Občas jsem se díval na kudrnatého chlapce, když si myslel, že ho nevidím. Byl smutný. Byl v rozporu. Z jedné strany si tento bohémský život užíval, z druhé trpěl tím, že byl doprovázen sériovým vrahem. Byl to stav, do kterého jsem ho chtěl dostat, ačkoliv jak se později ukázalo, nebyl naplňující. Až obsesivně jsem toužil po tom, aby zářil a byl naprosto šťastný. Ale to jen ve slabších chvílích, když jsem se zamýšlel nad tím, jaký život by mohl vést, kdybych se mu do něj nepřiřítil jako tornádo a nesmetl ho na temnou stranu.
Pršelo, jako obvykle. Victor posedával na parapetu hotelového okna a koukal ven na ulici.
„Děje se něco?" oslovil jsem ho. Položil jsem mu ruku na rameno a on se na mě podíval.
„Ale ne," usmál se a zavrtěl hlavou. „Už jste to v MERILAS vyřešil?"
„Ano, ano. Nic vážného. Jenom vyzvídají, kdy se vrátím. Měl jsem sto chutí jim odepsat, že nikdy," založil jsem si ruce na prsou a šel se posadit na postel. Victor otočil hlavu mým směrem a přikývl.
„Taky jsem nad tím přemýšlel. Že bychom se nemuseli vracet domů, když...tam pro nás nic moc není," řekl se slyšitelným knedlíkem v krku.
Přejel jsem po něm pohledem a odpověděl mu: „Uvidíme, Victore. Třeba se nám někde zalíbí."
„Líbí se mi tu. Líbilo se mi v Irsku. Dokud jsem nevěděl, že jste tam zabil tu holku," tón jeho hlasu nápadně zhrubl.
„Já si vždy najdu oběti. Je úplně jedno, kde jsme."
„Já vím, ale mohli vás tam zavřít. Náplava z Ameriky a najednou vražda? Mohli si dát dvě a dvě dohromady."
„Ale nedali. Moc se tím zabýváš, to je moje práce. Já se o tebe vždy postarám, neboj se," uklidňoval jsem ho.
„No dobře. Kde jste vůbec odpoledne byl?"
„Venku. Měl jsem nějakou práci."
„Kolik práce?"
„Jen jednu," odvětil jsem mu a svlékl jsem si sako.
„Trpěl?"
„Trpěla. Ale ne až tak dlouho..." potichu jsem mu odpovídal. „Chtěl jsem být zpátky u tebe, Victore. Nerad tě nechávám samotného."
Spustil nohy k zemi, o okamžik později se postavil a přišel si mi sednout na klín.
„Já vím," pohladil mě po tváři a objal. „To je dobrý, Williame. Já to chápu."
„Vážně?" zeptal jsem se. Měl jsem nos vnořený do jeho hrudníku a nasával vůni jeho těla. Pevně jsem ho držel za bok a měl sto chutí ho vzít a užít si s ním.
„Jo, no, snažím se," pustil mě. Postrčil mě, abych si lehl. Povolil jsem. Zvědavost mě donutila rezignovat a nechat chlapce v nadvládě.
Klečel mi nad klínem. Štíhlou rukou si prohrábl vlasy, které vypadaly zrovna pouze hnědě, po rezavé ani stopy. Pomalu si začal rozepínat bílou košili. Byl na něj skvostný pohled...
Chytil jsem jeho stehna, po kterých jsem jezdil nahoru a dolů. Natáhl se pro fotoaparát ležící příhodně kousek od nás a namířil objektivem na mě.
„Co to děláš?" zamračil jsem se na něj.
„Snažím se vás vyfotit, co jinýho," zubil se. „Úsměv, Williame!"
„Jsi neuvěřitelný," pleskl jsem ho přes hýždě a zasmál se.
„Skvělý!"
Odložil foťák a chytl mě za ruce. Byly tak drobné proti mým. Vyčkávali jsme v tichosti, kterou samozřejmě přerušil on.
