Moc se vám všem omlouvám, za tak dlouhou odmlku, ale nějak to nevyšlo.
O několik dní později o tom věděla celá škola. Že slavný Harry Potter, pomohl ženě Smrtijeda na svobodu. Nejhorší na tom asi bylo to, že to byli Malfoyovi, komu Harry pomohl. Lidé se po válce stali pomstychtivými. Prahli po smrti těch, kteří byli podle nich vinni na smrti svých blízkých. Společenství ale vůbec nemělo ponětí, že se celá rodina Malfoyových po půl roce vzestupu Pána zla rozhodla přidat na stranu Dobra a s nimi několik dalších čistokrevných rodin. Poté, co válka skončila, začaly soudy, Harry to ale po prvním soudu začal nazývat popravy. Konal se vždy jen jeden proces, kde obžalovanému přečetli, z čeho je vinen a bez možnosti odvolání šel rovnou pro Mozkomorův polibek. Nebo ti, co měli větší štěstí, skončili na doživotí v Azkabanu s nejvyšší ostrahou. Otázka je, jestli to bylo skutečně štěstí. Kdyby se tenkrát Harry společně s Brumbálem nepostavili tomuhle zacházení, bůh ví, jak by to dopadlo. Prosadili společně do čela ministerstva Kingsleyho a doufali, že takhle se vrátí do kouzelnické Británie řád a pořádek.
Po této události se lidem Harry znelíbil. Začali ho pomlouvat, už pro ně nebyl hrdina, ale ten kdo se spolčil se Smrtijedy a chce být příštím Pánem zla.
Harrymu to bylo jedno. Stále měl, po svém boku přátelé, kteří mu věřili. Tedy až do teď. Když Hermiona zjistila, proč potřeboval pomoc od Edwarda, tak se strašně naštvala. Na jednu stranu jí i chápal. Bellatrix jí mučila, a ani jeden z Malfoyů nehnul ani prstem, aby jí pomohli. Ale Hermiona zřejmě zapomněla, že se jí poté přišel sám Lucius Malfoy omluvit a odstranil jí ten strašný nápis na ruce. Když jí tohle všechno Harry taktně připomněl, vrazila mu facku se slovy: "Už nejsi, můj přítel, Harry Jamesi Pottere!"
Harry tam stál jako opařený a díval se na své dva přátelé, jak spolu odchází. Stál by tam dlouho nebýt Malfoye, který mu tehdy vrazil do ruky jeho brašnu.
„Na Pottere, nebudu se tahat s tvojí taškou, a hejbni zadkem musíš na hodinu."
To bylo jediné, co mu Malfoy oznámil, než se vydal svou vlastní cestou. Žádné urážky, ani posměšky se nekonaly. Od té doby se stali jakýmisi přáteli.
***
Harry měl zrovna hodinu Přeměňování, když se doprostřed učebny přemístil osobní ředitelův skřítek.
„Pan Potter musí okamžitě do ředitelny. Heslo jsou gumový červy! " vypískl a jak se znenadání objevil, tak také zmizel.
Celá třída po skřítkově odchodu vypadala mírně zmateně. První kdo se vzpamatoval, byla profesorka McGonagallová. „Běžte, pane Pottere, pan ředitel na Vás určitě nebude čekat celý den."
"Ano, paní profesorko," řekl Harry a začal si rychle balit věci do tašky. Už byl skoro u dveří ale hlas za jeho zády ho zastavil: „Pane Pottere, doufám, že si později doplníte látku. Sám velmi dobře víte, jak na tom jste v tomto předmětu!"
Její hlas se zařezával Harrymu do uší.
„Jistě, paní profesorko, budu na to myslet," kývl Harry a zabouchl za sebou dveře.
Cestou do ředitelny Harry běžel. Když se konečně před ním objevil chrlič, který chránil vchod do ředitelny, musel se opřít o stěnu, aby chytil dech. Pramínky vlasů se mu nepříjemně lepily na obličej, začal si je rozčíleně strkat za uši. Konečně, když už zase začal vypadat jako člověk, se zhluboka nadechl a vkročil na točící se schody, které ho vyvezly až nahoru před dveře do ředitelny. Lehce zaklepal a po vyzvání vstoupil. Ředitel seděl na svém obvyklém křesle za stolem, ale naproti místo dvou křesel byly ihned čtyři křesla, otočená zády ke dveřím. Harry, netušící kdo to je, slušně pozdravil.
„Harry, chlapče, konečně jsi tu." Brumbál zněl klidně v hlase měl dokonce kapičku humoru a zdálo se, že se něčím náramně baví.
