,, Cože?! Už v pondělí? No to je katastrofa." řekne mi Shelby, a já na ní nechápavě zírám. Než ale stihnu cokoliv říct, opět se slova ujímá ona.
,, Vždyť vypadáš hrozně! Jak je to dlouho, co jsi jsi byla na obočí? A na nákupech? " drmolí zmateně Shelby, a já jí sotva rozumím. Nemyslím si, že vypadám nějak hrozně. Stačí se podívat na moje vlasy a.. Dobře, nevypadám zrovna lákavě. Problém je v tom, že se mi nikam nechce. Nemám na to náladu, nemám náladu na jakýkoli lidi. A na zběsilé pobíhání po nákupním centru už vůbec ne.
,, Hele, určitě nechceš, aby se tě Dennis lekl, až mu přijdeš otevřít vchodové dveře. " provinile se usměje, a já zakoulím očima.
,, Je to nutný? " skuhrám. Jako odpověď mi stačí, když si mě Shelby přejede pohledem od hlavy k patě, a povytáhne obočí. Takže je.
Vydám ze sebe otrávený tón, a slezu z mého balkonového zábradlí.
,, Bude to super, uvidíš. Tak zítra? Ještě ti zavolám. " řekne veselým tónem Shelby, a bez toho, aniž by čekala na mou odpověď, mizí za dveřmi vedoucí do jejího pokoje. Povzedchnu si, a rychle vklouznu do svého pokoje. Sundám si mikinu, a hodím ji přes židli. Oproti venku je tady teplo. Podzim začal už dávno, a když chodím na balkon jen v teplácích a mikině, není se čemu divit. Rozhodnu se, že si půjdu dát dolů něco k večeři. Sejdu schody do přízemí domu, a zamířím do kuchyně. Všimnu si, že táta stojí u sporáku, a smaží něco na pánvičce. Tiše se posadím k velkému jídelnímu stolu, a nehybně sedím.
U oběda, po mém příchodu od Shelby se táta o ničem nezmínil. Žádné podezíravé otázky, proslovy, prostě nic. Takže pochopitelně se o mém nočním výletu nedozvěděl. Zatím, dodá mi mé kruté podvědomí. Vzpomenu si, jak se mi po obědě ulevilo, když mi došlo, že táta o ničem neví.
Když přede mě táta postaví talíř se slaninou, opečeným chlebem a zeleninou, zaženu všechny mé myšlenky na oběd, a s chutí se pustím do jídla. Táta se posadí naproti mně, a soustředěně žvýká svou porci. Zvažuji, kdy mám tátovi říct o Dennisově příjezdu. Teď? Nebo zítra? Vůbec.. Nakonec dospěji k názoru, že tohle bude nejvhodnější chvíle na oznámení takové zprávy. Nahlas si odkašlu, a upoutám tak tátovu pozornost. Zvedne hlavu, a zadívá se mi do očí. Má typicky ostříhané vlasy tak, jako většina podnikatelů. Tedy žádné.
,, Dennis se mi ozval, a řekl mi, že by mohl i s rodiči v pondělí přijet, tak jsem.." začnu, ale táta mě zastaví zvednutím ruky, kterou zdobí drahé hodinky.
,, Mluvil jsem s Danielem Fischerem, o všem pochopitelně už vím." Nemělo by mě překvapovat, že mluvil s Dennisovým otcem. Ale překvapuje mě to, jelikož už dlouhou dobu spolu nebyli v kontaktu. Daniel a můj táta se znají z vysoké. Po škole spolu začali podnikat, a založili společnou firmu, která jim začala slušně vydělávat. Pak táta poznal mámu, a po pár letech chození se vzali. Daniel se na jejich svatbě poznal s Caroline, máminou vzdálenou příbuznou. I ti dva se nakonec vzali, a tvořili spolu dokonalý pár. Stejně tak jako moje máma s tátou. Nejdřív otěhotněla Caroline. A pak se narodil Dennis. O tři roky později jsem se narodila já, tudíž je Dennisovi teď devatenáct.
