Bylo osm hodin večer a já už začínal panikařit.
„Nemám co na sebe,“ pronesl jsem nešťastně a plácl se do čela, když jsem stál před svou skromnou skříní, která v sobě schovávala několik stejných bílých košil, pár podobných károvaných vest, jedny náhradní kalhoty totožné s těmi co jsem měl na sobě dnes a jedny staré potrhané džíny, ve kterých jsem nechodil.
„Stejně je to blbý nápad. Nepůjdu tam! Až přijde, tak se omluvím, že mi není dobře a bude to,“ řekl jsem si rázně nahlas a šel si připravit večeři. Poté jsem si sedl na gauč i se svou porcí špaget a zapnul si telku. Dění v ní jsem ani moc nesledoval, protože se mi v hlavě přemítal celý dnešní den. Před očima jsem měl pořád ten jeho milý obličej a nešlo to zastavit. Nemohl jsem na něj přestat myslet. Nevěděl jsem proč.
Dneska jsem se celý den cítil nějak zvláštně, tak jinak než ostatní dny a mohl za to on. Vím, že to celé způsobil on. Musel to být on, jenom nechápu proč.
Byl jsem velice mile překvapen, ale i zaskočen tím, jaký doopravdy byl. Tím, jak se ke mně choval a jak se chovali ostatní k němu i přesto, že byli všichni z jedné branže. Byl jsem mu vděčný za všechno, co pro mě dneska udělal, ale to přece nebyl důvod toho, abych na něj bez přestání musel myslet.
Bylo tam ještě něco. Něco hluboko uvnitř, co jsem nedokázal rozpoznat ani pojmenovat.
Naprosto jsem se zapomněl ve svých myšlenkách a tak mě náhlý, protivný zvuk zvonku naprosto vyděsil. Shodil jsem nohy z gauče, natáhl se pro hodinky, které ukazovaly půl desáté, a utíkal ke dveřím.
„Haló,“ ozval jsem se do telefonu a zdola zazněl jeho líbezný hlas.
„To jsem já, Loui. Můžu nahoru?“ zeptal se a já se vzpamatoval ze svého krátkého transu a souhlasil jsem.
„Samozřejmě. První patro,“ oznámil jsem mu a zavěsil, jakmile jsem mu otevřel. Rychle jsem se běžel ještě trochu poupravit a poklidit ten nepořádek, který jsem tam stihl udělat, ale to už klepal na dveře. Nevšímal jsem si toho a ještě honem douklidil obývák.
„Přeci ho nepozvu do bordelu,“ zahučel jsem si pro sebe, když jsem odnášel poslední nádobí do kuchyně, která byla hned za obývákem, oddělená od něj pouze kuchyňským pultem. „Už jdu,“ zavolal jsem a otevřel dveře. Moje srdce se na malý okamžik zastavilo, když jsem ho spatřil. Na sobě měl bílé tričko, přes to modrou károvanou košili a na tom černou koženou bundu a tmavé kalhoty.
„Ahoj,“ pozdravil mě zvesela a na tváři se mu objevil ten jeho dokonalý široký úsměv.
„A-ahoj,“ odpověděl jsem mu na pozdrav a z toho malinkého šoku, který mi způsobil, jsem to ze sebe dostal pouze přiškrceně.
„Přijel jsem trochu dřív, snad to nevadí. Už mě nebavilo pořád sedět v hotelu a jen čekat,“ řekl a já pokýval na znamení, že mi to vůbec nevadí.
„P-pojď dál,“ pozval jsem ho a pokynul rukou, aby vešel.
„Myslel jsem, že v mé přítomnosti už nekoktáš,“ smál se, když si zouval boty.
„T-taky, že ne! J-já jsem jenom malinko za-zaskočený,“ odpověděl jsem mu.
„Jo aha. No tak já bych se ozval, ale neměl jsem jak, a proto jsem ti taky něco přinesl,“ vysvětlil mi a podal mi malou krabičku, kterou měl doteď v ruce.
