Když jsem se vzbudila, byla ještě tma. Podívala jsem se na budík. 4:38. Fajn. Zvedla jsem se a šla do kuchyně. Vzala jsem si z lednice jogurt a vrátila se do ložnice, kde pospávala Peggy. Sedla jsem si na postel a pozorovala ji. Párkrát se zakabonila, až nakonec otevřela oči, a ještě ospalá ke mně dolezla. Vzala jsem ji do náruče a chvilku si s ní hrála. Hned byla vzhůru a plná energie. Okolo páté hodiny jsem se rozhodla, že si půjdu ještě na chvíli lehnout a zkusím usnout.
Vzbudil mě zvuk budíku. Vypnula jsem ho, protáhlá se a šla do koupelny se upravit. Na sobě jsem měla pořád jeho sako. Rozhodla jsem se, že mu ho dneska vrátím, a tak jsem si vzala bílé letní šaty a sako přehodila přes ně. Hodila jsem do tašky müsli tyčinku, mobil, do ruky popadla termohrnek s čajem a vyrazila z bytu.
Do práce jsem dorazila 12 minut před devátou, a tak jsem měla dost času si v kanceláři sníst tyčinku. Uslyšela jsem otevírající se dveře, popadla jsem sako a vpadla do jeho kanceláře. Byl tam on a vedle něho šla Lucy. Chtěla jsem něco říct, ale když jsem viděla, jak se spolu baví, přehodila jsem sako přes jeho židli a vrátila se zpět k sobě. Sedla jsem si a začala se probírat důležitými papíry.
Oni jsou určitě spolu. Tahle myšlenka mi několikrát proletěla hlavou. Snažila jsem se na to nemyslet a dělat svoji práci. Okolo půl dvanáctý jsem se zvedla a vyrazila na oběd, ale venku pršelo, proto jsem se vrátila zpátky dovnitř a šla do firemní restaurace. Tam jsem si dala polévku a lehký salát. Litovala jsem toho, že jsem si s sebou nevzala do tašky nějakou bundičku.
Vrátila jsem se do kanceláře a pustila se znovu do papírů, které mi leželi na stole. Vzpomněla jsem si na včerejší schůzku a na poznámky, které jsem si snažila zapisovat. Vytáhla jsem tedy z tašky papír se zápisky a začala si je pročítat. Většina poznámek se týkala velkého obchodu, který mezi sebou měli dvě společnosti uzavřít. Najednou jsem si uvědomila, že celá ta schůze byla o pokusu Aidna celou firmu odkoupit. A podle své poslední poznámky jsem pochopila, že byl úspěšný.
Poznámky jsem odhodila na stůl a začala přemýšlet nad tím, zda je to vůbec výhodné. Zvedla jsem se a začala hledat jednu složku. Když jsem ji našla, otevřela jsem ji a začala hledat. Když jsem našla příslušnou stránku, několikrát jsem ji přečetla. Podle mých propočtů, by tahle koupě naši firmu zničila. I kdyby tamta firma vydělávala 50 000 000 měsíčně, bylo by to málo, při domluvené ceně, nikdy by se nám ty investované peníze nevrátili.
Vzala jsem si poznámky, složku, kterou jsem předtím hledala a šla za Aidnem.
Složku i se zápiskami jsem před něj hodila. Nechápavě se střídavě koukal na stůl před sebe a na mě. Nic jsem mu neřekla, jen jsem ukázala na jeden řádek ve složce. Přečetl si ho, pak se podíval na poznámky, a nakonec něco zadal do počítače. Nakonec vytáhl kalkulačku a začal počítat.
Já jsem se mezitím posadila a bedlivě ho sledovala. Vzal do ruky sluchátko a vytočil nějaké číslo. „Dobrý den. Chtěl bych zrušit naši dohodu, firmu kupovat nebudu," začal, „Jak jako nejde?" vykřikl najednou do telefonu a vyletěl ze židle. „Smlouvu jsem ještě nepodepsal, nic vám platit nebudu. Na shledanou." třískl se sluchátkem a naštvaně se posadil.
