Rose se dnes vzbudila překvapivě brzy nato, že většinou spí až do oběda.
Mohli za to ti podělaní ptáci, co venku vyřvávali jak na lesy. Oni snad nesklapnou! Pomyslela si rozmrzele, otočila se zády k oknům a dala si na hlavu polštář. K ničemu to ale nebylo...
Naštvaně zavrčela směrem k ptákům a rezignovaně vstala z té krásné rudo-černé postele s nebesy. Šouravě se dostala až ke skříni a začala se přehrabovat těmi hnusnými hadry, co jí kupovali rodiče. Hmm, co by si tak vzala?
Dlouho přemýšlela, až došla k jednoduchému řešení. Vykašlala se na ty matčiny obludnosti a vzala si svoje oblíbené tmavě rudé šaty s ozdobnou černou krajkou. K tomu poté přidala černou stužku, na kterou zavěsila medailonek s červenou růží a zavázala si to kolem krku. Už chtěla vyjít z pokoje na chodbu, když si uvědomila důležitou věc. Neměla boty! Rychle přeběhla ke skříni a vzala si vysoký kozačky (to by její matka nepřežila, kdyby věděla, že je má, naštěstí nebyly pod těmi šaty vidět).
Pomalu se došourala až do jídelny, kde na ní překvapeně hleděli její rodiče.
"Že by se naše dcerka naučila i vstát z postele před obědem?" Zeptal se její otec a kdyby někdo nevěděl tak i král.
"Tak s tím nepočítejte" odfrkla si a ještě rozespalá zasedla ke stolu, kde si položila hlavu na stůl.
"Ale takhle se doufám nebudeš chovat, až přijede král Tartos se svou ženou a svým synem!" promluvila tentokrát její matka.
Rose byla zvyklá svoje rodiče nevnímat, ale ten důraz na to poslední slovo ji přiměl, aby si v hlavě zopakovala, co si to tam matka povídala. Chvilku nechápala, co ta věta znamená, ale když jí to došlo, vyděšeně sebou trhla. Bože, jen to ne! Proč musí ten kokot přijet???
Už od mala ho nesnášela a nic se na tom nezměnilo. Naposledy ho viděla, když mu bylo 17 a jí 15. Dnes je jí 17, takže jemu zřejmě 19. Vzpomínala jak byl namyšlený, egoistický a vždycky obklopený davem holek. Achjo, tohle nepřežije, leda že by utekla...jo, dnes v noci uteče!
"A kdy přijedou?" Zeptala se mrzutě.
"Dnes je očekáváme na oběd," odpověděla její matka, "jestli nevíš!"
Tak teď už se Rose probudila úplně. "Cože? Už dnes?" Tak a je po útěku, pane bože, proč mě tak trestáš?! Pomyslela si a posadila se zpět na židli, ze který nevědomky vstala.
"Ano už dnes. A teď se jde jíst." Sluhové jako na povel začali nosit jídlo a Rose se cpala vším, co mohla. Protože AŽ přijedou, bude moct jíst jen dětský porce, aby před ctěnou návštěvou nevypadala jak nenažranec...
Když už se do ní nemohlo víc nacpat, vstala, a že půjde ještě za kmotřičkami. Naštěstí nebydlely daleko, a tak tam byla za deset minut. Když jí otevřely, znovu ji udivilo, jak mladé a krásné ženy to jsou. Vypadají jako víly, a přitom to jsou obyčejné matčiny přítelkyně, které jí dělají kmotry.
Radostně je obejmula a vypověděla jim tu hrůzu, kterou se dnes dozvěděla. Jim jediným si na něj totiž už od dětství stěžovala. Když skončila vyprávění, tak se na ně s prosbou o pomoc podívala psíma očima a našpulila pusinku.
Její kmotry Lara, Diana a Marien se na sebe podívaly a pak Lara promluvila: "Víš drahá, mi ti můžeme pomoct leda tak, že tě u nás necháme na pár hodin schovat, když už tě bude opravdu štvát...Pořád tu být ale nemůžeš."
"A taky máš šanci mu ukázat, že se od něj nenecháš vyprovokovat." Dodala Diana. Poté se ale na dveře ozvalo lehké zaklepání, načež se dveře s třísknutím otevřely.
Když Rose uviděla, kdo tam stojí, radostí vykřikla a vrhla se osobě kolem krku. "Raveeeen! Ty jsi už přijela z těch hor?"
