Dala jsem si sluchátka do uší a na mobilu zapla náhodné přehrávání písniček. Vyhrnula jsem si rukávy u mikiny a rozeběhla jsem se pryč od domu.
Po dnešku jsem se potřebovala zrelaxovat. A není nic lepšího, než právě běh.
Připadám si tak volná. Jako kdyby mě nemohly mé pochmurné myšlenky dohnat.
Byl to nádherný pocit.
_____
Doběhla jsem do parku. Byla už skoro tma, ale to mi bylo úplně jedno.
Rozhlédla jsem se po lavičkách, protože jsem si potřebovala chvíli odpočinout, než se vydám domů.
Na většině laviček se ocucávala pubertání děcka, jen na jedné seděl nějaký chlapec sám. Na jeho hubených nohách visely kraťasy, uplá sportovní mikina zvýrazňovala jeho opravdu štíhlé tělo - neměl žádné svaly - přes hlavu měl přehozenou kapucu.
Ten by si mohl podat ruku s Kájou.
Pomyslela jsem si ihned. Musela jsem se tomu zasmát.
V ruce držel láhev s vodou. Až v ten moment, co jsem si láhve všimla, jsem si uvědomila jakou mám žízeň.
Vyndala jsem si z uší sluchátka a došla až k onomu klukovi. Pro pití jsem byla schopná udělat cokoli.
Dobře, ne úplně cokoli, chtěla jsem se jen zeptat.
,,Ehm...promiňte, mohla bych se napít? Já jsem si pití nechala doma a-" zasekla jsem se, když ke mně zvedl hlavu.
,,Jasně, na," odpověděl lhostejně a flašku mi podal. Což bylo s podivem, vzhledem k mým zkušenostem, co jsem s ním za ten týden, co tu jsem, posbírala.
,,Jak to?" zeptala jsem se zaskočeně.
,,Děkuju stačilo, ale jak myslíš," škytnul, načež se tomu začal šíleně smát.
,,Kájo? Jsi v pohodě?" polkla jsem nervózně a posadila se vedle něj. Na to, že jsem vlastně umírala žízní, jsem rychle zapomněla.
,,Nikdy mi nebylo líp," usmál se na mě a svou ruku položil na mé stehno.
Že by jedna z mých modliteb byla vyslyšena?
,,Co se ti stalo? Celý týden jsi si ode mě chtěl sednout 2 metry a teď na mě saháš?"
,,Martin mi přivezl pití," uchechtl se a podíval se na mě.
,,Ty jsi opilý," konstatovala jsem.
,,Ne tolik, abych si pak nic nepamatoval."
,,Proč jsi pil?" založila jsem si ruce na prsou. Vždycky je důvod.
,,Jenom když točím videa a piju, tak mi to pomáhá s mou nemocí. Ne nějaký debilní prášky," odseknul a přisunul se ke mně blíž. Nevadilo mi to.
,,A jakou máš nemoc?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Mohl by mi to říct, když je pod parou.
,,Pojď se mnou domů," zaculil se, čímž ukázal své dokonalé ďolíčky, a natáhnul ke mně ruce.
,,Nemyslím, že je to dobrý nápad," zakroutila jsem hlavou. Samozřejmě, že je to dobrý nápad. Ó můj bože, jasně, že půjdu s tebou domů!
,,To mě radši necháš jít samotnýho a budeš riskovat, že si něco udělám?" nasadil zlomyslný obličej.
,,Dobře, tak pojďme," vydechla jsem a vstala.
Kája mě skoro automaticky vzal za ruku a zasmál se. Nejspíš mému výrazu. Byla jsem opravdu hodně vykolejená jeho chováním. Je to až moc krásné na to, aby to mohla být pravda. Do háje, známe se jeden týden.
Je opilej, ty chytráku.
Prosím, nechte mi mojí naivitu.
_____
,,Kterej klíč to je?" zeptala jsem se bezradně Karla, který se mi znovu začal jen smát. Seděl vedle vlastních vchodových dveří a upřeně mě sledoval, zatímco jsem se ve slabém světle pouliční lampy pokoušela najít ten správný klíč.
,,Karle! Doprdele už mi řekni, kterej klíč patří k těm pitomejm dveřím nebo tě tu necham a dělej si, co chceš. Mně je to jedno. Stejně se ke mně nechováš nikdy pěkně, tak proč bych se tu měla snažit?!" vykřikla jsem naprosto zbavená své trpělivosti.
,,Ale prosim tě. Dneska jsem se k tobě choval tak, jak jsi vždycky chtěla, ne?" zašeptal s lehkým náznakem smíchu v hlase a pomalu se zvedal ze země. Chytla jsem ho za obě předloktí a nepatrně mu pomáhala se postavit, aby nespadl zpátky na zem.
,,Nedělej si zas takový naděje," odfrkla jsem si ve snaze alespoň tónem svého hlasu popřít to, co právě řekl.
,,Vždyť jsi přece moje fanynka, ne? A to chtěj fanynky od svejch idolů. Nebo ještě něco víc?" šeptnul a namáčkl mě na část dveří, která nešla otevřít.
Naklonil se k mému obličeji a ruce si opřel vedle mé hlavy. Každou z jedné strany.
