Další den ráno mě probudily paprsky slunce, které mi svítili do obličeje, že jsem musela nechat oči zavřené. Strašně mě bolela a vlastně celé tělo. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala zpátky do své postele, ale zrovna teď se mi to nechtělo řešit. Raději jsem se převalila na bok. Když jsem však málem spadla z otevřela jsem rychle oči. Mžourala jsem na postel a povlečení, na kterém jsem ležela a pomalu mi začalo docházet, že nejsem u sebe doma.
Vymrštila jsem se do sedu, i když mě to stálo značné úsilí, a rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v nějaké velké místnosti, která nejspíš sloužila jako kuchyň, obyvák, jídelna a pokoj v jednom. Stěny byly bílé, bez obrazů nebo nějaké výzdoby. A bylo zde jen jedno obrovské okno.
,,Dobré ráno," ozvalo se najednou z rohu místosti. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Ryana, který seděl v černém křesle a s úšklebkem na tváři mě pozoroval. Vyděšeně jsem se na něho podívala a potom jsem se koukla pod peřinu, jestli jsem oblečená. Naštěstí jsem byla. ,,Jak ses vyspala?" zeptal se mě Ryan a nepřestával se na mě dívat.
,,Ty si mě normálně unesl!" křikla jsem na něho místo odpovědi. On se jen zasmál a trochu se v křesle předklonil. ,,Co se vlastně včera stalo?" zeptala jsem se ho a propalovala ho pohledem.
,,Myslíš před tím, než si mi dala kopačky nebo potom?" odpověděl mi otázkou, ale když si všiml mého výrazu, zvážněl. ,,Hodně jsi se včera opila," vysvětlil mi.
,,Díky, už jsem si taky všimla," řekla jsem a chytila se za hlavu, která mě bolela víc a víc. ,,Já ale mluvim o tom, proč jsem tady? A kde to vůbec jsme? V nějakém skladišti?" zeptala jsem se Ryana a pořád jsem se rozhlížela kolem.
,,Hele! Neurážej můj byt! Ne všichni bydlí v přepychových vilách jako ty," řekl a já protočila očima. Raději jsem si zase lehla. Měla jsem sto chutí z tohohle příšerného místa vypadnout, ale neměla jsem na to sílu. ,,Mimochodem, nemáš zač, že jsem se o tebe postaral, když jsi byla na mol. Už podruhý," zasmál se.
,,Nikdo se tě o to neprosil," zasyčela jsem na něho. Už mě opravdu štval. ,,A v té smlouvě, co máš s mým tátou není nic o tom, že mě máš odnášet k sobě domů," připomněla jsem mu.
,,To tam sice není, ale je tam to, že prakticky ručím za tvůj život, takže ať se ti to líbí nebo ne prostě to dělat musím. A nemám z toho sebemenší radost než ty," řekl a já jsem viděla, jak vstal a přešel ke kuchyňské lince, ze které vzal sklenici vody s práškem. Potom ke mě přešel a podal mi to. Nevěřícně jsem se na něho podívala. ,,Chceš mít snad kocovinu ještě zítra?" zeptal se mě a ušklíbl se.
Sedla jsem si a prášek i vodu jsem si od něj vzala. Prášek jsem zapila a vodu vypila až do dna. Bylo mi tak příšerně, že jsem si slibovala, že už nikdy pít nebudu. Stejně ten alkohol tu situaci s Ryanem nevyřešil. Akorát to zhoršil.
,,Nemáš zač," řekl Ryan a vzal si ode mě práznou sklenici vody.
,,Nemám důvod ti děkovat, stejně je to celé tvoje vinna," řekla jsem mu a on se na mě nechápavě podíval. ,,Nikdy jsem si s tebou neměla nic začínat. Všichni říkali, že jsi divnej, ale já tomu nevěřila a... Byla jsem tak blbá!" vykřikla jsem a zabořila hlavu do polštáře, ze kterého jsem cítila Ryanovu vůni.
Když jsem ucítila, že se postel vedle mě prohla, otočila jsem se. Ryan seděl vedle mě a díval se na mě tím pohledem, na který jsem mu tenkrát skočila.
,,Chápu, že mě teď nenávidíš, ale zasloužíš si vysvětlení," řekl. Už jsem chtěla něco namítnout, ale zarazila jsem se. Od té chvíle, co jsem našla tu smlouvu jsem vlastně chtěla znát vysvětlení. Proč můj táta někoho najal, aby mě hlídal? A kdo je vlastně ten Lewis?
,,Fajn, můžeš mi všechno vysvětlit," řekla jsem a všimla jsem si, že se Ryanovi rozzářily oči. ,,Ale pod jednou podmínkou," dodala jsem ještě.
,,Pod jakou?" zeptal se Ryan.
,,Že oba zapomeneme na to, co se mezi náma stalo a prostě to už navždy skončíme," řekla jsem svojí podmínku a podívala jsem se na Ryana jestli s tím souhlasí.
,,Co to znamená?" zeptal se mě a zadíval se mi do očí, které už tak nezářily jako před chvílí.
,,Znamená to, že mě klidně můžeš chránit, ale chci, abys to dělal tak, abych o tobě nevěděla. Prostě už nebudeš v mém životě, jen splníš práci, kterou máš od mého otce nařízenou," vysvětlila jsem mu. Ryan vypadal, že o tom dost přemýšlí.
Pro mě to bylo dost těžké rozhodnutí, ale chtěla jsem to prostě ukončit. Stejně by to mezi námi nikdy nemohlo fungovat, byl to prostě menší úlet. Byl sice krásný, ale byl to úlet. Nic víc.
,,A já ti ještě slíbím, že mému tátovi neřeknu, že to o tobě vím. Prostě budeme dělat, jakože se tohle nikdy nestalo," dodala jsem. Při těch slovech jsem se cítila tak divně. Trhalo mě to na kusy.
,,Dobře," promluvil konečně Ryan. Měl na tváři kamenný výraz, díky kterému jsem nevěděla, jak se právě teď cítí. ,,Beru to," řekl a mě píchlo u srdce. Měla bych přece skákat radostí, že to bude konečně zamnou, ale nešlo to.
,,Super," řekla jsem a donutila se k úsměvu. ,,A teď mi to celé můžeš vysvětlit," pobídla jsem ho a můj divný pocit z téhle dohody vystřídala zvědavost.
___________________________
• Ahojte! Nemůžu uvěřit, že už je to 20. kapitola. Psaní týhle knížky mě opravdu neskutečně baví, tak doufám, že i vy si užíváte čtení :-)
• Sice jsem vám v tomhle díle slibovala vysvětlení, ale bude to až v tom příštím, protože tady jsem potřebovala udělat tu jejich ,,dohodu". Co myslíte neporuší ji? :-)
• U minulé části jste mi psali úžasný komenty, takže moc děkuju a budu ráda, když je napíšete i teď :-)
- Eli