Už od dětství jsme s Dennisem trávili každou volnou chvilku. Hráli jsme si, a běhali po naší části města. Pak jsem jsem poznala Shelby, a tak se k nám přidala taky. Jenomže jsme dospěli. Stavění bunkrů u mě v pokoji vystřídala puberta, a Dennise jsem začala vnímat jinak. Jako dvanáctiletá holka jsem se do něj zamilovala, a z trucu se s ním přestala bavit. Se Shelby jsme od té doby byli téměř nerozlučné. O pár měsíců později jsme s mámou jeli na trénink, a auto dostalo smyk. Máma se z kómatu už nikdy neprobrala. Nesla jsem to těžce. Máma byla kromě Dennise jediným člověkem, kterému jsem naplno důvěřovala. Uzavřela jsem se do sebe, a přestala s kýmkoliv komunikovat. Na pohřbu za mnou Dennis přišel, a nakonec mi pomohl se se smrtí mámy vyrovnat. Začali jsme se zase stýkat. Nezávazné debatování se ale změnilo v polibky, a pak mi Dennis vyznal lásku. To mi bylo patnáct. Dennis si tehdy podával přihlášky na vysoké školy, na které ho samozřejmě přijali. A on si vybral. Přestěhoval se z Anglie do Holandska, aby mohl vystudovat svou vysněnou školu. Ze začátku jsem to nesla těžce.
Najednou byl pryč. Cítila jsem se opuštěná. V tu dobu byl můj táta s máminou smrtí smířený, ale začal ji hledat ve mně. Zakázal mi chodit ven se Shelby, se kterou jsem se stejně tajně stýkali. Nemohla jsem nic. Jen se učit, a poslouchat. Náš vztah s Dennisem byl ovšem podporovaný z obou stran našich rodin. A i na tu dálku se nám ho podařilo udržet skoro rok, s občasnými návštěvami.
Z hlubokého přemýšlení mě vytrhne tátův prst ťukající do stolu.
***
V neděli ráno mě někdo probouzí prudkým třesením. Zamručím do polštáře, a převalím se na druhý bok. Když mi dojde, komu ten otravný hlas patří, moje nechuť ke vstávání ještě narůstá. Nakonec mě ale Shelby donutí vstát, jelikož nemám jinou možnost, a doslova mě vyhazuje z mého pokoje s tím, že si mám jít vyčistit zuby a opláchnout obličej, protože vypadám jako mrtvola. Nevím jak se sem dostala, ale ignoruji její příkaz, a jdu dolů do kuchyně, kde na svou otázku získávám odpověď. Na stole leží na papíře vzkaz od táty.
Musel jsem na pracovní schůzku, vrátím se až večer. Táta.
Když si papír přečtu, v duchu se zaraduji. Když tady táta není, Shelby si většinou vezme náhradní klíč, který je venku pod rohožkou, a odemkne si. Ten klíč jsem tam před několika měsíci dala já, a nechávám ho tam vždy, když táta není doma, aby se Shelby mohla kdykoli stavit. Táta o tom samozřejmě neví.
Zmuchlám papír, hodím ho do koše, a postavím vodu na čaj.
***
Přehrabuji se hromadou oblečení, které mi Shelby nacpala do převlékací kabinky, a hledám něco, co by se dalo nosit bez toho, aniž by se na vás ostatní dívali jako na šílence. Po chvilce se mi do ruky dostane jemná látka. Vyzdvihnu kus oblečení do vzduchu, přičemž se ze zmuchlané látky vyklubou nádherné černé šaty. Ihned je sundám z ramínka, a začnu se do nich soukat. Jsou z jemného materiálu, a spodní část šatů, po kolena dlouhá sukně, je tvořena jemnými volánky. U pasu jsou šaty uplé.
Když se na sebe podívám do zrcadla, zatajím dech. Jsou perfektní. Dokonale mi sedí na bocích, a cítím se v nich příjemně. Odvážím se říct, že mi sluší. Odhrnu závěs od kabinky, a naskytne se mi pohled na Shelby, která netrpělivě podupává nohou. Když mě spatří, začne nadšeně tleskat. Doslova můžu vidět, jak jí v oříškových očích tancují plamínky nadšení.
,, Tak pokud si tyhle šaty vezmeš při prvním setkáním s Dennim, myslím, že se dlouho neudrží, " chichotá se Shelby, a strká mě zpátky do kabinky, abych si vyzkoušela další kousky oblečení.
Z obchodu nakonec vycházím s taškami plnými spoustou oblečení. Bylo to fajn, ale abych pravdu řekla, už toho mám tak akorát dost. Bolí mě nohy, a mám hlad.
,, Nejdeme na jídlo? Už vážně nemůžu. " skuhrám směrem k Shelby, a přitom mi pohled utkví na jejích vysokých podpatcích. Nechápu, jak v tom pořád může chodit. Nakonec nad tím pokrčím rameny, a nastupuji na eskalátory, na které přes hromadu tašek sotva vidím. Najednou se mi v hlavě vybaví, že mi Shelby ještě nic neřekla o té události v pátek. Nevím co se stalo, ani jak jsem se dostala k Shelby. Pamatuji si jen na silné ruce, které proti mé vůli bloudili po mém těle. Vlastně jsem se snažila z Shelby vytáhnout nějaké informace, ale vždycky stočila svou odpověď jiným směrem.
