„Zoey?" probudil mě ráno Aiden.
„Narušuješ můj osobní prostor," zamumlala jsem mu do trička.
„Mám jít pryč?" zeptal se. Pouze jsem nesouhlasně zamručela a snažila se znovu usnout. „Brzo mě už zase budeš nenávidět."
„Já vím," přikývla jsem.
„Tohle není fér," zafňukal.
„Život není fér," pokrčila jsem rameny a zadívala se mu do tváře.
„Mám něco na ksichtě?" pousmál se.
„Velký hnusný," zasmála jsem se a odtáhla se od něj.
„Jsem to nejhezčí, co jsi kdy viděla," prohlásil sebejistě.
„Tak to jsem toho asi ještě moc neviděla," zahihňala jsem se.
„Přiznala jsi, že jsem to nejhezčí, co jsi kdy viděla," vykřikl.
„Ne, to jsem neudělala," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou se smíchem.
„Ale udělala," zašeptal a přitáhl si mě znovu blíž k sobě, aby mě mohl políbit.
„Co to děláš?" povzdechla jsem si.
„Užívám si to, že mě ještě máš ráda."
„To jsem neřekla," upozornila jsem ho.
„Ale je to na tobě vidět. Jsi průhledná, Zoey," zasmál se.
„To není pravda," otočila jsem se k němu uraženě zády.
„Fajn, tak mě nesnášíš a jsi nečitelná," řekl otráveně.
„Správně," přikývla jsem.
Po chvíli jsme vstali a Aiden konečně odešel domů.
V domě jsem byla opět sama a zbýval poslední den zimních prázdnin, na který jsem měla naplánované se věnovat jen a jen sobě.
***
Ani relaxace z předchozího dne mi neulehčila ranní vstávání po tak dlouhé době.
Smrtelně unavená jsem se nachystala do školy a byla připravená na prodírání se sněhem, které jsem z celého srdce nesnášela. Každý rok u nás bylo vždycky neskutečné množství sněhu, jedna věc byla procházet jím odpoledne za světla, ale táhnout se tím po tmě brzo ráno byla věc druhá.
Nejenom že sníh se válel všude po zemi, ono ho ještě přibývalo. Unavená a zmrzlá jsem se konečně doloudala do školy, rozhodnutá to na první hodině dospat.
„Zoey?" ozval se nadšený upištěný hlas nad mojí lavicí, „já prostě miluju ten tvůj svetr!"
„Díky," poděkovala jsem s nefalšovaným údivem, že se mnou mluví.
„Asi jsme nezačaly moc dobře, jsem Justice, jak už asi víš," zahihňala se. Byla prostě vlezlá. Všimla jsem si Aidenova nejistého pohledu směřovaného k nám.
„Jo, já jsem Zoey," přikývla jsem a také se představila, i když už moje jméno vyslovila.
„Jak bych mohla nevědět, jsi tady ta nejhezčí holka, no vždyť můj kamarád Aiden na tobě může jenom oči nechat," zasmála se.
„Jo, všimla jsem si," zlehka jsem se pousmála. Tahle konverzace mi byla neskutečně nepříjemná, ona celá mi byla nepříjemná, ale rozhodla jsem se aspoň jednou nebýt zlá. Navíc to vyžadovalo víc energie, než jsem měla.
„A co ty? Líbí se ti?" zeptala se se zájmem, přičemž se posadila na volnou židli vedle mě.
„Ne, proč?" zalhala jsem se smíchem, který měl vyjadřovat, jak absurdní by to mohlo být.
„Jenom se zajímám, víš s Aidenem jsme dobří kamarádi a já chci, aby se měl dobře. A jsem si jistá, že s tebou by se měl úžasně," zasnila se.
„Myslela jsem, že jste s Michelle kamarádky, že jí podporuješ," podotkla jsem.
„S Michelle jsme kamarádky, ale je teď v poslední době nesnesitelná. Chová se hrozně arogantně, pořád mi poroučí, chápeš, ne?" podívala se na mě tázavým pohledem.
