Ahojky teryna23, tady máš slíbenou kapitolu, tak ať se ti líbí ;)...
!Určitě si zkuste přečíst příběh Láska ?? od teryna23!
Abby
Se sotva zadrženým výkřikem jsem se vymrštila do sedu. Znovu jsem si přehrávala poslední útržky z mé noční můry. Zdál se mi přesně ten samý sen jako včera. Podívala jsem se na budík na nočním stolku a zasténala. Bylo teprve pět ráno. Věděla jsem ale, že už neusnu, takže ani nemělo cenu, se o to pokoušet.
Shodila jsem ze sebe peřinu a bosky jsem se vydala do kuchyně, abych se v klidu najedla, než vstanou rodiče. Bylo jasné, že by mě přešla chuť. Sedla jsem si, už i s připravenou miskou lupínků, na barovou židli a začala jíst. Po chvíli jsem ji ale musela položit na pult, jelikož mě hrozně bolely popálené ruce. Včera jsem si je musela obvázat, protože jsem držela volant moc pevně a na dlaních mám teď malé puchýřky.
Už mě to nebavilo. Byla jsem pro ně jen taková hračka, na které si mohli vybít zlost, hodit na ni vinu. Mým tělem se prohnala nenávist a zlost, až jsem se lekla, kolik jí v sobě vůbec uchovávám. Všechny ty facky, škrábance, modřiny a teď už i popáleniny byly jenom prostředky, jak mě nalomit, skoro zlomit. Nevěděli ale, že já jsem silná osoba a v životě si už od nich nenechám nic přikazovat. Budu si mluvit s kým chci, chodit s kým chci a rozhodně budu poslouchat, koho a co chci.
Pečlivě jsem si po sobě uklidila, aby nebylo znát, že jsem tady už byla a po špičkách jsem se vrátila zpátky do pokoje. Chvíli po tom, co jsem se včera dostala zpátky do ložnice, mě matka zavolala dolů, kde mi jen do rukou strčila pytel s šaty a poslala mě zase nahoru. Když jsem rozepnula zip na vaku a podívala se na oblečení, byla jsem velmi překvapená matčiným výběrem stylu šatů.
Byly celé zelené, což lichotilo mým vlasům a více je zvýraznilo. Až si je obléknu, budou mi určitě těsně obepínat celé tělo. Když jsem se jich ale dotkla, látka byla z tvrdšího materiálu, což bylo pro moje modřiny špatné a pro popáleniny ještě horší. Od stehna až po zem se táhl rozparek, který bude odhalovat celou mou levou nohu a potáhnu za sebou ještě vlečku, která dosahuje asi půl metru. Docela kryjí výstřih, za což jsem ráda, ale mají jen jeden rukáv a druhá moje ruka bude tak odhalena. A to je špatně, protože na rukou mám teď snad víc modřin než na břiše, když se snažím alespoň trochu bránit. Asi si budu muset přes ramena přehodit ten velký černý šál, abych ty pohmožděniny zakryla. Sice to zničí celkový dojem těchto šatů, ale nedá se nic dělat. Bylo mi jasné, že mi tento oděv vybrala matka schválně. Chtěla, abych byla nucena si vzít jiné šaty, kvůli tvrdosti látky a celkovému střihu, ale toho nedosáhne, protože já jsem vynalézavá.
Rozhodla jsem se, že se začnu pomalu připravovat. Jako první jsem šla do koupelny, kde jsem udělala svou ranní hygienu a dovolila si na chvíli vlézt do vany a jenom relaxovat. Měla jsem přeci ještě hodně času. Napustila jsem si do vany pěnu do koupele a ponořila jsem se do vody, až mi koukal jen obličej. Zvrátila jsem hlavu dozadu a opřela si ji o okraj. Myšlenky se mi neustále vracely k Joshovi a tomu včerejšku. Přesněji řečeno k tomu polibku. Udělala jsem pořádnou hloupost, měla jsem si ho držet víc od těla, ale prostě nešlo odolat. Všechen ten adrenalin, kterým jsem byla pohlcená celý večer, prostě vybuchl, jakmile se ke mně Josh přiblížil. Líbilo se mi, když jsem se ho mohla dotýkat. Líbilo se mi, že mě uměl rozesmát. Líbilo se mi, když mi říkal Abbs. Věděl přesně, co mám ráda a co potřebuju. Řekl, že si o tom všem chce dneska promluvit a já jsem mu to slíbila. Ale tento slib nebudu schopna dodržet. Už ho do mého života nemůžu zatáhnout, pokud chci, aby z toho vyšel bez úhony. Nikdo se mnou nemůže být, aniž by ho nepotkaly velké problémy. Nevědomky jsem si přejela bříšky prstů po rtech.
