Miss Jackson - Panic! At The Disco
Zoufale jsem trhala dveřmi k sobě a pokoušela se je otevřít. Dlužno dodat, že naprosto marně. Ten stupidní kus dřeva ne a ne povolit. Škvírami vedoucími do chodby proudil do mého pokoje kouř a za malou chvíli ho zaplnil téměř celý. Špatně se mi dýchalo. Přetáhla jsem si košili přes nos a znovu zalomcovala dveřmi. Jako by byly zamčené...
Rychle jsem se vrhla ke skříni a prohrabovala své věci. Klíč. Kde mám klíč od pokoje? Ať jsem hledala sebevíc, nebyl nikde k nalezení. Zbývaly dvě možnosti: buď jsem hloupá a ztratila jsem ho, nebo mi ho někdo vzal. A vzhledem k současné situaci můžete hádat, jak to bylo.
Přiskočila jsem k oknu a zatáhla za kliku, kterou se okno otevíralo. Bohužel jsem nepromyslela svou sílu a sápala se po klice s přílišnou vervou. Zůstala mi v ruce a byla naprosto nepoužitelná. Zaklela jsem a odhodila ji za sebe.
Pěstí jsem praštila do okna, ale drželo příliš pevně. Zápěstí, které pořád ještě nepřestalo úplně bolet, se rozeznělo dalším přívalem bolesti. Ze rtů mi splynulo pár nepěkných slovíček. V pokoji bylo šedo, štiplavý zápach kouře už byl cítit i přes košili. Poslepu jsem tápala k posteli, kde jsem nechala Erwinův meč. Třesoucími se prsty jsem si navlékla opasek i se zbraní a poté meč se zasvištěním vytáhla. Rukojeť jsem namířila přímo do středu tabule skla a vší silou udeřila. Ve skle se objevily prasklinky. Další úder. Víc prasklin. Další úder. Sklo se vysypalo.
Pokoj se se mnou točil. Ještě chvíli vydržet! Čepelí jsem očistila rám od ostrých úlomků a vyklonila se ven na čerstvý vzduch. Ten mi vlil do žil novou naději a já se podívala dolů, jen abych vzápětí zaklela. Nemůžu skočit dolů, protože tam někdo velmi chytrý zabodl kopí, nejspíš když ho čistil. Zoufale jsem si prohrábla vlasy. Co budu dělat? Dokázala bych kopí přeskočit?
Najednou se ozvala rána, která mi rvala uši, následovaná tříštěním skla. Hlava mě neskutečně bolela a celý nos mě pálil od kouře, který jsem vdechovala přes látku mého oblečení. Třásly se mi nohy, oči se mi zalévaly slzami. Když něco nevymyslím, umřu tu!
Znovu jsem se pokusila otevřít dveře. Nic. Zvládla bych je vyrazit? S rozběhem jsem do nich narazila ramenem, ale ani to s nimi nehnulo. Pokoušela jsem se o to znova a znova, a když mě jedno rameno začalo bolet, vystřídalo ho druhé. Všechny pokusy byly ale marné. Svezla jsem se na podlahu a přerývavě se nadechla zkaženého vzduchu. Nešťastně jsem zabořila hlavu do dlaní. Co ještě můžu zkusit, abych se odsud dostala?
Naštěstí nebylo potřeba nic. Ozvalo se odemykání, které mně úplně probudilo ze zoufalého pocitu, že tu umřu. Přiskočila jsem ke dveřím, které se zrovna otevíraly, a rozrazila je dokořán. Za nimi stál Sebastián, udýchaný a umazaný, ale já byla tak ráda, že ho vidím. Prudce jsem ho objala.