„Jo, zdálo se mi, že by taková mohla být," odkašlala jsem si.
„Proto bych byla radši, kdybys s Aidenem byla ty. Nevadí ti, když dneska budu sedět s tebou?"
„Nevadí," usmála jsem se na ni. Vadilo, ale třeba není taková, jaká se zdá.
Rozhodla jsem se dát Justice šanci.
***
„Co budeš dělat odpoledne?" zeptala se mě na poslední hodině.
„Asi půjdu domů, uvařím si něco k obědu a budu se dívat na filmy," pokrčila jsem rameny.
„Ty sama?" udivila se.
„Bydlím teď sama, máma se přestěhovala do San Francisca za svým novým přítelem," přikývla jsem.
„To ti závidím, musí to bejt super! Můžeš dělat večírky a takhle, zvát si tam koho chceš, kdy chceš, chodit ven kdy chceš," jmenovala.
„Vlastně nic z toho nedělám, ale aspoň je tam klid."
„Chápu, občas i já chci být sama," souhlasila, „víš co? Dneska vařit nemusíš, zvu tě na oběd, můžeme jít do nějaké restaurace, já platím," rozhodla nadšeně.
Nemohla jsem nesouhlasit, vařit se mi stejně nechtělo a jídlo z restaurace zadarmo se vždycky hodí. Po vyučování jsem si pouze hodila tašku domů a společně s Justice jsme se vydaly do jedné z nejdražších restaurací ve městě. Že prý sem chodí často, protože její máma nevaří, radši jí dává peníze. Jako vážně hodně peněz.
Přestože jsem věděla, že Justice o peníze nouzi nemá, snažila jsem se vybrat si levnější pokrm, což se mi moc nedařilo, vzhledem k tomu, že všechno tady bylo dražší, než všechno moje oblečení, co jsem měla zrovna na sobě dohromady.
Rozhodla jsem se pro špagety s nějakou omáčkou, která asi musela být ze zlata, jinak by snad nemohla být tak drahá.
„Jak se ti tady líbí?" usmála se na mě.
„Drahý," zasmála jsem se nervózně.
„O to si vůbec nedělej starosti, Zoey. Dneska přece platím já."
„Já vím, ale je mi to blbý," pokrčila jsem rameny.
„Nemusí, jenom chci oslavit naše nové kamarádství," zajásala.
„Kamarádství?" zopakovala jsem.
„Ano, však jsme teď kamarádky, nebo ne?" zesmutněla.
„Samozřejmě, že jsme," zasmála jsem se tím nejfalešnějším smíchem, který jsem ve svém životě použila. Naštěstí si toho nevšimla.
„Hodně o tobě mluví," řekla chvíli po tom, co nám donesli jídlo. Omáčka na špagetách nebyla zlatá.
„Kdo?"
„Aiden. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Myslím to tak, že on nikdy neměl přítelkyni. Jako opravdovou seriózní přítelkyni, kterou by miloval. Ale pořád tvrdí, že s tebou je to jiné, že s tebou chce být víc, než co jiného kdy chtěl. Samozřejmě, že to Michelle štve, protože doufala, že k ní něco cítí," mluvila neskutečně rychle, takže jí bylo sotva rozumět.
Možná to se mnou doopravdy myslel vážně. Třeba se opravdu změnil. Nyní jsem si už byla svými city k němu jistá a věděla jsem, že o tom s někým musím mluvit.
Stejně jako jsem věděla, že ten někdo je on.
***
„Lio, potřebuju s tebou o něčem mluvit. Ale musíš mi slíbit, že nebudeš přehnaně reagovat," naléhala jsem na svoji kamarádku, která pohotově přišla, když jsem jí zavolala.
„Já nikdy nereaguju přehnaně," založila si uraženě ruce na prsou.
„Lio, slib mi to," povzdechla jsem si.
„Fajn, slibuju," zvedla oči v sloup.