„Z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu je mi s váma dobře, Williame. Nechápu to," zavrtěl hlavou, jako by se snažil přeházet myšlenky do seskupení, aby dávaly alespoň trochu smysl.
„To je dobře. Aspoň mi nebudeš chtít utéct," bříšky palců jsem pohladil klouby na jeho rukou. Mé ruce si přisunul ke knoflíku kalhot a nechal je tam. Rozepnul jsem je. Stahoval lem po jeho zadku, dokud to šlo. Pak se sám zvedl a sundal je úplně.
Chytil jsem ho za boky a povalil pod sebe. Jednou rukou jsem vjel mezi nás. Dlaní jsem jezdil po látce boxerek, která se začala postupně napínat. Zkoumal jsem jeho tvář a on se mi díval do očí.
Opřel jsem se oběma rukama o postel. Krátkými polibky jsem putoval od rtů až po bříško. Jedním tahem jsem boxerky z jeho nohou odstranil a hodil vedle postele. Ležel pode mnou nahý, nadržený. Navázal jsem polibky pod pupíkem, kde jsem skončil.
Líbal jsem vnitřní stranu jeho stehen, roztahoval nohy, co to šlo, netrpělivě mručel. Záměrně jsem ho trápil, nechtěl jsem mu dát to, po čem toužil.
„Williame," ozval se po minutách vyčítavě.
„Ano?" odpověděl jsem otázkou a navracel se k jeho bradavkám.
„Prosím," zaúpěl.
Zvedl jsem se a chlapec chytil pod krkem.
„Nepamatuju se, že bych ti dovolil říkat mi jménem, když jsme spolu v posteli," chytil jsem ho pevněji. Vzrušeně zachrčel skrz přimáčklé hlasivky. Tolik jsem ho chtěl dostat do bezvědomí. Erekce mě bolestivě tlačila v kalhotách. Byl tak malý, slabý, můj.
Pak se z něj vydrala omluva s příslušným oslovením. Pustil jsem ho. Odkašlal si. Aniž bych cokoliv řekl nebo naznačil, postavil se na čtyři.
Sundal jsem si pásek tak, aby to slyšel. Paže se mu klepaly pod vahou vlastního těla a stresu, napětí, očekávání. Švihl jsem ho po pravé půlce, jenom málo, aby nedostal takový šok. Bylo to něco jiného než rukou. Víc to bolelo.
„Jedna." Další švih. „Dva...tři...čtyři..."
Deset mi přišlo adekvátních. Už se klepal příliš. Měl napůl zlomený hlas a já si chtěl něco užít, potrápit ho, ne nechat spát.
„Tohle bylo jen výchovné, Victore. Doufám, že si to uvědomuješ. Nechceš mě naštvat," výhružně jsem vrčel.
„Ano, pane. Já vím," přikyvoval. „Už budu hodný," řekl sladce.
„Necháme to tedy na jindy. Když víš, že jsi to pokazil."
Položil jsem se na postel a zavřel oči. Předoucí klubko se ke mně přitulilo, o nic víc se nepokoušel. Asi si myslel, že když už bude hodný, pomůže mu to. Mýlil se. Chtěl jsem, aby věděl, že si nemůže dovolit všechno. Nebo spíš, že si nemůže dovolit nic.
Prsty putoval po mé hrudi a kreslil náhodné obrazce. Hladil jsem ho po vlasech. Občas jsem k němu cítil ten silný a protektivní vztah, jaký má otec k malému synovi. Neuměl jsem si ho představit v reálném životě, mezi konkurencí, v normálním světě práce. Bylo to tím, že působil tak male. Určitě by se ztratil, kdyby měl někam jet sám, něco hledat. Ta roztržitost mě na něm trochu přitahovala. Byl takovým tím roztěkaným typem člověka, který v pracovním oděvu zamíří domů, protože se zapomněl převléknout. Přeskakoval od jedné věci ke druhé, nejen v práci, ale v životě. V půlce něčeho si vždy vzpomněl, že měl nebo chtěl dělat něco jiného, tak původní činnost opustil a šel se věnovat tomu druhému, na první naprosto zapomněl. Byl plný nadání, které neuměl prodat. Proto bylo dobře, že byl pod mojí záštitou.