Hlasitě jsem polkla a zhluboka se nadechla. Naše hrudníky se s každým naším prudkým nádechem dotýkaly.
Kousla jsem se do rtu a pozorovala jeho tvář. Bylo až odporné jak moc bylo vidět, jak opilý byl.
Šel ještě blíž. Zatajila jsem dech.
,,Dobrý večer," zaslechla jsem vedle nás a nadskočila úlekem. Zatímco mně srdce vynechalo snad deset úderů, Karel se ode mě v klidu odtáhl a podnapile odpověděl pánovi, který právě vyšel z domu.
I přes můj šok jsem dveře stihla zachytit a vklouzla do tmavé chodby následována Kájou.
,,Tak. Teď mi řekni kolikátý je to patro," rozkázala jsem mu a očima zabloudila ke schodům.
,,Čtvrtý ze čtyř," odpověděl mi a hned se začal svému rádoby vtipu smát.
,,Pšt. Buď ticho a pojď prosim tě. Normální lidi chtěj spát," hlesla jsem potichu a začala vléct Karla do schodů.
Po naší nekonečné cestě doprovázené mým marným hledáním vypínačů a Karlovým smíchem jsme konečně dorazili před byt, kde mi Karel ochotně ukázal, kterým klíčem odemknu.
Vešli jsme do předsíně, kde jsem Karla posadila na botník, abych mu mohla sundat boty.
,,Kruci," zanadávala jsem si potichu, když se mi nedařilo mu rozvázat tkaničky.
Nebyl by to opilý Karel, kdyby se mi nezačal smát.
,,Pššt," zasyčela jsme a ve snaze ho utišit mu rukama překryla pusu.
,,Hej! Co je?" Otočila jsem hlavu a zamžourala do světla, které se v předsíni rozsvítilo.
,,Jo, brácha je tu. To jsem ti zapomněl říct," uchechtl se Karel, když jsem z jeho pusy sundala své ruce a co nejrychleji si stoupla.
,,Ehm..ahoj?" usmála jsem se nejistě a prohlížela si jeho tělo, které zakrývaly jen trenýrky. Byl svalnatý, jeho pekáč buchet mě hypnotizoval nejvíce. Nebyl vůbec jako Karel. Měl, jak už jsem řekla, svaly, světlejší vlasy, výraznější rty, když se na mě usmál, neměl ďolíčky, byl minimálně o pět centimetrů vyšší než Karel. Snad jediná věc na něm dokazovala, že jsou bratři, a to jeho oči. Byly dokonale modré.
,,Jo, ahoj. Jsem Matěj," pousmál se.
,,Já jsem Louisa. Chodím teď s Kájou do třídy a...potkala jsem ho v tomhle stavu, tak jsem ho přivedla."
,,Děkuju moc. Obvykle to dělá Martin, ale odjel dřív."
,,Tohle je normální?" vytřeštila jsem oči.
,,Docela jo. Vždyť víš, jsou to kluci," zasmál se a sundal Karlovi bundu. Aha, tak kluci.
,,Ahoj brácho!" vykřikl nadšeně Karel, když mu jeho bratr sundaval boty, které neuvěřitelným zázrakem rozvázal.
,,Nazdar. Vypadáš jako prase, víš to, že jo?"
Kája se jeho poznámce jen zasmál a vstal.
Usmál se na mě a chytl mě za ruku.
S červenými tvářemi jsem se podívala na Matěje a ztrapněně se na něj pokusila usmát, což ho rozesmálo.
,,To je v pohodě. Vím, že spolu nechodíte a že brácha dokáže být dost přítulnej, když je na šrot. Půjdem ho uložit, jo?"
Lehce jsem přikývla a následovala Matěje v závěsu za Kájou.
,,Zvládneš to?" zeptal se starostlivě Matěj, když už Karel seděl svlečený na posteli a zbývalo ho už jen přinutit, aby šel spát.
,,Jo, myslím, že jo."
,,Přespat můžeš v pokoji pro hosty, to je hned vedle."
,,Dobře, děkuju."
,,To já děkuju. Nevím, jak bych ho jinak po Pardubicích naháněl."
Zasmála jsem se a podívala se na Káju, který potichu poslouchal náš rozhovor.
,,No nic, tak já půjdu spát. Tak dobrou," usmál se na mě Matěj a odešel.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Karla. Usmíval se na mě.
,,Tak půjdeme spát, ano?" promluvila jsem na něj co nejklidněji.
,,Mně se ale nechce," odsekl mi.
,,Karle, kruci! Jsi jak malý dítě," vykřikla jsem a udělala krok k němu.
,,Prostě si lehni a spi," nakázala jsem mu a otočila se k odchodu.
,,Pojď si lehnout ke mně," zašeptal, což mě donutilo se otočit.
,,Ne. Nebudu spát u tebe v posteli. Ráno se totiž probudíš a budeš na mě hnusnej stejně jako celej tejden."
Kája si lehnul, přikryl se a zavřel oči. Nebudu zastírat, že mě to, co udělal, překvapilo.
,,Vem si aspoň moje tričko," šeptl a převrátil se na bok.
Vzala jsem ze země tedy jeho triko a s posledním pohledem na něj opustila jeho pokoj.