"Jojo, ale to neznamená, že mě moje nejmilejší neteř musí hned uškrtit." Smála se poslední kmotřička.
Tak teď aby to všichni pochopili. Když se Rose narodila, dostala čtyři kmotry a každá hádala, jaká Rose bude až vyroste. Lara řekla, že bude krásná, Diana že bude milá a chytrá, Marien že si najde do osmnácti lásku a Raven hádala, že bude divoká, odvážná a paličatá. To se ale lidem nelíbilo, a proto o ní začali říkat, že je zlá kmotřička. Vše se ještě více prohloubilo, když se ukázalo, že Rose je váže paličatá a neposlušná.
"Jak nejmilejší, vždyť jsem jediná" zamumlala Rose a odtáhla se.
"Tak co jsem propásla?" Zeptala se ještě se smíchem, když jí Rose pustila ze svého objetí.
"Přijede ten největší blb, co se kdy narodil." Zavrčela už zase navztekaně Rose.
"Ahaa. Ty myslíš Gabriela?"
"Jo! Musíš mě nějak zachránit nebo aspoň poradit!" Začala škemrat Rose.
Raven se v klidu posadila do křesla ke svým sestrám a nahlas začala přemýšlet: "No, tak především se nenech vyprovokovat. Chovej se jako slušná dceruška, a když už je tam nebudeš moct vystát, tak se vymluv, že jdeš malovat. Umění je pro princeznu cností. A kdyby se náhodou přišli podívat, tak jim ukaž nějaké staré obrazy, cos namalovala."
"A nemohla bych dělat nemocnou nebo že jsem třeba musela někam odjet nebo prostě něco?!" zkoušela to ještě Rose.
"Notak Rose...ty víš, že to nejde." Usmála se bezmocně Raven. "A kdy má vlastně přijet?"
Rose se na ní umučeně podívala a nakonec řekla: "Na oběd."
"Na oběd?" zopakovala překvapeně Diana a rychle pokračovala: "Tak to by sis měla pospíšit, za pět minut bude dvanáct a ve dvanáct se u vás přece obědvá!"
Rose vyplašeně vyskočila ze židle, rychle obejmula každou kmotřičku a vyběhla ven. Tohle musí stihnout, jinak ji matka prokleje! Běžela podél hradeb k hlavním dveřím, kde měla s rodiči hosty přivítat a nedbala přitom na to, že teď určitě nevypadá jako princezna!
Už tam skoro bude, už....co to je za hluk? Podívala se za sebe a vyděsila se. To ne! Pod ní po cestě jel kočár obklopen strážemi.
Doháje! Ona to musí stihnout! Rozběhla se ještě rychleji a zároveň se schovávala za křovím. Aj! Řeka! Ale jestli půjde přes lávku, tak by to teoreticky měla stihnout... Kočár mezitím odbočil na most společně se svými strážemi.
Už byla u řeky! Rychle si vyhrnula šaty a opatrně se sunula přes lávku. Jakmile se ale její noha opět dotkla pevné země, dala se znovu do běhu. Už viděla svoje rodiče, jak netrpělivě stojí před schody do paláce. Potom se její matka podívala jejím směrem a vytřeštila oči. Rose neřešila okrasný trávník nebo snad pískem vysypané cesty. Běžela přímo k rodičům, protože každá vteřina byla drahá! Vítězně k nim dorazila a postavila se vedle nich.
"Jak to vypadáš?! A kde jsi krucinál tak dlouho byla?!" Začala jí sekýrovat královna.
"U kmotřiček a už jsem tu, tak klid" uklidňovala ji Rose a přitom si urovnávala šaty a vlasy.
"Klid??? Slyšel jsi to Edmunde?" Začala už hysterčit.
"Neboj, až odjedou, bude mít domácí vězení."
Rose by se o tom klidně hádala, ale z poza rohu se vynořili stráže společně s kočárem.
Pomalu přijížděli k nim a Rose byla čím dál tím víc nervóznější. Kočár dospěl na svoje místo a z něj začali pomalu a hrdě vystupovat král s královnou. Rose čekala, kdy vystoupí ten blbec, ale kočár místo toho začal odjíždět.
Že by nepřijel?
"Ach, Edmunde jsem tak rád, že tě zase vidím....." víc nevnímala. A když se s nimi měla sama přivítat, tak ani nevěděla, co mele. Opravdu tu Gabriel není?