Když dojdeme k pizzerii na třetím patře nákupního centra, oddechnu si. Konečně jídlo. A židle, na kterou se můžu posadit. V rohu pizzerie objevím stůl pro čtyři. Počet židlí u stolu je mi ale naprosto lhostejný, a ihned se k němu vydávám. Jen co se usadíme, přijde k nám servírka v podobě otrávené ženy ve středním věku. Hodí po nás nepřátelským pohledem, a zeptá se na objednávku.
,, Já bych si dala pomerančový džus a.." podívá se na mě Shel, a já kývnu na souhlas. ,, Velkou pizzu Havai, " dořekne, a servírka se ani neobtěžuje objednávku si napsat. Shelby si většinou objednává stejnou pizzu jako já, takže místo dvou nám objednává jednu velkou. Pak se servírka otočí na mě, a povytáhne obočí.
,, A vy?" pronese hlubokým hlasem, a já k ní stočím pohled.
,, Jen vodu, prosím, " pípnu, a žena bez dalšího slova odchází pryč. Konečně mám možnost promluvit se Shelby.
,, Takže?" povytáhnu obočí. Shelby se na mě ale jen nechápavě podívá. Zakoulím očima. To jí vážně nedochází, na co se jí ptám? Zřejmě ne.
,, Co se stalo v ten pátek? Jak jsem se dostala k tobě domů? A co tam dělal Connor? " chrlím na ní otázky jednu za druhou. Shelby mě zastaví zvednutím ukazováčku, a já čekám, jestli něco řekne. Po pár sekundách doopravdy začne, ale je vidět, že se jí do toho nechce. Jen nechápu proč.
,, Connor mi řekl, co se stalo, až když jsem ho viděla, jak tě nese v náručí pryč z toho domu. " Následuje dlouhá odmlka, ale nechávám Shelby dost času.
,, Prý jste si spolu dávali pití, ale pak jsi chytla telefon do ruky, a vypařila se. Po několika minutách tě šel hledat, a uviděl tě v té koupelně. " opatrně se na mě podívá, a Já kývnu na znamení, že může pokračovat.
,, Řekl mi, že se po tobě sápal nějakej kluk, a tak se s ním porval. Connor vyvázl lehce, měl jen natržený ret, a monokl pod okem. Ten kluk na tom byl ale trochu hůř. Museli ho z té koupelny vynést. Ale to je jedno. " mávne nad tím rukou Shelby. Connor mě nesl v náručí? Panebože. A zmlátil kvůli mě neznámého člověka. Pořád lepší.
,, Connor se ptal kde bydlíš, aby tě nějak dostal domů. Já jsem mu ale řekla, že budeš spát u mě. Tvůj táta by asi nebyl moc nadšenej, kdyby tě viděl. " Shelby se nervózně zasměje, a já musím přemýšlet stále o tom, co pro mě Connor udělal. K našemu stolu přijde zase ta tlustá servírka, a na stůl nám položí naše pití. Tiše poděkuji a čekám, až odejde. Pak svou pozornost opět věnuji Shelby.
,, Connor si půjčil auto od nějakého kamaráda, a odvezl nás ke mně. Aby jsme nevzbudili moje rodiče, museli jsme jít hodně potichu, než tě pak Connor položil na postel v mém pokoji. Pak se prostě sebral, a odešel, " krčí rameny Shelby, a upíjí ze svého džusu. Nevím, co je horší. Jestli to, že Connor řídil auto, i když mu ještě není osmnáct, nebo to, že při tom byl opilý. Tak jako tak mi pomohl. Za což jsem pochopitelně ráda, ale nevím, co bych teď měla dělat. Co se ode mě očekává. Poděkovat mu? Je to Connor, proboha. Ale byla by to přinejmenším slušnost. Nakonec se rozhodnu, že to udělám. Zachránil mě od toho psychopata (:D), a navíc riskoval jízdu v autě.
Nevím, co můžu čekat. Ale vím, že něco udělat musím. Jít za Connorem, a promluvit si s ním. Při té myšlence se mi udělá zle.
Tak máme tu další kapitolu, snad se vám bude líbit :) chci poděkovat všem, kteří tento příběh čtou, za podporu :) Beru to jako velkou motivaci v psaní pokračovat.. zanechte komentář, popřípadně votes! :)