Trochu jsem potřásla hlavou, abych Josh mé myšlenky alespoň na chvíli opustil, ale nedařilo se mi to. Prostě jsem byla nucená na něj myslet pořád, dvacet čtyři hodin denně. Začínáš se do něj zamilovávat. Našeptával mi malý hlásek v mé hlavě. NE! To nemohla být pravda!
Když mě už začínaly štípat popáleniny, věděla jsem, že je nejvyšší čas vylézt z vany. Zabalila jsem se do měkkého ručníku a vyšla ze zapařené koupelny. Oblékla jsem se do šatů, přičemž jsem zatínala zuby, když se mi tvrdá látka třela o pohmožděnou kůži.
Došla jsem k toaletnímu stolku a popadla do ruky korektor. Práce mě teprve ještě čeká. Po zakrytí všech nedostatků na tváři, jsem si nanesla make up, který jsem přepudrovala. Tvářenkou jsem si jemně přešla po tvářích, které získaly světle růžový nádech. Na oči jsem zvolila obyčejné černé, kouřové oční stíny, víčka si orámovala tenkou, černou linkou a na řasy jsem si naneska řasenku. Nechtěla jsem na sebe poutat moc pozornosti, proto jsem si pusu přejela jenom světlým leskem na rty. Stejně jsem ale věděla, že rty v tomhle nehrajou žádnou roli. Zašroubovala jsem uzávěr u lesku a podívala se na sebe do zrcadla.
Dívala jsem se na dívku, kterou jsem nepoznávala. Vsechen nátlak, stres a problémy se na mě viditelně projevily. Tváře jsem měla už trochu propadlé, úsměv žádný, oči ztratily všechny neposedné jiskřičky. Stávala se ze mě křehká, nehezká dívka, ze které sálal smutek a frustrace. Už jsem tak nechtěla působit na okolí. Toužila jsem být zase tou bezstarostnou školačkou, jejíž největší problémem bylo, co si má vzít na sebe anebo s kým půjde na maturitní ples. Rozhodovala bych se o vysoké, po škole bych se přestěhovala někam, kde je hezky. Místo toho, mou starostí bylo, jestli rodičům zase nerupne v bedně a nepotrestají mě za nějakou nesmyslnou věc.
Potřásla jsem hlavou a zahnala slzy. Nechtěla jsem si přeci rozmazat make up, když jsem se s tím dělala tak dlouho. Rychlými kroky jsem se dostala do koupelny, kde jsem si výslovně zakázala se znovu podívat do zrcadla, abych se v sobě zase neztratila a nemarnila tím čas. Vzala jsem z šuplíku kulmu a zapojila ji do elektriky. Po chvíli jsem si s její pomocí začala vytvářet malé vlnky. Když jsem byla hotová, dva pramínky, které mi neustále padaly do očí, jsem si okrasnou sponou upevnila vzadu na hlavě. Vypojila jsem kulmu ze zásuvky a zhasla v koupelně. Už mi zbývaly jen šperky, boty a šála, která zakryje mou pravou ruku, plnou blednoucích modřin.
Nakonec to vyhrály bílé, obyčejné kruhy do uší, zlaté, třpytivé lodičky na jehlovém podpadku s páskem přes kotník a jednoduchá, černá, široká šála, kterou jsem za normálních okolností nosívala kolem krku.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že je teprve půl osmé. Měli jsme vyrážet za hodinu. Divila jsem se, že mi příprava zabrala tolik času. Dolů jsem nechtěla za žádnou cenu, pokud to nebude nanejvýš nutné. Sedla jsem si proto na postel a začala projíždět sociální sítě. Nikde nebylo nic nového. Povzdechla jsem si, vypnula telefon a chvíli jsem se dívala na zčernalý displej. Najednou mé prsty automaticky odemkly mobil, najely na ikonu s galerií a rozklikly ji.