Chvilku jsem se na něj dívala, pak jsem vzala složku a poznámky a chtěla se vrátit k sobě. Aiden mě však chytil za ruku, až jsem vypískla bolestí. Hned mě pustil a já pochopila, že mám stát. Postavil se a podíval se mi do tváře. „Děkuji," řekl a opatrně mě objal. Nejdřív jsem jen stála a nic nechápala, ale nakonec jsem mu objetí oplatila.
„Dnes už si dáme volno," řekl, když mě pustil. „Jdi si k sobě pro věci a přijď sem," dodal a já ho bez otázek poslechla. Šla jsem si tedy pro věci a když jsem si házela mobil do tašky, všimla jsem si, že venku pořád prší. Už teď jsem se otřásla zimou a šla zpátky do jeho kanceláře. Došla jsem k němu a čekala. On mi vzal tašku, položil ji na stůl a sako, které jsem mu dneska vrátila, mi oblékl.
„Nemůžu si ho vzít. Je tvoje," zaprotestovala jsem, on na mě však hodil ten svůj pohled a už jsem nic neřekla. Sjeli jsme výtahem přímo do garáží a tam nastoupili do jeho auta. Tentokrát řídil on a já tak mohla být v klidu. Vyjeli jsme z garáží a odbočili doleva. „Nechci ti nic říkat, ale jedeš blbě. Ke mně je to doprava," oznámila jsem mu opatrně. „Já vím, ale kdo říkal, že jedeme k tobě?" řekl mi s úsměvem na tváři.
S otázkou v očích jsem se na něj podívala, ale on se soustředil na silnici před námi. Jeli jsme asi deset minut, než jsme zastavili před menší budovou. Aiden něco vytáhl z přihrádky. Byl to šátek, kterým mi začal z ničeho nic zavazovat oči. „Co to děláš?" vykřikla jsem a začala se ohánět rukama, jako bych se snažila zabít mouchu. „Uklidni se. Jen teď nemůžeš nic vidět, neboj za chvíli to pochopíš," S těmito slovy jsem se trochu uklidnila, ale stále jsem byla nejistá.
Vystoupila jsem opatrně z auta a s pomocí Aidna jsme šli, pro mě neznámo kam. Asi po deseti krocích jsem zakopla a spadla na kolena. Aiden si povzdechl, jako kdyby hlídal malé dítě, a pomohl mi se zvednout zpátky na nohy. Po dalších pár krocích jsem upadla znovu. Aiden to vzdal, vzal mě do náručí, už zase, a nesl mě. Zanedlouho mě postavil na zem a já chvilku jen stála. Nakonec jsem usoudila, že už jsme na místě a strhla si šátek z očí.
„Překvapení!" zařvali Aiden a Lucy najednou. Stála jsem uprostřed místnosti a začala se rozhlížet kolem sebe. Byli tu bowlingové dráhy, červené sedačky a přes celou místnost natažený nápis: "HAPPY BIRTHDAY!!!" Úplně jsem na to zapomněla, ale dnes jsem opravdu měla narozeniny. Otočila jsem se na ně a využila toho, že stojí vedle sebe. Na oba najednou jsem se vrhla a začala je drtit v pevném objetí. Nejdřív mě pevně stiskla Lucy, ale nakonec jsem cítila i jeho nejisté objetí, dnes už druhé.
Odtáhla jsem se a otočila se zpátky do místnosti. U rudých sedaček jsem si všimla stolku, který byl pokrytý balíčky různých velikostí. Došla jsem až k němu a pohladila balíčky. Pak jsem si sedla na měkkou sedačku. Oni si sedli vedle mě, každý z jedné strany. Dychtivě jsem se na ně podívala a s jejich souhlasným kývnutím jsem začala rozbalovat první balíček. Stáhla jsem stužku, roztrhla balící papír a uvnitř našla krabici. Otevřela jsem ji a vevnitř viděla misku na jídlo pro Peggy.
Věděla jsem, že je od Lucy, a tak jsem se na ní s úsměvem podívala. Ona mi úsměv oplatila, a já do rukou vzala další balíček. Tenhle byl menší a lépe zabalený. Rozvázala jsem sametovou mašli a otevřela malou krabičku. Vevnitř jsem našla krásný stříbrný náramek. Byl to jednoduchý řetízek a uprostřed byl znak nekonečna. Byl to krásný dárek a já ho opatrně vyndala a nasadila si ho.