Objal jsem ho volnu paží a dal mu pusu na čelo. Moje závislost se zavrtěla a zavřela oči.
Když jsem odešel z hotelu, mířil jsem na sjednanou schůzku s jistým člověkem, který mi měl pomoct při hledání ruské mafie, která se snažila nabourat do MERILAS. Pomohl mi. Dal mi jména, poskytl informace o tom, jak se dostat do jádra dění. Ale dál jsem ho nepotřeboval.
Přišel nepřipravený. Asi uměl bojovat, trochu. Nebylo mu to k ničemu.
Sešli jsme se ve starém skladu oblečení místní továrny. Nikde nikdo. Žádné kamery. Pozemek nikomu nepatřil. Jen Louis čekal s autem poblíž. Byli jsme domluvení, že mu za informace zaplatím. Asi si myslel, že je pouze odkoupím a tím to skončí. Že bohatý chlap nemůže chtít nic jiného, že se u něj točí vše kolem peněz. To ale netušil, že jsem dlouho nikoho nezavraždil a ten adrenalin v žilách mi chyběl.
Pořád jsem si v hlavě přehrával jeho překvapený výraz, když byl přivázaný ke sloupu a čekal na vlastní popravu. A to řezání. Nechal jsem ho trpět jako psa. I když mi pomohl. Byl součástí oné organizace, ale znepřátelil si je. Myslel na rodinu, ne na práci. A to je vždy chyba, když se člověk zaplete s něčím takovým.
Přeřízl jsem stehenní tepnu a sledoval, jak přede mnou krvácí. Bylo na tom něco takového až...božského. Líbilo se mi být bohem všeho. Stačilo málo a celý nesmírně složitý mechanismus těla, jak ho příroda stvořila, kolaboval. Odcházel.
Lidé umírají. A je jednoduché jim k tomu pomoci. Jak rudá tekutina opouštěla schránku zoufalého muže, bylo mi výborně. V jednoduchosti té vraždy bylo pro jednou ono pověstné kouzlo. Pomalu usínal. Ani zvlášť netrpěl.
Poslední záškuby jeho těla značily, že je po všem. Nehodlal jsem se tam pohybovat déle než bylo nutné, koho by zajímaly poslední potřeby, které člověk vykoná po smrti? Mě tedy ne. Já svoje udělal a viděl.
Bylo to ode mě mírné. Nechat ho jen vykrvácet, nemučit ho. Kolik zla asi tento muž spáchal? Byl členem jedné z největších ilegálních organizací, likvidoval lidi, bavil se obchodem s bílým masem. Vlastně byl ještě morálně horší než já. Prodával děti, orgány. Orgány, které odebral živým „dárcům". Kradl technologie, know-how, nápady. Obral brilantní mozky o miliardy dolarů a ani se nezarděl. Jediná jeho chyba byla ta, že propadl lásce.
Celou dobu jsem věděl, že láska je jen brzda. Je to ohrožení všeho, o co jsem se poslední rok snažil. Mé identity, za kterou se schovávám, když čistím svět od zbytečných a špatných lidí, mých projektů, všeho, co mám. Kdybych se zamiloval, bylo by velmi snadné dostat na kolena i mě. Bůh ví, jak bych skončil. Třeba bych pro jednou já klečel před někým a dožadoval se milosti. To se nesmělo stát. Nikdo mě neměl položit. Nechtěl jsem skončit s kudlou v krku.