Fotky mám chronologicky seřazené podle data pořízení. Hned na mě vyskočily obrázky, vyfocené v Hollywoodu. Bylo tam jedno společné selfie, i přesto jak jsem selfie nenáviděla. Já jsem držela mobil a Josh stál se zbytkem rodiny vzadu. Pozadí nám dotvářel velký, bílý, plechový nápis. Potom tam bylo několik fotek mě s Joshem, Dustina a jeho mámy. Dál jsem narazila na poslední závody. Ann stiskla spoušť zrovna, když jsem na parketu, v boxech na after párty, tančila s Joshem. Jeho obličej nebyl vidět, jelikož ho schoval do mých vlasů, k rozeznání jsem byla jen já. Široce jsem se usmívala, ruce obtočené kolem Joshova krku a celým tělem jsem se k němu tiskla. Rychle jsem zamrkala a raději přejela prstem po displeji doprava a přede mnou se vynořila další fotka, kterou jsem tentokrát vyfotila já. Bylo to na našem prvním, zároveň taky posledním, rande. Josh seděl na dece, na pláži, a díval se na příliv moře, přičemž mu na tváři pohrával spokojený úsměv. Vůbec si mě nevšiml, když jsem stiskla spoušť.
Tak dost! Musíš se v tom přestat rýpat! Moc tomu nepomůžeš, když si všechno budeš jenom připomínat a utápět se v smutku. Okřikla jsem se. Zavřela jsem galerii a rozhodla jsem se vypnout telefon raději úplně.
"Abby!" A je to tady. Vůbec mi nedošlo, že jsem si ty fotky prohlížela tak dlouho. Alespoň jsem se celou hodinu nestresovala. I když jsem se utápěla v smutku, takže ani nevím, co bylo lepší. Zhluboka jsem se nadechla, schovala si telefon do malého, černého psaníčka a vyšla z pokoje. Ještě jsem za sebou zavřela dveře, než jsem se vydala po schodech dolů.
Matka už stála na chodbě a měřila si mě pohledem, když jsem k ní přišla. Jenom odměřeně kývla hlavou a já jsem si v duchu oddechla. Nikde jsem neviděla otce, ale neměla jsem odvahu se zeptat, kde je. Nechtěla jsem si to u matky rozházet. Chvíli jsme mlčky stály na chodbě, než se otec vynořil na schodišti s přísným výrazem, vepsaným ve tváři. Beze slov kolem mě prošel, položil mé matce ruku na záda a společně se rozešli ven. V tichosti jsem je následovala se sklopenou hlavou.
Před domem na nás už čekala limuzína. Rodiče se zřejmě chtěli vytahovat, jinak by z jednoho focení nedělali takovou událost. Z auta vystoupil José, kvůli kterému jsem se donutila se alespoň trochu usmát. S kamennou tváří přistoupil k zadním dveřím a s pokynutím je otevřel. Otec matce podržel ruku, aby mohla nastoupit a sám ji následoval. Měla jsem chuť křičet: A já nic?! Jsem snad vzduch?! Ale raději jsem byla zticha. Mohla jsem být ráda, že jsem na sebe nevztáhla zbytečnou pozornost. Přistoupila jsem k Josému, který mi, jako pravý džentlmen, nabídl ruku a jemně, s náznakem lítosti a soucitu, se na mě usmál.
"Moc vám to sluší, slečno." Pronesl šeptem, abych to slyšela jen já. Byla jsem dojatá. Alespoň někdo na mě byl milý a všímal si mě. Ne všichni byli v tomhle světě bohatých takový snobi, jako ostatní. Vděčně jsem se na něj usmála a nastoupila do auta.
Po celou cestu nikdo z nás neřekl ani slovo. Vládlo mezi nami napjaté ticho. Přišlo mi to jako ticho před bouřkou. Celé ráno jsem měla zlý pocit. Tušila jsem, že se dneska něco stane a tohle tíživé ticho, ignorování mě, to byly jenom signály pro varování před touto bouřkou. Raději jsem se dívala z okýnka, jen abych nemusela čelit jejich upřeným pohledům. Míjeli jsme centrum a pokračovali jsme ještě kousek na východ. Když naše limuzína zastavila, stěží jsem nechala pusu zavřenou.
Stáli jsme u jedné ze stovek poboček Vogue, nejznámějšího módního časopisu na světě. Je to jeden z nejstarších módních časopisů na světě, který se vydává snad ve dvaceti třech zemích. Sama si občas kupuju nějaké to číslo. Snad se nechtějí fotit do magazínu?! To by byl velký problém. A na víc, nemůžeme se přeci fotit do módního časopisu. Než jsem se stihla pořádně vzpamatovat, dveře se otevřely a můj zrak padl na nataženou ruku Josého. Trochu jsem potřásla hlavou a nabízenou ruku přijala.