Popadla jsem další balík. Ten byl hubený, ale dlouhý a široký. Roztrhla jsem balící papír a otevřela další krabičku. Byl tam náhrdelník, který se hodil k tomu náramku, který jsem už měla na ruce. Byl nádherný. Aiden ho vzal do ruky a nandal mi ho. Usmála jsem se i na něho a vzala do ruky poslední balíček. Ten byl největší. Začala jsem ho rozbalovat. Uvnitř jsem našla několik kousků oblečení. Kalhoty, sukně, trička, ale nejhezčí byli šaty. Měli červenou barvu a krásný střih.
Vzala jsem je do rukou, a i když jsem tu v životě nebyla, zvedla jsem se a šla hledat toalety. Tam jsem si šaty vzala na sebe a vrátila se zpátky. Sedla jsem si zase mezi ně a zeptala se: „Tak co? Zahrajeme si?" První se zvedl Aiden a vzal si jednu z bowlingových koulí. Rozběhl se, hodil a srazil 9 kuželek. Na druhý hod shodil i tu poslední a získal tak spare.
Teď jsem se zvedla já, a když jsem procházela okolo něho, chytla jsem ho za paži a pošeptala mu: „To nic nebylo. Sleduj mistra." Došla jsem až ke dráze, vzala si jednu z koulí a hodila. Strike. Sedla jsem si zase zpátky a pyšně jsem se na něj podívala. Pohled mi oplatil zlověstným úšklebkem, což znamenalo bitvu mezi námi dvěma. Asi v půlce celé hry se ke mně z nenadání naklonil. „Mám pro vás ještě jeden dárek," pošeptal a vytáhl úplně malinký balíček.
Rozbalila jsem ho a uvnitř jsem viděla řidičák. Nechápavě jsem se na něj podívala a čekala na vysvětlení. „Když jsme jeli na tu schůzku, v autě byla schovaná kamera a za námi jel komisař z autoškoly. Zkoušky jsi v podstatě zvládla na jedničku, tak ti mohli nechat udělat řidičák, aniž bys dělala oficiální zkoušky. Spokojená?" usmál se a šel hrát. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Teď ještě mít auto.
Hra skončila a já vyhrála. Řekl, že za to dostanu "dáreček". Ráda jsem souhlasila, ale už jsem chtěla jít domů. Vyšla jsem ven, v náruči krabici s oblečením. Stáli jsme na parkovišti, kde stálo plno aut. Aiden mi najednou poklepal na rameno a já se na něj otočila. V ruce držel klíčky a pohupoval s nimi ze strany na stranu.
„Hledej," řekl a já ho nejdřív nechápala. Pak ale dodal: „Hledej autíčko." A teď už jsem chápala. Podívala jsem se po parkovišti a než bych obešla všechna auta, trvalo by to určitě přes půl hodiny. Vzala jsem mu klíčky z ruky a zmáčkla odemykání. Někde nalevo ode mě zablikala světla signalizující odemčení a já jsem se otočila tím směrem. Zmáčkla jsem zamykání auta a teď už jsem viděla, jaké auto zablikalo.
Došla jsem k němu a uviděla krásné hnědé auto. Znova jsem odemkla, dala krabici do kufru a sedla si za volant. Dveře vedle mě se otevřeli a sedl si tam Aiden. „Hodila bys mě domů?" zeptal se, nečekal na odpověď a už si zapínal pás. Chtěla jsem říct, že nevím, kde bydlí, ale najednou vytáhl GPS a nastavil adresu. Tak jsme tedy jeli.
Tak další kapitolka. Všimla jsem si neuvěřitelný věci. "Knížka" má už 13000 přečtení. Wau!!! Miluji vás. ❤ Jste fakt skvělí a mě to posouvá dál a nutí psát dál. Příští kapitola snad vyjde v kratším časovém úseku, než vyšla tahle kapitola... 😂
Korekce 27.4.2020