"Ach má krásná Rose, bohužel musíme omluvit našeho syna Gabriela, jel ještě něco zařídit, ale zítra jistě přijede..." pravila k ní chlácholivě královna.
Anooo! Rose nemohla uvěřit jaký měla štěstí. O jeden den míň s ním. Tak počkat, on si klidně přijede déle, ale ona musí být nastoupena včas? Tss!
Zjistila, že se už její rodiče dali do pohybu a vydala se pomálu za nimi. Chtělo se jí vískat radostí, ale to by bylo 'maličko' divný tady přede všemi.
Rose měla výjimečně dobrou náladu a užívala si klidný oběd. Jediná věc, která jí ho narušovala, bylo nekonečné vyprávění, co všechno Gabriel vybudoval, udělal nebo vyhrál. Jako fakt...ten vzal snad práci všem panovníkům a hrdinům na světě, když to tak poslouchala...
Poté byla plánovaná projížďka. Z té se ale už vymluvila s tím, že se jde věnovat malbě, protože další hrdinský příběh o té duté palici už nesnesla. Protože si chtěla ale nejdříve zlepšit náladu, šla se projít do zahrady. Došla až do jejího oblíbeného altánku, který stál až v rohu zahrady ukrytý keři rudých růží. Rose se posadila na stůl, který stál uprostřed a zlehka zavřela oči.
Probudila se až když slunce zapadalo. Rozespale se podívala, kde je a tou krásou zalapala po dechu. Západ slunce krásně ozářil altánek a květy růží kolem ní. Dělalo to tak krásnou atmosféru, jen kdyby nebylo toho hluku z venku. Přísahala si, že tu osobu, co způsobila ten hluk, nechá vyhladovět! Vyšla z altánku a šla za zdrojem toho bordelu, až se dostala k hlavním vchodovým dveřím.
V hloučku lidí tam stála nějaká postava. Byla k ní otočená zády, ale i tak poznala, že se jedná o mužskou postavu. Kdo to je?
Šla kousek blíž, když si uvědomila, že v tom hloučku jsou i její rodiče. V ten okamžik se ten muž otočil a ona strnula. To snad není možný! Měl přijet až zítra, co tu dělá?!
Jakoby vycítil její pohled, podíval se jejím směrem a jejich oči se setkaly. Koukali na sebe a propalovali se pohledy až se Rose naštvaně otočila a už by odešla, kdyby neuslyšela hlas své matky.
"Rose, přijel princ Gabriel, pojď ho také přivítat."
Rose se zastavila v pohybu a zhluboka se nadechla. Potom se s pokorným a naučeným úsměvem otočila a začala pomalu scházet schody, aby mohla toho imbecila přivítat. Přitom si představovala, jak by ho nejradši zlila ledovou vodou.
"Jsem ráda, že jste se dostavil princi Gabrieli. Doufám, že jste měl poklidnou cestu." Řekla a udělala malé pukrle. A potom se pro sebe usmála, když si představila, jak by ho nejradši přivítala.
"Překypujete krásou spanilá Rose. A jsem šťastný muž, když mě přivítá taková kráska jako vy. A děkuji za optání, cesta byla naštěstí poklidná." Odpověděl a Rose mu byla nucena dát svou ruku, aby ji mohl políbit.
Když se ale jeho rty dotkly její kůže, prošlo jí zvláštní brnění, až sebou maličko trhla. Pak si ale uvědomila, že jí stále líbá ruku a překvapeně povytáhla obočí. Zvláštní, nikdo nic neříkal. To to připadalo jenom jí tak dlouhé?
Když se konečně odtáhl od její ruky, zachránila ji její matka, která všechny pozvala na večeři.
Jestli si Rose myslela, že už od oběda ví o Gabrielovi všechno, tak se pletla.
Zrovna jedla kousek bramboru a snažila se nevnímat, co udatného zase Gabriel udělal, když zaslechla, jak mu za 'záchranu života' dala jedna šlechtična polibek. Nemohla uvěřit vlastním uším! To jako musí říkat jak sexuchtivej je? Vztekem se nesoustředila na kousání a ten pitomej brambor jí zaskočil. Zakuckala se a rychle se natáhla pro sklenici s vodou. Hltavě pila, až s úlevou ten brambor spolkla.
"Co se stalo?" Zeptal se ten blb a ona si všimla, že na ní všichni koukají. Hmm, co myslíš, že se tak asi stalo?!
