Guardian Angel [Larry]

Chapter 4

Bylo osm hodin večer a já už začínal panikařit.

„Nemám co na sebe,“ pronesl jsem nešťastně a plácl se do čela, když jsem stál před svou skromnou skříní, která v sobě schovávala několik stejných bílých košil, pár podobných károvaných vest, jedny náhradní kalhoty totožné s těmi co jsem měl na sobě dnes a jedny staré potrhané džíny, ve kterých jsem nechodil.

„Stejně je to blbý nápad. Nepůjdu tam! Až přijde, tak se omluvím, že mi není dobře a bude to,“ řekl jsem si rázně nahlas a šel si připravit večeři. Poté jsem si sedl na gauč i se svou porcí špaget a zapnul si telku. Dění v ní jsem ani moc nesledoval, protože se mi v hlavě přemítal celý dnešní den. Před očima jsem měl pořád ten jeho milý obličej a nešlo to zastavit. Nemohl jsem na něj přestat myslet. Nevěděl jsem proč.

Dneska jsem se celý den cítil nějak zvláštně, tak jinak než ostatní dny a mohl za to on. Vím, že to celé způsobil on. Musel to být on, jenom nechápu proč.

Byl jsem velice mile překvapen, ale i zaskočen tím, jaký doopravdy byl. Tím, jak se ke mně choval a jak se chovali ostatní k němu i přesto, že byli všichni z jedné branže. Byl jsem mu vděčný za všechno, co pro mě dneska udělal, ale to přece nebyl důvod toho, abych na něj bez přestání musel myslet.

Bylo tam ještě něco. Něco hluboko uvnitř, co jsem nedokázal rozpoznat ani pojmenovat.

Naprosto jsem se zapomněl ve svých myšlenkách a tak mě náhlý, protivný zvuk zvonku naprosto vyděsil. Shodil jsem nohy z gauče, natáhl se pro hodinky, které ukazovaly půl desáté, a utíkal ke dveřím.

„Haló,“ ozval jsem se do telefonu a zdola zazněl jeho líbezný hlas.

„To jsem já, Loui. Můžu nahoru?“ zeptal se a já se vzpamatoval ze svého krátkého transu a souhlasil jsem.

„Samozřejmě. První patro,“ oznámil jsem mu a zavěsil, jakmile jsem mu otevřel. Rychle jsem se běžel ještě trochu poupravit a poklidit ten nepořádek, který jsem tam stihl udělat, ale to už klepal na dveře. Nevšímal jsem si toho a ještě honem douklidil obývák.

„Přeci ho nepozvu do bordelu,“ zahučel jsem si pro sebe, když jsem odnášel poslední nádobí do kuchyně, která byla hned za obývákem, oddělená od něj pouze kuchyňským pultem. „Už jdu,“ zavolal jsem a otevřel dveře. Moje srdce se na malý okamžik zastavilo, když jsem ho spatřil. Na sobě měl bílé tričko, přes to modrou károvanou košili a na tom černou koženou bundu a tmavé kalhoty.

„Ahoj,“ pozdravil mě zvesela a na tváři se mu objevil ten jeho dokonalý široký úsměv.

„A-ahoj,“ odpověděl jsem mu na pozdrav a z toho malinkého šoku, který mi způsobil, jsem to ze sebe dostal pouze přiškrceně.

„Přijel jsem trochu dřív, snad to nevadí. Už mě nebavilo pořád sedět v hotelu a jen čekat,“ řekl a já pokýval na znamení, že mi to vůbec nevadí.

„P-pojď dál,“ pozval jsem ho a pokynul rukou, aby vešel.

„Myslel jsem, že v mé přítomnosti už nekoktáš,“ smál se, když si zouval boty.

„T-taky, že ne! J-já jsem jenom malinko za-zaskočený,“ odpověděl jsem mu.

„Jo aha. No tak já bych se ozval, ale neměl jsem jak, a proto jsem ti taky něco přinesl,“ vysvětlil mi a podal mi malou krabičku, kterou měl doteď v ruce.

„Mobil? Ale Louisi, to já nemůžu přijmout,“ namítl jsem už bez koktání a natahoval k němu zpět svou ruku s krabičkou.

„Ale, ale. Nevymýšlej zas. Přeci jen teď spolu nějakou dobu budeme a ty sis dal všechnu tu práci, aby sis o mně spoustu věcí zjistil, takže to můžeš brát jako poděkování,“ řekl mi a odstrčil mou ruku zpátky.