„Na to není čas!" vybuchl a popadl mě za ruku. Rychle jsem si upravila opasek, aby mi tíhou zbraně nespadl. Chodba za mým pokojem byla prostoupená ohněm, hořelo úplně všechno. Sebastián se proplétal mezi ohnivými jazyky se mnou v závěsu. Ven jsme se dostali chvíli před tím, než z mého rozbitého okna vyšlehly plameny. Dobrovolníkům se stále nedařilo požár uhasit. Pokusili se nás odvést někam pryč, do bezpečí, ale já se jim vytrhla a princ také. Na to teď nebyl čas.
Sebastián mi v rychlosti vypověděl, kde je největší bojová vřava, a já hned vyrazila na nádvoří.
„Ty se mnou nemůžeš jít," zarazila jsem ho, když mě doběhl.
„Přesně naopak. Vyvedeš něco hloupého, když tam nebudu."
„Jako třeba?"
„Necháš se zamknout v hořící budově!"
„To nebyla moje chyba – neměla jsem meč! Navíc, snažila jsem se ti poděkovat, ale tys mě takhle hrubě odstrčil."
Frustrovaně vydechl a prohrábl si světlé vlasy. „Každou chvíli to tam na nás mohlo spadnout."
„To nic nemění na tom, že ses choval jako neandrtálec."
„Dobře, dobře, jsem blbec, můžeme pokračovat?" rozhodil rukama.
„Ne," prohlásila jsem pevně. „Je to na tebe moc nebezpečné. Jako tvůj ochránce si nemůžu dovolit vystavit tě něčemu takovému. Musíš do úkrytu."
„Víš, co mi můžeš..." osopil se na mě jízlivě a předběhl mě. Neodpověděla jsem a dostihla ho, na nádvoří jsme dorazili společně. Dav lidí se trochu zmenšil, možná dílem boje, který zabíjel lidi stejně, jako když zahradník pleje zahradu. Chtěla jsem něco pronést, cosi ve smyslu To je hrůza!, ale zastavil mě pevný hlas, který překřičel všechen ten ryk na bojišti.
„Vzdejte se a nic se jim nestane!"
On My Own - Ashes Remain
Všichni jako by zamrzli uprostřed svého pohybu. Zraky všech přítomných se obrátily k zámku. Na balkoně stála skupina zhruba pěti mužů, z toho dva drželi ruce zkroucené za zády dvěma nejdůležitějším osobám v mém životě.
Vydal jsem ze sebe přidušený výkřik. I odsud bylo vidět, jak se matce otřásají ramena pláčem. Otec se naopak hrdě díval na svoje poddané, jak se zuby nehty rvou o ty poslední kousíčky svobody. Takový on prostě je – i ke smrti jde s tváří hrdě vztyčenou.
Co to říkám? Ani jeden neumře!
„Vzdáte se?" křikl na nás jeden z nich. Když nikdo neodpovídal, vytáhl dýku a přitiskl ji matce ke krku. Rostl ve mně vztek. Vrhl jsem se dopředu, abych se rozeběhl za nimi, ale někdo mě popadl za ruce. Otočil jsem se. Willow byla co nejvíce zapřená do země, aby mě vůbec udržela.
„Pusť mě!" zasyčel jsem. Zavrtěla hlavou.
„Nemůžu. Když to teď udělám, zastřelí tě. Copak sis nevšiml, že je každý nepřátelský voják vybaven jak mečem, tak kuší?"
Měla pravdu. Každý Solesijský měl na zádech připravenou malou kuši, zřejmě už nabitou, stačilo vystřelit.
„Prostě se jen nehýbej," zaprosila. Nevěděl jsem, co dělat. Zachránit rodinu a riskovat život? Nebo poslouchat rozumné rady mojí osobní ochránkyně a nechat rodiče zabít?
Pomalu jsem svěsil hlavu. „Nemůžu. Jsou to moji rodiče." Pohledem jsem ji prosil, ať to pochopí. Zkoumavě si mě měřila, pak vzdychla.
„Když se na mě tak pěkně díváš, nemůžu říct ne." Skoro jsem se té její narážce na můj současný vzhled zasmál. Skoro.