„Pojď chlapče, posaď se," vyzval ho Brumbál a vyčaroval vedle sebe křeslo. Harry, který byl nucen obejít ředitelův stůl, se mohl konečně setkat v tváří v tvář návštěvníkům, kteří seděli v křeslech naproti řediteli a v klidu popíjeli čaj. Pohled mu padl na čtveřici, kterou by tady v Bradavicích kromě jednoho z nich nejméně čekal. Jenom tolik let sebeovládání mu zabránilo, aby nezalapal po dechu. V křeslech seděla celá rodina Malfoyů. Ale nejvíce s ním otřásl pohled na něj. Na Severuse Snapea. Seděl tam úplně v klidu, jenom jeho černý pohled propaloval do Harryho díru. Nebelvír se od něj co nejrychleji odvrátil. Snažil se působit co nejvíce v klidu a dělat že tam profesor Snape vůbec není. Sedl si do křesla a ruce složil do klína. Na hrneček s čajem, který stál na stole se ani nepodíval. Nevěřil si, jeho ruce by ho mohly zradit, a to nepřicházelo v úvahu.
„Harry, tady rodina Malfoyových přišla hlavně za tebou." Ředitel se snažil svou přítomností Harryho uklidnit. Harry se na něj udiveně podíval, ale následně jeho pohled putoval rovnou na hlavu rodiny Luciuse Malfoye. Ten se pod Harryho pohledem ještě víc napřímil.
„Pan ředitel má pravdu, pane Pottere. Přišli jsme vám poděkovat za to, co jste pro naši rodinu udělal. Vskutku, tohle bych od vás nečekal." Malfoy starší se pořád tvářil povýšeně, možná si myslel, jakou čest tu Harrymu prokazuje, když mu děkuje. Harry si konečně upil ze svého chladnoucího čaje a trochu ochraptěle ze sebe vydal.
„To nic nebylo, to by udělal každý."
„Dovolte mi s vámi nesouhlasit, pane Pottere," ozval se hlas Narcisy Malfoyové. „Tohle by neudělal každý, právě naopak... Dokáži spočítat na jedné ruce, kdo by se postavil za někoho, jako jsme my a věřte, že donedávna jsem si myslela, že to vy nikdy nebudete. Velice jste mě překvapil, že jste byl ochoten jít a sehnat mi toho nejlepšího právníka. Nechápu ale proč?"
Narcisa, která seděla v křesle mezi oběma muži, vypadala tak křehce a zranitelně. Harrymu připomínala porcelánovou panenku. Přesto ale její hlas zněl pevně a byl v něm ten starý, dobrý Malfoyův vzdor. Harry se na jednou cítil trapně, nechtěl tady vysvětlovat své patetické důvody, že ví jaké to je přijít o matku a že pokud tomu mohl zabránit, tak proč ne? Jedno jí říct ale mohl.
"Paní Malfoyová, důvod je prostý. Nechci a ani nebudu podporovat bezdůvodné popravy a zabíjení jenom z toho důvodu, že se to někomu nehodí do krámu. Válka skončila a lidé by se podle toho měli začít chovat."
„Kdyby to tak všichni brali jako vy, pane Pottere... Ale to je jen marné přání." Narcisa se dívala Harrymu upřímně do očí. „Ať soud dopadne jakkoli, jsme vám do smrti zavázáni a v našem domě jste vždy vítán."
„Děkuji, madam, vážím si toho," řekl Harry a věnoval paní Malfoyové malý úsměv, který mu byl následně oplacen. Chvíli zavládlo trapné ticho, všichni pili čaj a snažili se najít některé vhodné téma k hovoru. Brumbál byl první, kdo se ozval a jeho slova mířila přímo k Mistru lektvarů, který jen tiše seděl a vypadal, že je něčím silně v myšlenkách zaměstnán.
„Severusi, jak pokračují přípravy o tvou ruku?"
„Brumbále, o tom se snad nemá cenu vůbec bavit, sám velmi dobře víte, že já si to nevymyslel. Jsou s tím akorát starosti!" odsekl naštvaně Snape a dopil poslední doušek svého čaje. Přitom zavadil o Harryho pohled a než stačil Harry uhnout, začal se v těch černých tůních topit stejně jako tenkrát. Pořád měl nad ním moc a Harry doufal, že postupem času to, co cítí k tomuto muži, oslábne, ale ne. Harrymu přišlo, že je to ještě silnější. Navíc viděl v jeho očích něco, co si nedokázal rozumně vysvětlit. Nepasovalo to nikam, co kdy Harry v jeho očích viděl. Rozhodně ho to ale mátlo a srdce mu z toho bušilo o sto šest.
