His Guardian //CZ

Do you think you deserve to live?

Demons - Imagine Dragons

Tři šípy připravené vystřelit mířily přímo na mě. Až pozdě mi došla moje hloupá chyba. Stál jsem ztuhle a čekal, ale nikdo se nechystal vystřelit. Sotva jsem začal zvažovat útěk, jeden z nich se rádoby mile usmál a pokynul mi.

„Princi! Jak skvělé je znovu vás vidět! Nepřipojíte se k nám?"

Jak ví, že jsem princ? „Nejsem si jistý."

„To je škoda," pronesl falešným smutným hlasem. „Tak to vás tedy budeme muset přinutit." Kývl na jednoho ze svých mužů. Ten sklonil zbraň a rychleji, než jsem stihl vůbec mrknout, mi podkopl nohy. Tvrdě jsem narazil tváří na dlaždice balkonu a před očima se mi roztančily hvězdičky. Popadl mě za ruce a vytáhl do stoje. Ještě pořád jsem se pokoušel pořádně zaostřit, protože rána, kterou jsem se uhodil, nebyla zrovna malá. Muž mi zkroutil ruce za zády a znemožnil mi tak jakýkoli útěk. Davem dole proběhlo zděšení. Solesijští měli v rukách celou královskou rodinu. Horečnatě jsem přemýšlel. Jaké možnosti mám? Dva z nich ještě pořád mířili svoje zbraně na mě. Mohl bych kopnout toho za mnou do kolene, ale nejspíš bych nestihl utéct. Nebo bych ho mohl hlavou udeřit do nosu, tím pádem by mě pustil...výsledek by byl ale stejný.

Kde je sakra Willow?

Vypařila se jako pára nad hrncem. Copak mě tu nechá?

Řečník se obrátil k davu. „Ještě někdo má pochybnosti? Není jiná možnost, než se vzdát. Pokud jste tedy dostatečně loajální."

„Nevzdávejte se!" křikl otec.

„Ještě slovo a probodnu tě," zasyčel mu do ucha řečník a vytáhl meč. Špičku mu opřel o záda.

Ale otec...můj tvrdohlavý otec...si nedal říct. „Jestli jste dostatečně chytří-."

„Už ani slovo!"

„Tati, mlč!" křikl jsem varovně na krále, když se mu špička meče zaryla hlouběji do látky jeho oblečení. Vrhnul po mě nevěřícný pohled. V té chvíli jsem si připadal jako prvotřídní zbabělec.

„Když se vzdáte, obsadí tuhle zemi a začne peklo! Nedovolte jim to!" zakřičel, ale řečník své výhrůžky očividně myslel vážně. Prudkým pohybem projel jeho meč tělem mého otce, jako by to nebylo víc než máslo. Otec zalapal po dechu. Neviděl jsem mu do obličeje, protože jsem stál za ním, ale má představivost uháněla jako splašený kůň. Viděl jsem, jak otec vytřeštil oči a na čele mu vyrazil ledový pot. Zvrátil zrak...

Muž s kovovým zasvištěním vytáhl z otcova těla meč umazaný od krve. Král se maličko zhoupnul, a přepadl dozadu k mým nohám. Uslyšel jsem křik, který by dokázal rvát duše na kusy, pak jsem si ale uvědomil, že to křičím já. Nevnímal jsem fyzickou bolest, jen tu v hrudi, a vysmekl se vojákovi, který mi držel ruce. Padl jsem na kolena a sklonil se nad otcem. Sípavě se nadechoval. Vztáhl ke mně ruku a zatřepal prsty, abych se k němu sklonil víc. Přitáhl si mou hlavu až k ústům.

„V knížkách je spoust odpovědí, chlapče. Nezapomeň na to."

Vážně teď myslí na mé studium? Zamračil jsem se. Vím, že to pro něj znamená, ale stejně...

I přes své pochybnosti jsem mu stiskl ruku. „Nezapomenu."

Usmál se. „Budeš dobrým králem."

Oči se mi zalily slzami. „Ještě dlouho nebudu muset."

Jen zavrtěl hlavou. „Postarej se o matku. A dávej pozor." Sotva to řekl, zavřel oči a jedinkrát se přerývavě nadechl a vydechl. Předešlý úsměv mu na rtech už zůstal.