Proto jsem věděl, že se od chlapce budu muset svým způsobem distancovat. Nesměl jsem mu dovolit, aby ovládal mě, mé myšlenky tak, jak to dělal nyní. Hodlal jsem se pustit do hlubin temna, do snad i větších kalibrů, než jsem sám byl.
Jakmile predátor pocítí z kořisti strach či jakékoliv obavy, bez váhání zaútočí. Já měl být šelmou, ne kořistí. Nemohl jsem nechat Victora, aby ze mě udělat ustrašenou laňku, kterou uloví i malá divoká kočka. Tato cesta musela skončit mým přežitím. Smrt nebo zajetí, to nepřipadalo v úvahu.
Padly na mě pochyby, jestli jsem měl brát chlapce s sebou, jestli jsem měl absolvovat tuto evropskou cestu, kdy ke mně přilnul. Natolik, že mu nevadilo, že jsem vrah. Prostě potřeboval být se mnou, být mi blízko. Spoléhal na to, že ho ochráním. Že mu nikdy nezkřivím vlásek. A vlastně, kdyby byl jiný, podlejší, mohl by mě zabít ve spánku. Takový nebyl, nedokázal by zabít, ani kdyby jemu samotnému šlo o život. Byl jedním z těch, kteří vlastní čistotu stavěli nade vše, nad samotný život. Na jednu stranu to byla věc k obdivu. Na druhou to byla jistá smrt. Vybrat si „dobrou" cestu znamenalo být vždy otloukánkem. Z toho ani nemohl mít dobrý pocit. Altruistický malý kluk, kdyby věděl, jaký svět opravdu je, mohl by být jiný. I když i o tom jsem měl jisté pochyby. Lidé se z podstaty nemění, to by vysvětlovalo, proč jsem pořád vrah, i když si nepamatuju, co bylo předtím.
A taky si pořád lžu.
Poslední den v Londýně jsme se procházeli po centru města. Victor mě přemluvil na legendární rybu s hranolkami, bylo to hnusné, ale jeho žaludek zvládl snad cokoliv. Obešel několik stánků se suvenýry a asi až v desátém mu došlo, že všude mají to stejné, takže hledal další nemělo smysl.
Koukal se přes Temži na parlament s Elizabetinou věží. Předběhli jsme frontu u londýnského oka, čemuž se napřed bránil, ale poté povolil. Prý by byla škoda to nezkusit, když to je základ výletu sem.
Já miloval výšky. Měl jsem vždy takový pocit, že dokážu vše. Být nad ostatními, ten pocit moci, i když to byl pouze právě jen pocit. Malý brunet se ke mně přivinul, byl jsem jeho opora, jediný pevný bod v pohybu. A přesto tak nestabilní.
Nechal se vyfotit, aby měl památku. Vysvitlo i slunce, ne na dlouho, ale prozářilo to celý jeho den. Šli jsme podél řeky, dokud se mu chtělo a potom jsme nasedli na dvoupatrový autobus. Potřeboval vyzkoušet úplně vše.
„Kam pojedeme dál?"
„Do Francie," prozradil jsem mu konečně.
„Do Paříže?"
„Také, Victore. Chceš vidět Paříž?"
„Jasně, že jo! Kdo by nechtěl?"
„Pár dní se tam asi zdržíme. Jako tady. Chápu, že to cestování pro tebe může být náročné," pohladil jsem ho přes kabát po zádech.
„Nemáte tušení, Williame. Je to svým způsobem celkem vyčerpávající, víte? Dokonce se těším domů. Ale začínám si zvykat, že nikde nebudeme dlouho a třeba ještě měsíce budeme takto střídat lokality."
„Ale stojí to za to, ne?"
„Rozhodně. Je to skvělý. Po Evropě bychom mohli procestovat i jiné kontinenty!" nesnažil se ani skrývat nadšení.
„Uvidíme. Někdy bych se měl taky objevit v MERILAS. Hádám. Když jsem ten velký šéf."