„Vím, chlapče, že jsem to byl já, kdo s nápadem přišel, ale nezapomeň, mám na srdci, jen tvé blaho, nic víc." Brumbál vypadal, že chce říct něco víc, ale nedostal se k tomu.
„Stejně to všechno bude jen fraška. O nikoho, kdo se tam přihlásí, nebudu mít sebemenší zájem." Severus vypadal plně přesvědčen, že nikde na světě není osoba, která by se mu v jeho inteligentu vyrovnala. Aspoň takhle ten mužův proslov Harry pochopil.
„S tebou je to těžké, chlapče, možná že bys měl slevit ze svých těžkých nároků a podívat se okolo sebe, třeba se někdo takový, koho ty si představuješ, najde." Brumbálovy oči jiskřily, když se díval na muže sedícího naproti.
„Zase pletichaříte, Brumbále. Od té doby, co padl Pán Zla, se nudíte, tak si hrajete na dohazovače. Přitom sám moc dobře víte, jak to je." Severus začal netrpělivě bubnovat prsty o opěradlo křesla. Možná že byl touto debatou unavován. Zdálo se, že tento rozhovor nevede s Brumbálem poprvé.
„Ano, říkal jsi mi, že se ti líbí jistý muž, ale to přeci není žádný problém, dej mu přihlášku do soutěže."
„Vy si taky všechno představujete jako Hurvínek válku. Ale pomyslel jste někdy na to, že by se tam ten muž nechtěl přihlásit, že chce zůstat v anonymitě a že možná ani neví, že k němu chovám jisté sympatie?!" Severusův hlas prozrazoval, jak moc se teď cítí zoufalý.
„Tak mu to řekni, Severusi. Není nic jednoduššího než někomu říct, že ho máš rád." Brumbál se natáhl po svém šálku a s chutí se napil. Severus vstal z křesla a začal chodit sem a tam po ředitelně. Malfoyovi teď vypadali, že je plně zaujal rozhovor mezi Brumbálem a Severusem.
„Nepochlubil ses, Severusi, že máš někoho na mušce." Lucius vypadal touto novinkou mile překvapen. Severus se v pochodování na chvíli zastavil, aby mu odpověděl.
„Nepřišlo mi to v tu dobu vhodné, Luciusi, máte starostí nad hlavu."
„Právě naopak, Severusi. Myslím, že je to perfektní událost na rozptýlení, než přijde první stání," ozvala se Narcisa a v jejich očích se najednou objevily jiskřičky života, které její manžel a syn dlouho postrádali. „Jak dlouho už se scházíte?" Vyzvídala Narcisa
„Bude to něco přes čtyři měsíce," ozval se trochu nejistě Severus. Nebyl vůbec zvyklý se někomu takhle svěřovat, navíc před dalšími lidmi, ale pokud mu Narcisa poradí, jak si ho získat, podstoupí tuhle oběť. Dalo se říct, že pro něj by byl schopný všeho. Byl jím skoro až posedlý.
„Dobře, a jak to mezi sebou máte?" Nad Severusovým trochu nechápavým výrazem se musela pousmát. „Myslím tím, jak tě on bere, jako přítele nebo jako milence?"
„Jsme jen přátelé, Narciso, a nemyslím, že se to v brzké době změní."
„A co si ho takhle získat? Začít se mu nenápadně dvořit tak, aby to na první pohled nepoznal, a ty se mu zatím pomalu dostaneš pod kůži. Dostaň z něj, co má rád. Prostě mu ukaž, že za něco stojíš a že nejsi jen zapšklý a mrzutý Mistr Lektvarů. Pozvi ho na večeři, do divadla, kamkoli to je jedno, hlavně aby se s tebou cítil příjemně."
„To nezní vůbec špatně, Narciso, zkusím to." Na Severusovi bylo poznat, že si už v hlavě zkoumá plány, kam muže pozve. Nikdo si nevšímal chlapce sedícího v křesle vedle ředitele, který se snažil ze všech sil zůstat klidný. Netoužil po tom, se tu přede všemi zhroutit. Harry mohl jen děkovat své vynikající nitrobraně, která uzamkla všechny pocity tak, aby se mohl Harry trochu vzchopit a co nejrychleji se rozloučit. Jeho plán na rychlý útěk byl ale hned na počátku zmařen ředitelem.
Doufám že se vám přesto všechno kapitola líbila.
Za komentíky budu ráda.