Vystoupila jsem z limuzíny a rozhlédla se kolem sebe. Rodiče nasadili svůj společenský úsměv a, zavěšení do sebe, se rozešli směrem k budově. Přišli jsme do veliké auly, kde se dům dělil na dvě redakce. Napravo se nacházelo Vogue a nalevo vedly dveře do losangeleského magazínu The Week. Cítila jsem na zádech Josého ruku, která mě trochu popostrčila směrem doleva. Aha, takže nejdeme do Vogue. Jedna moje část byla zklamaná, ale moje druhá byla celkem ráda.
"Co tady vůbec děláš, José?" Zašeptala jsem směrem k muži jako hora, kráčejícímu po mém boku. Po očku jsem se na něj podívala a mohla jsem spatřit jeho úšklebek. Sama jsem se v duchu taky usmála a čekala, jestli mi odpoví.
"Najali mě dneska jako bodyguarda. A vypadá to, že budu i váš doprovod, Abby." Vysvětlil mi, přičemž se na mě ale nedíval a znovu nasadil tu jeho kamennou masku. Jen jsem malinko kývla hlavou, aby věděl, že jsem ho vzala na vědomí a pokračovali jsme v cestě. Vystoupali jsme po schodišti a zahnuli jsme doleva. Prošli jsme velkými dubovými dveřmi se zlatými doplňky a dostali jsme se do ateliéru, kde už bylo více lidí. Matka s otcem se začali vítat s ostatními, a tak jsem se raději zastavila a jenom je sledovala. Prohlížela jsem si ostatní osoby a snažila se je identifikovat. Některé jsem poznávala z dřívějších akcí, další jsem zase v životě neviděla. Tohle vypadá na nějaké hromadné focení.
A najednou mi přejel mráz po zádech. Zaslechla jsem ho, věděla jsem, že to není žádná halucinace. Celé tělo mi ztuhlo šokem. Neměla jsem ani tušení, že tady bude. Ale mohlo mi to dojít, když jsem tady viděla tolik právníků a dalších známějších osobností v téhle branži.
"Ahoj, lásko. Vypadáš báječně. Jak se máš?" Kolem pasu se mi obmotala Lukasova paže a on se na mě slizky usmál. Měla jsem chuť vrazit mu facku, vyrvat se mu zpod ruky a utéct od něj, ale ovládla jsem se, protože jsem věděla, že mě matka s otcem po očku sledují. José si Lukase přeměřil pohledem, než se otočil na mě a tázavě nadzvedl obočí. Jen jsem nepatrně zavrtěla hlavou.
"No, omluvte mě, prosím." Pronesl José po chvíli napjatého ticha odešel od nás. Nenechávej mě tady samotnou, ne s ním!
Lukas mě chytil za loket, potlačila jsem syknutí, a sklonil se k mému uchu: "Jak to, že jsem tě včera neviděl ve škole?" Zeptal se mě ledovým hlasem, až mi přejel mráz po zádech. V jeho blízkosti už podruhé.
"Měla jsem štěstí." Sladce jsem se na něj usmála a vymanila se z jeho sevření. Obrátila jsem se k němu zády a snažila se nevšímat si ho ani jeho ruce na svém těle.
Po chvíli nás zavolali, abychom si šli stoupnout na značku před fotoaparát. Vypadalo to, že se budeme fotit po skupinkách, potom samotné rodiny a nakonec ještě páry. Takže se budu muset vyfotit s Lukasem. Fuj. Tohle bude hodně dlouhý den.
Ukázalo se, že fotograf měl zpoždění, protože musel řešit nějaký článek, který by měl vyjít v dalším čísle. Po pár minutách se dveře otevřely a dovnitř vešel blonďatý muž, kterému mohlo být něco kolem třiceti. Byl štíhlé postavy, možná až moc. Mohla jsem na něm vidět, že je opravdu zapálený do fotografování. A určitě musel být i uznávaný, protože by si ho tito lidé jinak nenajali.
"Dobrý den, moc se omlouvám za zpoždění. Jmenuji se Benjamin Rogers a dneska vás budu všechny fotografovat. Jestli máte nějaké speciální požadavky nebo otázky, můžete se na mě obrátit. Ale jestli ne, měli bychom začít anebo to dnes všechno nestihneme." S posledními slovy tleskl rukama a křikl na svého asistenta, aby mu donesl foťák. Byl energický, líbil se mi.
Byla jsem z toho všeho tak vykolejená, tolik nových věcí a lidí najednou, že jsem ani nepostřehla Lukasovu ruku na mém boku a nechala jsem se vést vpřed. Benjamin začal se skupinkami. Chtěla jsem se schovat někam do zadní řady, ale fotograf trval na tom, že ženy budou stát vepředu a jejich partneři se postaví za ně a vezmou je kolem pasu. Začínal se mi zvedat žaludek a musela jsem polknout žluč pokaždé, když na mě Lukas sáhl.