„To je pravda. A já se mám učit ve firmě," přikyvoval důležitě. Bylo to totálně odzbrojující. „Takže kdy vyrážíme do Paříže?"
„Zítra brzy ráno. Poletíme z Heathrow, vstávat budeme v pět, takže dnes žádné ponocování, Victore. Paříž není daleko, v letadle se nevyspíš."
„No jo, tati," odsekl drze.
„Tak mi neříkej, pokud mi tak nechceš říkat i v posteli," dal jsem mu lehký pohlavek a on se zazubil.
„A jak víte, že nechci?"
„Tak zvrácený nejsi. To bych na tobě už poznal."
„No, myslím, že bych vás zvládl překvapit, Williame. Není to těžký, když o mně máte představu, jakou máte. Třeba můžu bejt i jinej."
„A nebo třeba taky ne," uzemnil jsem ho. Nebylo mi příjemné, když mě kdokoliv nutil pochybovat o vlastním úsudku ohledně čehokoliv.
„Mám chuť na marcipán," obrátil úplně téma a pohladil si břicho. „Stačil by kousek. Co vy na to? Dáme si nějakej zákusek. Aspoň nás to zahřeje. Když už ne fakt, tak aspoň pocitově, ne?"
„Můžeme. Pak tě to stejně donutím vychodit."
„Nemáte rád tlustý?" smál se.
„Moc ne. Mám rád zdravě vypadající."
„Tak to můžete bejt rád, že já nepřiberu po celým praseti ani deko," spokojeně kráčel. „Hele, kavárna, třeba tam budou mít něco dobrýho."
Snědl tři zákusky a nelibě sledoval, že já mám jen kávu.
„Nejde o to, že bych nemohl. Jde o sebekázeň. Cukr způsobuje závislost, ty jsi toho zářným příkladem. Nechci, aby mě cokoliv ovládalo. Kromě...jistých věcí."
„A mě," dodal sebejistě. „Co vy z toho života máte, to fakt nevím," zahuhlal s plnou pusou napůl nesrozumitelně.
„Občas si taky říkám, že jsem si mohl vybrat někoho lepšího," přejel jsem ho kritickým pohledem a on si celý rudý stíral šlehačku z tváře a nosu.
„Problém je ten, že vy jinýho nechcete. Celkem by mě zajímalo, proč."
„To mě taky, Victore, věř mi. Snažím se to brát tak, jak to je a moc se v tom nerýpat. Bůh ví, co bych zjistil."
„No, třeba něco o sobě. A toho se bojíte, co? Taky bych se bál, kdybych měl pomalu třicet let okno. Ve vaší hlavě to musí bejt jako pořádně zvrácenej mejdan. Neumím si to představit."
„Ani se nesnaž," zavrtěl jsem hlavou. „Sám si občas nerozumím. Kroky, které udělám..." zastavil jsem se. Nechtěl jsem mu ukázal nejistotu nebo náznak toho, že občas nevím, co vlastně dělám.
„Každý někdy jedná jen tak na základě instinktu. Nemůžete mít život nalajnovanej, i když by se vám to určitě líbilo. Soudě podle toho, jak rád ovládáte i lidi kolem sebe. Třeba mě."
„Ale tobě to nevadí. Jsi submisivní."
„Já jo, ale plno ostatních ne. A vy je stejně ovládáte. Je jenom otázkou času, kdy to někoho nasere."
„Myslím, že už se stalo. Kdyby ne, nebyli bychom pod palbou mafie. V MERILAS je krysa, Theia se snaží zjistit, kdo to je. Zatím ale na nic nepřišla, asi není tak dobrá, jak jsem myslel."
„Nebo ten někdo je prostě špička. Myslím, že ona dělá svou práci dobře, dovedla vás na dost důležitou stopu."
„A pomlouvali jste mě spolu. Proto ji máš rád," ušklíbl jsem se. Protočil oči a snědl poslední sousto.