý se plete," vylezla a tentokrát vyšla ven správným východem.

Byly to již dvě hodiny, co odešla. Ne, že by očekával její návrat již po pěti minutách, ale tohle se jí nepodobalo. Usedl za knížku v domnění zapomnění na modrovlásku. Byla to jeho adoptivní dcera, pro Kristovy rány. Mohl vědět, že jako dvacetipětiletý vyhnanec nedokáže ukáznit lidskou dívku. Musel ji najít, musel se k ní dostat dřív, než ji někdo svede. Nemotorně se dopotácel ke dveřím. Ohlédl se po svém bytě, jako kdyby tušil, že ono místo vidí naposledy.
 „Sbohem," zašeptal a vrhl se do útrob hlavního města.

Bloudil ulicemi, narážel do protivných stvoření a v duši marně zvolával její jméno. Již ji hledal dobré 3 hodiny, ale nechtěl si přiznat, že by selhal na takovém životu závisejícím úkolu. Kdokoliv teď mohl její bezvládné tělo pohazovat na místní skládce, či třeba prodávat její fungující orgány – slyšel, že dnes jsou na trhu běžné. Se stupňujícím se strachem rostla i únava, jeho nohy nezvládaly tíhu poraženosti a zoufalství. Nesměl přestat s hledáním, ne teď, když za pár minut odbíjela půlnoc. Nejtemnější část dne vždy vypustila na povrch nečistoty města, což nebylo dobré ani pro jednoho z nich. Rychle se pokoušel doběhnout k jejímu oblíbenému místu, kam často chodívala. Byl tu sice už dvanáctkrát, ale nikdy nevíte. Usadil se za barovou stoličkou, přemýšlejíc nad tím, kde by mohla být. Nemohla odejít daleko, sama se bála.
 „Vím, kde ji najít," zašeptal kdosi vedle něho.