„Mobil? Ale Louisi, to já nemůžu přijmout,“ namítl jsem už bez koktání a natahoval k němu zpět svou ruku s krabičkou.
„Ale, ale. Nevymýšlej zas. Přeci jen teď spolu nějakou dobu budeme a ty sis dal všechnu tu práci, aby sis o mně spoustu věcí zjistil, takže to můžeš brát jako poděkování,“ řekl mi a odstrčil mou ruku zpátky.
„Louisi já…“ chtěl jsem začít znovu protestovat, ale on mě přerušil.
„Je to dárek. Já si to zpět nevezmu tak buď si to můžeš nechat, nebo to darovat nějakému bezdomovci. Je mi to jedno, ale já už to nechci,“ řekl důrazně a šel se porozhlédnout po bytě.
„Tak ti tedy moc děkuju,“ povzdechl jsem si nakonec po tom jeho proslovu a následoval ho do obýváku. Viděl jsem na něm, že to myslí smrtelně vážně a já bych se svými protesty neuspěl, tak jsem se o ně už ani nepokoušel. Bylo mi to sice trapné, ale nechtěl jsem ho urazit, když se tak snažil.
„Nemáš za co. Moje číslo máš v rychlé předvolbě, tak mi můžeš kdykoliv a tím myslím opravdu kdykoliv zavolat nebo napsat. Kdybys měl nějaké potíže, jsem tu pro tebe. To si pamatuj,“ upozorňoval mě dále, když se rozhlížel po pokoji.
„Dobře, děkuji mockrát,“ poděkoval jsem mu znovu a vyndal mobil z krabičky. Byl už zapnutý od toho, co mi tam Louis ukládal své číslo a tak jsem si ho pouze položil na linku a krabičku se vším ostatním jsem strčil do šuplíku.
„Dáš si něco?“ zeptal jsem se ho, když se usadil na pohovce před televizí.
„Jenom vodu, prosím,“ obrátil se ke mně a usmál se, zatímco jsem pokyvoval hlavou a otočil se k lince, abych vytáhl skleničku.
„Tady to je,“ oznámil jsem mu, když jsem to před něj postavil.
„Děkuji,“ poděkoval a koukl na mě, jenž jsem nervózně postával vedle pohovky. „Nechce se ti jít, co?“ vypadlo z něj najednou a mě užasle spadla brada.
Jak mohl všechno, naprosto všechno tak vědět?
„Popravdě ani ne. Nemám co na sebe a stejně tam budu za ubožáka i kdybych měl. Neměl bych tam chodit,“ řekl jsem mu popravdě a ani se nesnažil zapírat.
„Ale no tak. Nesmíš být tak pesimistický,“ snažil se mě přemluvit.
„To není pesimismus, to je krutá pravda,“ argumentoval jsem, načež jeho tvář změnila svůj ráz. Z usměvavého přešel do bolestného.
„Bude to fajn. Přece si nenecháme ujít takovou šanci, když Zayn udělal tak zásadní chybu a to tu, že podcenil soupeře,“ pokračoval už zase veseleji a tak… uličnicky. Vážně měl z toho obrovskou radost, že se Zayn odpoledne tak zmýlil.
Jeho přítomnost a dobrá nálada na mě začínaly působit, ale stále jsem váhal, protože jsem tušil, že se ten večer nemůže povést, ani kdyby stokrát chtěl.
„Tak mi ukaž, kde máš skříň. Určitě něco vybereme,“ řekl, jakmile se začal zvedat z pohovky a využil tak chvilky mého zaváhání.
„Věř mi, tam nic nenajdeš,“ ujišťoval jsem ho a pelášil za ním do místnosti vedle kuchyně, ve které nebylo nic než jedna stará skříň a v ní pár stejných hader, ze kterých jsem si předtím nic nevybral.
„Kde máš postel?“ divil se, jakmile tam vešel.
„Nemám. Ta pohovka je rozkládací. Spím tam,“ vysvětlil jsem mu a koukal u toho radši do země. Zakroutil hlavou, ale nic na to neřekl. Pouze pokračoval v cestě, tak jako odpoledne.