„Děkuju. První věc je, že jsem byla na obědě s Justice," nasadila překvapený výraz a rukou pokynula, abych pokračovala. „Říkala mi, že Aiden nikdy neměl opravdovou přítelkyni, že to vždycky byly takový ty jednorázovky, takovej ten mega hnus, chápeš," vysvětlovala jsem, zatímco ona poslouchala. „A dál, prej se vším tímhle skončil, že chce být jenom se mnou. A já nevím, jaká je šance, že je to vážně pravda," dokončila jsem a složila si obličej do dlaní.
„A ta druhá věc?" pobídla mě.
„Asi jsi měla pravdu, něco k němu cejtim," vyhrkla jsem rychle, asi aby mi radši ani nerozuměla. Ale rozuměla.
„Zoey, já mám vždycky pravdu," zasmála se, „a vážně se změnil, za tu dobu, co se s ním bavím, z toho, co mi říkal Jason, si tím můžeš být jistá. A ty víš, že mně můžeš věřit," usmála se.
„Já vím..."
„A teď zvedni ten svůj línej zadek, zavolej mu a pozvi ho sem, já vás pak nechám samotný," poručila mi.
„Já se bojím," zamumlala jsem.
„Viděla jsi ho už mockrát, Zoey," zaskuhrala.
„Já vím, ale tohle je jiný. Co když si to špatně vyloží? Co když si bude myslet, že s ním chci mít nějakej vztah?" panikařila jsem.
„Ty s ním chceš mít vztah, blbko," zasmála se.
„Nechci, jenom chci, aby věděl, že i přes moje city k němu se mezi námi nic nemění," ujasnila jsem.
„Mění, Zoey. Ty s ním chceš bejt, přiznej to,"
„Není co přiznávat," nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.
„Okamžitě vezmi ten mobil, napiš mu jednu blbou zprávu na blbým Facebooku, ať sem okamžitě dotáhne tu svojí prdel, následně se mu vrhni kolem krku, všichni víme, že to chceš, vysvětli mu, co k němu cejtíš, když ti navrhne něco víc, tak prostě kejvni a buď šťastná, Zoey, nebuď kráva," zvyšovala postupně hlas.
„No dovol," založila jsem si ruce na prsou.
„Nedovolím, Zoey. Dělej," přelétávala pohledem mezi mnou a mým mobilem, položeným na odkládacím stolku.
„Fajn, napíšu mu," zvedla jsem oči v sloup.
„Hodná holka," rozzářila se.
„Prostě mlč, Lio," zasmála jsem se. Byla jsem nervózní. Heslo jsem správně napsala až napotřetí, ruce se mi klepaly a cítila jsem se, jako kdyby se mi stahoval žaludek. Váhavě jsem držela prst nad tlačítkem Odeslat, připadalo mi to jako nejnáročnější rozhodnutí mého života.
Rychle jsem se podívala na Liu, na které bylo vidět, že to myslí vážně. Jakmile jsem zprávu odeslala, rychle jsem mobil zamknula a odhodila ho na druhou stranu místnosti. Cítila jsem se trapně.
Vlastně jsem ho sem nikdy k sobě nezvala, buď přišel sám, nebo byl opilý, a neměla jsem jinou možnost.
„Bolelo to, Zoey?" zeptala se.
„Bolí to ještě teď," zaskuhrala jsem.
„Klid, Zoey. Já teď vypadnu a ty uděláš hezky to, co jsem ti řekla. A jestli ne, tak si mě nepřej," pohrozila mi, vzala si svůj kabát a vyběhla ven. Nadšení ve své tváři neskrývala.
Posadila jsem se zpátky na gauč a v tichosti vyčkávala na jeho příchod. Netrvalo dlouho a ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Pomalu jsem se zvedla, moje nervozita stoupala, čím blíž jsem byla ke dveřím. Otevřela jsem a přede mnou stál sněhulák. Vlastně to nebyl sněhulák, ale hodně zasněžený Aiden.
Při pohledu na něj moje nervozita trochu poklesla.
Stále jsem si ale nebyla jistá, jestli to není chyba.