„Děkuju," zašeptal jsem a otočil se, ale znovu mě zastavila.
„Myslíš si, že jdeš sám? Jsem tvůj osobní strážce, beze mě neuděláš ani krok!" pohrozila. Pak se rozhlédla. Úplně jsem viděl, jak jí v hlavě šrotují kolečka a snaží se vymyslet plán, jak se odsud dostat. Maličko pokrčila kolena, pak se narovnala.
„Každý se dívá nahoru, že?" Přitakal jsem. „Perfektní. Využijeme toho. Skrč se a snaž se do nikoho moc nevrážet." Klekla si na kolena a začala se rychle proplétat davem – po čtyřech. S úšklebkem na rtech jsem ji napodobil. Nešlo mi to ale tak rychle jako jí, takže když se dostala až k zámku a konečně se narovnala, já ještě lezl po špinavé zemi a snažil se do nikoho nevrazit. Muž nad námi stále něco povídal. Podle něj jsme se měli ihned vzdát, nebo takhle skončí každé město v Éonii. Když jsem zaslechl matčin výkřik bolesti, zrychlil jsem. Brzo jsem se dostal až k Willow.
Rukou mě pobídla, ať jdu co nejtišeji za ní. Bylo až k neuvěření, že si nás ještě nikdo nevšimnul. Vklouzli jsme postranním vchodem dovnitř, kde jsme se konečně mohli rozeběhnout. Tentokrát jsem to byl já, jehož nohy byly rychlejší. Poháněl mě strach o rodiče. Často jsem na ně nadával, protože mě nechtěli nechat cestovat a nutili mě do studia, ale nemohou umřít. Ne teď. Jsem ještě moc mladý na to, abych žil bez rodičů, nedovedu se o svou zemi postarat. Sakra, vždyť je potřebuje lid. Potřebuju je já!
Dorazili jsme ke schodům do patra, kde se nacházel onen balkon. Bral jsem je po dvou, občas po třech, nahoře jsem byl daleko dříve než Willow. Píchalo mě v boku, ale to mi nezabránilo ještě přidat a doběhnout ke dveřím na balkon nadlidskou rychlostí.
Solesijští drželi králi i královně u krku dýky a vyzývali lid, aby si zvolil. „Vzdejte se a nikomu nebude ublíženo!" Při pohledu na raněné a mrtvé tam dole jsem se zasmál. Neměl spíš říct, že nikomu dalšímu nebude ublíženo?
Naneštěstí jsem byl takový tupec, že jsem se zasmál hlasitě. Hlavy nepřátel i mých rodičů se otočily na mě. V očích matky i otce se zableskla čirá hrůza. Solesijští namířili kuše.
AN/
Ehm... ne, nešlo to dopsat celý :D musela jsem to useknout :D no nemilujte mě za to :DD
btw. dvě moje oblíbené písničky ˇˇ doporučuju pustit ;)
tak co si myslíte, že se stane dál? dneska nemám žádné všetečné otázky, jen bych chtěla slyšet vaše teorie :DD no šup, nebuďte líní, když já tu sedím skoro do jedné a potím ze sebe kapitolu :DD
jinak, děkuju vám za skoro 19K, 2,5K votes a 800 kometů :O nikdy jsem nevěřila, že bych mohla mít tolik :D to vás to ještě zajímá? bejt vámi, už se na můj příběh vykašlu, musí to být neskutečná slátanina :D
no, oči už jsou celkem v pohodě, akorát si dám na chvíli s čočkami pauzu :D sranda je, že dneska mi přišlo další balení :DD no jo no, zákony schválnosti :D
jo, budu ráda, když mě upozorníte na překlepy atd. :D obyčejně si to totiž po sobě nekontroluju, píšu to do wordu a dost se na něj spoléhám (já vím, celkem chyba :D) a tak ty překlepy ani nezaregistruju ;)
fajn, pro dnešek vše a uvidíme se u dalšího dílu ;)) bye bye ;)