Panebože, snad mi nechce dát jako další dárek postel!, problesklo mi hlavou.
Otevřel skříň, nakoukl do ní, chvíli zíral a pak promluvil. „Tohle je všechno co máš?“ ptal se udiveně.
„Ano, víc toho nepotřebuji,“ potvrdil jsem mu skromně.
„Tak fajn, něco vymyslíme. Určitě si obleč tohle,“ řekl a hodil mi mé staré džíny a pak zavřel skříň. „Počkám vedle,“ řekl ještě a prošel kolem mě zpět do obýváku.
Oblékl jsem si ty džíny a cítil se v nich strašně divně, ale když Louis řekl, že mám jít v tom, tak jsem to musel přežít. Zastrčil jsem si dovnitř košili a zapnul si horní knoflík. Vrátil jsem se do obýváku, kde Louis čekal opřený o zadní stranu pohovky s nohama překříženýma před sebou a jakmile se na mě podíval, tak se usmál.
Vypadám směšně, já to věděl!
„No vidíš, jak ti sluší. Jen tohle…“ přešel ke mně a začal mi vytahovat košili z kalhot. „Tohle si sundej.“ řekl a sám se začal svlékat. Sundal si bundu, následně i košili a já se začal potit. Naštěstí už dál nepokračoval. „Na co čekáš? Sundej to,“ poručil mi znovu a já si začal rozepínat knoflíky. Chvíli celý ten proces sledoval a pak rychle odvrátil hlavu.
„Vem si tohle,“ řekl a podával mi svou košili, kterou si svléknul.
„Ale ta je tvoje,“ začal jsem protestovat a on jen krčil rameny.
„No a? Mám ještě triko a bundu, tak jí nepotřebuju. Tobě bude stejně slušet víc,“ mrkl na mě.
Dělá si ze mě srandu? Určitě dělá, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by tohle člověk, kterého sotva znám dělal a už vůbec ne člověk jeho postavení.
Vzal jsem si od něj podávanou košili a oblékl si ji. Příjemně hřála a hezky voněla. Nesledoval mě přitom oblékání. Pořád koukal mimo, za což jsem byl samozřejmě rád, i když malý kousek mě si přál, aby se koukal. Nechápal jsem to a tak jsem si toho nevšímal.
„Sluší ti,“ pousmál se Louis, jakmile si mě prohlédl. „Nosíš někdy čočky?“ zeptal se opatrně, zírajíc do mých očí.
„Ani ne, ale nějaké tu myslím mám, tak je půjdu vyhrabat,“ řekl jsem a šel se přehrabovat v zásuvce komody v předsíni.
„Ale nemusíš, jestli nechceš. Já se jen ptal,“ volal za mnou a poté se objevil ležérně se opírajíc o stěnu vedle komody s tím svým úsměvem. „Já jen, že je škoda, abys tak krásné oči pořád schovával za skly,“ pokračoval a donutil mě se začít červenat.
On si opravdu myslí, že mám krásné oči nebo je to další z jeho výstřelků, kterým se potom zasměje, až bude klábosit se svými kámoši?! Netušil jsem.
„Mám je!“ vykřikl jsem vítězně a pokračoval už normálnějším tónem. „Vydrž minutku, hned jsem zpátky.“ Pokýval hlavou a tak jsem odběhl do koupelny. Trvalo mi to déle než minutku, možná i déle než pět, ale když já to nikdy neměl rád, proto jsem je taky skoro nikdy nenosil.
„Promiň,“ omluvil jsem se, když jsem konečně vyšel ven. Louis se na mě kouknul a po tváři se mu doslova roztekl úsměv.
„V pohodě. Tak už můžeme vyrazit,“ řekl nakonec a já souhlasně pokýval. Sebral jsem z věšáku svou bundu a vydali jsme se ven k jeho autu, ve kterém čekal řidič a jakmile mu Louis pokynul, tak jsme se rozjeli vstříc, pro mě už teď, děsivé noci.