Byla to jedna fotka za druhou. Benjamin byl velmi šikovný. Měl všechno naplánované, aby to šlapalo jako hodinky. A i když se tu sešlo nejméně dvacet lidí, nikde nebyl chaos, všechno bylo dokonale naplánované. Jak jinak. Za nějaké dvě a půl hodiny se konečně ukončilo fotografování skupinek a Benjamin šel připravit jiné filtry na další část programu.
Zvedla jsem se ze židle a namířila si to za rodiči, abychom se mohli vyfotit jako rodina, protože jsme byli na řadě. Už jen dvě fotky a budu to mít za sebou. Otec si stoupl doprostřed, matka vedle jeho pravého boku a já na druhou stranu. Viděla jsem, jak se na mě Benjamin zvláštně díval. Bylo mi to nepříjemné, ale snažila jsem se to ignorovat.
Fotograf si vzal do ruky fotoaparát a začal si nastavovat světla. Potom si ho přiložil k oku a snažil se zaostřit. Už chtěl stisknout spoušť, ale najednou se zarazil a znovu zvedl hlavu. Chvíli se na mě jen díval, než promluvil: "Omlouvám se, že se ptám, ale nejste vy ta slečna, která včera unikla policii po ilegálních automobilových závodech? Píšu o tom článek a dostal jsem i nějaký fotky, na kterých jste vy a nějaký mladík. Byla jste mi nějaká povědomá už na začátku, ale nebyl jsem si tím jistý. Ale teď už jsem si jistý. Nechcete mi poskytnout rozhovor? Docela by mě zajímalo, jak to na těchto závodech funguje."
Sevřel se mi žaludek, srdce mi přestalo bít nejmíň na půl minuty a celá jsem se začala klepat. Všichni to slyšeli, rodiče to slyšeli. Cítila jsem na sobě pohoršené pohledy všech lidí. Všimla jsem si, jak vedle mě otec ztuhl a matka se napřímila. Lukas se uchechtl a já jsem měla chuť po něm střelit vražedným pohledem, ale momentálně bylo mojí hlavní prioritou se zahrabat do země a nikdy nevylézt. Věděla jsem, že je se mnou konec. Zítřka se nedožiju. Bylo jasné, že mě dneska umlátí k smrti.
"Žádný rozhovor vám neposkytne. A teď už mlčte a foťte." Pronesla matka ledovým, děsivým hlasem a založila si ruku vbok. Měla jsem chuť utéct a křičet zároveň. Chtěla jsem zavolat Joshovi a poprosit ho o pomoc. Místo toho jsem však jen párkrát zamrkala a zaujala danou pózu.
Zbytek akce jsem už nevnímala. Byla jsem úplně mimo. Jediné, co jsem před sebou viděla, byl ten sen, který se mi zdál už dvě noci za sebou. Věděla jsem, že se dneska, za pár hodin, stane skutečností. V hlavě se mi ozýval Benjaminův hlas. Ze zamyšlení mě vytrhl Lukas, který mě chytil za loket a naposledy mě odvedl před foťák. Objal mě zezadu kolem břicha a já jsem se nepřítomně zadívala do objektivu. Poslední, co jsem viděla, než Benjamin stiskl spoušť, byl jeho soucitný úsměv. Byl si vědom, že udělal chybu, když to téma vytahoval. No teď už bylo pozdě.
---------
OMYLEM JSEM SI ZRUŠILA PUBLIKOVÁNÍ. ALE UŽ BY TO MĚLO BÝT ZPRAVENÉ, TAKŽE SE VŠEM MOC OMLOUVÁM. Jeden úryvek, který jsem si uložila pro další část, jsem omylem zveřejnila a když jsem to chtěla zrušit, zrušila jsem veškeré publikování všech částí. Takže jestli vám to teď pípá jako blázen, je to kvůli mně... I AM SORRY, SO MUCH:((((
Každopádně máte tady novou část, psala jsem celé dva dny jako o závod, užívejte prázdniny a DĚKUJU VÁM MOC ZA POCHOPENÍ A PODPORU :)
P.S.: Ti, kteří si omylem přečetli ten úryvek, taky sorry :((((
P.S.2: Snad se část líbila, moc vás miluju
Zatím se mějte, zlatíčka, Vaše Verča :**