"Nic, jen mi maličko zaskočilo, omlouvám se." Tohle byla její šance, dostat se odsud!" A taky začínám být unavená, tak jestli byste mě pro dnešek omluvili-"
"Oh, ale jistě zlatíčko, takový poupátko musí na sebe dávat pozor." Promluvila Gabrielova matka a chápavě se usmála.
"Děkuji. A vám Gabrieli se velmi omlouvám. Jsem neskutečně smutná, že nemohu slyšet vaše další příběhy," řekla Rose s velkou ironií v hlase, kterou ale zamaskovala, aby ji poznal jen on.
"Krásnou noc Rose" odpověděl se stejnou ironií a ušklíbl se.
"Vám také." udělala pukrle a s úlevou odešla z místnosti.
Jakmile byla z dohledu, zrychlila krok a zamířila ke svému pokoji. Tohle jestli přežije, tak to bude zázrak... Dorazila ke dveřím a když už sahala po klice, tak ji vyrušil známý hlas.
"Ach, Rose. Tak brzo a ty jdeš už spát? Opravdu jsi ještě dítě."
Když ta slova uslyšela, vzteky zaskřípala zuby a prudce se k němu otočila.
"Ne, nejdu spát, jen jsem nechtěla poslouchat ty trapný kecy o tvém životě! A jestli jsem dítě nebo ne, to ať každý posoudí sám, mě je to jedno."
"Neříkej že tě to nezajímalo. Už jenom to jak ses zakuckala, když jsem mluvil o Antoanetě. Jako kdyby se ti nelíbilo, že mě líbal někdo jinej, jako kdybys-"
"Cože? Co to tady meleš?" Vytřeštila oči.
"Zaskočilo mi proto, že jsem nemohla uvěřit, že to všem vyprávíš, aby každý viděl jakej egoistickej blb jsi! A taky jsem přemýšlela nad tím, že jsi vážně ubohej, když vyprávíš o líbání s nižší šlechtičnou. Že by se tě ve vyšší třídě štítili?"
Věděla že zašla daleko a nesouhlasila s tím, co řekla. Nikdy nic neměla proti lidem z nižší vrstvy, brala je jako rovnocenné, kteří však neměli takové štěstí narodit se do bohaté rodiny jako ona. Ale dvě hodiny u večeře byly na ni už prostě moc.
Věděla že zašla daleko..., ale přesto ji jeho reakce zaskočila! Během vteřiny byl u ní a hrozivě se nad ní tyčil. Rose maličko zaklonila hlavu a podezřívavě se na něj podívala.
"Věděl jsem, že se necháš snadno vyprovokovat smyšlenou historkou." Řekl s úšklebkem.
"Ach, tak smyšlenou? Jsem nevěděla, že jste až tak zoufalý, že si musíte vymýšlet historky, jak vás někdo líbá." Odpověděla a snažila se, aby to vyznělo ledabyle. Ve skutečnosti ji jeho blízkost dost znervózňovala.
"Hah, jedinej kdo je tady zoufalej jsi ty Rose a dobře to víš." Opět se ušklíbl.
"Nejsem si vědoma, že jsem vám dovolila mi tykat. Ale s tou zoufalostí máte pravdu. Jsem zoufalá, protože musím přežívat vaší přítomnost."
"Ale noták, drahá Rose... To jsi stále naštvaná za ty dětský hrátky?"
"Ne, jen nemám ráda vychloubací typy jako jste vy!" odsekla a natočila hlavu na stranu, aby se už na něj nemusela dívat.
"Ale já si myslím přesnej opak." Řekl s obličejem blíž k jejímu než předtím.
"Tak si to myslíte špatně!" Odsekla a stále se odmítala podívat jeho směrem.
"Já si myslím, že tě naopak strašně přitahuju. Tak moc, až mě za to nenávidíš a přitom by stačilo se tomu jen obyčejně poddat." Domluvil a její námitku předtím ignoroval.
Už to nevydržela a vztekle se na něj podívala. "To jsou nesmysly, co si tady povídáš! A jak jako poddat?!"
"Takhle..." Řekl a rychle přitiskl svoje rty k těm jejím.
Překvapením celá ztuhla. Přišlo jí, jako kdyby jí mozek i tělo vypověděli službu. Jediné, co dokázala vnímat, byly jeho jemné a teplé rty na těch jejích.
Po chvilce se však vzpamatovala, a když jí došlo co se děje, rychle ho od sebe odtrhla.
Zrychleně dýchala, a pak, zrovna když ho chtěla seřvat, uslyšela přibližující se kroky.